16. 7. 2017

Balvan je dole

Kdeže jsou moje předsevzetí, jak budu blogovat jednou týdně. Dobrá tedy, jednou týdně nestíhám, tak alespoň jednou měsíčně. Ne, že bych si myslela, že virtuální svět nepřežije bez mých více či méně četných zápisků a updatů o životě. Ale s každým dalším odblogovaným rokem si víc a víc cením toho, co jsem si takhle zaznamenala. Moje paměť není zrovna fenomenální a tyhle zápisky mi vždycky krásně připomenou, na co už jsem ve víru každodennosti zapomněla. Tak proto. 

Jenomže poslední půlrok... za poslední půlrok jsem si mákla tak, jako snad ještě nikdy mě. Jedna změna za druhou. A všechny krásné, dobré. Ale když se vám jich takhle sejde několik, může i to s vámi zamávat. Zvlášť, pokud ta jedna změna znamená nechat se zaměstnat na plný úvazek a přitom ještě dodělávat živnostenské závazky, které se zdály poněkud hrozivě velké i při vidině úvazku polovičního. A do toho ten skvělý posunout svatbu na léto. A řešit bydlení. Snažně vás prosím, neberte si ze mě příklad. Opravdu to nedělejte. Protože i přes to, že jsem se mohla těšit na spoustu krásného, cítila jsem se jako hadr na holi, tříska v rozbouřené řece, která sice pluje správným směrem, ale cloumá s ní proud a ona nemá nejmenší šanci s tím nic dělat. Zanedbávala jsem rodinu. Zanedbávala jsem přátele. Zanedbávala jsem sebe a svoje zdraví. Zanedbávala jsem muže, bez jehož pomoci bych se asi už dávno zhroutila. Přitom by asi šlo to všechno poštelovat trochu jinak. Víc si stát za svým. Nebát se vyjednávat. Rázně se ozvat, dokud je ještě čas. Jenomže tohleto vám vždycky dojde až tehdy, kdy už je pozdě. Říkáte si, že je to sice síla, ale že to všechno nějak zvládnete. A zvládnete. Ne že ne. Ale ono to za to vážně někdy nestojí.

Důležité ale je, že dnešním den počínaje jsem volná! Poslední překlad odeslán a mě KONEČNĚ začínají prázdniny. Oslavili jsme to dneska s mužem (a s Andělkou, protože poslední překladový projekt se velmi citelně týkal nás všech) brunchem v centru a snad ani nedovedu popsat, jak strašně jsem si to užila. Jasně, taky jsem si za ten půlrok kolikrát dopřála. I na brunch došlo. Vždycky to bylo ale s pocitem, že je to ukradený čas, který bych měla věnovat práci. A i když si člověk stokrát říká, že takhle se na to dívat nedá a je potřeba někdy vypnout, tělo ví. Ten požitek z opravdu zaslouženého volna je prostě úplně někde jinde. Užívala jsem si všecko - to, že jsme si do centra udělali procházku. Že jsme měli skvělou snídani bez práce. Že jsme tím pádem nemuseli řešit, co k obědu. Že jsem mohla vytáhnout nové šaty a rtěnku (protože když oslava, tak se vším všudy, suit-up!). A v neposlední řadě taky to, že jsme mohli podpořit parádní podnik našich kamarádů a dobrou věc. Prostě jsem si těch pár hodin vychutnávala úplně do poslední kapičky. Dost mě taky potěšilo vědomí, že je to za poslední dobu  rekordní čas, který jsem strávila venku na "čerstvém" (já vím, nebyly to zrovna luhy a háje) vzduchu. Prostě neuvěřitelná blaženost.

Jedním z mála plusů toho neuvěřitelně hektického období bylo snad to, že jsem kvůli stresu z překladů neměla až tolik příležitostí panikařit kvůli svatbě. Poslední asi dva týdny se mi sice čas od času zdá něco o tom, že jsem ji prošvihla, došla na ni bez spoďárů, případně se to jinými zábavnými způsoby zkomplikovalo, ale tuším, že s prázdnou hlavou by to bylo mnohem, mnohem horší. Takže ono všechno zlé je k něčemu dobré. Každopádně se přes všechny počáteční obavy začínám na svatbu docela těšit (tedy tak, jak se může introvert a odvěký nemilec tradic těšit na takovou společenskou událost). Myslím, že se nám povedlo si to udělat co nejvíc podle své chuti a nezbývá než doufat, že to ocení i svatebčané. Koneckonců, to nejdůležitější máme - dobré jídlo, dobrou hudbu a dobrou společnost. Všechno ostatní už snad nějak vykrystalizuje. Teda, vlastně jsem zapomněla zmínit to úplně nejdůležitější - při tom všem chystání a domlouvání jsem dost často zapomínala, že ta svatba není tolik o všech těch našich příbuzných a kamarádech, ale hlavně o nás dvou. A to je, hands down, ta úplně nejvíc nejlepší věc na tom všem. Pochyby jsem měla o lecčems, ale nikdy o tom, koho a proč si vlastně budu brát. Takže se strašně moc těším, až si oficiálně stvrdíme to, co bylo jasný od úplnýho začátku - že my dva k sobě patříme a nikdy bychom nemohli být s nikým jiným šťastnější. Takže si na tu svatbu laskavě doneste kapesníčky, bude to velký a dojemný! (Chtěli jsme to trochu odlehčit alespoň nástupem na Imperial March, ale výběr byl žel značně omezen.)

