19. 5. 2016

Domove, domove, drahý a jediný

Nejdražší, nejsladší nad světa končiny!
Není nad to návrat do domoviny oslaviti vzletnými českými verši. Totiž, v domovině se samozřejmě už nalézám pár dní, ale času na reflexi se mi dostalo až teď, po odevzdání úplně poslední eseje tohoto semestru. Teď už děj se vůle boží, lépe řečeno hodnotitelská. Stejně jako vždycky se mi do eseje nechtělo, naštěstí mě alespoň zajímalo téma a sekundární zdroje byly poměrně podnětné, šlo tedy nakonec jen o to zas a znova zformulovat a na zlatém podnose naservírovat porci svého kritického myšlení. Ale už dost. Už stačilo, už nechci.
Vraťme se ale o pár dní zpět. Jaká byla cesta domů? Byl to očistec. Všecko to začalo ještě večer před odjezdem, kdy jsem v peněžence měla poslední desetilibrovku, kterou jsem zamýšlela na ranní taxík na autobusák, ale nedošlo mi, že se za jednu libru musím taky ještě dostat z centra autobusem zpátky na byt. Jedna blbá, pitomá libra. Řiditel autobusu mi to ještě zpříjemnil, když mě zprcal, že v autobuse se má platit kovákama a ne bankovkama a že můžu bejt ráda, že mi ten lístek prodá. Byla jsem asi jednu statisícinu milimetru od toho, abych ho poslala, kam slunce nesvítí, a navrhla mu, ať si ten svůj posranej lístek na autobus strčí do špic, a šla pěšky. Když už nic, aspoň bych ušetřila tu cennou libru, která mi bude ráno chybět na taxík.
Vstávačka v 5 ráno, rychle zkontrolovat, jestli mám opravdu všechno a jít vyčkávat taxislužby. Ta nejede. Volám dispečink. Jojo, za pět minut tam bude. Dalších deset minut nic. Volám dispečink a už začínám být dost nervózní. Jojo, už tam je, akorát neví, kam přesně má dojet. Sizeměděláteprdelne? Stojím vprostřed silnice a mávám, aby si mě taxikář všimnul. Naložím se, ptám se – berete karty? –Ne, jenom hotovost. – Mám jenom devět liber, ale vzhledem k tomu, že jste měl dvacet minut zpoždění a musela jsem vás nahánět dispečinkem, tak doufám, že to nebude problém. – No ale já za to nemůžu, tomu, co vás měl vyzvednout, se rozbil taxík, a mě poslali jako náhradu. – Ale to si pak snad vyřídíte s nima, ne? Já si objednala službu a ta není v pořádku, tak za ni nebudu platit plnou cenu. – Tak já vám tu libru odpustím. – Děkuju. #nedíkciwe
Autobus Bristol – Londýn. Sedím dvě hodiny schoulená na sedadle s nohama pod bradou, zabalená do parky, protože je v buse PŘÍŠERNÁ zima. Ale aspoň jedem na čas.
Stansted. Jak se tady proboha mám vyznat? Jak je možný, že na Heathrow bylo všecko jasný a tady nevím, kudy kam? Ha, zavazadla se odbavujou tady. Moje krosna má skoro 21 kilo??? Jak jsem ji mohla proboha zvednout a nosit na zádech takhle naloženou? Váhovej limit překročenej o 5 kg. Co s tím? Asi deset minut bloumám s bagáží po odbavovací hale a snažím se najít, kam si můžu jít připlatit za těch 5 kilo ... oblečení? Knížek? Čirýho zoufalství? Nikde se nic nepíše, nikde není nikdo, koho bych se mohla zeptat. Nedá se nic dělat, postavím se do neuvěřitelně dlouhé fronty u Customer service. Když se po asi 20 minutách konečně dostanu na řadu, s úlevou zjistím, že jsem aspoň správně. – Tak to bude £50. – ???!!!£££??? – Je to £10 za každé kilo na víc. – (Šajsekace) Berete karty? (Otčenáš, jenž jsi na nebesích, dej, ať tam mám dost peněz, dej, ať tam mám dost peněz, dej, ať to tu kartu neodmítne, dej, ať jsem klidně pak v mínusu, ale prosím, prosím, ať mi to tu kartu vezme!) – V pořádku, děkuji. – (Dík, Bože, seš fakt kámoš!)
