Skotská anabáze I - Jak jsme putovali

Bylo nebylo, šla jsem jednou s kamarádem na pub quiz a mezi řečí jsem se mu svěřila, že chci příští léto jet do Skotska a projít tam West Highland Way. Kamarádovi se ten nápad líbil a jel by taky. Zanedlouho se z kamaráda stal boyfriend, který si poctivě pořídil outdoorovou výbavu a plánování a těšení se (a chvílemi i děsení se) na Skotsko se stalo naší oblíbenou kratochvílí.

West Highland je 154 km dlouhá pěší tůra z vesničky Milgnavie (čti Malgáj, Skotové musejí být šílení) na okraji největšího skotského města, Glasgow do srdce skotské Vysočiny - městečka Fort William. Je to mimo jiné i nejstarší dálková turistická trasa ve Skotsku a je také nejoblíbenější. S mužem jsme podnikali poctivou předletovou přípravu - nakoupili jsme průvodce, pečlivě je přečetli, prošli si mapy, naloadovali GPS waypointy, pořídili si aplikaci do telefonu, sestavili itinerář, protočítali kilometry na jednotlivé dny, vyhledali si, kde si budeme cestou kupovat zásoby... jen na jednu drobnost jsme trošičku podcenili. Když totiž nejste zvyklí chodit na těžko (tedy na zádech s krosnou, ve které si nesete všechno potřebné a která může vážit nějakých 15 - 18 kg), je radno to před takovým zápřahem natrénovat. A to se nám tak úplně nepovedlo. (pozn. redakce: Ne, když si do té krosny naložíte zásoby na den a půl a jdete takhle 7 km tam a druhý den zpátky, opravdu to jako trénink nestačí. Stejně jako si takhle rozhodně dostatečně neprošlápnete nové pohory, Fay!!!) Ale chybkami se člověk učí a vy, věrní čtenáři, už alespoň budete vědět, čemu se vyvarovat.

Inu, nasedli jsme jednoho krásného červencového dne v Brně do autobusu a vydali se na dlouhou cestu směr Glasgow. Pokud si jízdenky koupíte alespoň měsíc dopředu, přijde vás totiž cesta busem o více než polovinu levněji než cesta letadlem. Navíc nevím jak vy, ale já jsem mnohem klidnější, když vím, že mám své pečlivě sbalené trampské zavazadlo pěkně pod dohledem. Představa, že doletíme do Skotska a tam zjistíme, že nám poslali krosny se stanem, spacákem a dalšími nezbytnostmi třeba do Budapešti... V Glasgow jsme si užili posledních výdobytků civilizace - večeře ve městě, pinta v hospůdce, nocleh na pohodlné posteli v hostelu, kde bylo teplo a SUCHO, pořádná skotská snídaně (která se od anglické liší tím, že je její součásti black pudding a místo hash brown dostanete potato pancake). Po přespání jsme, plní sil, vyrazili na vláček, který nás odvezl do výchozího bodu. Ve vláčku jsme mimo jiné zjistili, že se nám záhadným způsobem podařilo krosny nabalit tak, že já ji mám o něco těžší než muž (pro ty, kdož mého muže neznají - je o hlavu větší a na rozdíl ode mě vlastní fajnový výdobytek jménem svaly). Protože jsem děsně drsná, feministka a žádný vořezávátko, naznala jsem, že to mě přece nemůže zastavit a že to přebalovat nebudem. Nebudu vás napínat, po asi dvou hodinách mě to přestalo bavit a při obědové pauzičce jsme si samozřejmě obsah batůžků krapet proházeli. Šlapalo se nám docela dobře. Začátek WHW je mírný a dovolí vám, abyste si na chození trochu zvykali. Když jsme postupovali od civilizace do poněkud venkovštější krajiny, narazili jsme na fajného týpka v klobouku, který měl u cesty zaparkovaný přívěs a nabízel znaveným poutníkům zdarma kávu, čaj a dobré slovo. Když se mě někdo zeptá, jacíže jsou Skotové, opět s velkou radostí zopakuju, že jsou to ti nejmilejší a nejpohostinnější lidé, které jsem potkala (Angláni, chyťte se za nos!). Když jsme první den postavili stan v malém kempíčku u farmy, skoro jsem nemohla uvěřit, že jsme to opravdu zvládli - ušli jsme s krosnami prvních 19 km, nic se nám nestalo a povedlo se nám zakempit, jak jsme chtěli. Večeře z ešusu nám chutnala jako už dlouho nic a po chvilce pozorování západu sluníčka jsme si šli užít první tuláckou noc pod stanem.

Druhý den jsme vyrazili opět plní sil, ale kilometry zpočátku ubíhaly jaksi pomaleji, než jsme čekali. Krajina se proměňovala - přibývalo výhledů a lesů, ubývalo silnic a políček. Rozhodli jsme se, že si to trošku zjednodušíme a obejdeme Conic Hill - první výstup, který WHW nabízí. Vyrazili jsme totiž docela pozdě, šli pomalu a navíc se začalo ozývat mužovo koleno. Viděla jsem, že by si na CH moc rád vyšlápnul a odkšrtnul si první výkonové políčko, ale nakonec ani moc neprotestoval, když jsem přišla s obcházecí alternativou. Já jsem totiž lenoch a poseroutka. Měli jsme na ten večer zabookované místečko v kempu u Loch Lomond, což je národní park, kde se smí spát pouze na vyznačených  tábořištích. Čekalo nás i tak ještě víc než 10 km cesty, sil pomalu ubývalo a bylo mi jasné, že šplhání se na kopec a hlavně velmi prudký sestup by nám to všechno mohl pěkně zkomplikovat. V půli cesty jsme se zastavili na občerstvení ve vesničce Balmaha, která je vstupním bodem k Loch Lomondu. Padla na mě únava a demoralizace převeliká, snad proto, že hodina pokročila a čekalo nás ještě dost šlapáni, snad proto, že se ozývaly záda i bolavé nožky. Když jsme ale přišli k břehům jezera, které teď cesta začala lemovat, jako by nás voda úplně vzpružila. Když jsme šťastně dorazili do kempu Sallochy a postavili stan, uchváceně jsme se kochali výhledy na hory na druhém břehu, užili si trochu koupačky a nakonec si na pláži ukuchtili večeři. Vzpomínka na tenhle večer patří k těm nejkrásnějším z celé výpravy.

Třetí den jsme si užívali ještě více Loch Lomondu. Zároveň se už ale taky začaly podepisovat odchozené kilometry. Záda si na krosny zvykla, boty už se docela rozchodily, ale zato začala bolet kolena. I mě. Což jaksi nikdo nečekal. Muž věděl, že v pravém kolínku nemá úplně všecko v cajku už dýl a bylo jen otázkou času, kdy se kloub pod námahou začne ozývat. Já jsem měla pocit, že jsem přece zdravá jako řípa, tak jakýpak copak. Počasí, do té doby mírné a téměř 100% suché, se nám taky rozhodlo ukázat, zač je toho loket. Neodchodili jsme zdaleka tolik, kolik jsme si na ten den naplánovali, a do kempu jsme došli naprosto a úplně hotoví. A za přestálou námahu odměnili jsme se pořádnou večeří, chladivým mokem a druhý den teplou snídaní a obědovým balíčkem. Radím vám dobře, přátelé - vy to nedělejte. Všechno jídlo bylo samozřejmě úžasně dobré, ale ten účet, ten účet... chodit ve Velké Británii na jídlo je prostě drahá legrace, zvlášť, když k tomu máte vysokohorskou přirážku. Nebo v tomto případě spíše přirážku jezerní. Pršelo celý večer i celou noc a dokonce se kolem nás honila pořádná bouřka a řeknu vám, poslouchat hromy takhle zblízka ve stanu... byla jsem moc ráda, že se mám ke komu přitulit. Vzbudili jsme se opět do deště, který se ukázal být naším věrným společníkem po celý následující den, kdy jsme také konečně poznali, zač jsou toho midgies.