A jak jsem tak přemýšlela nad všemi těmi novotami, co mě po svatbě čekají (především nové jméno), řekla jsem si, že právě teď bude ta správná chvíle přinést nový vítr i do mého blogování. Důvod je čistě praktický - s novým jménem přichází nová emailová adresa a kvůli tomu zatrolenému propojení Bloggeru a Gmailu to všechno už dávno není user-friendly, natož když do toho přidám ještě další účet. Takže jsem se rozhodla se přesunout. Ještě nevím jistě kam, ale o všechno se včas podělím. Každopádně i na to už se těším - přijde mi docela fajn spojit tyhle všechny změny s novým působištěm. Tak brzy ahoj v nových vodách, přátelé! 

18. 4. 2017

Breviář pozitivních Velikonoc

I když by asi přesnější název pro tento článek byl Ideologie v době zasraných Velikonoc, nechce se autorka podbízet bulvárně laděným titulem.

Velikonoce. You love it or you hate it. Když mě včera ráno probudilo dlouhé a urputné zvonění domovního zvonku, hned se mi připomnělo, že co se klasických, tradičních Velikonoc týče, patřím rozhodně do té druhé skupiny. Začíná to právě už tím zazvoněním - jak je rok dlouhý, nikdo by si netroufl ve sváteční den ráno zvonit jako na lesy a dožadovat se vstupu. Na Velikonoce je to ale jinak. Zdvořilost a respekt k soukromí jde stranou, protože hoši mají přece právo dožadovat se pomlázky. Maminka to kdysi okomentovala pragmaticky: Když nechceš, aby tě budili, vstávej dřív. Taky se mi to nevstávání jednou pořádně vymstilo. Představte si asi dvanáctiletou holku, co na velikonoční pondělí nechce vstávat se slepicemi, jen aby byla připravená na nezvané koledníky. Spí v noční košili. Jak už to tak bývá, ta potvora se jí samozřejmě přes noc vyhrne. A ráno ji vzbudí, když jí do pokoje vtrhne horda dospělých chlapů, z nichž ani většinu nezná, kteří se jí snaží stáhnout peřinu. Ta holka je vyděšená, vystrašená a především se strašně stydí a cítí se neskutečně ponížená. Drží se peřiny, co to jde, snaží se noční košili stáhnout dolů, aby nebylo nic vidět, a děkuje bohům, že spí na patrové posteli, takže to mají nezvaní návštěvníci se stahováním peřiny těžší. Nakonec nedojde k nejhoršímu a holce se povede stáhnout košili dolů dřív, než je dole peřina. Dopadlo to dobře? Nevím, úplně bych neřekla. A jestli jsem do té doby Velikonoce neměla zrovna dvakrát ráda, tak od té doby je nesnáším. Vím, nebyl v tom vlastně žádný zlý úmysl. Kdyby pánové věděli, jak se věci mají, věřím, že by všeho okamžitě nechali, možná se i omluvili a zastyděli. Ani rodiče zřejmě nenapadlo, jak tahleta zdánlivě nevinná situace může dopadnout. 

Dovedete si představit jakoukoli jinou situaci, kdy by rodiče s klidným svědomím pustili do pokoje ke spící dceři bandu cizích chlapů? Vždyť je to proboha zvrácenost! I děti přece mají právo na soukromí, na intimitu, na možnost odmítnutí. Když se letos objevilo několik článků, kde ženy sdílí svoje traumatické velikonoční zkušenosti a volají po respektu, dostává se jim výsměchu nebo dokonce další agrese. Not all men. A v tomhle případě i Not all women. Ne každá žena má s Velikonoci spojené trauma či jsou jí tradice nepříjemné. Ale jsem si naprosto jistá, že je jich mnohem, mnohem méně, než si příznivci Velikonoc myslí. Ono se o takovýchhle věcech totiž na veřejnosti moc nemluví. Nechci Velikonoce zakazovat (což si z podobně laděných článků příznivci Velikonoc z nějakých důvodů vyvozují). Nemám jak je zakázat a tak jako u většiny věcí, dokud jde o zcela dobrovolnou aktivitu, při které se nikomu neubližuje, nechť si jí její příznivci užívají, co hrdlo ráčí. Ale jak moc je tahleta aktivita opravdu dobrovolná? Kolika malým holčičkám rodiče nejprve vysvětlili, co se o Velikonocích děje a proč, a zeptali se jich: "Chtěla bys je slavit takhle?" A kolik rodičů respektovalo, když byl jejich dcerám tenhle "symbolický pohanský obřad" nepříjemný?

Moje zkušenosti s Velikonocemi nejsou zdaleka tak hrozné, jako slýchám odjinud. Nikdo si nikdy nedovolil mě vyloženě zmlátit. Před nikým jsem neutíkala. Ale stejně jsem to vnímala jako ponížení od začátku až do konce. Ráda jsem mámě pomohla udělat velikonoční výzdobu a obarvit vajíčka. Ale ve chvíli, kdy se ozvalo první zazvonění, moje radost ze svátků jara vyprchala. Proč mám do domu pouštět cizí lidi? Proč mě mají cizí lidi bít? Proč si mí kamarádi i příbuzní myslí, že mají právo mě vyšlehat? Proč spousta kluků nechodí s vlastnoručně pletenými mrskačkami, ale s vařečkami, jalovcem nebo pomlázkami z bužírek? Proč schválně vybírají to, čím to bolí víc? Proč k nám jednou za rok chodí kluci a muži, o kterých zbylých 364 dní neuslyším? Proč jim mám za tohle ponižování ještě něco dávat? Proč má brácha plnou tašku čokolády a já jenom oči pro pláč? Proč se musím zamykat ve svém pokoji, když chci soukromí, na které mám plné právo? Proč moje NE nic neznamená?

