Skotská anabáze I - Jak jsme putovali

Bylo nebylo, šla jsem jednou s kamarádem na pub quiz a mezi řečí jsem se mu svěřila, že chci příští léto jet do Skotska a projít tam West Highland Way. Kamarádovi se ten nápad líbil a jel by taky. Zanedlouho se z kamaráda stal boyfriend, který si poctivě pořídil outdoorovou výbavu a plánování a těšení se (a chvílemi i děsení se) na Skotsko se stalo naší oblíbenou kratochvílí.

West Highland je 154 km dlouhá pěší tůra z vesničky Milgnavie (čti Malgáj, Skotové musejí být šílení) na okraji největšího skotského města, Glasgow do srdce skotské Vysočiny - městečka Fort William. Je to mimo jiné i nejstarší dálková turistická trasa ve Skotsku a je také nejoblíbenější. S mužem jsme podnikali poctivou předletovou přípravu - nakoupili jsme průvodce, pečlivě je přečetli, prošli si mapy, naloadovali GPS waypointy, pořídili si aplikaci do telefonu, sestavili itinerář, protočítali kilometry na jednotlivé dny, vyhledali si, kde si budeme cestou kupovat zásoby... jen na jednu drobnost jsme trošičku podcenili. Když totiž nejste zvyklí chodit na těžko (tedy na zádech s krosnou, ve které si nesete všechno potřebné a která může vážit nějakých 15 - 18 kg), je radno to před takovým zápřahem natrénovat. A to se nám tak úplně nepovedlo. (pozn. redakce: Ne, když si do té krosny naložíte zásoby na den a půl a jdete takhle 7 km tam a druhý den zpátky, opravdu to jako trénink nestačí. Stejně jako si takhle rozhodně dostatečně neprošlápnete nové pohory, Fay!!!) Ale chybkami se člověk učí a vy, věrní čtenáři, už alespoň budete vědět, čemu se vyvarovat.

Inu, nasedli jsme jednoho krásného červencového dne v Brně do autobusu a vydali se na dlouhou cestu směr Glasgow. Pokud si jízdenky koupíte alespoň měsíc dopředu, přijde vás totiž cesta busem o více než polovinu levněji než cesta letadlem. Navíc nevím jak vy, ale já jsem mnohem klidnější, když vím, že mám své pečlivě sbalené trampské zavazadlo pěkně pod dohledem. Představa, že doletíme do Skotska a tam zjistíme, že nám poslali krosny se stanem, spacákem a dalšími nezbytnostmi třeba do Budapešti... V Glasgow jsme si užili posledních výdobytků civilizace - večeře ve městě, pinta v hospůdce, nocleh na pohodlné posteli v hostelu, kde bylo teplo a SUCHO, pořádná skotská snídaně (která se od anglické liší tím, že je její součásti black pudding a místo hash brown dostanete potato pancake). Po přespání jsme, plní sil, vyrazili na vláček, který nás odvezl do výchozího bodu. Ve vláčku jsme mimo jiné zjistili, že se nám záhadným způsobem podařilo krosny nabalit tak, že já ji mám o něco těžší než muž (pro ty, kdož mého muže neznají - je o hlavu větší a na rozdíl ode mě vlastní fajnový výdobytek jménem svaly). Protože jsem děsně drsná, feministka a žádný vořezávátko, naznala jsem, že to mě přece nemůže zastavit a že to přebalovat nebudem. Nebudu vás napínat, po asi dvou hodinách mě to přestalo bavit a při obědové pauzičce jsme si samozřejmě obsah batůžků krapet proházeli. Šlapalo se nám docela dobře. Začátek WHW je mírný a dovolí vám, abyste si na chození trochu zvykali. Když jsme postupovali od civilizace do poněkud venkovštější krajiny, narazili jsme na fajného týpka v klobouku, který měl u cesty zaparkovaný přívěs a nabízel znaveným poutníkům zdarma kávu, čaj a dobré slovo. Když se mě někdo zeptá, jacíže jsou Skotové, opět s velkou radostí zopakuju, že jsou to ti nejmilejší a nejpohostinnější lidé, které jsem potkala (Angláni, chyťte se za nos!). Když jsme první den postavili stan v malém kempíčku u farmy, skoro jsem nemohla uvěřit, že jsme to opravdu zvládli - ušli jsme s krosnami prvních 19 km, nic se nám nestalo a povedlo se nám zakempit, jak jsme chtěli. Večeře z ešusu nám chutnala jako už dlouho nic a po chvilce pozorování západu sluníčka jsme si šli užít první tuláckou noc pod stanem.

