Skotská anabáze I - Jak jsme putovali

Bylo nebylo, šla jsem jednou s kamarádem na pub quiz a mezi řečí jsem se mu svěřila, že chci příští léto jet do Skotska a projít tam West Highland Way. Kamarádovi se ten nápad líbil a jel by taky. Zanedlouho se z kamaráda stal boyfriend, který si poctivě pořídil outdoorovou výbavu a plánování a těšení se (a chvílemi i děsení se) na Skotsko se stalo naší oblíbenou kratochvílí.

West Highland je 154 km dlouhá pěší tůra z vesničky Milgnavie (čti Malgáj, Skotové musejí být šílení) na okraji největšího skotského města, Glasgow do srdce skotské Vysočiny - městečka Fort William. Je to mimo jiné i nejstarší dálková turistická trasa ve Skotsku a je také nejoblíbenější. S mužem jsme podnikali poctivou předletovou přípravu - nakoupili jsme průvodce, pečlivě je přečetli, prošli si mapy, naloadovali GPS waypointy, pořídili si aplikaci do telefonu, sestavili itinerář, protočítali kilometry na jednotlivé dny, vyhledali si, kde si budeme cestou kupovat zásoby... jen na jednu drobnost jsme trošičku podcenili. Když totiž nejste zvyklí chodit na těžko (tedy na zádech s krosnou, ve které si nesete všechno potřebné a která může vážit nějakých 15 - 18 kg), je radno to před takovým zápřahem natrénovat. A to se nám tak úplně nepovedlo. (pozn. redakce: Ne, když si do té krosny naložíte zásoby na den a půl a jdete takhle 7 km tam a druhý den zpátky, opravdu to jako trénink nestačí. Stejně jako si takhle rozhodně dostatečně neprošlápnete nové pohory, Fay!!!) Ale chybkami se člověk učí a vy, věrní čtenáři, už alespoň budete vědět, čemu se vyvarovat.

Inu, nasedli jsme jednoho krásného červencového dne v Brně do autobusu a vydali se na dlouhou cestu směr Glasgow. Pokud si jízdenky koupíte alespoň měsíc dopředu, přijde vás totiž cesta busem o více než polovinu levněji než cesta letadlem. Navíc nevím jak vy, ale já jsem mnohem klidnější, když vím, že mám své pečlivě sbalené trampské zavazadlo pěkně pod dohledem. Představa, že doletíme do Skotska a tam zjistíme, že nám poslali krosny se stanem, spacákem a dalšími nezbytnostmi třeba do Budapešti... V Glasgow jsme si užili posledních výdobytků civilizace - večeře ve městě, pinta v hospůdce, nocleh na pohodlné posteli v hostelu, kde bylo teplo a SUCHO, pořádná skotská snídaně (která se od anglické liší tím, že je její součásti black pudding a místo hash brown dostanete potato pancake). Po přespání jsme, plní sil, vyrazili na vláček, který nás odvezl do výchozího bodu. Ve vláčku jsme mimo jiné zjistili, že se nám záhadným způsobem podařilo krosny nabalit tak, že já ji mám o něco těžší než muž (pro ty, kdož mého muže neznají - je o hlavu větší a na rozdíl ode mě vlastní fajnový výdobytek jménem svaly). Protože jsem děsně drsná, feministka a žádný vořezávátko, naznala jsem, že to mě přece nemůže zastavit a že to přebalovat nebudem. Nebudu vás napínat, po asi dvou hodinách mě to přestalo bavit a při obědové pauzičce jsme si samozřejmě obsah batůžků krapet proházeli. Šlapalo se nám docela dobře. Začátek WHW je mírný a dovolí vám, abyste si na chození trochu zvykali. Když jsme postupovali od civilizace do poněkud venkovštější krajiny, narazili jsme na fajného týpka v klobouku, který měl u cesty zaparkovaný přívěs a nabízel znaveným poutníkům zdarma kávu, čaj a dobré slovo. Když se mě někdo zeptá, jacíže jsou Skotové, opět s velkou radostí zopakuju, že jsou to ti nejmilejší a nejpohostinnější lidé, které jsem potkala (Angláni, chyťte se za nos!). Když jsme první den postavili stan v malém kempíčku u farmy, skoro jsem nemohla uvěřit, že jsme to opravdu zvládli - ušli jsme s krosnami prvních 19 km, nic se nám nestalo a povedlo se nám zakempit, jak jsme chtěli. Večeře z ešusu nám chutnala jako už dlouho nic a po chvilce pozorování západu sluníčka jsme si šli užít první tuláckou noc pod stanem.

Druhý den jsme vyrazili opět plní sil, ale kilometry zpočátku ubíhaly jaksi pomaleji, než jsme čekali. Krajina se proměňovala - přibývalo výhledů a lesů, ubývalo silnic a políček. Rozhodli jsme se, že si to trošku zjednodušíme a obejdeme Conic Hill - první výstup, který WHW nabízí. Vyrazili jsme totiž docela pozdě, šli pomalu a navíc se začalo ozývat mužovo koleno. Viděla jsem, že by si na CH moc rád vyšlápnul a odkšrtnul si první výkonové políčko, ale nakonec ani moc neprotestoval, když jsem přišla s obcházecí alternativou. Já jsem totiž lenoch a poseroutka. Měli jsme na ten večer zabookované místečko v kempu u Loch Lomond, což je národní park, kde se smí spát pouze na vyznačených  tábořištích. Čekalo nás i tak ještě víc než 10 km cesty, sil pomalu ubývalo a bylo mi jasné, že šplhání se na kopec a hlavně velmi prudký sestup by nám to všechno mohl pěkně zkomplikovat. V půli cesty jsme se zastavili na občerstvení ve vesničce Balmaha, která je vstupním bodem k Loch Lomondu. Padla na mě únava a demoralizace převeliká, snad proto, že hodina pokročila a čekalo nás ještě dost šlapáni, snad proto, že se ozývaly záda i bolavé nožky. Když jsme ale přišli k břehům jezera, které teď cesta začala lemovat, jako by nás voda úplně vzpružila. Když jsme šťastně dorazili do kempu Sallochy a postavili stan, uchváceně jsme se kochali výhledy na hory na druhém břehu, užili si trochu koupačky a nakonec si na pláži ukuchtili večeři. Vzpomínka na tenhle večer patří k těm nejkrásnějším z celé výpravy.