Další den byl zkouška ohněm či spíše deštěm a kameny. Velká část cesty vedla po velkých kamenech, které se jako horská dráha neustále zvedaly vzhůru, aby nás pak opět vedly dolů. Kolena začala bolet způsobem přímo strašlivým a to, že byly kameny kluzké od deště, tomu taky moc nepřidávalo. Asi v půli dne mi i přes "nepromokavost" snad vší výbavy začalo čvachtat v pravé botce. Oběd jsme do sebe naházeli schoulení u kamenné zídky pod pláštěnkou. Byla to vlastně ale docela romantika - každý důvod k tulení dobrej a byla to krásná bonding experience. Cesta však ubíhala zatraceně pomalu, síly a motivace naopak prchaly pryč až příliš rychle. Trasu jsme si nakonec zkrátili skoro o polovinu a když jsme mokří jak myši a málem kulhající došli za neutuchajícího deště do kempu, rozhodli jsme se, že tuhle noc prostě prospíme v suchu a basta. A tak se taky stalo.

Suchá chatka, spaní v posteli a možnost nechat si uschnout zmáchané věci udělali pro morálku své. Další den jsme vyráželi s mnohem větší chutí, sic jsem si musela vzít kvůli kolenu prášky proti bolesti. Realisticky jsme zhodnotili, že s naší rychlostí a pochroumanými kolínky musíme opravdu volit nižší kilometráže, a i vidina toho, že máme tím pádem před sebou jen 10 km cesty, nám dost posílila morálku. Opustili jsme Loch Lomond a vstoupili do té pravé Vysočiny, Jak poznamenal muž - konečně pořádný Skotsko! Cestou byly nádherné výhledy, všude už byly kopce, pásly se ovečky, počasí nám přálo a tak se i s bolavými koleny šlapalo jedna radost. Ten den se nám taky podařilo ujít polovinu cesty, na což jsme byli náležitě hrdí! A tak jsme se rozhodli si maličko zašvindlovat - protože těsně za polovinou byl úsek strmého stoupání, který by dal našim kolenům sakra zabrat, sešli jsme naopak do blízké vesničky a kousek si popojeli, abychom se dostali na další campsite. Tam jsme si postavili stan a opět vyrazili za chladivým mokem. A protože v místní nálevně měli taky televizi, kde zrovna běžela předpověď počasí, doslechli jsme se, že na víkend se chystají brutální přívalové deště. A protože právě na víkend připadala ta část cesty opuštěnou krajinou Rannoch Moor, kde se před deštěm nemáte šanci schovat, začali jsme přemýšlet, zda nenadešel čas na plán B.

(pokračování příště)

Sweet Spot

Pozdní odpoledne se láme v podvečer, sluneční světlo už je tlumené a do úzkých uliček začíná prosakovat šero. Stoupáme po schodech a najednou máme pod sebou celé město – nebo to alespoň tak vypadá. Vlevo brána a za ní spousta laviček, na každé druhé zamilovaný pár. Skoro jako v Denisových sadech, vzpomenu si s úsměvem na město, kterému už teď říkám domov. Vrátíme se zpátky k vyhlídce a vyrazíme k muzeu věnovanému ztroskotaným vztahům. Je to zvláštní místo, plné zklamaných nadějí, smutku, zášti, ale i nečekaně vtipných příběhů a artefaktů.

Ráno zaběhne pro čerstvé pečivo do pekárny a vrátí se s červenými růžemi z trhu. Je to ta nejzbytečnější věc na světě, za pár dní uvadnou, skoro je neuvidím, protože se pořád někde touláme, a ani si je s sebou nebudu moct vzít na památku. On to ví stejně dobře jako já, ale i tak mi je donese, a právě proto mi udělají tak velikou radost. Jsou skoro tak nádherné jako to gesto samotné.

Loudáme se obrovským zeleným parkem, a když si sedneme na lavičku, slyšíme, jak za námi v altánku dělají děti rambajz. Je dobře, že nám nikdo nerozumí, protože debatujeme o tom, jak dětičky utišit – a nejsou to zrovna humánní návrhy. Ale všechno je to jenom vtipkování, protože takové krásné odpoledne nemají ani uřvaní caparti šanci zkazit. Obcházíme kostelík, abychom s lehkým zklamáním zjistili, že je až z 19. století. Kolem se neustále někdo toulá a leze nám do záběru. Když po pikniku ležíme na trávě a užíváme si slábnoucího sluníčka, přiběhne k nám pes a začne po nás houpat. Už už se chci rozčilovat, proč si ho proboha majitelé trochu nepohlídají, ale pak si všimnu, že je to roztomilý malý hafík, a úplně roztaju.

Sluníčko svítí tak, že mi stačí jen letní šaty bez punčoch. Procházíme se kolem jezera, a když dojdeme na oblázkovou pláž, odkopnu boty a vydám se do vody. Jako úplně pokaždé, kdy s sebou nemám plavky, se na sebe zlobím a slibuju si, že příště už si je opravdu, ale opravdu vezmu. Tak alespoň povyhrnu šaty a užívám si dotek chladné vody a teplých slunečních paprsků. Koupíme si zmrzlinu a tím se z toho stává nefalšovaná letní dovolená, koho zajímá, že je teprve začátek dubna. Hele, lesík, pojďme tam! A hele, ona to byla zkratka! Natáhneme se na balvanech a vyžene nás až marihuanový kouř, který se line od skupinky mládeže poblíž. Nejvyšší čas jít dál.

Koupíme pohledy a propisku, protože jsme ji zapomněli sbalit s sebou. Místo toho, abychom psali psaníčka stylově v kavárně, smolíme pozdravy domů a přátelům v pauze mezi pivem a burgerem. Asi je to mnohem méně poetické, ale zato 100% autentické. Místo na dort vyrazíme do pivnice a necháváme se nadchnout tmavou věštkyní, která má jednou tolik voltů co normální pivo. V hodovní síni chybí už jen roh s medovinou.

U výchozího bodu se zvěčníme a vyrazíme vzhůru. Cesta je příjemně mírná a slunko vysušilo i ty poslední stopy bláta. Učíme se chodit podle GPS, abychom se pak na Vysočině nezatoulali. Já ho učím, jak hledat poklady, a nakonec se nám podaří najít hned tři schované krabičky. U chaty se s chutí pustíme do svačiny a já se natáhnu na lavičku, abych nachytala co nejvíc vitaminu D. To už jsme tu hodinu? Nejenom, že stráně nahusto prokvítají, ale taky nádherně voní!

Na letišti sedíme na lavičce a vytáhneme analogický zápisník. Tak piš, Plány léto 2016!  

Návrat - Don't be waitor, be creator!