Druhý den jsme vyrazili opět plní sil, ale kilometry zpočátku ubíhaly jaksi pomaleji, než jsme čekali. Krajina se proměňovala - přibývalo výhledů a lesů, ubývalo silnic a políček. Rozhodli jsme se, že si to trošku zjednodušíme a obejdeme Conic Hill - první výstup, který WHW nabízí. Vyrazili jsme totiž docela pozdě, šli pomalu a navíc se začalo ozývat mužovo koleno. Viděla jsem, že by si na CH moc rád vyšlápnul a odkšrtnul si první výkonové políčko, ale nakonec ani moc neprotestoval, když jsem přišla s obcházecí alternativou. Já jsem totiž lenoch a poseroutka. Měli jsme na ten večer zabookované místečko v kempu u Loch Lomond, což je národní park, kde se smí spát pouze na vyznačených  tábořištích. Čekalo nás i tak ještě víc než 10 km cesty, sil pomalu ubývalo a bylo mi jasné, že šplhání se na kopec a hlavně velmi prudký sestup by nám to všechno mohl pěkně zkomplikovat. V půli cesty jsme se zastavili na občerstvení ve vesničce Balmaha, která je vstupním bodem k Loch Lomondu. Padla na mě únava a demoralizace převeliká, snad proto, že hodina pokročila a čekalo nás ještě dost šlapáni, snad proto, že se ozývaly záda i bolavé nožky. Když jsme ale přišli k břehům jezera, které teď cesta začala lemovat, jako by nás voda úplně vzpružila. Když jsme šťastně dorazili do kempu Sallochy a postavili stan, uchváceně jsme se kochali výhledy na hory na druhém břehu, užili si trochu koupačky a nakonec si na pláži ukuchtili večeři. Vzpomínka na tenhle večer patří k těm nejkrásnějším z celé výpravy.

Třetí den jsme si užívali ještě více Loch Lomondu. Zároveň se už ale taky začaly podepisovat odchozené kilometry. Záda si na krosny zvykla, boty už se docela rozchodily, ale zato začala bolet kolena. I mě. Což jaksi nikdo nečekal. Muž věděl, že v pravém kolínku nemá úplně všecko v cajku už dýl a bylo jen otázkou času, kdy se kloub pod námahou začne ozývat. Já jsem měla pocit, že jsem přece zdravá jako řípa, tak jakýpak copak. Počasí, do té doby mírné a téměř 100% suché, se nám taky rozhodlo ukázat, zač je toho loket. Neodchodili jsme zdaleka tolik, kolik jsme si na ten den naplánovali, a do kempu jsme došli naprosto a úplně hotoví. A za přestálou námahu odměnili jsme se pořádnou večeří, chladivým mokem a druhý den teplou snídaní a obědovým balíčkem. Radím vám dobře, přátelé - vy to nedělejte. Všechno jídlo bylo samozřejmě úžasně dobré, ale ten účet, ten účet... chodit ve Velké Británii na jídlo je prostě drahá legrace, zvlášť, když k tomu máte vysokohorskou přirážku. Nebo v tomto případě spíše přirážku jezerní. Pršelo celý večer i celou noc a dokonce se kolem nás honila pořádná bouřka a řeknu vám, poslouchat hromy takhle zblízka ve stanu... byla jsem moc ráda, že se mám ke komu přitulit. Vzbudili jsme se opět do deště, který se ukázal být naším věrným společníkem po celý následující den, kdy jsme také konečně poznali, zač jsou toho midgies.

Další den byl zkouška ohněm či spíše deštěm a kameny. Velká část cesty vedla po velkých kamenech, které se jako horská dráha neustále zvedaly vzhůru, aby nás pak opět vedly dolů. Kolena začala bolet způsobem přímo strašlivým a to, že byly kameny kluzké od deště, tomu taky moc nepřidávalo. Asi v půli dne mi i přes "nepromokavost" snad vší výbavy začalo čvachtat v pravé botce. Oběd jsme do sebe naházeli schoulení u kamenné zídky pod pláštěnkou. Byla to vlastně ale docela romantika - každý důvod k tulení dobrej a byla to krásná bonding experience. Cesta však ubíhala zatraceně pomalu, síly a motivace naopak prchaly pryč až příliš rychle. Trasu jsme si nakonec zkrátili skoro o polovinu a když jsme mokří jak myši a málem kulhající došli za neutuchajícího deště do kempu, rozhodli jsme se, že tuhle noc prostě prospíme v suchu a basta. A tak se taky stalo.

