Jízda na jednorožci

Znáte takovýto, jak toho máte tolik, že prostě NEVÍTE, co dřív, tak se místo toho rozhodnete a) schoulit do klubíčka na zemi a hořce plakat; b) zbingewatchovat GoT či jiný závislácký seriál; c) opít, protože to prostě stejně nedáte, tak nač se vůbec snažit? Jó, tak takhle nějak se cítím. Rozhodla jsem se, samozřejmě, pro možnost xyz) stejně to všecko zkusit nějak zmáknout, hořce plakat můžu, až to nestihnu, že jo. Ale přesto (nebo právě proto) si fakt potřebuju dát pauzu, hlava mě bolí z toho přemýšlení, jak sakra napsat smysluplnou komparativní esej o postavení žen v ČSSR a NDR, když jediný rozdíl jsem zatím našla v tom, že u nás se nedala sehnat antikoncepce, kdežto východní Němky ji dostávaly zadarmo. No pecka, vážení, fakt.

A jak se nejlíp odreagovat, než si připomenout všechno to hezké a veselé, co se za poslední dva týdny odehrálo?

• Návštěva našich - to bylo velmi veselé, chvílemi. Drazí rodiče mi svou bezprostředností připomněli, že bych to s tím stiff-upper-lipem neměla přehánět - aby to nakonec neskončilo, že poturčenec horší Turka! Moc jsme se pobavili hlavně cestou do Cardiffu, kdy nezklamala bristolská MHD, na autobusák jsme s jazykem na vestě doběhli, když autobus směr Cardiff zrovna vyjížděl a tehdy se ukázalo, jak jsem tou britskou social dis-ease nakažená - mě by ani nenapadlo tomu autobusu nadběhnout a začít mávat, házet psí voči a prosit. Prostě bych poznamenala něco jako "typical" a celej den pyskovala na celý Spojený království. Ne tak mí hrdinní rodičové, kteří se s nasazením vlastního života a důstojnosti (sic!) div nevrhli autobusu pod kola a světe div se, řidič nám opravdu zastavil, s poněkud zoufalým výrazem nás nechal naložit a nebyli bychom v UK, aby se od jakéhosi cestujícího neozvalo pasivně-agresivní "Somebody's lucky!" #vítejtevBritánii #vymětaky Každopádně do Cardiffu jsme zdárně dojeli a bylo tam krásně. Co si přát víc? :-)
• Návštěva ve Wantage - jak mi pobyt v Bristolu trochu pocuchal představy o idylickém životě v Británii (no dobře, buďme upřímní, rozcupoval, spálil a ten popel slavnostně pomočil), tak pouhý den a půl ve Wantage u mamčiné sestřenky dal zase všecko do pořádku. Všecko tam bylo snad ještě malebnější než ve vašem oblíbeném britském detektivním seriálu, sluníčko svítilo, v baráku tekla teplá voda, ale hlavně, to lidský teplo! Že mi bude fajn s Jitkou, to bylo jasný od začátku, je přeci jen z rodiny a krev není voda, že jo. Její manžel Dave je Brit, ale taky světoběžník, takže je úplně normální a milej (jinak by si ho Jitka asi taky nevzala, to dá rozum). No a jejich starší syn Danny ve mě probudil kdesi hluboko pohřbený mateřský city, protože je prostě tak neskutečně cute a adorable, že jsem okamžitě zatoužila ho adoptovat. Copak se dá odolat, když za váma někdo jen tak přijde, dá vám pusu, obejme vás a řekne vám "I love you"? Když jsem pak chovala jeho mladšího brášku Alíška a ten se na mě krásně smál a mrňavejma ručičkama mi chytal prst, tak už jsem se rozplývala úplně (a taky se mi teda cpal do výstřihu, nemrava). Naštěstí mě ale v Bristolu otravný little midgets vrátily do normálu, když dneska rozjíveně pobíhaly po baráku a dělaly randál, zatímco já se snažila soustředit na čtení sekundárních zdrojů k eseji. Smradi malý. Svět je zase v rovnováze.
• V Bristolu se asi zbláznilo počasí, jinak si nedovedu vysvětlit, že je tu posledních pár dní teplo a slunečno. Možná si to chce u mě na poslední chvíli vyžehlit? Každopádně to ve středu odpoledne vyústilo v basking v parku s Princem dvojí krve v uších, tak krásně mi bylo, že jsem i na chvíli zadřímla.
• Manchester - láska na první pohled. Možná za to mohlo to krásný počasí, který vyhnalo lidi a buskery do ulic, každopádně na mě Manchester působil úžasně přívětivě a přátelsky. Spousta street artu tomu taky pomohla. Naprosto mě okouzlila John Ryland's Library, knihovna jak z Harryho Pottera s přenádhernou dřevem vykládanou čítárnou, kde navíc byla zrovna výstava o čarodějnictví, takže jsem mohla obdivovat originály spousty středověkých čaroknih. V místním muzeu výtvarného umění jsem se pokochala originály Blakea a Rossetiho a zase a znovu si připomněla, jak mě takovýhle místa bavěj. Během procházek kolem kanálu a starých továren jsem měla neustále flashbacky z knihy a minisérie North and South a potěšilo mě, že si z rešerší k téhle knížce leccos o historii Manchesteru vybavím. 
• Nemusím snad ani zmiňovat, že v Bristolu jsem se zase rychle vrátila na zem, když jsme s rozjezdem asi půl hodiny stáli, anžto probíhalo zatčení jakéhosi přiopilého hrubiána (já bych řekla hezky anglicky obnoxious prick), kterej neznámé spolucestující řekl, že je "c*nt". Teda tak nějak to vyznělo z toho, co říkali ostatní cestující, stalo se to v horním patře, takže my dole jsme byli poněkud in the dark. Co mě ovšem poněkud překvapilo bylo, že pan policista z neznámého důvodu stál celou věčnost dole u řidiče a onen hrubián si za ním musel dojít pro ty želízka zeshora sám. That's the British for you, I guess, aneb jak by řekla maminka - to je jak pojď na mě z boku* (ciwe, dodala bych já).
• A tady máte můj současný studijní jam, užívejte ho dobře:

*Na maminčinu obranu nutno dodat, že tuhle hlášku použila jednou jedinkrát, ale tak mě to od ní pobavilo, že už jí zůstane připsána na věky věkův. Sorry, mami :-P. 

Jo a proč jízda na jednorožci? Asi protože stejně jako ten závěr Erasmu je to něco velmi epického, krásného a zároveň vyčerpávajícího, když musíte jezdit nahatý, bez sedla a s flower crown ve vlasech. A pak je tam ještě ta virginity issue,... no nic. A taky proto, že jsem si s jednorožcem koupila plátěnou tašku a šaty. Myslím, že je to moje značka stejně jako růžová. A duha. Juhůůůůů!