Slibovala jsem tu kdysi, že se podrobněji rozepíšu o kurzu Návrat, kam jsem se loni na konci léta vypravila zažít trochu dobrodružství a vyzkoušet si zase něco nového. Ten článek se tu doteď neobjevil, because of reasons, obviously. Už jsem to v duchu tak trochu vzdala, chtěla jsem se soustředit hlavně na zaznamenání přítomnosti, ale právě dnes přišel přesně ten správný impuls, abych sedla ke klávesnici a trochu se o Návratu rozepsala.

O tomhle "kurzu" jsem se dozvěděla v roce 2014 úplně náhodou na internetu a docela mě zaujal - kombinace vzdělávání, seberozvojových aktivit, práce ve skanzenu a vysokohorské turistiky? To nezní ale vůbec špatně! Další náhoda tomu chtěla, že se toho ročníku účastnila blogerka Irča Buršová a napsala o něm článek, který jenom potvrdil můj dojem, že tohle by mohla být akce pro mě. Dlouho jsem pak váhala, jestli se v roce 2015 opravdu vydat, a nakonec jsem se odhodlala. Očekávání byla různá - strašně jsem se těšila na skanzen a na hory, naopak jsem se děsila sociálních interakcí. Workshopy a přednášky měly potenciál, ale mohly být jak skvělé, tak úplně k ničemu. Prostě to celé byl jeden velký krok do neznáma. 

Cesta na místo byla poněkud stresující, ale zároveň dobrodružná a stmelující. Sama jsem se vypravila do slovenských Kút, abych si tam nechala udělat studentskou kartičku a jet zbytek cesty zadarmo. Naskočila jsem pak do vlaku, ve kterém už jeli někteří další účastníci, se kterými jsem se začala pomalu seznamovat. Problém nastal, když měl náš vlak zpoždění, navazující vlak na něj samozřejmě nečekal, takže jsme se ocitli v Bratislavě a dumali jsme, jak se sakra do teho Zuberca dostaneme. Nakonec volba padla na autobus, který jel neskutečně dlouho a cestou taky nabral výživné zpoždění, naštěstí jsme ovšem navazující spoj na poslední chvilku stihli. Do Zuberce jsme dorazili už pěkně pozdě a organizátoři nás postupně dovezli až do skanzenu. Kvůli zpoždění jsme si neužili přivítání tak, jako ostatní, ale i tak to stálo zato - museli jsme se iniciačně přebrodit řekou Studenou a teprve pak jsme mohli do společenské místnosti v chaloupce, kde už praskal oheň, čekala teplá polévka a další účastníci. Ti kromě brodění ve Studené do chaloupky přišli se zavázanýma očima a nejdřív všemi smysly vstřebávali atmosféru, prý to byl opravdu zážitek. Celý Návrat pak provázely menší i větší rituály - budili nás vždy organizátoři (řečení orgové) písničkou a stejně tak jsme s písní usínali - každý večer jsme se sešli venku před chaloupkou na tak zvaný rituál, kdy jsme si zazpívali Sádlo na chleba, nechali kolovat svíčku a nějak jsme shrnuli dojmy z uběhlého dne a nakonec si popřáli dobrou noc a svíčku společně sfoukli.

Během celého pobytu jsme toho prožili opravdu spousty a máloco nedostálo očekáváním. Namátkou vybírám pro mě nejzajímavější body programu - hra Alfa, Beta, kdy jsme rozdělení na dvě skupinky vytvořili dvě velmi rozdílné společnosti, každá žijící dle svých pravidel. Jedna plná lásky, doteků a komunikace, druhá založená na transkcích, soutěživosti a dosahování cílů. Kontinentální snídaně, kdy jsme byli rozděleni na tři stoly - země prvního, druhého a třetího světa a podle naší ekonomické síly jsme dostali snídaňové příděly. Já jsem byla z Konga a s ostatními rozvojovými státy jsme si pochutnávali na čerstvé mrkvi a slunečnicových semínkách. Jedinou možností, jak se pořádně najíst, bylo spoléhat na pomoc bohatších zemí, které nám mohly posílat trochu svého proviantu, avšak z každé zásilky si pořádný kus vždycky ukousli celníci. 

Dvakrát jsme šli do hor a pokaždé to bylo něčím ozvláštněné - poprvé se šlo po dvojicích vzešlých ze speed datingu a cestou jsme nechávali kamínky se zajímavými citáty. Napodruhé se šlo ve skupinkách, jejichž úkolem bylo vytvořit a zdokumentovat nějaký příběh. Každý den byl pak věnovaný nějakému tématu a to jsme si mohli prozkoušet i prodiskutovat z mnoha stran. Párkrát jsme i vypomohli ve skanzenu, třeba s čištěním říčky, rozebíráním výstavy, stěhováním archivu nebo skládáním sena. Vedoucí skanzenu s rodinou nás taky jeden večer pozvali k sobě domů, kde nás naučili pár lidových tanečků (takže si dovedete představit, jak jsem z toho byla nadšená :-) ).

Takhle například vypadá výsledný projekt skupinky, která se rozhodla názorně vyložit, o čem je slavná lidová píseň Hej gorale!

Hodně silné byly dny věnované vztahům, nám samotným a našemu prožívání - dozvěděli jsme se o pěti jazycích lásky, což pro mě byl překvapivý, ale velmi zajímavý koncept náhledu na mezilidské vztahy, který mi pomohl pochopit, proč se někteří lidé v mém okolí chovají tak, jak se chovají a co tím vlastně chtějí říct. Celé odpoledne jsme hráli velmi působivou zážitkovou hru Labyrint světa a ráj srdce, která nám umožnila si prožít celý životní cyklus za pár hodin. Byl to pro mě opravdu silný zážitek, protože moje "postava" mi ukázala, jak bych mohla skončit, pokud si nebudu dávat pozor a nebudu krotit svoje asociální sklony. Skončila jsem jako velmi úspěšná, ale také osamělá žena, která zemřela na srdeční selhání. A ten okamžik, kdy jsem ležela na hřbitově a přišla za mnou má životní láska, kterou jsem se neodvážila oslovit, a tiše se mi vyznávala, to byla opravdu síla, hra nehra. Člověku to pak dá sakra jinou životní perspektivu. V ten samý den jsme taky procházeli několika stanovišti, kdy jsme si ujasňovali a verbalizovali, co vlastně chceme.  

A právě dnes se mi tahle aktivita připomněla. Jedním z úkolů bylo totiž napsat dopis našemu budoucímu já. Když mi mamka dneska psala, že mi přišel poštou ručně psaný dopis, vůbec jsem netušila, která bije. Teprve když jsem jí dovolila ho otevřít, aby mi ho mohla oscanovat, a mamka mi psala, že je to sice anglicky, ale vypadá to na můj rukopis, mi začalo svítat... Úplně jsem na ten dopis samozřejmě zapomněla a neměla jsem ani nejmenší tušení, co jsem si tam před tím půlrokem psala. A úplně mě dostal. Povzbuzovala jsem se v něm, abych dělala to, co mám ráda: "Please, pursuit your passions. Your love of music, dancing, being outdoors. These things are very important for you, they give you flow, recharge your batteries, give your life meaning. They're worth your time, because they give you joy." Abych se nebála jít si pracovně za svým: "Any book with your name under the 'translator' title? There should be, you're good enough. Work hard, but don't forget to be proud of your work." Abych se nebála odejít, když nastane čas: "I know you love him, but if he doesn't want the things you do, there is no middle ground, really." A nakonec, abych měla ráda. Ostatní i samu sebe: "Last but not least - people around you. Love them. Be open. Be present. Forgive. You'll be the happiest when you do. And you deserve to be happy. Because you're great. Clever. Beautiful. Caring, loving and also lovable. Shagalicious, too! Let the next year be beautiful and happy. Remember that I love you!" Číst si tahle slova, tak povzbuzující a plná pozitivní energie, je strašně posilující. Ten trik, že píšete dopis, jako byste psali někomu jinému, ale vlastně to všechno píšete sami pro sebe, je jednoduchý, ale působivý. Je to stejné, jako když se dívám na nějakou fotku z dětství, kde se zrovna krásně směju a mám chuť pro tu malou holku udělat všecko, jen aby byla šťastná, aby se takhle krásně mohla smát pořád. A strašně mě potěšilo uvědomění, že dělám přesně to, co jsem si radila. Že vím, co je pro mě důležité, a jdu si za tím. Že jsem se nebála změn a právě díky nim jsem tam, kde jsem - a jsem šťastná a spokojená, snad nejvíc za celý život. 

