tag:blogger.com,1999:blog-87177607310693956412024-02-19T02:55:38.213+01:00Fay du FéeFFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.comBlogger259125tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-45530686541518108512017-07-16T17:55:00.000+02:002017-07-16T17:55:09.080+02:00Balvan je dole<div style="text-align: justify;">
Kdeže jsou moje předsevzetí, jak budu blogovat jednou týdně. Dobrá tedy, jednou týdně nestíhám, tak alespoň jednou měsíčně. Ne, že bych si myslela, že virtuální svět nepřežije bez mých více či méně četných zápisků a updatů o životě. Ale s každým dalším odblogovaným rokem si víc a víc cením toho, co jsem si takhle zaznamenala. Moje paměť není zrovna fenomenální a tyhle zápisky mi vždycky krásně připomenou, na co už jsem ve víru každodennosti zapomněla. Tak proto. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Jenomže poslední půlrok... za poslední půlrok jsem si mákla tak, jako snad ještě nikdy mě. Jedna změna za druhou. A všechny krásné, dobré. Ale když se vám jich takhle sejde několik, může i to s vámi zamávat. Zvlášť, pokud ta jedna změna znamená nechat se zaměstnat na plný úvazek a přitom ještě dodělávat živnostenské závazky, které se zdály poněkud hrozivě velké i při vidině úvazku polovičního. A do toho ten skvělý posunout svatbu na léto. A řešit bydlení. Snažně vás prosím, neberte si ze mě příklad. Opravdu to nedělejte. Protože i přes to, že jsem se mohla těšit na spoustu krásného, cítila jsem se jako hadr na holi, tříska v rozbouřené řece, která sice pluje správným směrem, ale cloumá s ní proud a ona nemá nejmenší šanci s tím nic dělat. Zanedbávala jsem rodinu. Zanedbávala jsem přátele. Zanedbávala jsem sebe a svoje zdraví. Zanedbávala jsem muže, bez jehož pomoci bych se asi už dávno zhroutila. Přitom by asi šlo to všechno poštelovat trochu jinak. Víc si stát za svým. Nebát se vyjednávat. Rázně se ozvat, dokud je ještě čas. Jenomže tohleto vám vždycky dojde až tehdy, kdy už je pozdě. Říkáte si, že je to sice síla, ale že to všechno nějak zvládnete. A zvládnete. Ne že ne. Ale ono to za to vážně někdy nestojí.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Důležité ale je, že dnešním den počínaje jsem volná! Poslední překlad odeslán a mě KONEČNĚ začínají prázdniny. Oslavili jsme to dneska s mužem (a s Andělkou, protože poslední překladový projekt se velmi citelně týkal nás všech) brunchem v centru a snad ani nedovedu popsat, jak strašně jsem si to užila. Jasně, taky jsem si za ten půlrok kolikrát dopřála. I na brunch došlo. Vždycky to bylo ale s pocitem, že je to ukradený čas, který bych měla věnovat práci. A i když si člověk stokrát říká, že takhle se na to dívat nedá a je potřeba někdy vypnout, tělo ví. Ten požitek z opravdu zaslouženého volna je prostě úplně někde jinde. Užívala jsem si všecko - to, že jsme si do centra udělali procházku. Že jsme měli skvělou snídani bez práce. Že jsme tím pádem nemuseli řešit, co k obědu. Že jsem mohla vytáhnout nové šaty a rtěnku (protože když oslava, tak se vším všudy, suit-up!). A v neposlední řadě taky to, že jsme mohli podpořit parádní <a href="https://www.facebook.com/jitrocel.brno/">podnik </a>našich kamarádů a dobrou věc. Prostě jsem si těch pár hodin vychutnávala úplně do poslední kapičky. Dost mě taky potěšilo vědomí, že je to za poslední dobu rekordní čas, který jsem strávila venku na "čerstvém" (já vím, nebyly to zrovna luhy a háje) vzduchu. Prostě neuvěřitelná blaženost.