Třetí den jsme si užívali ještě více Loch Lomondu. Zároveň se už ale taky začaly podepisovat odchozené kilometry. Záda si na krosny zvykla, boty už se docela rozchodily, ale zato začala bolet kolena. I mě. Což jaksi nikdo nečekal. Muž věděl, že v pravém kolínku nemá úplně všecko v cajku už dýl a bylo jen otázkou času, kdy se kloub pod námahou začne ozývat. Já jsem měla pocit, že jsem přece zdravá jako řípa, tak jakýpak copak. Počasí, do té doby mírné a téměř 100% suché, se nám taky rozhodlo ukázat, zač je toho loket. Neodchodili jsme zdaleka tolik, kolik jsme si na ten den naplánovali, a do kempu jsme došli naprosto a úplně hotoví. A za přestálou námahu odměnili jsme se pořádnou večeří, chladivým mokem a druhý den teplou snídaní a obědovým balíčkem. Radím vám dobře, přátelé - vy to nedělejte. Všechno jídlo bylo samozřejmě úžasně dobré, ale ten účet, ten účet... chodit ve Velké Británii na jídlo je prostě drahá legrace, zvlášť, když k tomu máte vysokohorskou přirážku. Nebo v tomto případě spíše přirážku jezerní. Pršelo celý večer i celou noc a dokonce se kolem nás honila pořádná bouřka a řeknu vám, poslouchat hromy takhle zblízka ve stanu... byla jsem moc ráda, že se mám ke komu přitulit. Vzbudili jsme se opět do deště, který se ukázal být naším věrným společníkem po celý následující den, kdy jsme také konečně poznali, zač jsou toho midgies.

Další den byl zkouška ohněm či spíše deštěm a kameny. Velká část cesty vedla po velkých kamenech, které se jako horská dráha neustále zvedaly vzhůru, aby nás pak opět vedly dolů. Kolena začala bolet způsobem přímo strašlivým a to, že byly kameny kluzké od deště, tomu taky moc nepřidávalo. Asi v půli dne mi i přes "nepromokavost" snad vší výbavy začalo čvachtat v pravé botce. Oběd jsme do sebe naházeli schoulení u kamenné zídky pod pláštěnkou. Byla to vlastně ale docela romantika - každý důvod k tulení dobrej a byla to krásná bonding experience. Cesta však ubíhala zatraceně pomalu, síly a motivace naopak prchaly pryč až příliš rychle. Trasu jsme si nakonec zkrátili skoro o polovinu a když jsme mokří jak myši a málem kulhající došli za neutuchajícího deště do kempu, rozhodli jsme se, že tuhle noc prostě prospíme v suchu a basta. A tak se taky stalo.

Suchá chatka, spaní v posteli a možnost nechat si uschnout zmáchané věci udělali pro morálku své. Další den jsme vyráželi s mnohem větší chutí, sic jsem si musela vzít kvůli kolenu prášky proti bolesti. Realisticky jsme zhodnotili, že s naší rychlostí a pochroumanými kolínky musíme opravdu volit nižší kilometráže, a i vidina toho, že máme tím pádem před sebou jen 10 km cesty, nám dost posílila morálku. Opustili jsme Loch Lomond a vstoupili do té pravé Vysočiny, Jak poznamenal muž - konečně pořádný Skotsko! Cestou byly nádherné výhledy, všude už byly kopce, pásly se ovečky, počasí nám přálo a tak se i s bolavými koleny šlapalo jedna radost. Ten den se nám taky podařilo ujít polovinu cesty, na což jsme byli náležitě hrdí! A tak jsme se rozhodli si maličko zašvindlovat - protože těsně za polovinou byl úsek strmého stoupání, který by dal našim kolenům sakra zabrat, sešli jsme naopak do blízké vesničky a kousek si popojeli, abychom se dostali na další campsite. Tam jsme si postavili stan a opět vyrazili za chladivým mokem. A protože v místní nálevně měli taky televizi, kde zrovna běžela předpověď počasí, doslechli jsme se, že na víkend se chystají brutální přívalové deště. A protože právě na víkend připadala ta část cesty opuštěnou krajinou Rannoch Moor, kde se před deštěm nemáte šanci schovat, začali jsme přemýšlet, zda nenadešel čas na plán B.

(pokračování příště)

Uděláme si to hezký

Udělali jsme si to dokonce moc hezký! Celý prázdniny. Není náhodou, že čas na článek nebyl od té doby, co se mi muž vrátil ze zahraničních studií. Když s někým začnete chodit a pak se půl roku (skoro) nevidíte, máte po znovushledání hodně co dohánět. Třeba se navzájem představit rodičům. Ukázat si, kde jste vyrůstali. Sestěhovat se. Otestovat sílu vztahu konstrukcí nábytku z IKEA. Asi nikoho nepřekvapí, že jediná menší rozepře byla o to, podle jakého klíče si vyskládáme knížky do knihovny. Nakonec máme pokojíček jako malovanej (i když by, uznávám, vymalovat asi ještě potřeboval), i když jsme si ho vlastně během léta zas tak moc neužili.

Hned na začátku léta totiž přišla Šrámkova Sobotka - a byla skvělá, jak taky jinak. Sjela se nás letos pěkná brněnská banda a překládaly jsme, až se z nás kouřilo. Jen malá poznámka - neplánujte si ovšem takovéhle aktivity, pokud ve stejnou dobu máte dělat redakci překladu. Šrámkova Sobotka je totiž nejlepší, když si ji užijete socializačně a kulturně - chodíte na představení a pak se integrujete. Což úplně nejde, když celé odpoledne po dílně až do večera redigujete, až se z vás kouří. Ale zase furt lepší nějaká Sobotka než žádná, takže díky bohům za ni!