Suchá chatka, spaní v posteli a možnost nechat si uschnout zmáchané věci udělali pro morálku své. Další den jsme vyráželi s mnohem větší chutí, sic jsem si musela vzít kvůli kolenu prášky proti bolesti. Realisticky jsme zhodnotili, že s naší rychlostí a pochroumanými kolínky musíme opravdu volit nižší kilometráže, a i vidina toho, že máme tím pádem před sebou jen 10 km cesty, nám dost posílila morálku. Opustili jsme Loch Lomond a vstoupili do té pravé Vysočiny, Jak poznamenal muž - konečně pořádný Skotsko! Cestou byly nádherné výhledy, všude už byly kopce, pásly se ovečky, počasí nám přálo a tak se i s bolavými koleny šlapalo jedna radost. Ten den se nám taky podařilo ujít polovinu cesty, na což jsme byli náležitě hrdí! A tak jsme se rozhodli si maličko zašvindlovat - protože těsně za polovinou byl úsek strmého stoupání, který by dal našim kolenům sakra zabrat, sešli jsme naopak do blízké vesničky a kousek si popojeli, abychom se dostali na další campsite. Tam jsme si postavili stan a opět vyrazili za chladivým mokem. A protože v místní nálevně měli taky televizi, kde zrovna běžela předpověď počasí, doslechli jsme se, že na víkend se chystají brutální přívalové deště. A protože právě na víkend připadala ta část cesty opuštěnou krajinou Rannoch Moor, kde se před deštěm nemáte šanci schovat, začali jsme přemýšlet, zda nenadešel čas na plán B.

(pokračování příště)

Own the Fudge

Myslím si, že každej, kdo kdy byl v Británii, vám potvrdí, že je na té zemi cosi osvobozujícího. Jasně, maj tam stiff upper lip, někdy jsou upjatí a nepouštěj si lidi k tělu, ale to je jen jedna stránka Britů. Ta další je pak uvolněná. Tihle Briti jedí svoje obědy v krabičkách nebo Tesco Meal Deals venku na lavičce nebo v parku, kdykoli to počasí dovolí. Nechávají se tetovat, ve čtyřiceti si obarví hlavu na zeleno a nevadí jim, že nemají dokonalou postavu, protože kdo má, že jo? Je tam spousta hipsterů a někteří z nich nosí bezdomovcům smoothies a veganský sendviče. Oh, Britain, my dear beloved Britain!
Pořád jsem přemýšlela, čím to je, že i když Britové nejsou ani zdaleka dokonalí, mají šmrnc a neustále přitahujou můj zrak. Často mají nadváhu a v Módním pekle by je asi pěkně sepsuli. Oblíbená je například kombinace nějakého toho smart business oblečení a k tomu sportovní boty. Holky, které mají pár kil navíc se neschovávají do beztvarých hábitů, ale klidně si vezmou letní šaty, i když je jim vidět muffin a macatější stehna. Kreace, které jsou vidět na ulicích někdy vypadají jako po tripu na pár výživných gramech Ježíše. A přece, a přece ... They own the look, that's the thing! Přemýšlím, jak tenhle výraz přiléhavě přeložit do češtiny - nebo že by už měl svůj český protějšek? Nevím, nicméně tahle frázička přesně vystihuje to, co činí spoustu Britů a jejich outfity tak zajímavým a chytlavým, minimálně pro obyčejnou středoevropanku. Pro ty, kteří neví, o co jde - own the look znamená něco jako stát si za tím, jak zrovna vypadám, myšleno oblečení, líčení ... prostě to, jak jsem zrovna ten den vyrazila mezi lidi. Chce to zdravé sebevědomí a často i špetku drzosti. A myslím si, že je to rozhodně zdravé a prospěšné - proč se neustále starat o to, co si kdo pomyslí o tom, jak vypadám? Hlavně, že já jsem spokojená a pokud se to někomu nelíbí, jeho problém. Když už jsem se jednou rozhodla, že dneska vypadnu ze dveří zrovna takhle, budu si za tím stát. Dává to smysl, že? Další lekce, která stojí za zapamatování.

Co se aplikace této životní moudrosti v každodenním životě týče, myslím, že mi to půjde docela dobře. Už můj model na Nezmary, tedy hedvábné společenské malé černé a k tomu zelené tenisky zacákané od malování (jinak řečeno jediné myslitelné věci, které jsem ten víkend na Vysočině měla) sice pozvedly pár obočí, ale cítila jsem se v tomhle nesourodém oblečení překvapivě příjemně. Zjišťuji, že po odchodu z práce mám najednou chutě oblékat se plně hipstersky a vykašlat se na jakoukoli reprezentativnost. Je pravdou, že poslední dobou jsem už na dress code trochu kašlala, ale stále tam byl zdvižený prst, který varoval, že to či ono už by bylo do práce příliš. A najednou, ach, sladká svobodo, mě neomezuje absolutně nic! Klidně si můžu vzít džíny, kecky, vytahané triko a hrát si na hipstapunk. A tak se mi to líbí!