Takže vidíte, že Návrat byl opravdu něco a čerpám z něj dodnes. Právě na Návratu jsem si potvrdila, jak moc miluju turistiku a hory a že chci obojímu věnovat ve svém životě víc prostoru. Dokázal mi, že není potřeba se bát vyrazit někam sama, mezi cizí lidi. Oni totiž brzy cizí být přestanou a i když z vás možná nebudou přátelé na celý život, můžete se i za tak krátkou dobu navzájem příjemně obohatit. A s trochou snahy vzniknou i ta přátelství - já už se moc těším, až za mnou holky návraťačky vyrazí do Bristolu na návštěvu :-).

Léto v plném proudu

Tak jsem si myslela, jak si tu budu krásně mapovat letní zážitky a dobrodružství a než jsem se nadála, půlka velkých prázdnin je pryč a zápis žádný. Jak to? Za prvé proto, že těch dobrodružství a zážitků je naštěstí hodně, takže je přeci jen raději prožívám než reflektuji. Za druhé taky proto, že vzhledem k počasí jsem ve stavu dlouhodobého útlumu, nečinnosti a jsem ráda, že vůbec žiju, natož abych cokoli produkovala, byť jen krátký blogový zápis. Ale protože včera jsme si s panem Darcym pořídili malé radosti - tři pytlíčky výtečných čajů a krásnou karafu, ve které je pak intenzivně ledujeme, tak jsem si řekla, že asi nastal čas vypustit do hlubokých vod internetu zase nějakou malou lodičku z přístavu L.

Momentálně tedy sedím v našem - naštěstí ještě ne rozhicovaném - pokoji a popíjím zledovaného Malého Buddhu, svou nejoblíbenější směs ze zeleného čaje. Přemýšlím, jestli se mi chce zvednout zadek a jít se nechat ostříhat do místního hipsta holičství a čekám, kdy se teplota v pokoji zvedne natolik, že už tu nebude bytelno. Protože potřebuju zapracovat na jednom překladu, rozhodla jsem se, že uprchnu z naší výhně (pokoj ve čtvrtém patře s 8!!! okny, kam sluníčko svítí celé odpoledne až do večera) do nějakého chladnějšího a intelektuálně stimulujícího prostřední. Jaké bylo moje nevýslovné zklamání, když jsem zjistila, že ŽÁDNÁ knihovna v dosahu dnes nemá otevřeno. Já vím, já vím, o prázdninách by se přece nemělo pracovat, ale ležet u vody, jenomže! V plánu je tedy oficiálně potvrdit můj status kavárenského povaleče a až se teplota v pokoji přehoupne přes příslovečných 88°, seberu se a odejdu pracovat do Savce, mé oblíbené kavárny, kde je chládek, domácí limonády, skvělé dezerty a svatej klid. 

Záznamy ukazují, že naposled jsem se tu chtěla podělit o své velmi libé pocity z učení, tančení bal folku a potkávání milých talentovaných lidí. Těší mě, že mohu s klidem v srdci prohlásit, že tyto libé pocity stále trvají. Učení mě baví čím dál víc, vypadá to, že se (klep klep na dřevo) daří a hodiny přibývají, stejně jako pozitivní zpětná vazba od studentů. Už se mi i daří dělat přípravy na výuku bez učebnic tak, abych u toho nestrávila celé mládí, což považuji za ohromný pokrok. Děkuju všem bohům, že i přes prázdniny je učení dost a nejenom, že mám tím pádem na nájem, ale dokonce ani nemusím žít o suchých kůrkách. Když už ztrácím víru v lidstvo (protože xenofobie, princip kolektivní viny, zbabělost, manipulace, vychcanost, debilita a tak), mí studenti mi vracejí naději, že to vlastně s námi není ještě tak katastrofální. Učení je možnost, jak z lidí dostat leccos o jejich životě, názorech, o tom, co a koho mají rádi a je nádherné, když máte možnost s nimi tyhle věci sdílet. Tak Vesmíre, díky za to, že můžu učit. Dělám to nesmírně ráda.

Tančení mi taky dělá velikou radost, i když jsem v létě neměla čas se mu věnovat tolik, kolik bych chtěla. Toto léto jsem trestuhodně zanedbala klasické letní akce , jako je bitva na Zubštejně, Lughnasad nebo Keltská noc (a to to ze začátku vypadalo, že se možná objevím na všech). Trochu mě to mrzí, protože to vždycky byla příležitost si poslechnout něco dobré muziky a většinou si i zahopsat, ale nedá se nic dělat, není každý rok posvícení. Zato jsem si ale výtečně užila překladatelskou dílnu na Šrámkově Sobotce, kde jsem se určitě neobjevila naposled. Je to tak trochu filologův ráj - spousta skvělých workshopů a přednášek o literatuře a oborech příbuzných, autorská čtení, koncerty, divadla, krásné prostředí Českého ráje a, last but not least, nečekaně fajn lidi. Já se takovejchle akcí vždycky trochu bojím, protože socializace a kolektiv a cizí lidi a tak, ale na Sobotce to všecko bylo takové příjemně organické, nenásilné a přece, troufám si tvrdit, srdečné. Tak až příští prázdniny nebudete vědět co by, jeďte na Sobotku. Je tam úžasně a nebudete litovat.

Abych se z toho vzpamatovala, musela jsem ještě odjet s rodiči na buržoustskou dovolenou do Alp, protože rozchodit posobotecký absťák není jen tak. V Alpách jsem se utvrdila v několika věcech:

• moje kondička je úplně na hovno
• ale to nevadí, hory jsou úžasné a stojí za ty vyplivnuté plíce a bolavá kolena
• fakt je potřeba si s sebou brát na všecky výlety plavky!
• to, že neumím německy, ještě neznamená, že se nedomluvím
• radši budu chudá, ale budu ve svém domě doopravdy žít, než abych byla bohatá a furt se akorát bála, co si kde v baráku zašpiním/opotřebuju/nedejbožerozbijuanebuduschopnáopravit
• někteří lidi jsou sice fajn, ale chovaj se jako arogantní koko*i a komu není rady, tomu není pomoci a můj život je moc krátkej na to, abych ho trávila neustálým se kousáním do jazyka
• pak jsou taky lidi, co by měli mít svatozář, protože jsou úžasní a s koko*ama žijou léta letoucí a nezabili je
• miluju jezera!