Po Sobotce již zmíněné stěhování a hlavně vybavování bydlení, co nás stálo strašlivého času, úsilí a peněz, ale máme to tu teď über koselig a jsme vybaveni i takovými vymoženostmi, jako je to roztomilý maličký struhátko (je super třeba na strouhání čokolády, to jen, kdybyste nevěděli co s ním). Hrdinně jsem na stejnou dobu pozvala taky Claire, aby se podívala, že nejen Paříží a Bristolem živ je člověk. To jsem si pak dost nadávala, protože když ještě ani nemáte nábytek a máte u toho někoho hostit, je to dost na pytel. Naštěstí byla Claire příkladný samostatný host a nakonec během toho týdne vyrazila i do Olomouce, Bratislavy a Vídně, takže my jsme měli klid na práci a ona se během navštívila hned 3 cizí země. No není to krása?

Sotva jsme jakš takš dali dohromady pokojíček, už bylo třeba se chystat na velkolepý výlet do Skotska. Víte, jak se stává, že něco chcete, ale když má dojít na lámání chleba, tak máte tendenci brát zpátečku? Tak nějak jsem se taky cítila. Protože přece sakra chodit natěžko? Sami v horách? To přeci... ale vyrazili jsme. Jak to probíhalo sepíšu v samostatném článku, můžu jen říct, že to bylo vlastně úplně jiné, než jsem čekala, a bylo to mokrý, bolavý a skvělý.

Zbytek prázdnin jsem pak zuřivě pracovala (jojo, jasně, užiju si svoje poslední studentský prázdniny bez práce, hahaha, jako bych se neznala) a překládala o sto šest. Nabídky na překlad se totiž co? Neodmítaj! Navíc když se u nich dozvíte tolik nových věcí! Kdybyste mi řekli, že jednou budu překládat knihu o matematice a že mě to bude bavit... ale zázraky se dějí. I muž se činil, protože diplomka dejchá na krk a když píšete o postmoderním tlustopise, tak už včera bylo pozdě, že jo.

Ale nadělili jsme si za všechnu tu pilnou práci odměnu. Hned prvního září jsme vyrazili do ráje. Teda, do Orliček. Na chaloupku, která tam stojí od roku 1750, kde na půdě bydlí mazlivá kočička a venku se pasou stejně mazlivé ovečky. Všude kolem malebné kopečky a božský klid a mír. Žádná wifi. A žádné povinnosti, kromě čtení, což je ale vždycky velká radost. Užívali jsme si, že můžeme jít na výlet, ale nemusíme s sebou tahat těžké krosny a můžeme si ujít, kolik kilometrů chceme. Počasí jako by nás taky chtělo za tu předešlou dřinu odměnit, líp snad ani být nemohlo. Každý večer jsme si rozdělali v krbu oheň a bylo nám blaze.

Takové byly tedy prázdniny. Spousta práce a taky spousta krásných zážitků. A myslím, že ani přes školní rok to nebude jinak.

Domove, domove, drahý a jediný

Nejdražší, nejsladší nad světa končiny!

Není nad to návrat do domoviny oslaviti vzletnými českými verši. Totiž, v domovině se samozřejmě už nalézám pár dní, ale času na reflexi se mi dostalo až teď, po odevzdání úplně poslední eseje tohoto semestru. Teď už děj se vůle boží, lépe řečeno hodnotitelská. Stejně jako vždycky se mi do eseje nechtělo, naštěstí mě alespoň zajímalo téma a sekundární zdroje byly poměrně podnětné, šlo tedy nakonec jen o to zas a znova zformulovat a na zlatém podnose naservírovat porci svého kritického myšlení. Ale už dost. Už stačilo, už nechci.

Vraťme se ale o pár dní zpět. Jaká byla cesta domů? Byl to očistec. Všecko to začalo ještě večer před odjezdem, kdy jsem v peněžence měla poslední desetilibrovku, kterou jsem zamýšlela na ranní taxík na autobusák, ale nedošlo mi, že se za jednu libru musím taky ještě dostat z centra autobusem zpátky na byt. Jedna blbá, pitomá libra. Řiditel autobusu mi to ještě zpříjemnil, když mě zprcal, že v autobuse se má platit kovákama a ne bankovkama a že můžu bejt ráda, že mi ten lístek prodá. Byla jsem asi jednu statisícinu milimetru od toho, abych ho poslala, kam slunce nesvítí, a navrhla mu, ať si ten svůj posranej lístek na autobus strčí do špic, a šla pěšky. Když už nic, aspoň bych ušetřila tu cennou libru, která mi bude ráno chybět na taxík.

Vstávačka v 5 ráno, rychle zkontrolovat, jestli mám opravdu všechno a jít vyčkávat taxislužby. Ta nejede. Volám dispečink. Jojo, za pět minut tam bude. Dalších deset minut nic. Volám dispečink a už začínám být dost nervózní. Jojo, už tam je, akorát neví, kam přesně má dojet. Sizeměděláteprdelne? Stojím vprostřed silnice a mávám, aby si mě taxikář všimnul. Naložím se, ptám se – berete karty? –Ne, jenom hotovost. – Mám jenom devět liber, ale vzhledem k tomu, že jste měl dvacet minut zpoždění a musela jsem vás nahánět dispečinkem, tak doufám, že to nebude problém. – No ale já za to nemůžu, tomu, co vás měl vyzvednout, se rozbil taxík, a mě poslali jako náhradu. – Ale to si pak snad vyřídíte s nima, ne? Já si objednala službu a ta není v pořádku, tak za ni nebudu platit plnou cenu. – Tak já vám tu libru odpustím. – Děkuju. #nedíkciwe

Autobus Bristol – Londýn. Sedím dvě hodiny schoulená na sedadle s nohama pod bradou, zabalená do parky, protože je v buse PŘÍŠERNÁ zima. Ale aspoň jedem na čas.

