Výlet do Peak districtu je dávno pasé a já si pořád vyčítám, že jsem o něm vůbec nenapsala. Ale než se snažit něco dohánět, raději zaznamenám zážitky čerstvější a jak taky uvidíte, mnohem hlubší. Při krátkém úvodu do outdoorové problematiky se však dotknu i putování po Peak Districtu. To máte totiž tak.
Na University of Bristol působí hned několik societies zaměřených na outdoor - jedna vyloženě tůristická (The Explorers, se kterými jsem jela do Peak Districtu), další horolezecká (ta mě samozřejmě nezajímá) a poslední zvaná Expedition, která dělá jak turistiku, tak horolezení. No a protože v The Explorers jsou lamy lamovitý a neposílají mi i přes několikeré upozornění newsletter a navíc už nebudou pořádat žádné víkendové výlety, okoukla jsem, co nabízí konkurenční Expedition, se kterými jezdí kamarádka Claire. Když jsem uviděla backpacking trip (tedy turistování na těžko s krosnou a stanováním v přírodě) v Lake Districtu, zaradovala jsem se, protože se mi to zdálo jako ideální příležitost si v malém ozkoušet, co plánuju po konci semestru na West Highland Way. Protože chození s The Explorers byla úplná pohodička i za hnusného počasí, navíc několikrát týdně chodím pěšky do školy i ze školy, tak jsem si říkala, že přeci nebudu tak marná. Navíc co, stejně budeme akorát šlapat někde kolem jezer, to zvládnu i s batohem na zádech, že jo. Nevím, jak jste na tom se znalostí britské geografie vy, ale já, jak vidno poměrně bídně. V Lake Districtu jsou totiž kromě jezer (ty tam člověk jaksi očekává) taky hory. Docela slušný hory, i když žádný Tatry. A jak se ukázalo, naším cílem byly právě hory, nikoli jezera pod nimi.
Odjížděli jsme v pátek večer a byli předem varováni, že si od parkoviště k tábořišti ještě trochu popojdeme. Když jsme někdy po půlnoci dorazili na místo, rozebrali jsme si vybavení, já óchala a áchala nad hvězdnou oblohou a už se moc těšila na dobrodružství. Sladká, přesladká nevědomost. Naivně jsem si totiž myslela, že se trochu poodejdeme od parkoviště a za chvíli zalehneme. Realita byla taková, že jsme se asi hodinu a půl škrábali do kopce a já jsem si celou dobu nadávala, do čeho jsem se to proboha navezla, protože jsem myslela, že vypustím duši. Nakonec zvítězil duch nad hmotou, vyplazila jsem se, kam bylo potřeba, a kolem půl čtvrté jsme zalézali do spacáků. Jestli jsem alespoň něco nepodcenila, tak to bylo naštěstí vybavení na spaní - raději se pronesu, ale vezmu si s sebou teplejší spacák a dokonce jsem s sebou měla i deku. Ano, takhle zimomřivá jsem, raději se potáhnu s dekou (a tlustejma ponožkama a pletenejma návlekama na nohy a tlustou mikinou), než aby mi byla v noci zima. Bohužel se mi ale ani tak první noc nepodařilo mnoho naspat a ráno jsem se probudila s bolestí hlavy po zahřívacím panáku rumu.