Pak jsme taky trošilinku pocestovali po okolí naší rodné hroudy s panem Darcym a hyn se hukáže, jestli jsme schopní se dohodnout a vyrazit společně na nějakou hezkou dovolenou nebo jestli dáme každý přednost svému kopytu. Držte nám palce, aby to bylo to první, myslím, že si hezkou společnou dovolenou zasloužíme :-). Jinak přes léto hodně čtu (takzvaný brak, vůbec se za to nestydím a moc si to užívám!), koukám na filmy a užívám si ten božský pocit, že mě nehoní školní deadliny a povinnosti. Blaženost! Co vy a léto? Tell me all about it!

Vítej, léto!

• Tak konečně, konečně! Poslední esej jsem odevzdala někdy v neděli v 11 večer a tím pro mě (alespoň doufám) skončil jarní semestr 2015. Pořád melu o škole, já vím. Ale když ona mi fakt dávala sakra zabrat. Jsem na sebe ale strašně pyšná, že jsem nakonec všecko zvládla, nic nevzdala předem a vůbec největší radost mám z toho, že se mi povedlo vytáhnout českou literaturu na Ačko, v to jsem vážně nedoufala. Tak si už třetí den užívám sladkého volna, nikam nespěchám, čtu jako ďas a konečně mám taky čas na důležité věci, které jsem trestuhodně zanedbávala během semestru. Mezitím taky trochu učím, jak by ne, ale učení je pro mě vyloženě radost, zvlášť když se mi tento týden podařilo si nabrat suply a u všech můžu použít ten stejný lesson plan - yaaaay!
• Jarní semestr a učení v jazykovce mě taky dovedlo k velkému poznání - kvůli perfekcionismu trpím rozhodovací paralýzou a přesně z toho důvodu nesnáším, když si musím sama vybírat téma na esej a když mám připravovat sama připravovat lesson plan. Člověka takhle něco napadne, tak to začne dávat dohromady, ale nakonec zjistí, že to vlastně není tak dobré, jak si představoval, tak zkusí něco jiného, to taky není úplně ono, takže nakonec nad výběrem esej/náplně hodiny stráví velmi stresující odpoledne, aby měl nakonec pocit, že to stejně není dobré a je to jenom jakási znouzecnost. A tak je to se vším.
• Tak se mi vdala, poměrně nečekaně, dobrá kamarádka. Vypadá to, že už se začínám dostávat do toho věku, kdy holky kolem mě začnou měnit příjmení. Na jednu stranu je to krásný, hlavně když vidíte, že v tom není žádná křeč, prostě je jim spolu dobře a tak se rozhodli si slíbit, že to teda společně potáhnou dál v dobrým i zlým. To je krása a moc se mi to líbí. Na druhou stranu je to ale dost děsivé, protože mě se nic takového netýká a znamená to taky, že už jsou to asi docela dospělí lidi, co už mají nějakej danej životní směr a brzo je čekaj děti a tak dále a tak dále. Not me. Ne že bych nechtěla, vlastně zjišťuju, že po troše těch životních jistot a samostatnosti poměrně prahnu, ale životní okolnosti to jaksi úplně ještě nedovolují. Tak z toho mám takovej hořkosladkej pocit.
• Léto je tu a já mám velkolepé plány. Jako pokaždé. Dát se trochu dokupy, shodit kila nabraná přes semestr. Ne, že bych se sama sobě trošilinku oplácaná nelíbila, vlastně je to zajímavá nová zkušenost, ale vím, že to s sebou nese taky neexistující kondičku, zarezlé klouby, oblečení mi začíná být fest a prsa mi už začínají trochu zavazet. Kromě toho začít se zase hýbat (Podpora, motivace či společnost je samozřejmě vysoce vítaná!) jsem si předsevzala, že taky pořádně opráším francouzštinu, nakoupila jsem si až nezdravě mnoho materiálů, tak směle do toho! A taky číst a číst a číst. Zhltla jsem prima Petera Maye, kterého překládal kamarád (a povedlo se mu to, to musím uznat), pak přišly na řadu Bílé kosti a to byl takovej drasťák, že jsem se rozhodla, že si od detektivek dám na chvíli pauzua a vypůjčila jsem si pro změnu mého milovaného Davida Lodge. Akorát román jsem nezvolila úplně nejšťastněji, protože Nejtišší trest, který vtipně pojednává o útrapách hluchnoucího profesora, je pro mě spíš dost chmurnou vizí budoucnosti (on šel na první audiogram v pětatřiceti, já někdy v patnácti). Tak snad to spraví Den zkázy v Britském muzeu nebo případně Ajvazovo Druhé město. Uvidíme.
• Jaké máte plány na léto vy? Práce, lenošení, studium, cestování, od každého trochu? A jak se motivujete k pohybu, abyste nekynuli?

Finále v dohledu

Tak jsem se už chtěla radovat, že finále není v dohledu, že už je finále přímo tady. No, pomýlila jsem se a ze "staré" práce ještě zřejmě zbývá poslední směna. Radost z toho nemám, ale čo už. Hlavně, aby to už bylo brzo za mnou. Byl to rozhodně jeden z důvodů, proč bylo poslední dobou na blogu ticho. Spolu s přípravami na výuku mi práce zabírala poměrně dost času a užírala mi opravdu hodně sil. To se tak stává, když děláte něco, co prostě není pro vás. Každopádně konec už je opravdu na dosah a 5 hodin už je malina.
Taky vám přijde, že ty prázdniny neuvěřitelně rychle utekly? Mám pocit, jako by tu bylo jaro (například s podobným počasím jako teď, tedy v době výletu do Prahy) a pak střih a najednou je tu zase podzim a s ním školní rok a další legrace. Snažím se povzpomínat, co se událo od doby posledního zápisu a jde to jen ztuha. Vypadá to, že hlavní zaznamenáníhodnou událostí byl výlet do Budapešti. První opravdová dovolená jen s panem Darcym. Po 6 letech, co jsme spolu. Jsme trochu opoždění, no, nedá se nic dělat. Musím ale říct, že Budapešť jsme si užili. Počasí nám docela přálo, takže i když jsme bydleli v té trochu ošklivější části Budapešti, doťapkali jsme si i do malebného centra. Okouzlila mě budova parlamentu, protože je nádherná a nechápu, jak ji pořád udržují tak zářivě bílou. Že by Lanza? V parních letních dnech na místním plácku navíc pouští z chodníkových trysek osvěžující vodní páru, což je prostě epesní! V Budapešti mají taky prima zoo, která je teda ale fakt veliká. Můžete si tam poňuchat klokánky, emu a dokonce si i šáhnout na lenochoda. Nějak se nám nepovedlo se jít nechat hýčkat do lázní, ale aspoň máme o důvod víc se tam zase brzy vrátit.
Po výletě do Budapešti jsem se konečně zase po měsíci podívala domů a to byla paráda. Babiččina zahrádka už je plná zralé zeleniny, takže jsem pak jela do Brna s taškou narvanou domácí bio-sklizní. Nejenom, že je to skvělá bašta, ale člověk takhle i dost ušetří. Dokonce jsem poprvé v životě udělala cosi jako salát, snědla ho a pošmákla si! V oblasti stravování ovšem došlo ke změně. Jedna věc vedla k druhé a už nejím podle veganských zásad. Není to tak, že bych se nějak vědomě rozhodla se na to vykašlat, spíš tak, že už jsem nemohla ani vidět pečivo z jakoukoli pomazánkou, doma zrovna nic jiného nebylo a já měla hlad, tak jsem si udělala míchaná vajíčka. V Budapešti jsme měli zaplacené snídaně a samozřejmě jsem si o veganských možnostech mohla nechat tak akorát zdát. A připomenutí chuti opravdových míchaných vajíček, ne tofu náhražky (ano, hádáte správně, uzené tofu už taky nemůžu ani vidět) a sýrů . . . mě omámilo. Pořád si myslím, že veganství má smysl, tělu jako výživa stačí a netvrdím, že se s ním loučím nadobro. Jen si teď asi chvíli dopřeju odlehčený režim, protože minimálně moje chuťové buňky z něj šílí radostí.
Včera jsem se sestřenkou, která se dneska stala studentkou osmiletého gymnázia, (stejného, kam jsem před . . . sakra, 12 lety! . . . nastupovala i já) vytvářela epesní podzimní bucket-list. Kupodivu nás to obě hodně chytlo, tak jsem měla příjemnej pocit, že spolu děláme něco jiného než hrajeme počítačové hry a venčíme psy. Vypadá to, že tento podzim bude nabitý, protože jsme toho vymyslely na bucket list opravdu hodně. Navíc ještě Andělka dala dokupy kulturní program a nestačíme valit oči, kolik skvělých akcí se v Brně chystá. Speaking about culture - v rámci Filmového léta ve Scale jsme byli s panem Darcym na Walterovi Mittym a byli jsme až nečekaně nadšení. Hlavně teda já. Protože prostě nádherná hudba, úžasné záběry, příběh sice naivní a trošku klišovitý, ale přesně uhodil na mou snílkovskou a toulavou strunu. Jestli se tedy chcete naladit na příjemnou snivou atmosféru, určitě se na Waltera taky koukněte!