Stansted. Jak se tady proboha mám vyznat? Jak je možný, že na Heathrow bylo všecko jasný a tady nevím, kudy kam? Ha, zavazadla se odbavujou tady. Moje krosna má skoro 21 kilo??? Jak jsem ji mohla proboha zvednout a nosit na zádech takhle naloženou? Váhovej limit překročenej o 5 kg. Co s tím? Asi deset minut bloumám s bagáží po odbavovací hale a snažím se najít, kam si můžu jít připlatit za těch 5 kilo ... oblečení? Knížek? Čirýho zoufalství? Nikde se nic nepíše, nikde není nikdo, koho bych se mohla zeptat. Nedá se nic dělat, postavím se do neuvěřitelně dlouhé fronty u Customer service. Když se po asi 20 minutách konečně dostanu na řadu, s úlevou zjistím, že jsem aspoň správně. – Tak to bude £50. – ???!!!£££??? – Je to £10 za každé kilo na víc. – (Šajsekace) Berete karty? (Otčenáš, jenž jsi na nebesích, dej, ať tam mám dost peněz, dej, ať tam mám dost peněz, dej, ať to tu kartu neodmítne, dej, ať jsem klidně pak v mínusu, ale prosím, prosím, ať mi to tu kartu vezme!) – V pořádku, děkuji. – (Dík, Bože, seš fakt kámoš!)

Stojím v další frontě. Konečně se snad zbavím krosny. Přede mnou zoufale vypadající rodina s miminkem něco řeší už asi čtvrt hodiny. Snažím se nevypadat nervně, aby z toho chudáci neměli blbej pocit, že zdržujou. Když konečně přijdu na řadu, donutím se příjemně usmát, protože pak se na mě ta paní možná usměje taky a to mě trochu uklidní. Tough tits, tak třeba příště.

Doprdele, hodin jak na kostele a já ještě nejsem ani u osobního odbavení. V rychlosti dochlemtám zbytek vody a do plastových nádob odhodím batůžek a příruční cestovku. Pán za skenovacím rámem se na mě povzbudivě usměje a pokyne, ať projdu. Nic nepípá. Díky bohu. Ale proč mám batoh i cestovku na tom druhým pásu, kam na ně nemůžu... kurvapičadoprdele! Smoothie! Já osel jsem nechala v batůžku smoothie! Ale co je proboha závadnýho v tý cestovce? Co? Co? CO??? Pohled na to, kolik zavazadel musí letištní ostraha prohledat, než se dostane k těm mým, mě málem omráčí. Stoupnu si do fronty a musím se strašně snažit, abych se nerozbrečela, protože už mám všeho tak akorát. Nemám šanci to letadlo stihnout. Nemám. Takže zůstanu na letišti sama a bez peněz, pokud mě teda nezavřou za pokus o teroristickej útok, protože mi v cestovce najdou něco strašně nebezpečnýho.

Ostrahu tvoří dvě paní a navzdory té ne úplně příjemné činnosti, kterou vykonávají, se usmívají, jsou klidné a milé. – V tom batůžku mám smoothie, moc se omlouvám, zapomněla jsem. – Nic se neděje, chcete si ho vypít? Ale musela byste hned, já vás s tím nemůžu pustit dál. – Ne, to je jedno, vyhoďte to. A ta taška je taky moje, ale tam vážně nevím, co je za problém. – V pořádku. Smím ji otevřít? – No samozřejmě. (Vždyť je to její práce! Samozřejmě, že ji smí otevřít, proboha! Taková zlatá paní, dyť by mě určitě mohla nechat zavřít a ona se ještě takhle ptá.) – Tak mi to ukazuje, že tam máte nějaké nůžky. – ???... A jo! Nůžky! Penál! Nůžky na papír! Černý pouzdro, bude někde vprostřed! (Šmarja, jak můžeš bejt tak blbá, Fay? JAK MŮŽEŠ BEJT TAK BLBÁ?) – Já se moc omlouvám, ale ony jsou docela veliké, nevadilo by vám...? – Vyhoďte je, pryč s nima, nechci je ani vidět, já musím jenom stihnout letadlo, na ničem jiným nezáleží. – A v kolik vám to letí? – Za 10 dvě, ale brána se zavírá ve 20. – No vidíte, to se nebojte, máte ještě spoustu času. – ??? – Vždyť je teprve půl jedné. – ??? – Krásně to stíháte. – Fakt? Ježišmarja. Já se spletla a myslela jsem, že je o hodinu víc. Proboha, já jsem tak vystresovaná, že už ani neumím hodiny. – Z toho si nic nedělejte, to je normální, hlavně, že je všechno v pořádku. Mějte se hezky. – ♥

To, že letadlo mělo pak hodinu zpoždění, už mě vůbec nepřekvapilo. Překvapení se konalo až po příletu do Brna (a řeknu vám, pohled na Tuřany mi trochu orosil oči), kdy jsem se šťastně shledala se svou nadměrečnou krosnou. Už jsem ani nedoufala. Ale pak už to bylo jenom a jenom krásný. Levandulka s mužem mě přivítali v příletové hale a ještě mi donesli krásné balónky s růžovým jednorožcem a duhou a já nemohla být šťastnější. A pak vláčkem do Nedvědice, tam shledání s tatínkem, který mě odvezl na rodinnou oslavu, takže jsem se mohla přivítat s mnoha nejmilejšími najednou. A když jsme pak seděly se sestřenkou před chatou, smrákalo se, kolem vysočinské kopce a lesy, věděla jsem, že teď už můžu konečně spokojeně vypnout. Jsem doma.

Jízda na jednorožci

Znáte takovýto, jak toho máte tolik, že prostě NEVÍTE, co dřív, tak se místo toho rozhodnete a) schoulit do klubíčka na zemi a hořce plakat; b) zbingewatchovat GoT či jiný závislácký seriál; c) opít, protože to prostě stejně nedáte, tak nač se vůbec snažit? Jó, tak takhle nějak se cítím. Rozhodla jsem se, samozřejmě, pro možnost xyz) stejně to všecko zkusit nějak zmáknout, hořce plakat můžu, až to nestihnu, že jo. Ale přesto (nebo právě proto) si fakt potřebuju dát pauzu, hlava mě bolí z toho přemýšlení, jak sakra napsat smysluplnou komparativní esej o postavení žen v ČSSR a NDR, když jediný rozdíl jsem zatím našla v tom, že u nás se nedala sehnat antikoncepce, kdežto východní Němky ji dostávaly zadarmo. No pecka, vážení, fakt.

A jak se nejlíp odreagovat, než si připomenout všechno to hezké a veselé, co se za poslední dva týdny odehrálo?

