2. 4. 2017

Tak snad to není apríl

Mám a nemám ráda víkendy, kdy je M pryč. Nemám je ráda, protože se mi prostě a jednoduše stýská. Kvůli mojí konstantní přepracovanosti nemáme přes týden dvakrát moc času na něco jiného než společné vaření a jedení, takže víkend strávený společně v Brně slibuje alespoň malou šanci, že si ukradneme chvilku i na něco jiného. Třeba alespoň kraťoučká procházka? Návštěva kavárny? Masáž? Hodinka u seriálu? Nebo snad dokonce film? Už ani na to společné čtení před spaním totiž ve všední dny nezbývá čas a síly. Ale na druhou stranu vlastně vůbec není špatné strávit dva dny jen a pouze se sebou. S chutí si odepřít jídlo, protože jsem zrovna zabraná do překladu (znáte to, když je flow, hlad jde stranou). Ráno i večer si zacvičit. Strávit půldne pomalým, pozvolným, ale důkladným úklidem. K jídlu si pustit americkou romantickou komedii (a pak si to, pravda, vyčítat, protože jsem prostě nepoučitelná, tenhle filmů mi nikdy nenabídne to, co chci, naštěstí to zachránil dotek Irska v podobě Chrise O'Dowda, můžete hádat, na co jsem se koukala). Prostě trošička toho sobectví, které se nepřejí, protože je tak kraťoučké a promíchané s těšením, až budeme zase spolu.

Letošek má asi ve znaku konstantní změnu a progres, což je náročné, ale skvělé. Po první poměrně neplánované pracovní změně přichází další. Skvělá. Úžasná. Vysněná. Tedy zároveň děsivá. Není to náhodou apríl? A co když to poseru? A jak to zvládnu s tím, co mám ještě nasmlouvané? Neskončím na psychiatrii? Ale ono to všecko nějak dopadne. A já se na to strašně těším. Bude to záhul, to zajisté, ale u dobrých věcí stojí za to dupnout na plyn. A navíc - dřív nebo později budou víkendy! Ne tyhlety ukradené, kdy vím, že bych sice měla překládat, ale zároveň vím, že když nedám hlavě odpočinout a trochu si nepopucuju pokojík, že to stejně nebude za nic stát a ve výsledku toho udělám míň. Dobrá facka taky přišla na preventivce, moje záda a šíje paní doktorku dost vyděsily. To zase vyděsilo mě, takže jsem si zase rychle začala dělat čas na jógu a motivačně si koupila novou nejvíc nejbožejší jógomatku. Při pohledu z okna sním o výšlapech. Nejradši bych nahodila krosnu na záda a šla alespoň na dva dny někam pryč, úplně se oddělala, aby mě bolelo celý tělo alespoň dalšího půl týdne. Chci mít bolavý, uchozený nohy, zpotit se až na zadku. Nadávat, co mě to zase napadlo a proč to dělám. Protože i když svoji práci zbožňuju, chce to vyvažovat. Mysl pracuje většinu času na 150 %, takže teď bolestně toužím stejně intenzivně zapojit tělo a smysly a dát hlavě odpočinout. M se alespoň chodí dvakrát týdně zbourat do posilovny, ale na to já zatím čas nemám. Shieldmaiden dreams musí počkat, až přeložím ty tři nasmlouvaný knížky. Ale i tak kradu aspoň chviličky. Chviličky s jógou. Procházka z centra domů s Levandulkou a Štístkem. Toho jsem si poprvé ponosila v manduce a bylo to báječný. A jak se ten kluk dovede smát!