Stojím v další frontě. Konečně se snad zbavím krosny. Přede mnou zoufale vypadající rodina s miminkem něco řeší už asi čtvrt hodiny. Snažím se nevypadat nervně, aby z toho chudáci neměli blbej pocit, že zdržujou. Když konečně přijdu na řadu, donutím se příjemně usmát, protože pak se na mě ta paní možná usměje taky a to mě trochu uklidní. Tough tits, tak třeba příště.
Doprdele, hodin jak na kostele a já ještě nejsem ani u osobního odbavení. V rychlosti dochlemtám zbytek vody a do plastových nádob odhodím batůžek a příruční cestovku. Pán za skenovacím rámem se na mě povzbudivě usměje a pokyne, ať projdu. Nic nepípá. Díky bohu. Ale proč mám batoh i cestovku na tom druhým pásu, kam na ně nemůžu... kurvapičadoprdele! Smoothie! Já osel jsem nechala v batůžku smoothie! Ale co je proboha závadnýho v tý cestovce? Co? Co? CO??? Pohled na to, kolik zavazadel musí letištní ostraha prohledat, než se dostane k těm mým, mě málem omráčí. Stoupnu si do fronty a musím se strašně snažit, abych se nerozbrečela, protože už mám všeho tak akorát. Nemám šanci to letadlo stihnout. Nemám. Takže zůstanu na letišti sama a bez peněz, pokud mě teda nezavřou za pokus o teroristickej útok, protože mi v cestovce najdou něco strašně nebezpečnýho.
Ostrahu tvoří dvě paní a navzdory té ne úplně příjemné činnosti, kterou vykonávají, se usmívají, jsou klidné a milé. – V tom batůžku mám smoothie, moc se omlouvám, zapomněla jsem. – Nic se neděje, chcete si ho vypít? Ale musela byste hned, já vás s tím nemůžu pustit dál. – Ne, to je jedno, vyhoďte to. A ta taška je taky moje, ale tam vážně nevím, co je za problém. – V pořádku. Smím ji otevřít? – No samozřejmě. (Vždyť je to její práce! Samozřejmě, že ji smí otevřít, proboha! Taková zlatá paní, dyť by mě určitě mohla nechat zavřít a ona se ještě takhle ptá.) – Tak mi to ukazuje, že tam máte nějaké nůžky. – ???... A jo! Nůžky! Penál! Nůžky na papír! Černý pouzdro, bude někde vprostřed! (Šmarja, jak můžeš bejt tak blbá, Fay? JAK MŮŽEŠ BEJT TAK BLBÁ?) – Já se moc omlouvám, ale ony jsou docela veliké, nevadilo by vám...? – Vyhoďte je, pryč s nima, nechci je ani vidět, já musím jenom stihnout letadlo, na ničem jiným nezáleží. – A v kolik vám to letí? – Za 10 dvě, ale brána se zavírá ve 20. – No vidíte, to se nebojte, máte ještě spoustu času. – ??? – Vždyť je teprve půl jedné. – ??? – Krásně to stíháte. – Fakt? Ježišmarja. Já se spletla a myslela jsem, že je o hodinu víc. Proboha, já jsem tak vystresovaná, že už ani neumím hodiny. – Z toho si nic nedělejte, to je normální, hlavně, že je všechno v pořádku. Mějte se hezky. – ♥
To, že letadlo mělo pak hodinu zpoždění, už mě vůbec nepřekvapilo. Překvapení se konalo až po příletu do Brna (a řeknu vám, pohled na Tuřany mi trochu orosil oči), kdy jsem se šťastně shledala se svou nadměrečnou krosnou. Už jsem ani nedoufala. Ale pak už to bylo jenom a jenom krásný. Levandulka s mužem mě přivítali v příletové hale a ještě mi donesli krásné balónky s růžovým jednorožcem a duhou a já nemohla být šťastnější. A pak vláčkem do Nedvědice, tam shledání s tatínkem, který mě odvezl na rodinnou oslavu, takže jsem se mohla přivítat s mnoha nejmilejšími najednou. A když jsme pak seděly se sestřenkou před chatou, smrákalo se, kolem vysočinské kopce a lesy, věděla jsem, že teď už můžu konečně spokojeně vypnout. Jsem doma.

2 komentáře:

  1. Ježiš to bylo napínavý!! :D Tak vítej zpět!

    OdpovědětVymazat
  2. Tvl, to je teda drama!!! Čtu s otevřenou pusou od začátku do konce a jsem teda tááákhle ráda, žes dorazila domů živá a v jednom kuse <3 (po tomto zážitku bys jako měla nárok na solidní zhroucení, si myslím).

    OdpovědětVymazat