                                    

PS: Jak to tak bývá, zrovna se mi dostalo pod ruce něco, co krásně koresponduje s mým současným proudem myšlenek a také tématem tohoto článku:

Be Ugly, reclaim words that are used to put you down and shut you up and scream right back at these fascist beauty standard reinforcing scumbags. Give them the finger and tell them to kiss your fat/skinny/somewhere in between ass ‘cause you ain’t got time to waste with their body hating bullshit. and remember, you don’t owe prettiness to anyone. Validate yourself by accepting yourself.
Wear clothes that don’t fit, that are too big or too small and show all your “problem areas” that cosmo insists you hide and walk down the street like the fucking fabulous queen you are. Sashay the hate away.
Do what YOU want with YOUR body. Shave or don’t, wear makeup or don’t, whatever choice you make is yours to make, and anyone who shames you for your decision can keep it moving. This also means respecting the choices of others, even if they differ from your own.

zdroj

The Noble Art of Letting Go

Home, sweet home. Nebo ne? Je to nezvyk, spát po tak dlouhé době zase v posteli, v peřinách, uzavřená mezi stěnami domu. Věřili byste, že mi to nechybělo? Vůbec nechybělo? Kdybychom skoro každé ráno nemusely balit rosou poprášený stan a snídat anglický chléb s marmeládou, asi by mi nevadilo takhle žít třeba napořád. Dokud je v pěší vzdálenosti splachovací záchod a sprcha s teplou vodou, co víc si přát? Na čerstvým vzduchu stejně chutná nejvíc a k životu nakonec nepotřebujete víc, než co si sami unesete na zádech. Čím víc přemýšlím o tomhle výletu, tím víc mi přijde, že byl jakýmsi způsobem lifechanging. Připomněl mi, jak strašně málo stačí ke štěstí. Že nejlíp místo poznáte tak, když se natáhnete na mez, zavřete oči, nadechnete se a hned víte, jestli se vám líbí nebo ne. Že ve chvíli, když už si myslíte, že nemůžete dál, jste teprve v polovině svých sil. Že bez těch počítačů, internetů a telefonů nejste o nic méně spokojení než s nimi. Ba naopak. Že jediné, co vám pak chybí, je povědomí o čase a budík. Víc nic. Že nejlepší zábava na večer je vytáhnout ukulele a flétny a hrát si na revival. Že dokud máte sami sebe a obzor na dohled, je vaše štěstí a neštěstí jen otázkou volby.

Po návratu domů mě nečekaly dobré zprávy. Nedoplatek za plyn, babička má nohu v sádře a nakonec to nejhorší - utekl nám Elvis. Už je to týden, takže návratu moc šance nedávám. Poplakala jsem si, ale nenadělám nic - chtěl svobodu, tak ji má. Věřím, že je natolik šikovný a chytrý, že nevběhne pod auto ani se nenechá sežrat nějakým šavlozubým chlupáčem. Možná (a vzhledem k Elvisově společenské povaze, drzosti a přítulnosti je to víc než pravděpodobné) už má teď nové páničky, kteří se o něj starají jako o vlastního. The noble art of letting go. Zjišťuji, že je to mnohem snazší, než se zdá, když se člověk nezacyklí v tom kolotoči myšlenek - byl tu, už tu není, co se s ním děje, kde je, je v bezpečí, co když má někoho radši než mě, co když mu vůbec nechybím, proč odešel, jsem tak špatná, nemá mě rád, ach bože rozbože, co jsem to dopustila. Jedna z prvních věcí, které mi pan Darcy po příjezdu řekl bylo, že se měl výborně a že kdybychom se rozešli, že by to vlastně asi nenesl až tak těžce, že se má dobře i beze mě. Potěšilo mě to, protože to cítím stejně. Je to paradox, že to vědomí postradatelnosti a nezávislosti nás těší a uklidňuje. Je to paradox, že cítím, že jsme si díky tomu zase o něco blíž. Remember that your strenght is also built/on what you lost.

Strašně doufám, že tyhle lekce nezapomenu, protože ač jsou malé, znamenají hodně. V hlavě se mi pořád promítají zážitky z těch tří týdnů, překopávám, hodnotím, nechávám se unášet a vybírám tendence do budoucna. Je toho tolik, co bych ještě chtěla říct, ale to zase jindy. Na jinou notu. Zase příště.