• Návštěva našich - to bylo velmi veselé, chvílemi. Drazí rodiče mi svou bezprostředností připomněli, že bych to s tím stiff-upper-lipem neměla přehánět - aby to nakonec neskončilo, že poturčenec horší Turka! Moc jsme se pobavili hlavně cestou do Cardiffu, kdy nezklamala bristolská MHD, na autobusák jsme s jazykem na vestě doběhli, když autobus směr Cardiff zrovna vyjížděl a tehdy se ukázalo, jak jsem tou britskou social dis-ease nakažená - mě by ani nenapadlo tomu autobusu nadběhnout a začít mávat, házet psí voči a prosit. Prostě bych poznamenala něco jako "typical" a celej den pyskovala na celý Spojený království. Ne tak mí hrdinní rodičové, kteří se s nasazením vlastního života a důstojnosti (sic!) div nevrhli autobusu pod kola a světe div se, řidič nám opravdu zastavil, s poněkud zoufalým výrazem nás nechal naložit a nebyli bychom v UK, aby se od jakéhosi cestujícího neozvalo pasivně-agresivní "Somebody's lucky!" #vítejtevBritánii #vymětaky Každopádně do Cardiffu jsme zdárně dojeli a bylo tam krásně. Co si přát víc? :-)
• Návštěva ve Wantage - jak mi pobyt v Bristolu trochu pocuchal představy o idylickém životě v Británii (no dobře, buďme upřímní, rozcupoval, spálil a ten popel slavnostně pomočil), tak pouhý den a půl ve Wantage u mamčiné sestřenky dal zase všecko do pořádku. Všecko tam bylo snad ještě malebnější než ve vašem oblíbeném britském detektivním seriálu, sluníčko svítilo, v baráku tekla teplá voda, ale hlavně, to lidský teplo! Že mi bude fajn s Jitkou, to bylo jasný od začátku, je přeci jen z rodiny a krev není voda, že jo. Její manžel Dave je Brit, ale taky světoběžník, takže je úplně normální a milej (jinak by si ho Jitka asi taky nevzala, to dá rozum). No a jejich starší syn Danny ve mě probudil kdesi hluboko pohřbený mateřský city, protože je prostě tak neskutečně cute a adorable, že jsem okamžitě zatoužila ho adoptovat. Copak se dá odolat, když za váma někdo jen tak přijde, dá vám pusu, obejme vás a řekne vám "I love you"? Když jsem pak chovala jeho mladšího brášku Alíška a ten se na mě krásně smál a mrňavejma ručičkama mi chytal prst, tak už jsem se rozplývala úplně (a taky se mi teda cpal do výstřihu, nemrava). Naštěstí mě ale v Bristolu otravný little midgets vrátily do normálu, když dneska rozjíveně pobíhaly po baráku a dělaly randál, zatímco já se snažila soustředit na čtení sekundárních zdrojů k eseji. Smradi malý. Svět je zase v rovnováze.
• V Bristolu se asi zbláznilo počasí, jinak si nedovedu vysvětlit, že je tu posledních pár dní teplo a slunečno. Možná si to chce u mě na poslední chvíli vyžehlit? Každopádně to ve středu odpoledne vyústilo v basking v parku s Princem dvojí krve v uších, tak krásně mi bylo, že jsem i na chvíli zadřímla.
• Manchester - láska na první pohled. Možná za to mohlo to krásný počasí, který vyhnalo lidi a buskery do ulic, každopádně na mě Manchester působil úžasně přívětivě a přátelsky. Spousta street artu tomu taky pomohla. Naprosto mě okouzlila John Ryland's Library, knihovna jak z Harryho Pottera s přenádhernou dřevem vykládanou čítárnou, kde navíc byla zrovna výstava o čarodějnictví, takže jsem mohla obdivovat originály spousty středověkých čaroknih. V místním muzeu výtvarného umění jsem se pokochala originály Blakea a Rossetiho a zase a znovu si připomněla, jak mě takovýhle místa bavěj. Během procházek kolem kanálu a starých továren jsem měla neustále flashbacky z knihy a minisérie North and South a potěšilo mě, že si z rešerší k téhle knížce leccos o historii Manchesteru vybavím. 
• Nemusím snad ani zmiňovat, že v Bristolu jsem se zase rychle vrátila na zem, když jsme s rozjezdem asi půl hodiny stáli, anžto probíhalo zatčení jakéhosi přiopilého hrubiána (já bych řekla hezky anglicky obnoxious prick), kterej neznámé spolucestující řekl, že je "c*nt". Teda tak nějak to vyznělo z toho, co říkali ostatní cestující, stalo se to v horním patře, takže my dole jsme byli poněkud in the dark. Co mě ovšem poněkud překvapilo bylo, že pan policista z neznámého důvodu stál celou věčnost dole u řidiče a onen hrubián si za ním musel dojít pro ty želízka zeshora sám. That's the British for you, I guess, aneb jak by řekla maminka - to je jak pojď na mě z boku* (ciwe, dodala bych já).
• A tady máte můj současný studijní jam, užívejte ho dobře:

*Na maminčinu obranu nutno dodat, že tuhle hlášku použila jednou jedinkrát, ale tak mě to od ní pobavilo, že už jí zůstane připsána na věky věkův. Sorry, mami :-P. 

Jo a proč jízda na jednorožci? Asi protože stejně jako ten závěr Erasmu je to něco velmi epického, krásného a zároveň vyčerpávajícího, když musíte jezdit nahatý, bez sedla a s flower crown ve vlasech. A pak je tam ještě ta virginity issue,... no nic. A taky proto, že jsem si s jednorožcem koupila plátěnou tašku a šaty. Myslím, že je to moje značka stejně jako růžová. A duha. Juhůůůůů!

Horská dráha

Tak to vidíte, znova začne škola a já najednou nevím, co dřív. Nějak to vyšlo, že zrovna tenhle týden jsem hned ve dvou předmětech prezentovala, konec semestru se totiž blíží a potřebujeme nějaké to průběžné hodnocení, že jo. Vyučující se začali významně zmiňovat o end-of-term essays, že už jsme určitě všichni busy writing, tak mě to trochu vystrašilo - tady se nepíšou eseje noc před odevzdáním? Ajtakrajta. Strašně ráda bych chodila do školy, kde se takovýhle vylomeniny vůbec nepořádaj. Prezentace, to jo. On si to člověk totiž při tvorbě utřídí a pokud je prezentace dobře udělaná, tak z toho něco mají i ostatní študáci. To mě baví a připadá mi, že to má smysl. Eseje... asi jo. Vždycky se hodí umět kriticky přemýšlet, pracovat se zdroji a argumentovat. Jen po těch šesti letech psaní esejí jen tak pro forma už jsem jaksi... unavená. Ale co se dá dělat, once more unto the breach, dear friends, once more.