Druhý den jsem začínala s mírnými obavami, jak to proboha zvládnu, ale večerní zoufalství naštěstí trochu ustoupilo a na cestu jsem se vydala plná odhodlání. To samozřejmě se zvyšováním nadmořské výšky uvadalo, nicméně tělo už si začalo pomalu zvykat jak na výstupy, tak na váhu krosny a už se nevzpínalo tolik, jako při nočním výstupu. Chvílemi už jsem začínala mít pocit, že to už i docela zvládám a že by se mi ten výlet nakonec mohl líbit, ovšem dlouho mi to nevydrželo. Přišel totiž bez jakéhokoli přehánění můj zatím nejstrašnější zážitek v životě. Stoupali jsme na vrcholek, který už byl dost vysoko, počasí se zhoršovalo, foukal silný vítr, cosi padalo, houstla mlha a kolem se objevoval sníh. Na asi půl hodiny jsme se ztratili a doteď nevím, jestli to, kudy jsme nakonec šli, bylo v plánu nebo ne. Každopádně jsme se najednou ocitli na uzoučké skalní římse a jediná cesta vedla šplhem vzhůru. Na tomhle místě se hodí poznamenat, že mám strach z výšek. Velkej strach z výšek. A pod sebou jsem neviděla nic, jen prázdno. Hlavou mi běželo, že stačí jeden špatnej krok, jedno uklouznutí, jedinej špatnej úchyt a já se do toho prázdna zřítím. Strachy se mi začaly třást nohy, což je samozřejmě to poslední, co v takový situaci potřebujete. Přistihla jsem se při myšlence, že by snad bylo jednodušší prostě udělat ten krok dozadu a mít to za sebou, než se vteřinu za vteřinou bát, kdy a jak se to zvrtne. Každou částečkou svýho bytí jsem se upínala k tomu, že to dobře dopadne a že se hlavně nesmím podvolit záchvatu úzkosti, protože to by opravu byl rozsudek smrti. Takhle od psacího stolu to zní strašně přehnaně a dramaticky a sama si říkám, jestli náhodou něco nezveličuju, ale pokud jste někdy měli záchvat úzkosti, tak si asi dovedete představit, že v takovýhle situaci to opravdu může být ta dělící čára mezi životem a smrtí. Co by se stalo, kdyby se mi začalo zatmívat před očima a nemohla bych popadnout dech?
Vedoucí výpravy byli naštěstí lidé na svém místě a Peter mi pomohl se přes tohle obtížný místo dostat. I když i zbytek výstupu až na vrchol byl těžká zkouška, nic nebylo tak hrozné jako ten jeden okamžik šplhání ze skalní římsy. Za celou výpravu pak nastaly ještě asi tři momenty, kdy můj strach z výšek opět vystrčil hlavu a znepříjemnil mi cestu. Jednou to bylo při chůzi po další skalní římse, naštěstí to byl ale kratičký úsek a cestička přeci jen nebyla až tak uzoučká, abych z toho úplně panikařila. A dvakrát to pak bylo zastavení na vrcholu, kdy všichni ostatní vesele chodili po okraji, pod kterým zela obrovská hloubka, fotili a smáli se a já stála jako přikovaná uprostřed nebo seděla a pevně se držela kamene a jen se modlila, abychom už proboha svatýho šli dál a já se nemusela trápit.
Ke konci prvního dne naštěstí přišel úsek, který byl přesně takový, jaký jsem doufala, že bude celý výlet - mírnější terén, zelené vrcholky, sluníčko, ovečky... na chvíli jsem zapomněla na všecky ty strachy a prostě si užívala chůzi tak, jak to mám ráda. Nakonec jsme slezli z hor do údolí, zaparkovali to v hospodě, osvěžili se a narkmili... abychom pak, modří již vědí, se za tmy vydali na další výstup k tábořišti. Velmi hrubě odhaduju, že jsme překonali nějakých 500 m převýšení a kolem desáté večer rozbíjeli tábor. I když to byla cesta delší a strmější než předešlou noc a navíc jsem musela jít místo čelovky s ruční baterkou, šlo to přeci jen už mnohem lépe. Poučená z předešlé noci jsem ještě vylepšila chumlací systém a podařilo se mi docela rychle a i když jsme byli výš, bylo horší počasí a měli jsme mokré podloží, bylo mi celou noc krásně teploučko.