Zpráva, kterou Velikonoce vysílají o stavu žen a dívek ve společnosti, není právě příznivá. Nemáš právo rozhodovat o svém těle, nemáš právo odmítnout byť symbolické násilí a pokud se ozveš, jsi v lepším případě za sucharku, v horším případě za rozvracečku společnosti. Jen kvůli tomu, že se odmítáš poddat tradici. V naší rodině to nakonec dopadlo dobře. Čím jsem byla starší, tím víc jsem mohla rozhodovat, jestli se toho tyjátru budu účastnit, nebo ne, a nakonec se ukázalo, že Velikonoce pro nás byly především setrvačnost. Už pěkných pár let máme u nás v rodině svoji vlastní tradici, která je mi mnohem bližší - na každé velikonoční pondělí naplánujeme výlet. Podíváme se do jarní přírody, nadýcháme se čerstvého vzduchu a uvidíme a dozvíme se leccos zajímavého. Na tyhlety Velikonoce se ze srdce těším. A věřím, že kdybyste se zeptali žen a dívek, jestli chtějí raději tradiční vyšlehání, nebo den podle svého, odpověď by zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak si mnozí myslí.

Ukončit to chci smířlivě. Velikonoce samy o sobě nejsou špatné. Ani velikonoční pomlázka v jádru není špatná věc. Ale celé to stojí a padá na uvědomělosti, respektu a ohleduplnosti. Dívky bezpodmínečně musí mít možnost se neúčastnit vůbec nebo jen do té míry, do jaké je jim to příjemné. A kluci zase musí bezdpomínečně  respektovat, že se jedná o symbolickou tradici a že jsou v ní jen spoluhráči, nikoli rozhodčími. Koneckonců, velikonoční vyšlehání je symbolika pohlavního styku. A tak jako u něj je i o Velikonocích nezbytný KONSENT. NE znamená NE. Tak na to pamatujte, ať už to jaro slavíte jakkoli.

2. 4. 2017

Tak snad to není apríl

Mám a nemám ráda víkendy, kdy je M pryč. Nemám je ráda, protože se mi prostě a jednoduše stýská. Kvůli mojí konstantní přepracovanosti nemáme přes týden dvakrát moc času na něco jiného než společné vaření a jedení, takže víkend strávený společně v Brně slibuje alespoň malou šanci, že si ukradneme chvilku i na něco jiného. Třeba alespoň kraťoučká procházka? Návštěva kavárny? Masáž? Hodinka u seriálu? Nebo snad dokonce film? Už ani na to společné čtení před spaním totiž ve všední dny nezbývá čas a síly. Ale na druhou stranu vlastně vůbec není špatné strávit dva dny jen a pouze se sebou. S chutí si odepřít jídlo, protože jsem zrovna zabraná do překladu (znáte to, když je flow, hlad jde stranou). Ráno i večer si zacvičit. Strávit půldne pomalým, pozvolným, ale důkladným úklidem. K jídlu si pustit americkou romantickou komedii (a pak si to, pravda, vyčítat, protože jsem prostě nepoučitelná, tenhle filmů mi nikdy nenabídne to, co chci, naštěstí to zachránil dotek Irska v podobě Chrise O'Dowda, můžete hádat, na co jsem se koukala). Prostě trošička toho sobectví, které se nepřejí, protože je tak kraťoučké a promíchané s těšením, až budeme zase spolu.

Letošek má asi ve znaku konstantní změnu a progres, což je náročné, ale skvělé. Po první poměrně neplánované pracovní změně přichází další. Skvělá. Úžasná. Vysněná. Tedy zároveň děsivá. Není to náhodou apríl? A co když to poseru? A jak to zvládnu s tím, co mám ještě nasmlouvané? Neskončím na psychiatrii? Ale ono to všecko nějak dopadne. A já se na to strašně těším. Bude to záhul, to zajisté, ale u dobrých věcí stojí za to dupnout na plyn. A navíc - dřív nebo později budou víkendy! Ne tyhlety ukradené, kdy vím, že bych sice měla překládat, ale zároveň vím, že když nedám hlavě odpočinout a trochu si nepopucuju pokojík, že to stejně nebude za nic stát a ve výsledku toho udělám míň. Dobrá facka taky přišla na preventivce, moje záda a šíje paní doktorku dost vyděsily. To zase vyděsilo mě, takže jsem si zase rychle začala dělat čas na jógu a motivačně si koupila novou nejvíc nejbožejší jógomatku. Při pohledu z okna sním o výšlapech. Nejradši bych nahodila krosnu na záda a šla alespoň na dva dny někam pryč, úplně se oddělala, aby mě bolelo celý tělo alespoň dalšího půl týdne. Chci mít bolavý, uchozený nohy, zpotit se až na zadku. Nadávat, co mě to zase napadlo a proč to dělám. Protože i když svoji práci zbožňuju, chce to vyvažovat. Mysl pracuje většinu času na 150 %, takže teď bolestně toužím stejně intenzivně zapojit tělo a smysly a dát hlavě odpočinout. M se alespoň chodí dvakrát týdně zbourat do posilovny, ale na to já zatím čas nemám. Shieldmaiden dreams musí počkat, až přeložím ty tři nasmlouvaný knížky. Ale i tak kradu aspoň chviličky. Chviličky s jógou. Procházka z centra domů s Levandulkou a Štístkem. Toho jsem si poprvé ponosila v manduce a bylo to báječný. A jak se ten kluk dovede smát!

