23. 5. 2016

Nesnesitelná lehkost bal folku

Když vstoupíme na loď, lehounce se nám pohupuje pod nohama. Dneska vyplouváme! Koncentrace proužků vyšší než malá, objeví se i kapitánské čepice. Ale rychle do podpalubí, už se začíná! Za pódiem visí černobílá vlajka a i když na vyvěšování vlajek a národní hrdosti moc nejsem, tak nějak mi tam dělá radost. Možná proto, že ta vlajka není moje, není naše, jen jsme si ji vypůjčili, abychom všemu tomu krásnému, co nám z Bretaně dovezli, vzdali hold.
K snídani crêpe avec crème caramel au beurre salé, protože to je jako když máte v puse nebe s kapkou moře. Ale pak pro jistotu ještě galette au fromage, protože palačinky si doma ještě čas od času udělám a i na ten slaný karamel mám recept, ale ke galettkám jsem se pořád ještě nevybičovala. A všechno to zapít samozřejmě ciderem, protože je sobota a vlastně skoro prázdniny a vůbec, je fête de la Bretagne a co jiného tedy pít než chistr?
Tváře známé i neznámé. Návštěva z Německa, co tančí tak, že jsem to ještě v životě neviděla. Do tance dávají tolik energie, že strhnou i všechny ostatní. Po jedné písničce "bretonského poga" (přiznávám, pořád jsem v těch názvech ztracená jako Maďar v kukuřici) všichni popadáme dech. Tak to zklidníme mazurkou. 
Mazurka. Kdybych si měla vybrat jeden jediný tanec, který bych tančila až do konce života, byla by to právě ona. Protože je nejcitovější. Nejintimnější. Nejsmyslnější. Protože si v ní můžeme dělat, co chceme. Protože můžu jenom zavřít oči, přitisknout se a nechat se vést. Protože pro jednou se úplně poddám a když otevřu oči, zjistím, že jsem v záklonu s hlavou až u země a že se ani trochu nebojím. Protože mazurka je intenzivní a osvobozující. Ne nadarmo se jedna jmenuje Trafic d'orgasmes. A protože na mazurky jsou ty nejnádhernější melodie. 21 Gramas od Fol&ar můžu slyšet stokrát, tisíckrát, a pokaždé se mi z ní maličko zastaví srdce.
K zástavě srdce dojde i tentokrát. To když vzduchem zní jenom harfa, opravdová, přenádherná veliká harfa a my stojíme v kruhu a v jeho středu tančí dvojice se zavřenýma očima. Tančili nejdřív kdesi vedle, ale jsou tak nádherní, že se na ně chceme všichni dívat. On něžně, ale jistě vede a ona se s úsměvem vést nechává. Je to dokonalá souhra pohybu dvou těl, kruhu kolem nich a hudby. Přítmí v podpalubí a tlumená světla atmosféru dokreslují do snové dokonalosti. Už chybí jen ty ohňostroje, které jsme slyšeli při vyplouvání.
Ale není to jenom o tanci ve dvou a pomaloučkém vychutnávání jednotlivých tónů. Taky se hodně skáče a dupe tak, až se divím, že jsme se ještě nepropadli přímo do Vltavy. Při gavottě se vždycky rozběhneme, že skončíme málem mezi muzikanty. V údivem zjišťuju, že najednou mi vůbec nevadí, že je kolem spousta lidí a všichni děláme to samé. Davovost, která takovéhle situace obvykle provází, se jaksi nedostavuje, a tak nepřichází ani pocit tísně, diskomfortu a strachu. Ze všech tváří čiší radost a při náhodném očním kontaktu se úsměvy ještě trošičku rozšíří. Je to snad to palmerovské I see you. Thank you. Sdílíme společně možná jeden okamžik, jednu píseň, jeden večer. A i když se třeba jinak celými životy míjíme, na tu jednu chvíli jsme spolu a je to příjemné. Díky hudbě a tanci jsme jedno. Bez výhrady a bez výjimek.
Slečno, tančíte scottish?
Usměju se.
Tančím.  

  

Žádné komentáře:

Okomentovat