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Jedním z mála plusů toho neuvěřitelně hektického období bylo snad to, že jsem kvůli stresu z překladů neměla až tolik příležitostí panikařit kvůli svatbě. Poslední asi dva týdny se mi sice čas od času zdá něco o tom, že jsem ji prošvihla, došla na ni bez spoďárů, případně se to jinými zábavnými způsoby zkomplikovalo, ale tuším, že s prázdnou hlavou by to bylo mnohem, mnohem horší. Takže ono všechno zlé je k něčemu dobré. Každopádně se přes všechny počáteční obavy začínám na svatbu docela těšit (tedy tak, jak se může introvert a odvěký nemilec tradic těšit na takovou společenskou událost). Myslím, že se nám povedlo si to udělat co nejvíc podle své chuti a nezbývá než doufat, že to ocení i svatebčané. Koneckonců, to nejdůležitější máme - dobré jídlo, dobrou hudbu a dobrou společnost. Všechno ostatní už snad nějak vykrystalizuje. Teda, vlastně jsem zapomněla zmínit to úplně nejdůležitější - při tom všem chystání a domlouvání jsem dost často zapomínala, že ta svatba není tolik o všech těch našich příbuzných a kamarádech, ale hlavně o nás dvou. A to je, hands down, ta úplně nejvíc nejlepší věc na tom všem. Pochyby jsem měla o lecčems, ale nikdy o tom, koho a proč si vlastně budu brát. Takže se strašně moc těším, až si oficiálně stvrdíme to, co bylo jasný od úplnýho začátku - že my dva k sobě patříme a nikdy bychom nemohli být s nikým jiným šťastnější. Takže si na tu svatbu laskavě doneste kapesníčky, bude to velký a dojemný! (Chtěli jsme to trochu odlehčit alespoň nástupem na Imperial March, ale výběr byl žel značně omezen.)</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
A jak jsem tak přemýšlela nad všemi těmi novotami, co mě po svatbě čekají (především nové jméno), řekla jsem si, že právě teď bude ta správná chvíle přinést nový vítr i do mého blogování. Důvod je čistě praktický - s novým jménem přichází nová emailová adresa a kvůli tomu zatrolenému propojení Bloggeru a Gmailu to všechno už dávno není user-friendly, natož když do toho přidám ještě další účet. Takže jsem se rozhodla se přesunout. Ještě nevím jistě kam, ale o všechno se včas podělím. Každopádně i na to už se těším - přijde mi docela fajn spojit tyhle všechny změny s novým působištěm. Tak brzy ahoj v nových vodách, přátelé! </div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com3tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-33229985149293310852017-04-18T09:20:00.000+02:002017-04-18T09:20:54.646+02:00Breviář pozitivních Velikonoc<div style="text-align: justify;">
I když by asi přesnější název pro tento článek byl <i>Ideologie v době zasraných Velikonoc</i>, nechce se autorka podbízet bulvárně laděným titulem.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Velikonoce. You love it or you hate it. Když mě včera ráno probudilo dlouhé a urputné zvonění domovního zvonku, hned se mi připomnělo, že co se klasických, <i>tradičních </i>Velikonoc týče, patřím rozhodně do té druhé skupiny. Začíná to právě už tím zazvoněním - jak je rok dlouhý, nikdo by si netroufl ve sváteční den ráno zvonit jako na lesy a dožadovat se vstupu. Na Velikonoce je to ale jinak. Zdvořilost a respekt k soukromí jde stranou, protože hoši mají přece právo dožadovat se pomlázky. Maminka to kdysi okomentovala pragmaticky: <i>Když nechceš, aby tě budili, vstávej dřív.