Taky jedno pozorování. Jsem pěkně protivná. Teda, snad ne vždycky. Ale zeptejte se mě na svatbu nebo děti a dost možná vám nepříjemně odseknu. Ono samozřejmě záleží, jak se mě zeptáte. Jakmile z toho vycítím nějaký ten tradicionalistický / sexistický / whatever podtext, jsem nepříjemná až hanba (třeba když si nedám zákusek a někdo se mě zeptá, jestli chci hubnout do šatů; případně když někdo nadhazuje, že za rok bude na rodinné oslavě o dítě navíc a významně se u toho na mě podívá). A pak bych si poměrně ráda nafackovala. Protože na jednu stranu jasně, obecně tyhle otázky a poznámky na facku jsou, protože vychází z určitých stereotypních předpokladů a očekávání a nikomu, nota bene ženám, s takovýmahle předpokladama moc dobře neposloužíte. Na stranu druhou taky ale dobře vím, že tazatel tím nic špatného nemyslí a nic mi podsouvat nechce, prostě ho (ji) nikdy nenapadlo, že by se dalo o daném tématu mluvit jinak a citlivěji. Z čehož vyplývá předsevzetí: víc se hlídat, být klidnější a neodsekávat. Klidně a mile vysvětlit, že ne, že dezert si jednoduše nedávám, protože nemám chuť, a že si myslím, že kvůli svatbě se hubnout nemusí. Že u stolu další dítko možná bude, ale možná taky ne, protože to je všechno ještě daleko a uvidí se. First things first. A taky ještě trochu více trpělivosti s tím, když mi někdo v něčem radí bez ptaní. Moje životní krédo je, že se radí tehdy, když někdo o radu požádá, a dělá se to tak, aby rada byla podána možnost, ne jako to jediné a ideální řešení. Kolikrát já tohle sama splním, raději nechci vědět, procento bude mizivé. Ale tak snažím se. Teď se ještě povynasnažit, abych tyhle nevyžádaný (ale tím ovšem ne vždycky špatný) rady a názory dovedla přijmout s grácií a ne s defenzívou. To pak budu té dospělosti zas o krůček blíž.

Mimochodem, při hodnocení prvního čtvrtletí je taky na místě vypíchnout pár kulturních doporučení:

  • Norská čítanka - prima výcuc ze současné norské tvorby, hodně mě to nalákalo, abych se obsaženým autorům podívala na zoubek. Myslím, že výběr hezky ukazuje, jak je norská literatura pestrá a že má českým čtenářům co nabídnout. Natož pak mně, když po Norsku plaču minimálně tak jednou měsíčně.
  • Sítě (Petra Dvořáková) - dala jsem si za úkol číst víc česky a číst víc ženské. Tři povídky / novelky Petry Dvořákové jsem zhltla skoro na posezení. Líbilo se mi, že se zabývají vážnými tématy, ale nesklouzávají k bulvarizaci a fetišizaci a ukazují, že problémy se dají vyřešit a překonat, nemusí nás stáhnout ke dnu.
  • Mycelium (Vilma Kadlečková) - české sci-fi, ještě ke všemu psané ženou, které se hravě vyrovná zahraniční produkci? Není možná! Barvité, uvěřitelné postavy, které se vyvíjí. Živý a přirozený jazyk. Napínavý příběh se spoustou zajímavých myšlenek. Úžasně propracovaný a fascinující svět, který si ale nekrade příběh pro sebe, je čtenáři představován mimoděk (a jo, musíte u toho taky trochu dávat pozor a skládat si dílky dohromady, ale já si upřímně dost vážím toho, když do mě jako do čtenáře autor vloží taky trochu důvěry a nepředpokládá, že jsem úplně tupá a musí mi všecko ukazovat a polopatě vysvětlovat). Je to akční, je to poutavé, je to chvílemi i meditativní a je to návykové. První dva díly jsem poslouchala jako audioknížky, další ještě nahrané nejsou, takže nezbude, než si koupit knížky fyzické a přifouknout knihovničku.
  • Pan Kaplan má stále třídu rád (Leo Rosten a Antonín Přidal) - konečně jsem splatila dluh jedné z překladatelských klasik a kromě toho se hodně, hodně moc nasmála. Ano, je to trochu repetitivní, ale postava upřímného snaživce a životního filosofa Kaplana mě chytla za srdce, stejně jako geniální slovní hříčky.
  • Vegetariánka (Han Kang) - kniha mě zaujala už samotným názvem, logicky. Na základě anotace jsem si udělala představu, co za typ příběhu to bude, ale to jsem zapomněla, že nejsme ve staré dobré euroamerické feministické državě. Že jsme na Dálném východě, kde se píše, žije a přemýšlí jinak. Takže i když mi knížka nenabídla to, co jsem čekala, pořád to byl díky zajímavému jazyku, obrazům a alegoričnosti výživný čtenářský zážitek. Velké díky za doslov překladatelky, který mi pomohl knížku kontextově lépe zařadit a tím pádem lépe rozpoznat silné stránky textu.
  • Sámská krev - nakonec jedno filmové doporučení. Rasismus má spoustu různých podob a ničil život bezpočtům různých skupin obyvatel ve všech koutech světa. Sámové jsou jednou z nich. Líbilo se mi, že film šel do hloubky, ukazoval nejen rasismus Švédů proti Sámům, ale zároveň ani neidealizoval sámský způsob života. Celoživotní pasení sobů prostě není pro každého a holka, co jde proti konvencím, to bude mít vždycky těžké.