Moje těžce geniální rozhodnutí odjet už v polovině května (schválené i z CZS, yaaay!) s sebou taky nese to, že najednou je to všecko strašně našlapané. Tento týden škola, prezentace a příprava na návštěvu našich. Od zítra do soboty tu budou naši, takže se budu plně věnovat jim. V sobotu si rychle a účelně oddechnu, abych se v neděli vypravila na návštěvu za mamčinou sestřenkou, která se tu provdala a je zrovna na mateřské s druhým synkem. Úterý, středa, čtvrtek škola, pátek, sobota Manchester. V neděli popadnout dech, v pondělí do Exeteru. V úterý frenetické dopisování eseje, kterou vytvořím... eh, někdy předtím. Ve středu odevzdávka, velmi rychlé a účelné oddechnutí a psychická příprava na čtvrteční dopolední jazykovou zkoušku. Pak frrrr vyzvednout bráchu s kamarádem, ukázat jim Bristol a večer to všecko pořádně zapít. V pátek se rychle a účelně sbalit a v sobotu brzičko ráno už nasednout na autobus a pak na letadlo směr sladký domov. Vlastně zítřkem počínaje nasedám na horskou dráhu, takže mi nezbývá, než se velmi pevně držet a doufat, že to všecko přežiju a že mě to cestou nevyklopí. Ale byl by přeci hřích nevyužít ten poslední měsíc na ostrovech, je to tak?

Mezitím vším samozřejmě ještě stíhat překládat a pracovat na výše zmíněných esejích a hlavně taky cvičit a hýbat se! Neměla jsem na jógu teď tři dny za sebou čas a strášlivě jsem to cítila. Když jsem se dneska konečně pořádně protáhla a dokonce si byla i maličko zaběhat, hned se cítím líp. A hlavně - posledních pár dní plaším, protože jsem neobjednala včas lístky do Harry Potter Studios v Londýně, tak mám pocit, že jsem tím pádem určitě špatně naplánovala i všechno ostatní. Teprve včerejší koncert Molotov Jukebox (kterej byl bezvadnej, i když se mi tam samozřejmě vůbec nechtělo) a dnešní jóga a výběh mi pomohly se trochu zklidnit a přestat panikařit, že se v Londýně ztratíme a nevímcoještě.

Už aby bylo léto a přede mnou jen flákání a ananasy!

Kdo se bojí...

Výlet do Peak districtu je dávno pasé a já si pořád vyčítám, že jsem o něm vůbec nenapsala. Ale než se snažit něco dohánět, raději zaznamenám zážitky čerstvější a jak taky uvidíte, mnohem hlubší. Při krátkém úvodu do outdoorové problematiky se však dotknu i putování po Peak Districtu. To máte totiž tak.

Na University of Bristol působí hned několik societies zaměřených na outdoor - jedna vyloženě tůristická (The Explorers, se kterými jsem jela do Peak Districtu), další horolezecká (ta mě samozřejmě nezajímá) a poslední zvaná Expedition, která dělá jak turistiku, tak horolezení. No a protože v The Explorers jsou lamy lamovitý a neposílají mi i přes několikeré upozornění newsletter a navíc už nebudou pořádat žádné víkendové výlety, okoukla jsem, co nabízí konkurenční Expedition, se kterými jezdí kamarádka Claire. Když jsem uviděla backpacking trip (tedy turistování na těžko s krosnou a stanováním v přírodě) v Lake Districtu, zaradovala jsem se, protože se mi to zdálo jako ideální příležitost si v malém ozkoušet, co plánuju po konci semestru na West Highland Way. Protože chození s The Explorers byla úplná pohodička i za hnusného počasí, navíc několikrát týdně chodím pěšky do školy i ze školy, tak jsem si říkala, že přeci nebudu tak marná. Navíc co, stejně budeme akorát šlapat někde kolem jezer, to zvládnu i s batohem na zádech, že jo. Nevím, jak jste na tom se znalostí britské geografie vy, ale já, jak vidno poměrně bídně. V Lake Districtu jsou totiž kromě jezer (ty tam člověk jaksi očekává) taky hory. Docela slušný hory, i když žádný Tatry. A jak se ukázalo, naším cílem byly právě hory, nikoli jezera pod nimi.

Odjížděli jsme v pátek večer a byli předem varováni, že si od parkoviště k tábořišti ještě trochu popojdeme. Když jsme někdy po půlnoci dorazili na místo, rozebrali jsme si vybavení, já óchala a áchala nad hvězdnou oblohou a už se moc těšila na dobrodružství. Sladká, přesladká nevědomost. Naivně jsem si totiž myslela, že se trochu poodejdeme od parkoviště a za chvíli zalehneme. Realita byla taková, že jsme se asi hodinu a půl škrábali do kopce a já jsem si celou dobu nadávala, do čeho jsem se to proboha navezla, protože jsem myslela, že vypustím duši. Nakonec zvítězil duch nad hmotou, vyplazila jsem se, kam bylo potřeba, a kolem půl čtvrté jsme zalézali do spacáků. Jestli jsem alespoň něco nepodcenila, tak to bylo naštěstí vybavení na spaní - raději se pronesu, ale vezmu si s sebou teplejší spacák a dokonce jsem s sebou měla i deku. Ano, takhle zimomřivá jsem, raději se potáhnu s dekou (a tlustejma ponožkama a pletenejma návlekama na nohy a tlustou mikinou), než aby mi byla v noci zima. Bohužel se mi ale ani tak první noc nepodařilo mnoho naspat a ráno jsem se probudila s bolestí hlavy po zahřívacím panáku rumu.