Podzim v srpnu

Taky na vás přichází podzimní nálada? Léto se do nás opíralo ze všech sil, ale najednou, jako když luskne, je ve vzduchu cítit podzim. Já z toho mám velikou radost, velká horka nikdy nebyla nic pro mě, špatně se mi v nich pracuje i přemýšlí a nerada v nich chodím ven. Chladnější počasí, zvlášť to s vůní podzimu, to je něco jiného. Cítím v sobě víc energie, i když je to taková ta klidnější a mírnější. Najednou mám chuť něco dělat, ať už je to postopadesátépáté si vytřídit, uklidit a přeskládat pokoj, znovu po dlouhé době sáhnout po učebnicích pro samostudium nebo jen sedět u klavíru a pilovat staré známé skladby. Na podzim je taky víc než kdy jindy pravděpodobnější, že za tím klavírem i něco složím - z toho mám vždycky neuvěřitelnou radost. Kreativita, která se nepěstuje, se probouzí jen těžko, ale o to vzácnější její plody jsou.
Samozřejmě, že mě taky poslední dobou popadá velké stýskání - nemůžu uvěřit, že už je to rok, co jsem si sbalila kufry a vydala se do Osla. Vzpomínám, jaké tam bylo tohle pozdnější léto, na záplavu slunce, které nepálilo, ale jen příjemně hřálo a svítilo ještě dlouho do noci. Na začátek semestru, kdy se dalo odpočívat na trávě mezi budovami kampusu a večery, které se daly trávit rácháním v jezeru. Když tenhle týden začaly první deštivé dny, nejdřív na mě padla tíseň. Přišel na mě pocit jako na začátku semestru, kdy člověk ví, že už ho bude čekat jen spousta práce, kterou nebude mít šanci nikdy dobře zvládnout a stihnout. Nedostatek sluníčka mi bolestně připomněl, že dny už se budou jenom krátit a tma na sebe nenechá dlouho čekat. Druhý den, kdy slunko vylezlo, se samozřejmě všecko obrátilo. Začala jsem se těšit na stěhování do nového a zvelebování bytu, na nové studenty v jazykovce, se kterými začnu výuku, a taky na semináře ve škole. Teď, když už podzimní počasí vládne pár dní, se moje nálada ustálila na velmi příjemné hladině klidné spokojenosti. Napomohlo tomu třeba včerejší keškování a dnešní vycházka do polí - krásný protiklad hlučnému a uspěchanému času strávenému v Brně.
A jak jsem trávila dobu mezi posledním - asociálním - zápisem a dneškem? Například jsem si spravila festivalovou chuť Lughnasadem na Veveří, který se velmi povedl. Hezky jsme si zatančily, dobrou muziku poslechly a pěkné chlapce okukovaly. Ještě víc jsem si pak spravila chuť koncertem Katky Garcíi a její kapely Kon Sira, na který jsme se dostaly úplně náhodou a o to víc jsme si ho užily. S holkama jsme vyvenčily pupíky na chatě a bylo to úplně fantastický, zvlášť při hraní Cards Against Humanity a lístečkované. Daly jsme volnost naší často potlačované vulgaritě a slovem celého výletu se stala bezkonkurenčně pyča. A zamrdaná klika od koupelky. Jeden by neřekl, jak mu někdy taková sprosťárna může ulevit. Po měsíci jsem teď přijela na víkend domů a nemůžu vám vypovědět, jak mě to těší. Babička má plné záhony nádherné zeleniny a dýně se nám rozrostla i na Tobíškův kotec a jedna krásná oranžová mu roste přímo vevnitř. Asi mu to nevadí, protože si zatím nestěžoval a ani ji nechodí ožužlávat. Momentálně čtu Plavbu do Sarantia od Guye Gavriela Kaye a užívám si každou stránku. Není to knížka bez chyb a některé věci bych si představovala jinak, ale stejně si mě Kay zase naprosto omotal kolem prstu a uhranul mě svou směsicí mýtů, historie a velkolepých i komorních příběhů. Navíc americká stanice STARZ začala vysílat seriál Outlander, který je úplný splněný sen - historie + Skotsko + chlapi v kiltech + uvěřitelná a přirozená hrdinka + a man eating her out at prime time = to chceš!