3. 3. 2017

Předjaří

Jakmile někdy v neděli vykouklo sluníčko, bylo to jasné. JARO JE TADY! Sice ještě nebyl vlastně ani konec února, ale ono se to pozná. Ve vzduchu. Tak jsem sklidila zimní boty a kabáty a vytáhla tenisky. Zima byla skvělá a na rozdíl od spousty jiných lidí mi vůbec nevadily ani ty mrazy (Oukej, oukej, až budu muset do práce jezdit autem, tak budu asi mluvit jinak, ale vlastně, v Brně se musí jezdit do práce autem? I don't think so, my lovelies.). Není nad to si občas pořádně vymrznout (když se pak máte kam jít ohřát, samozřejmě, pak už to taková legrace není). Ale po určité dávce zimy už to chce odlehčit. Odložit vrstvu. Lehčí kabát. Tenčí podrážky. Míň se chumlat a víc nastavovat tvář zubatýmu sluníčku. Jen to světlo mě zastihlo jaksi nepřipravenou. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem si ještě tu zimní tmu neužila dosytosti. Ranní sluníčko mě zneklidňovalo - nezaspala jsem? Ale všechno už je dobré. Už jsem si zvykla. A zvykám si dál. Nejenom na sluníčko.

Totiž. Z paní učitelky se tak trochu neplánovaně stala paní redaktorka. Je to strašně zvláštní. Učení mě sice bavilo, ale strašlivě mě užírala všechna ta nejistota, pořád žít ve strachu, že příští měsíc na ty zálohy nebo nájem už mít nebudu. Každý večer jsem ještě v 10 otálela u počítače, neschopná dělat nic, protože jsem věděla, že si ještě musím udělat přípravy a že už prostě nevím. Nevím co. Měla jsem pocit, že už jsme všechno se všemi dělali. A tak jsem si strašně přála, aby se někdo objevilo redaktorské místečko, ideálně třeba na půl úvazku, abych mohla učení nechat, měla nějakou tu jistotu a získávala taky cenné zkušenosti a ostruhy pro budoucí rozvoj kariéry. A najednou se objevil inzerát. A pak jsem šla na pohovor. A pak na další. A pak jsem to místo dostala. Bum! Splněnej sen. Tak jsem v půlce února nastoupila a nemůžu se nabažit toho pocitu zklidnění. Ještě jsem odučila pár hodin v jazykovce, takže poslední dva týdny byly dost náročný, ale i tak to byla neskutečná úleva. Tento týden jsem slavnostně odučila úplně poslední hodinu a od příštího pondělka tedy už jen a pouze knihy. Každý večer si strašně užívám, že nemusím nic. Jasně, zase u toho počítače někdy sedím do 10 a dost často překládám, ale ten pocit, ten je úplně jinej. Keine stress (nebo jak se to píše po německy). Každý ráno vstávám s veselou, protože vím, že stačí popadnout batůžek, popojet si do redakce (kde můžu být kdykoli od 7 do půl 9), tam zasednu k počítači a budu pokračovat tam, kde jsem den předtím v poledne skončila. Možná po mě mezitím bude šéfredaktor chtít nějaký ten překlad nebo posudek, ale jakmile mi uplynou mé 4 pracovní hodiny, počítač zase zavřu a jdu si po svém. Ach, to blaho. To nekonečné blaho. Jo a taky to, že jsem si konečně mohla odklidit ty nekonečný stohy materiálů! Chvílemi jsem měla pocit, že mezi všemi těmi učebnicemi, prezenčkami a kdečím dalším už ani nemůžu dýchat. A teď už jsou učebnice zpátky v jazykovce a tuny papírů ve sběru. Ach! Prostě se mi strašně moc ulevilo. Možná mi začnou časem chybět lidi. Možná mi to začne připadat příliš rutinní. Možná... já nevím. A nechci vědět. Teď je to dobré. A to je všechno, co potřebuji. Kéž to vydrží.