Druhý den jsem začínala s mírnými obavami, jak to proboha zvládnu, ale večerní zoufalství naštěstí trochu ustoupilo a na cestu jsem se vydala plná odhodlání. To samozřejmě se zvyšováním nadmořské výšky uvadalo, nicméně tělo už si začalo pomalu zvykat jak na výstupy, tak na váhu krosny a už se nevzpínalo tolik, jako při nočním výstupu. Chvílemi už jsem začínala mít pocit, že to už i docela zvládám a že by se mi ten výlet nakonec mohl líbit, ovšem dlouho mi to nevydrželo. Přišel totiž bez jakéhokoli přehánění můj zatím nejstrašnější zážitek v životě. Stoupali jsme na vrcholek, který už byl dost vysoko, počasí se zhoršovalo, foukal silný vítr, cosi padalo, houstla mlha a kolem se objevoval sníh. Na asi půl hodiny jsme se ztratili a doteď nevím, jestli to, kudy jsme nakonec šli, bylo v plánu nebo ne. Každopádně jsme se najednou ocitli na uzoučké skalní římse a jediná cesta vedla šplhem vzhůru. Na tomhle místě se hodí poznamenat, že mám strach z výšek. Velkej strach z výšek. A pod sebou jsem neviděla nic, jen prázdno. Hlavou mi běželo, že stačí jeden špatnej krok, jedno uklouznutí, jedinej špatnej úchyt a já se do toho prázdna zřítím. Strachy se mi začaly třást nohy, což je samozřejmě to poslední, co v takový situaci potřebujete. Přistihla jsem se při myšlence, že by snad bylo jednodušší prostě udělat ten krok dozadu a mít to za sebou, než se vteřinu za vteřinou bát, kdy a jak se to zvrtne. Každou částečkou svýho bytí jsem se upínala k tomu, že to dobře dopadne a že se hlavně nesmím podvolit záchvatu úzkosti, protože to by opravu byl rozsudek smrti. Takhle od psacího stolu to zní strašně přehnaně a dramaticky a sama si říkám, jestli náhodou něco nezveličuju, ale pokud jste někdy měli záchvat úzkosti, tak si asi dovedete představit, že v takovýhle situaci to opravdu může být ta dělící čára mezi životem a smrtí. Co by se stalo, kdyby se mi začalo zatmívat před očima a nemohla bych popadnout dech?

Vedoucí výpravy byli naštěstí lidé na svém místě a Peter mi pomohl se přes tohle obtížný místo dostat. I když i zbytek výstupu až na vrchol byl těžká zkouška, nic nebylo tak hrozné jako ten jeden okamžik šplhání ze skalní římsy. Za celou výpravu pak nastaly ještě asi tři momenty, kdy můj strach z výšek opět vystrčil hlavu a znepříjemnil mi cestu. Jednou to bylo při chůzi po další skalní římse, naštěstí to byl ale kratičký úsek a cestička přeci jen nebyla až tak uzoučká, abych z toho úplně panikařila. A dvakrát to pak bylo zastavení na vrcholu, kdy všichni ostatní vesele chodili po okraji, pod kterým zela obrovská hloubka, fotili a smáli se a já stála jako přikovaná uprostřed nebo seděla a pevně se držela kamene a jen se modlila, abychom už proboha svatýho šli dál a já se nemusela trápit. 

Ke konci prvního dne naštěstí přišel úsek, který byl přesně takový, jaký jsem doufala, že bude celý výlet - mírnější terén, zelené vrcholky, sluníčko, ovečky... na chvíli jsem zapomněla na všecky ty strachy a prostě si užívala chůzi tak, jak to mám ráda. Nakonec jsme slezli z hor do údolí, zaparkovali to v hospodě, osvěžili se a narkmili... abychom pak, modří již vědí, se za tmy vydali na další výstup k tábořišti. Velmi hrubě odhaduju, že jsme překonali nějakých 500 m převýšení a kolem desáté večer rozbíjeli tábor. I když to byla cesta delší a strmější než předešlou noc a navíc jsem musela jít místo čelovky s ruční baterkou, šlo to přeci jen už mnohem lépe. Poučená z předešlé noci jsem ještě vylepšila chumlací systém a podařilo se mi docela rychle a i když jsme byli výš, bylo horší počasí a měli jsme mokré podloží, bylo mi celou noc krásně teploučko.

Druhý den jsme zahájili bez pardon rovnou dalším výstupem, dobrá zpráva byla, že jsme si tím pádem nejstrmější kopec odbyli hned ze začátku a byla jsem strašně překvapená, o kolik lépe už se mi stoupalo. Poměrně záhy následoval ještě jeden strmý výstup, pak pro změnu sestup ke krásnému malému jezírku, pak opět výstup, tentokrát už ale táhlejší a příjemnější. Je zajímavé, že při pohledu na to, co nás zrovna čekalo, se moje pocity za víkend postupně proměnily z "kristepane, tam prostě nevylezu, spadli z jahody na znak, ne" na "no, mohlo by to bejt i horší, když půjdu pomalu, tak bych ani nemusela vyplivnout plíce". Taky se mi podařilo se ze stylu "pět metrů - dvě minuty pauza na popadnutí dechu - dalších pět metrů" dostat na pomalé, ale docela stabilní výstupové tempo a držela jsem se většinou v čele nebo maximálně vprostřed skupiny. Při sestupech jsem naopak byla neapologeticky pomalá a klidně poslední, protože kolena mám jenom jedny a z Alp si moc dobře pamatuju, jaký to je, když sestup odfláknu. Druhej den skoro nemůžu chodit, jak mě ty kolena bolej. Docela dlouho jsme se pak procházeli po hřebeni, což bylo moc příjemné a vůbec nevadilo, že to stejně bylo každou chvíli nahoru a dolu. I tak jsem toho ale už později odpoledne měla plné kecky, začalo se na můj vkus zbytečně a na dlouho zastavovat, věděla jsem, že nás čeká ještě poměrně prudký sestup a pomalu se blížil soumrak. A jestli jsem se chtěla něčemu vyhnout, bylo to slézání hory za tmy, protože i když lezení vzhůru není kdovíco, lezení dolů mi přijde po tmě mnohem nebezpečnější. To, jak moc mě i přes ty krásné úseky celá výprava neuvěřitelně, hlavně psychicky, vyčerpala, dokazují dvě věci - zaprvé jsem se málem rozplakala štěstím, když jsem konečně viděla pořádnou pevnou silnici a za druhé jsem nevyužila možnosti se jít podívat na jezero, které bylo asi padesát metrů od místa, kde jsme čekali na odvoz. Prostě jsem jenom seděla na krosně, užívala si ten pocit bezpečí a děkovala všem bohům, že jsem to nakonec všecko zdárně přežila.