Lidi v háji a jiné pohádky občasného asociála

Každá změna rutiny je ku prospěchu věci. I když se to možná tak úplně nezdá. Výjezd na Keltskou noc takovou změnou rozhodně byl, že by to byl ovšem nějak zvlášť naplňující zážitek, to bohužel tak úplně říci nemohu. S Andělkou jsme docela váhaly, jestli se vůbec letos vypravit - program nebyl ani zdaleka tak lákavý, jako v minulých ročnících, navíc v Brně se ve stejném termínu konala jistě naprosto skvělá electro-swingová akce. Nakonec jsme ale naznaly, že electro-swing je v Brně docela často, ale Keltská je jenom jednou za rok, a že i bez těch největších taháků to bude jistě stát za to.
Nechci říct, že by Keltská byla letos úplně špatná a o ničem, to ne. Navíc za některé méně příjemné věci si můžu sama - třeba za to, že na mě po dvou letech zase dolehly problémy s nohama, takže mě celý víkend bolely a lehce jsem pokulhávala. Stejně tak si můžu sama za to, že mi byla v pátek v noci zima jak v psírně a špatně se mi spalo. Ale kdyby byl býval festival trošku víc podle mých představ, ráda bych tyhle věci přehlédla. Jenomže kromě trochu slabšího výběru interpretů (fakt mi moc chyběli Poitín, Dálach, Havranama bych taky nepohrdla, no a kdyby dojel někdo z line-upu z Fest Nozu na pražské Náplavce, to bych byla úplně blahem bez sebe) stál i doprovodný program docela za houby (a v Plumlově prostě fakt není co dělat). Stánky z občerstvením byly i letos naprosto k ničemu a i když jsme si s sebou dovezly docela dost vlastního jídla, stejně jsme skončily s pálením žáhy z toho všeho smaženého, co jsme do sebe nacpaly z hladu. Jediné opravdu dobré vegetariánské/veganské jídlo na celém festivalu byl fazolový guláš, na který jsem musela čekat dvě hodiny, než ho vůbec dovezli, a který byl pak samozřejmě hned pryč, takže jsem si ho už nemohla dát jako výživnou večeři a skončila jsem opět u langoše. Když k tomu připočtu ještě další drobné, ale nepříjemné věci jako kouření v hlavním stanu, nemožnost si sednou a opřít si u toho záda, nechutné vedro a večerní průtrže mračen (díky všem bohům, že nám nenateklo do stanu) a špinavou přehradu, kde jsme neměly odvahu se koupat, ve výsledku z toho mám poměrně nic moc víkendovou náplň. Říkám si, že kdybych bývala nejela, asi by se nic nestalo - i když páteční program byl fajn a i v sobotu se našlo pár zajímavých kapel.
Krom mírného rozladění jsem si taky odvezla totálně asociální náladu - dobytí baterek se nekonalo, takže momentálně nemám moc náladu kohokoli vidět nebo se jít bavit do společnosti. Sebemenší kravina na sociálních sítích mě dovede vytočit a mám chuť některé lidi bít. Vytáčí mě neustálý šum z ulice, kvůli kterému ani nemůžu nechat otevřená okna. Jindy docela příjemná kulisa mě rozčiluje a tyhle negativní emoce se snažím vydýchávat častým cvičením jógy a poslechem relaxační hudby. Funguje to jen tak dlouho, dokud mě zase nerozčílí něco jiného/někdo jiný. Prostě bych momentálně všechny lidi okolo ráda poslala do háje, vzkázala jim, že jsou tupí a obtěžují mě svou, byť virtuální, přítomností.
Naštěstí vím, že tahle asociální nálada zase po pár dnech zmizí. Beztak to má taky co dělat s výkyvy hormonů a cyklem a tak. Tak mi prosím odpusťte, pokud budu tento týden nepřiměřeně ostrá, však já vás za týden zase budu milovat :-).

Jeden z těch opravdu dobrých úlovků letošní Keltské noci - polská kapela Percival se svou medieval klikou

Divočina

Úplně pořád si připadám jako hadr na holi. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem musela odříct večer s deskovkami, protože jsem fakt nutně potřebovala chvíli sedět v klidu na bytě, koukat z okna, jak prší a ve vhodnou chvíli vytáhnout knihu a začíst se. Jsem prostě člověk, co potřebuje dobíjet baterky a potřebuje to dělat v klidu a o samotě. To mi nicméně nezabránilo si na příští semestr domluvit asi tak tunu různejch věcí - rozvrh je poněkud plný (ještě budu muset asi zeštíhlovat) a bude se nést téměř jednoznačně na vlně literárních překladů. Těším se moc, jen se bojím, aby mě to úplně nevyšťavilo. Pak jsem se přihlásila do našeho studentského klubu na katedře, kde bych ráda přiložila ruku k dílu (a vypadá to, že s tím začnu už teď přes léto), pak bych ráda byla buddy pro zahraniční studenty v rámci Mezinárodního studentského klubu, taky jsem se přihlásila na výpomoc na moc zajímavé konferenci u nás na katedře - bude toho tedy opravdu požehnaně. Až si budu přes semestr stěžovat, jak absolutně nic nestíhám a že toho mám moc, tak mě, prosím, někdo něčím uhoďte, že si za to můžu sama. Dík moc.
Každopádně k tomu dobíjení baterek - máloco je v tomhle ohledu příjemnější a účinnější než lehčí odstřihnutí od civilizace. Tak jsme minulý víkend s Andělkou nabalily krosny a vydaly se směr bouda alébrž jednopokojová dřevěná chajda u lesa dva a půl kilometru od nejbližší vsi, kde lišky dávaj dobrou noc, kde není elektřina (a ani wifi, samozřejmě), pitná voda je ve studánce a voda na koupání v potoce a kde si člověk musí při ulevování dávat pozor, aby ho nekouslo něco do zadku. Jasně, pořád to ještě není nijak zvlášť hardcore, ale pro rozmazlený holky z města je to rozhodně změna. Nejkrásnější moment bylo koupání v potoce - ten leží dole v údolíčku, nesnesitelné vedro mírnil stín lesa, voda byla chladná a tak čistá, že jsme zahlédly hned dva raky, jak si to štrádují po dně. Sobotní odpoledne jsme strávily na místní zřícenině, kde byla středověká slavnost a kupodivu byla i docela povedená - hlavně druhá kapela hrála výtečně a ukázka výcviku dravců se mi taky líbila moc (hlavně poštolky). O něco menší legrace, ale o to větší dobrodružství, byla pak noční cesta mezi poli a lesy zpět na nocležiště. Nebyly bychom to my, kdybychom nezkoušely jít, kudyma jsme ještě nešly, takže jsme nachodily poněkud víc, než by by bylo nezbytně nutno. Cestu jsme si opepřily občasným vyjeknutím, to když třeba z lesíka či pole přeběhl přes cestu zajíc a tak. Andělka začala nahlas uvažovat, že vlastně vůbec neví, co by dělala, kdyby se takhle ukázal divočák a já ji musela okamžitě umlčet, protože jediná věc, které jsem se opravdu bála (krom té, že se v lese skrývá masový vrah, třeba Hannibal), bylo, že v noci potkáme divočáka. Vím akorát, že člověk nemá dělat bugr a nejlíp vylézt na strom - jenže ono nebylo kam! Naštěstí jsme ale divočáka nepotkaly a dorazily na boudu bez úhony. A jak se nám pak dobře spalo! Byla to úžasná změna oproti životu v přeplněném městě (i když Brno je, pravda, v letním vedru poněkud lenošivější než obvykle) a mě to pomohlo nabrat síly na další nabušený týden. Ale nebudeme si nic nalhávat - na sprchu už jsme se fakt moc těšily.
Vrcholem pracovního týdne bylo samozřejmě autorské čtení Petera Maye (odkaz na report dodám vzápětí), nicméně včerejšek byl naopak dnem, kdy jsem fakt měla chuť dát si panáka na uvolněnou (nakonec jsem si místo toho koupila Sládkovu pivní limonádu a udělala si úplně nejvíc boží brambory s paprikovým dipem). V práci jsem konečně dostala zábavný a zajímavý úkol, ale po asi dvou hodinách práce jsem zjistila, že mi nevyskakovala chybová hlášení, takže to můžu vlastně všecko dělat znova. Tiskárna nechtěla spolupracovat s počítačem, takže jsem si musela nechat podklady vytisknout v jazykovce a po dlouhé a náročné směně tam běžet, abych si stihla ještě koupit alespoň bagel místo oběda a letět na výuku s mým nejméně oblíbeným studentem. Ten mi dal obzvlášť zabrat, furt mlel o nepodstatných kravinách, dělal, jako kdybych mohla za to, že angličtina má spoustu mnohovýznamových slov a opět mi dělal přednášku na téma, jak funguje jeho mozek a co od hodin očekává. Kdyby místo neustálého kecání raději dělal, co mu říkám, už dávno bychom se dostali k procvičování, o které si řekl (které ale není možné bez lehčí předletové přípravy). Třešničkou na dortu byla ne ani tak hádka, jako moje totální rozladění ohledně plánování dovolené - nějak se pořád s panem Darcym úplně nemůžeme shodnout a co chce jeden, nechce druhý, a nakonec nás vztek ovládne natolik, že zamítáme možnosti jen proto, že je navrhl ten druhý. Naštěstí to vypadá, že už jsme se konečně shodli, takže Budapešť se na nás může začít těšit. Konec dobrý, všechno dobré - pan Darcy šel večer zachraňovat svět a já si mohla pustit dlouho očekávaný film Stokerovi, který vám tímto vřele doporučuji. Matthew Goode byl naprosto brilantní, stejně tak jako Mia Wasikovska a celý film byl opravdovou pastvou pro oči. Děj je vyváženou směsicí mysteriózna a zvrácenosti, přesně tak, jak to mám ráda. Nyní již ale vstříc balení, protože Keltská noc čeká!