A mezitím, co já se vrtám v písmenkách, M nám zařizuje svatbu. My máme snad všecko naruby. O ruku jsem ho žádala já a svatbu zařizuje on. A ono to, světe div se, funguje. Přiznám leda jednu tradičnost, to já si vydupala bílý svatební Moleskin. Ale to jenom proto, že Moleskiny zbožňuju a někam si to stejně zapisovat musíme, že ano. Nejdřív jsem z toho všeho měla velikou paniku (Což je dost paradoxní, když to byl vlastně můj nápad, ale on je dost rozdíl, jestli si chcete svého partnera vzít, nebo mít svatbu.), ale jak už se to začíná rýsovat, tak naštěstí ustupuje. Pořád si teda myslím, že bych se bez takové sociální události obešla, ale už začínám věřit, že to bude hezký a že to fakt bude takový, jaký chceme. Místo máme vyhlídlé, catering taktéž a to je vlastně to nejdůležitější. A došlo mi, proč má svatba ve vztahu svoje místo. Nemyslím si, že dneska by se samotným vstupem do manželství něco zásadně měnilo. Ale naplánovat společně takovouhle akci, to je výzva. A člověka to asi na leccos připraví. Však co je svatba, když ne jeden OBROVSKÝ kompromis? Mezi tím, co chceme my dva, ale i mezi tím, co se očekává a co by rádi ostatní. A hádám, že vyzkoušet si to takhle nanečisto, kdy ještě o nic nejde (tedy, že pokud náhodou svatba nebude taková, jakou jsme si ji představovali my dva nebo někdo jiný) je vlastně fajn věc.
Takže abych to shrnula, je mi fajn. Moc fajn. Plní se mi sny a po boku mám toho nejúžasnějšího člověka, co znám. Trochu patos, ale myslím, že je důležitý to poznamenat. Pro budoucí generace a tak. Ironizujících cyniků je na těch internetech beztak už dost. A navrch tu máte pro potěšení moje dvě oblíbený věci - jednorožce a jógu. Nate.
https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/9c/c7/94/9cc7944abf22b29d6d97b94281a9a976.jpg
Zdroj

29. 1. 2017

Lednové (ne)úspěchy

Ach, jak krásné bylo to vánoční zastavení, vystoupení z dobře rozjetého kolotoče permanentního nestíhání, možnost soustředit se chvíli spíš na sebe a na lidi okolo než na tlumení tu méně, tu více rozeběhlé paniky. Přišel leden a najednou je to všecko zpátky. Nejistota. Fofry. Nestíhání. Přesně to, čemu jsem si o Vánocích slibovala, že se vyhnu. Doufala jsem, že i k psaní na blog (tedy k rovnání myšlenek a dokumentování život-a-běhu) se dostanu častěji, než se mi NEdařilo na podzim. A najednou je tu konec ledna a od Silvestra zase nic. Uf, řeknu vám, to dospělačení a živnostničení prostě není žádná legrace.

Docela jsem přemýšlela, jestli si pro rok 2017 dám nějaká předsevzetí a pokud ano, jak je pojmu. Že to chce změnu, bylo jasné od začátku. V neustálém stresu a napětí se prostě nedá žít. Rozhodla jsem se, že letos na sebe budu přísná. Hned jsem zasedla k Excelu s rozvrhem a kromě výuky jsem si tam taky přidala časové sloty na překlad a jógu. Tehdy a tehdy jsem prostě v práci a přes to nejede vlak! A je úplně jedno, že "v práci" znamená "sedím doma v teplákách u počítače". To pořád ještě neznamená, že jsem k dispozici pro: nákupy, vaření, kafíčka, procházky, náhradní hodiny, korektury, testování a jiné. Prostě ne. NE! No, nebudu vás napínat. Zkušební období nedopadlo úplně nejlépe. Chtěla jsem pracovat tak, abych vše zvládla pěkně během dne a nemusela k překladu zasedat o víkendu nebo se s ním patlat dlouho do noci. Nikoho asi nepřekvapí, že třeba včera jsem pracovala celý den a skončila jsem v jedenáct večer. POUČENÍ: K živnostničení je potřeba silná vůle a sebedisciplína. Naštěstí ale leden probíhal přeci jen o něco lépe než většina podzimu. Plán jsem sice neplnila na 100 %, ale tak na 50 %, což je vlastně pořád slušný pokrok. Omezila jsem socializaci (která je fajn, ale ne za cenu toho, že pak máte pocit, že nejste pánem vlastního času a dostáváte se do křeččího kolečka, kdy už se jenom vezete na vlně stresu a nestíhání), snažila se pracovat, kdy to šlo, a zjišťovala, ve kterých chvílích jsem náchylná k porušování stanoveného rozvrhu. Ono je to taky užitečné, vytipovat slabá místa, protože pak víte, na čem je potřeba zapracovat.

Dalším z plánů pro letošek byl pohyb. Víc pohybu. Ne až tak pro to, že bych potřebovala/chtěla hubnout nebo tak něco, ale prostě proto, že se objektivně cítím líp, když pořád jenom nesedím na zadku. Je mi jedno, jestli to vyústí v to, že mi váha ukáže o kousek nižší číslo, nebo že zase dopnu některé své oblíbené sukně a kalhoty. Od té doby, co jsem legíny povýšila na kus oblečení nositelný na veřejnosti (myslete si o tom co chcete, já jsem spokojená a myslím, že vypadám šik), mě ani tohle netrápí. Ale ten pocit, když trochu rozhýbu ztuhlé trapézy, povolím kyčle nebo pořádně protáhnu páteř... k nezaplacení! A tenhle plán se, kupodivu, daří dobře. Možná proto, že jsem si ho nestanovila nijak přísně a hlavně proto, že se sešly dva velmi důležité faktory. Nové jógové centrum doslova za rohem a návykovost pocitu dobře protaženého těla. Na jógu se nemusím nutit chodit. Na jógu se najednou, když do studia nemusím dojíždět půl hodiny, strašně těším. Nemám pocit, že jógovou praxí ztrácím čas, naopak mám pocit, že ta hodina a půl se mi mnohonásobně vrátí. Určitě v tom hraje roli taky to, že nikdy nechodím cvičit sama - jóga s mužem je další úžasná bonding aktivita a na každé setkání s Nanou se vždycky moc těším, takže chodit společně na jógu je geniální spojení příjemného s užitečným. Kdybychom tak stejně blízko měli i posilovnu! Od té doby, co sledujeme Vikingy, toužím být badass shieldmaiden a bez trochy toho posilování štít neunesete (a ani mimčo, jak jsem zjistila). Ale všechno bude. Považuju za obrovský pokrok, že vůbec nějaký pohyb probíhá a že hned od začátku nezvládnu zařadit do rozvrhu vše? Nevadí. Aspoň je na čem pracovat.