Někdo by možná řekl, že na sebe můžu být hrdá, že jsem to všecko zvládla, překonala strachy a tak podobně. A možná jo. Ale pořád mám ještě příliš čerstvě v paměti všechny ty chvíle, kdy jsem chtěla skončit. A neudělala jsem to jenom proto, že vprostřed výstupu na nějakou horu to prostě nejde. Nemůžete se sebrat a odejít. Nebo jsem to neudělala proto, že mi přeci jen hanba nedovolila začít žebrat o to, aby mi zavolali helikoptéru, protože se prostě bojím jít dál. Nebo proto, že by to znamenalo zkazit některému z vedoucích výpravu, aby mě nejbližší cestou svedl z hor do civilizace, místo aby pokračoval na cestě s ostatními. Ještě si moc dobře pamatuju ty chvíle, kdy jsem si nadávala, že jsem do něčeho takového uvrtala, že jsem si toho nezjistila víc předem, že jsem se podcenila... ale vážně jsem se podcenila? Co se počítá víc, to, že jsem se málem zbláznila strachy, nebo že jsem nakonec došla do cíle? Můžu říct jen to, že kdybych věděla, do čeho jdu a co mě potká, nikdy bych se k ničemu takovému neupsala. A nikdy, nikdy v životě už nechci prožít to, co jsem cítila při tom šplhání po strmé, kluzké skále s prázdnem pod sebou. Rozhodně mi tenhle výlet srazil hřebínek - začínala jsem mít pocit, že jsem dobrodružka, zkušená turistka a že hory jsou přeci brnkačka. Myslím, že nově nabytý respekt k horám už jen tak neztratím. Ale jak se říká, co nás nezabije, to nás posílí a třeba už za týden, až se zase plně ponořím do komfortu středostavovského studentského života, tomu i uvěřím. A poučení? Kdo se bojí, nesmí do hor. Ale když už tam je, tak se z toho holt nesmí posrat.

First Impressions

Všechno sbaleno, všechno nachystáno, ready, set, go. Během minulého týdne probíhala mnohá loučení, všechna krásná a zapamatováníhodná. Když mi taťka mával z nástupiště a já se vlakem ubírala směr Brno, byla jsem z toho docela naměkko. Nakonec se ale odjezd i tentokrát obešel bez pláče, v tu správnou chvíli mi M. pověděl, že přece není důvod a měl pravdu. Ono je to asi i tom, že máme zažitá určitá klišé, jakože při odjezdu se má plakat a je velmi jednoduché se jim poddat - a vlastně, proč ne? Ale stejně jako ve všem ostatním, i tehdy bylo moc příjemné si uvědomit, že jenom na mně záleží, co udělám a jak si to prožiju a nemusím se poddávat prvnímu pocitu, co se kolem mě otře. Tak teda jedna poslední pusa na rozloučenou a sbohem, Česká republiko. 

O cestě do Osla jsem musela napsat hned dva články, protože to byl prostě horor. Všehomír se mi asi rozhodl to teď vynahradit, protože kromě toho, že co jsem přijela do UK je mi permanentně zima, byla cesta úplně bez problémů. Dokonce jsem se i krásně prospala, ani nohy mi neotekly, prostě sen každého busocestovatele. Probudila jsem se pak krásně už v centru Bristolu, překvapeně zaregistrovala, že to vypadá na první pohled jako super město a za chvíli už tradá z busu a pak už mě vyzvedla Andělka a všechno bylo v pořádku a báječné. První tři týdny strávíme společně na její ubikaci a pak už se přestěhuju do nového (držte palce, aby to bylo dobré bydlení, ještě jsem ho neviděla) a projekt Fay vs. UK může začít.

Musím se ale přiznat, že ač Bristol na první pohled vypadá jako velmi sympatické město, mám zatím spíš zdrhací tendence. Jak už jsem zmínila, co jsem přijela do UK, je mi permanentně zima. Jsem ten typ člověka, co si jenom opláchne ruce studenou vodou a už je má ledové, tak si představte, co se mnou asi dělá posedávání v nevytopitelném vlhkém přízemním bytě. Lék na to je samozřejmě jasný - šup ven! Venku se sice nedá překládat, ale od toho jsou zase knihovny, že jo. Jen si musím počkat do čtvrtka, až dostanu univerzitní kartičku a budu si moct začít užívat akademického knihovního luxusu. No a když nebudu zrovna pilně intelektuálně pracovat, hodlám se toulat po venku, objevovat, prozkoumávat, fotit, chodit a budovat si kondičku. V červnu mě čeká West Highland Way natěžko a na to je třeba se řádně připravit. Vlastně se tady na to potulování po venku moc těším, vzpomněla jsem si totiž, že v Oslu jsem na něj mívala spoustu času a dělalo mi nebývale dobře po duši i po těle. A pokud to navíc bude znamenat, že mi nebude taková zima, není co řešit, přátelé! 

Dalším důvodem, proč mám velké chutě se otočit a vrátit se zpět do Brníčka je to, že mám pocit naprosté cizoty. Dobře si vzpomínám, že i Oslo na mě samozřejmě ze začátku takhle působilo, ale po náročné cestě jsem byla tak ráda, že jsem konečně dojela a mám chvíli klid, že jsem na nějaké vracení se neměla ani pomyšlení. Je taky pravda, že hned druhý den po příjezdu začaly všechny ty studentské seznamovací aktivity, poznávala jsem spolubydlící, venku bylo krásně vlídno a slunečno,... přijela jsem vlastně do sakra jiné atmosféry než tentokrát. Nicméně stejně jako vždycky je potřeba jít krok za krokem a ono už se to poddá. Takže nezbývá, než si nejdřív v klidu vybalit, připravit si mapku a foťák a vyrazit pomaloučku za Andělkou na univerzitu. Co bude dál se nechme překvapit.