Letní New In

Pro samé zážitky (a, pravda, práci) není čas o nich psát. Ale to nevadí. Věřím, že si je uchovám a až ta volná chvilka přijde, budu se o nich moci taky trošičku rozepsat. Jen mě mrzí, že nemám čas číst tolik blogů, kolik bych ráda a taky nemám čas komentovat. Snad i tohle brzy napravím.

Potěšení posledního týdne v bodech:

• ceilí klub <3
• konečně zase (staro)nový účes
• nové šaty na promoci
• promoce
• úžasný oběd s rodinou v restauraci Baroko na oslavu mého velkolepého titulu
• irský večer
• nové CD kapely Dálach
• Lord Mord načtený samotným autorem

Léto, ciwe!

Nejdřív jsem si myslela, že po státnicích bude konečně klid. Pak, že po přijímačkách. Pak, že teda až dodělám tu novou posudkovou zakázku. No a teď se začínám smiřovat s tím, že na válení čas opravdu asi nebude, ať se děje, co se děje. Už jsem si musela pořídit Google Calendar, protože stolní kalendář + diář už jsou narvané k prasknutí a protože si každou chvíli přepisuju směny, už se v tom moc nevyznám. Nicméně nutno poznamenat, že i když jsem neustále v jednom kole, vůbec mi to nevadí. Už to metání s tím, abych stihla napsat posudek - jasně, musela jsem jet jako fretka (hlavně, když jsem byla úplně blbá a myslela jsem si, že je odevzdávka o dva dny dřív, než doopravdy byla), ale strašně mě to bavilo a měla jsem moc dobrý pocit, že jsem to zvládla. I teď mi čas užírají hlavně věci, které mě neskutečně těší - setkávání s přáteli, kultura ve všech možných podobách, výlety, trocha toho pohybu, i to učení mě zatím baví. Nebýt toho, že má hlavní práce mě tak nějak i přes svou užitečnost a smysluplnost krutě nebaví, ba ubíjí, bylo by to vlastně úplně ideální. Minulý týden jsem byla na autorském čtení Miloše Urbana, o kterém si můžete přečíst tady. Jinak nějak nestíhám psát tak často, jak bych ráda, tak si tady alespoň vyplním takovou malou letní hříčku na pobavení:

Letní abeceda

A: ananas
B: bydlení v novém
C: ceilí
D: diář narvaný k prasknutí
E: Erasmus - vzpomínání, plánování
F: frankofilie (pronajímám pokoj od nadšené studentky francouzského překladatelství <3)
G: gaelština
H: Hebridy
CH: chutě na sladký
I: Island - jako vysněná destinace některého dalšího léta
J: jedna knížka za druhou
K: knížky a kočky
L: láskování a laškování
M: moji noví studenti
N: nové pyžamo
O: Only lovers left alive
P: piknik (ještě žádný nebyl, ale snad na něj brzy dojde!)
R: rozhodování, kam na magistra (vypadá to, že už je ovšem rozhodnuto)
S: Skotsko
T: tour de Rakousko-Uhersko
U: učení/učitelka
V: vedro
W: William (nic jinýho na W mě prostě nenapadlo, nějak si to přeberte :D )
X: xenofobie (netrpím jí, brojím proti ní)
Y: You Instead/Tonight You're Mine
Z: zmizet na cesty

Za letu

Zatím mám pocit, že nabírám rychlost a zastavení v nedohlednu. Sprint je to ale nádhernej! Práce mám až nad hlavu, včera jsem převzala novou zakázku z mé nejvíc nejvysněnější práce (sice teda nevím, jak ji stihnu zpracovat, ale to nevadí, všecko se nějak zvládne :D ) a dneska jsem odučila svou první hodinu v jazykovce. Na novém bytě se pomaloučku usidlujeme a konečně jsem potkala našeho spolubydlícího, který vypadá jako prima sympaťák. Užívám si, že všude po centru včetně školy i práce dojdu pěšky, cestou okukuju lidi, kteří sedí na zahrádkách nebo si dávají pivo na stojáka a vypadají tak nějak letně spokojeně.

Poslední týden plný přijímaček byl fakt vyčerpávající, ale tvrdá práce posledního půl roku se vyplatila, protože jsem přijatá krom Prahy všude a to s naprosto skvělými výsledky. Na překladu jsem byla nejlepší, čemuž pořád ještě nemůžu uvěřit. Jasně, nic to neznamená - však taky Úvod do překladu jsem kdysi doklepala na Cčko a byla jsem za to ráda. Ale snažím se zahnat myšlenky, že si to nezasloužím, a prostě z toho mám radost. Teď už se jen s konečnou platností rozhodnout, kam se zapsat - více méně už mám jasno, jenže nabídka partnerských univerzit na Erasmus váhy stále ještě rozhoupává. No řekněte, vás by možnost zkusit se dostat na semestr na Oxfordskou univerzitu nechala chladnými?

Každopádně alespoň jedno zastavení se mi povedlo - prodloužený víkend strávený s dámským klubem v jižních Čechách. Stál za to a dělo se přesně to, co jsem předpokládala - přežírání, válení, tlachání o blbostech, filmy, katederální deskovky a tak podobně. M. to shrnula velmi přesně: This feels like being on a vacation with hobbits. Breakfast, Second Breakfast, Elevensies, Luncheon, Afternoon Tea, Dinner, Supper... And surely other courses might and shall be added. ‪#‎IregretNothing‬ Jo a taky jsem nad M. vyhrála sázku a tak mi musí upéct k narozeninám dort. Těšim se moc. Konec obžerské vsuvky. Ne že bych měla něco proti aktivní dovolené (byla jsem první a jediná, kdo se snažil prosadit pěší výlet na Hlubokou a kdo na tento řečený výlet měl vhodnou obuv), ale myslím, že na chvíli vypnout a opravdu relaxovat jsme potřebovaly všecky. Holky si užívají ještě do čtvrtka, nicméně já jsem již byla nucena dát přednost mrzkému vydělávání mamonu. Samozřejmě totiž zase jaksi nevycházím s penězi. Ale za to může určitě to, že jsem za poslední měsíc strašně projezdila hromadnou i městskou a ještě víc pročůrala na veřejných záchodcích. Nicméně obloukem se zase dostávám k tomu, že bych asi měla místo vypisování jít něco dělat, anžto zaměstnavatelé nečekají a výplaty teprve ne.