A pak poslední plán. I když M na předsevzetí moc nevěří, shodli jsme se, že letošek se ponese ve znamení jednoho důležitého tématu. Subverzivity. Shodli jsme se, že chceme dělat věci jinak. Nechceme jít s proudem, pokud to znamená dělat věci, které jsou proti našemu přesvědčení. Naopak pokud můžeme, chceme pomoct v tom, co považujeme za důležité. A protože jsme letošek vyvolili taky jako rok svatební, plán je jasný: subverzivní veselka se vším všudy! Máloco je přeci tak zakořeněného v tradicích genderové nerovnosti, konzumnosti a vůbec zbytečného tyjátru jako právě svatby. Tak jsme se rozhodli, že ta naše bude jiná. Ne z trucu, abychom ostatním ukázali, že na nás si se svejma tradicema nepřijdou. Ale protože si z toho chceme udělat událost, která se ponese v duchu hodnot, které vyznáváme, ne v pouhé setrvačnosti. Tak nám držte palce, ať se to podaří!  

31. 12. 2016

Poprvé 2016

Je to strašně krásný, že vám může táhnout na třicet, ale pořád je spousta věcí, co se vám stanou poprvé. Jako už před pár lety, i letos jsem se rozhodla zapřemýšlet a vypsat si, co jsem si v roce 2016 zkusila poprvé.

1) Život v Británii - nebyl to první Erasmus, nebyl to ani první delší pobyt v UK, ale bylo to rozhodně poprvé, co můžu říct, že jsem v Británii opravdu žila. Ano, nebyla to ta úplně nejpříjemnější zkušenost. Ale bylo to něco, co jsem si vždycky chtěla zkusit a tak už teď nemusím plýtvat energií na hloubání co by, kdyby.

2) Backpacking v Lake Districtu - ano ano, bylo to sice lehce traumatizující, ale je to svatá pravda, že co tě nezabije, to tě posílí. A nakonec, s třičtvrtěročním odstupem, jsem na sebe fakt hrdá, že jsem ten Lake District zvládla a je to pro mě taky motivace snažit se nezakrnět a makat na sobě.

3) Záhřeb - poprvé jsem navštívila tohle krásné jihoevropské město a poprvé jsem taky sama letěla. A jak jsem se tak strašně těšila, až zase uvidím M, ani jsem se nebála. S tou správnou motivací prostě člověk zvládne cokoli.

4) Postel - poprvé jsem si s někým koupila kus nábytku. A měla jsem z toho takové motýlky v břiše, jako kdybychom plánovali svatbu. Koupit si spolu postel, to je závazek. A teď je z ní středobod celého pokoje, po víkendech u rodičů se nejvíc těšíme právě na ni a nic nemám radši, když se tam přitulíme pod rozsvícenými fairy lights a společně se začteme do knihy.

5) Backpacking ve Skotsku - je rozdíl mezi tím nějak přežít dva dny chození na těžko a vypravit se na dvoutýdenní expedici. Sice jsme si to nakonec zjednodušili, ale stejně to bylo poprvé v životě, co jsem ušla takovou dálku a ještě s takovou zátěží. Well done, us!

6) Překlad románu - přeložila jsem svůj první román. Něco, o čem jsem už dlouho snila, se mi splnilo a jen mi to potvrdilo, že tohle je práce pro mě. Tohle mě naplňuje.

7) Finanční osamostatnění - poprvé v životě už jsou všechny moje finance především na mě. Teprve se v tom učím chodit a bude to asi dlouho trvat, než se přestanu bát, že nebudu mít na jídlo a nájem. But I'm getting there, I'm getting there.

Věřím, že těch poprvé, třebas menších a méně významných, bylo ještě mnohem víc. Tenhle seznam mě těší a připomíná mi, že i přes tu mlhu, která můj rok 2016 leckdy zahalovala, to byl rok, který mě posunul o hodně dopředu a na který budu rozhodně vzpomínat jako na rok důležitý a výjimečný.

A přání do roku 2017? Ať je zase o kousek lepší než ten předešlý. Kupředu, pravá!

29. 12. 2016

Dary

Nedá mi to, abych se v čase vánočním nezamyslela nád procesem obdarovávání, který ke konci prosince neodmyslitelně patří. Tedy - pro některé lidi vlastně ani tolik ne. Když jsme se s M teprve seznamovali a zjišťovali, jak to kdo má, dost mě překvapilo, že se u nich doma Vánoce příliš neprožívají. Žádný stromeček (i když jmelí na ozdobu spousta, stejně jako svíčky a oheň v krbu), žádný kapry a dárky spíš symbolicky. Trochu rozdíl oproti naší domácnosti, kde se dělá kapr hned na dva způsoby, stromeček nadšeně zdobím každý rok a dárky, tak ty jsme letos rozbalovali asi dvě hodiny. I když už si pěkných pár let na Vánocích doma užíváme spíš to, že můžeme být spolu, povídat si a dát si něco dobrého, pořád jsou u nás dárky dost podstatnou součástí Vánoc. A nejenom doma - i s kamarádkami jsme si léta vyměňovaly dárečky a až letos jsme napevno vyhlásily, že místo dárků bude prostě vánoční posezení. A to mi udělalo moc dobře. Zjišťuju totiž, že čím jsem starší, tím mám s dárky větší problém.