Taky jedno pozorování. Jsem pěkně protivná. Teda, snad ne vždycky. Ale zeptejte se mě na svatbu nebo děti a dost možná vám nepříjemně odseknu. Ono samozřejmě záleží, jak se mě zeptáte. Jakmile z toho vycítím nějaký ten tradicionalistický / sexistický / whatever podtext, jsem nepříjemná až hanba (třeba když si nedám zákusek a někdo se mě zeptá, jestli chci hubnout do šatů; případně když někdo nadhazuje, že za rok bude na rodinné oslavě o dítě navíc a významně se u toho na mě podívá). A pak bych si poměrně ráda nafackovala. Protože na jednu stranu jasně, obecně tyhle otázky a poznámky na facku jsou, protože vychází z určitých stereotypních předpokladů a očekávání a nikomu, nota bene ženám, s takovýmahle předpokladama moc dobře neposloužíte. Na stranu druhou taky ale dobře vím, že tazatel tím nic špatného nemyslí a nic mi podsouvat nechce, prostě ho (ji) nikdy nenapadlo, že by se dalo o daném tématu mluvit jinak a citlivěji. Z čehož vyplývá předsevzetí: víc se hlídat, být klidnější a neodsekávat. Klidně a mile vysvětlit, že ne, že dezert si jednoduše nedávám, protože nemám chuť, a že si myslím, že kvůli svatbě se hubnout nemusí. Že u stolu další dítko možná bude, ale možná taky ne, protože to je všechno ještě daleko a uvidí se. First things first. A taky ještě trochu více trpělivosti s tím, když mi někdo v něčem radí bez ptaní. Moje životní krédo je, že se radí tehdy, když někdo o radu požádá, a dělá se to tak, aby rada byla podána možnost, ne jako to jediné a ideální řešení. Kolikrát já tohle sama splním, raději nechci vědět, procento bude mizivé. Ale tak snažím se. Teď se ještě povynasnažit, abych tyhle nevyžádaný (ale tím ovšem ne vždycky špatný) rady a názory dovedla přijmout s grácií a ne s defenzívou. To pak budu té dospělosti zas o krůček blíž.

Mimochodem, při hodnocení prvního čtvrtletí je taky na místě vypíchnout pár kulturních doporučení:

  • Norská čítanka - prima výcuc ze současné norské tvorby, hodně mě to nalákalo, abych se obsaženým autorům podívala na zoubek. Myslím, že výběr hezky ukazuje, jak je norská literatura pestrá a že má českým čtenářům co nabídnout. Natož pak mně, když po Norsku plaču minimálně tak jednou měsíčně.
  • Sítě (Petra Dvořáková) - dala jsem si za úkol číst víc česky a číst víc ženské. Tři povídky / novelky Petry Dvořákové jsem zhltla skoro na posezení. Líbilo se mi, že se zabývají vážnými tématy, ale nesklouzávají k bulvarizaci a fetišizaci a ukazují, že problémy se dají vyřešit a překonat, nemusí nás stáhnout ke dnu.
  • Mycelium (Vilma Kadlečková) - české sci-fi, ještě ke všemu psané ženou, které se hravě vyrovná zahraniční produkci? Není možná! Barvité, uvěřitelné postavy, které se vyvíjí. Živý a přirozený jazyk. Napínavý příběh se spoustou zajímavých myšlenek. Úžasně propracovaný a fascinující svět, který si ale nekrade příběh pro sebe, je čtenáři představován mimoděk (a jo, musíte u toho taky trochu dávat pozor a skládat si dílky dohromady, ale já si upřímně dost vážím toho, když do mě jako do čtenáře autor vloží taky trochu důvěry a nepředpokládá, že jsem úplně tupá a musí mi všecko ukazovat a polopatě vysvětlovat). Je to akční, je to poutavé, je to chvílemi i meditativní a je to návykové. První dva díly jsem poslouchala jako audioknížky, další ještě nahrané nejsou, takže nezbude, než si koupit knížky fyzické a přifouknout knihovničku.
  • Pan Kaplan má stále třídu rád (Leo Rosten a Antonín Přidal) - konečně jsem splatila dluh jedné z překladatelských klasik a kromě toho se hodně, hodně moc nasmála. Ano, je to trochu repetitivní, ale postava upřímného snaživce a životního filosofa Kaplana mě chytla za srdce, stejně jako geniální slovní hříčky.
  • Vegetariánka (Han Kang) - kniha mě zaujala už samotným názvem, logicky. Na základě anotace jsem si udělala představu, co za typ příběhu to bude, ale to jsem zapomněla, že nejsme ve staré dobré euroamerické feministické državě. Že jsme na Dálném východě, kde se píše, žije a přemýšlí jinak. Takže i když mi knížka nenabídla to, co jsem čekala, pořád to byl díky zajímavému jazyku, obrazům a alegoričnosti výživný čtenářský zážitek. Velké díky za doslov překladatelky, který mi pomohl knížku kontextově lépe zařadit a tím pádem lépe rozpoznat silné stránky textu.
  • Sámská krev - nakonec jedno filmové doporučení. Rasismus má spoustu různých podob a ničil život bezpočtům různých skupin obyvatel ve všech koutech světa. Sámové jsou jednou z nich. Líbilo se mi, že film šel do hloubky, ukazoval nejen rasismus Švédů proti Sámům, ale zároveň ani neidealizoval sámský způsob života. Celoživotní pasení sobů prostě není pro každého a holka, co jde proti konvencím, to bude mít vždycky těžké.

Žádné komentáře:

Okomentovat