Druhý den jsme zahájili bez pardon rovnou dalším výstupem, dobrá zpráva byla, že jsme si tím pádem nejstrmější kopec odbyli hned ze začátku a byla jsem strašně překvapená, o kolik lépe už se mi stoupalo. Poměrně záhy následoval ještě jeden strmý výstup, pak pro změnu sestup ke krásnému malému jezírku, pak opět výstup, tentokrát už ale táhlejší a příjemnější. Je zajímavé, že při pohledu na to, co nás zrovna čekalo, se moje pocity za víkend postupně proměnily z "kristepane, tam prostě nevylezu, spadli z jahody na znak, ne" na "no, mohlo by to bejt i horší, když půjdu pomalu, tak bych ani nemusela vyplivnout plíce". Taky se mi podařilo se ze stylu "pět metrů - dvě minuty pauza na popadnutí dechu - dalších pět metrů" dostat na pomalé, ale docela stabilní výstupové tempo a držela jsem se většinou v čele nebo maximálně vprostřed skupiny. Při sestupech jsem naopak byla neapologeticky pomalá a klidně poslední, protože kolena mám jenom jedny a z Alp si moc dobře pamatuju, jaký to je, když sestup odfláknu. Druhej den skoro nemůžu chodit, jak mě ty kolena bolej. Docela dlouho jsme se pak procházeli po hřebeni, což bylo moc příjemné a vůbec nevadilo, že to stejně bylo každou chvíli nahoru a dolu. I tak jsem toho ale už později odpoledne měla plné kecky, začalo se na můj vkus zbytečně a na dlouho zastavovat, věděla jsem, že nás čeká ještě poměrně prudký sestup a pomalu se blížil soumrak. A jestli jsem se chtěla něčemu vyhnout, bylo to slézání hory za tmy, protože i když lezení vzhůru není kdovíco, lezení dolů mi přijde po tmě mnohem nebezpečnější. To, jak moc mě i přes ty krásné úseky celá výprava neuvěřitelně, hlavně psychicky, vyčerpala, dokazují dvě věci - zaprvé jsem se málem rozplakala štěstím, když jsem konečně viděla pořádnou pevnou silnici a za druhé jsem nevyužila možnosti se jít podívat na jezero, které bylo asi padesát metrů od místa, kde jsme čekali na odvoz. Prostě jsem jenom seděla na krosně, užívala si ten pocit bezpečí a děkovala všem bohům, že jsem to nakonec všecko zdárně přežila.
Někdo by možná řekl, že na sebe můžu být hrdá, že jsem to všecko zvládla, překonala strachy a tak podobně. A možná jo. Ale pořád mám ještě příliš čerstvě v paměti všechny ty chvíle, kdy jsem chtěla skončit. A neudělala jsem to jenom proto, že vprostřed výstupu na nějakou horu to prostě nejde. Nemůžete se sebrat a odejít. Nebo jsem to neudělala proto, že mi přeci jen hanba nedovolila začít žebrat o to, aby mi zavolali helikoptéru, protože se prostě bojím jít dál. Nebo proto, že by to znamenalo zkazit některému z vedoucích výpravu, aby mě nejbližší cestou svedl z hor do civilizace, místo aby pokračoval na cestě s ostatními. Ještě si moc dobře pamatuju ty chvíle, kdy jsem si nadávala, že jsem do něčeho takového uvrtala, že jsem si toho nezjistila víc předem, že jsem se podcenila... ale vážně jsem se podcenila? Co se počítá víc, to, že jsem se málem zbláznila strachy, nebo že jsem nakonec došla do cíle? Můžu říct jen to, že kdybych věděla, do čeho jdu a co mě potká, nikdy bych se k ničemu takovému neupsala. A nikdy, nikdy v životě už nechci prožít to, co jsem cítila při tom šplhání po strmé, kluzké skále s prázdnem pod sebou. Rozhodně mi tenhle výlet srazil hřebínek - začínala jsem mít pocit, že jsem dobrodružka, zkušená turistka a že hory jsou přeci brnkačka. Myslím, že nově nabytý respekt k horám už jen tak neztratím. Ale jak se říká, co nás nezabije, to nás posílí a třeba už za týden, až se zase plně ponořím do komfortu středostavovského studentského života, tomu i uvěřím. A poučení? Kdo se bojí, nesmí do hor. Ale když už tam je, tak se z toho holt nesmí posrat.