Mísí se ve mě hned několik protestů. Výměny darů jsou součástí naší kultury už odpradávna a mají poměrně pevně stanovená pravidla. Reciprocita - jak ty mně, tak já tobě. Však to znáte - jéje, on mi dal něco k narozeninám, tak já mu musím dát taky. Koupila mi cosi strašně drahého, tak to já musím příště taky sáhnout pěkně do kapsy. Ty trapné okamžiky, kdy si pro vás někdo dárek připraví a vás to nenapadlo, tak nemáte nic. Nebo moje ještě oblíbenější - řeknete, že dárky nechcete, ať nikdo nic nenosí. A přeci si někteří nedají říct a pak je to nadvakrát nepříjemné, protože ti, co vás poslechli, si pak připadají trapně. Vůbec je s obdarováváním spojeno na můj vkus až příliš trapnosti. Spousta lidí říká, že dárky raději dává, než dostává. A proč ne, pokud to někdo opravdu umí, není nad dobře vybrané překvapení. Průšvih je, když to člověk neodhadne. Budu teď znít jako strašně nevděčná svině, ale než dávat nějakej bullshit, to radši nedávat nic. No považte - obdarovaný musí kvůli společenským konvencím dělat, že se mu to líbí, ať už je to pravda, nebo ne, a dárce nepovedeného dárku tedy nemá moc šanci zjistit, jestli se trefil a případně se poučit do příště. A když se náhodou obdarovaný ozve? Málokterý dárce má pak koule na to negativní feedback ustát. Protože se přeci počítá hlavně to, že na vás myslel, ne? Vždyť je vlastně jedno, co vám dal, chtěl vám udělat radost a má tedy nárok na váš vděk! A pak je tu taky ta teorie, že vlastně vůbec neobdarováváme kvůli druhým. Děláme to kvůli sobě. A samotné přijetí daru je obdarováním nás samotných. A vlastně by vůbec nemuselo být automatické.

A tím se dostávám k druhému bodu. Věci. Velice často si dáváme věci. A já nevím jak vy, ale já mám věcí prostě moc. Ano, čas od času si kupuju další a budu v tom pokračovat. Ale vím přesně, jaké věci to mají být a u každé hodně zvažuju, jestli ji vůbec potřebuju. A pak přijdou ty dobře míněné dárky... a moje snaha o trochu toho životního zenu a minimalismu je v háji. A ve mně se to pere. Strašně moc se to ve mně pere. Protože vím, že ti ostatní mi opravdu upřímně chtěli udělat radost. Jenže místo toho se ve mně vzpíná nespokojenost - ano, je to hezký dárek. Ano, vlastně se mi i líbí. Ale ne, nepotřebuji ho. Bude zabírat místo a mně užírat energii tím, že ho nedocením. A nebo ještě hůř - ne, tenhle dárek se mi opravdu nelíbí. Opravdu nechci dostávat kosmetiku, kterou nepoužívám, navíc ještě od koncernu, který testuje na zvířatech a nehodlá to měnit. Případně ne, opravdu nechci dostávat něco, co už mám. Jo, je hezký, že jsem dostala víno, ale proč suché červené, po kterém mě leda bolí hlava a nechutná mi? Proto tedy, když už trváme na tom společenském obřadu obdarovávání - ptejme se! Pamatujete, jak jsme jako malí psali dopisy Ježíškovi a vždycky nám udělalo radost, že pod stromečkem je to, o co jsme požádali? Ono to pořád funguje! Dárek přeci nemusí být překvapení za každou cenu. Musím říct, že tohle se naštěstí v naší rodině stále docela praktikuje, a to i při menších obdarovávacích příležitostech, takže kupříkladu k narozkám a svátku od tetiček již pár let dostávám čaje a svíčky a jsem navýsost spokojena.

Zní to asi všecko dost nevděčně a sobecky. Já, já, já. Ale co už. Trochu mě mrzí, že někteří mí blízcí mně neznají dost dobře na to, aby věděli, že mi větší radost udělá čas strávený s nimi bez dárku, než cosi náhodně vybraného, co se dává hlavně, aby to bylo. A vůbec - myslím i na ně. Na jejich peněženky, kupříkladu. Když mi nebudete dávat dárky, ušetříte! Můžete ty peníze použít na něco, na čem opravdu záleží, ne na cetku, kterou beztak neocením. Přispějte na charitu. Podpořte nějakou neziskovku. Místo procházení obchodů si zajděte za kulturou a vzpomeňte si přitom na mě. Dejte si nějakou vegetariánskou nebo veganskou dobrotu. Udělejte něco prospěšného pro životní prostředí. Tohle všechno mi udělá mnohem, mnohem větší radost než jakákoli věc, kterou byste mi mohli dát. A budu vám opravdu ze srdce vděčná.