</i> Taky se mi to nevstávání jednou pořádně vymstilo. Představte si asi dvanáctiletou holku, co na velikonoční pondělí nechce vstávat se slepicemi, jen aby byla připravená na nezvané koledníky. Spí v noční košili. Jak už to tak bývá, ta potvora se jí samozřejmě přes noc vyhrne. A ráno ji vzbudí, když jí do pokoje vtrhne horda dospělých chlapů, z nichž ani většinu nezná, kteří se jí snaží stáhnout peřinu. Ta holka je vyděšená, vystrašená a především se strašně stydí a cítí se neskutečně ponížená. Drží se peřiny, co to jde, snaží se noční košili stáhnout dolů, aby nebylo nic vidět, a děkuje bohům, že spí na patrové posteli, takže to mají nezvaní návštěvníci se stahováním peřiny těžší. Nakonec nedojde k nejhoršímu a holce se povede stáhnout košili dolů dřív, než je dole peřina. Dopadlo to dobře? Nevím, úplně bych neřekla. A jestli jsem do té doby Velikonoce neměla zrovna dvakrát ráda, tak od té doby je nesnáším. Vím, nebyl v tom vlastně žádný zlý úmysl. Kdyby pánové věděli, jak se věci mají, věřím, že by všeho okamžitě nechali, možná se i omluvili a zastyděli. Ani rodiče zřejmě nenapadlo, jak tahleta zdánlivě nevinná situace může dopadnout. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Dovedete si představit jakoukoli jinou situaci, kdy by rodiče s klidným svědomím pustili do pokoje ke spící dceři bandu cizích chlapů? Vždyť je to proboha zvrácenost! I děti přece mají právo na soukromí, na intimitu, na možnost odmítnutí. Když se letos objevilo několik článků, kde ženy sdílí svoje traumatické velikonoční zkušenosti a volají po respektu, dostává se jim výsměchu nebo dokonce další agrese. <i>Not all men. </i>A v tomhle případě i <i>Not all women.</i> Ne každá žena má s Velikonoci spojené trauma či jsou jí tradice nepříjemné. Ale jsem si naprosto jistá, že je jich mnohem, mnohem méně, než si příznivci Velikonoc myslí. Ono se o takovýchhle věcech totiž na veřejnosti moc nemluví. Nechci Velikonoce zakazovat (což si z podobně laděných článků příznivci Velikonoc z nějakých důvodů vyvozují). Nemám jak je zakázat a tak jako u většiny věcí, dokud jde o zcela dobrovolnou aktivitu, při které se nikomu neubližuje, nechť si jí její příznivci užívají, co hrdlo ráčí. Ale jak moc je tahleta aktivita opravdu dobrovolná? Kolika malým holčičkám rodiče nejprve vysvětlili, co se o Velikonocích děje a proč, a zeptali se jich: "Chtěla bys je slavit takhle?" A kolik rodičů respektovalo, když byl jejich dcerám tenhle "symbolický pohanský obřad" nepříjemný?</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Moje zkušenosti s Velikonocemi nejsou zdaleka tak hrozné, jako slýchám odjinud. Nikdo si nikdy nedovolil mě vyloženě zmlátit. Před nikým jsem neutíkala. Ale stejně jsem to vnímala jako ponížení od začátku až do konce. Ráda jsem mámě pomohla udělat velikonoční výzdobu a obarvit vajíčka. Ale ve chvíli, kdy se ozvalo první zazvonění, moje radost ze svátků jara vyprchala. Proč mám do domu pouštět cizí lidi? Proč mě mají cizí lidi bít? Proč si mí kamarádi i příbuzní myslí, že mají právo mě vyšlehat? Proč spousta kluků nechodí s vlastnoručně pletenými mrskačkami, ale s vařečkami, jalovcem nebo pomlázkami z bužírek? Proč schválně vybírají to, čím to bolí víc? Proč k nám jednou za rok chodí kluci a muži, o kterých zbylých 364 dní neuslyším? Proč jim mám za tohle ponižování ještě něco dávat? Proč má brácha plnou tašku čokolády a já jenom oči pro pláč? Proč se musím zamykat ve svém pokoji, když chci soukromí, na které mám plné právo? Proč moje <i>NE </i>nic neznamená?</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Zpráva, kterou Velikonoce vysílají o stavu žen a dívek ve společnosti, není právě příznivá. Nemáš právo rozhodovat o svém těle, nemáš právo odmítnout byť symbolické násilí a pokud se ozveš, jsi v lepším případě za sucharku, v horším případě za rozvracečku společnosti. Jen kvůli tomu, že se odmítáš poddat tradici. V naší rodině to nakonec dopadlo dobře. Čím jsem byla starší, tím víc jsem mohla rozhodovat, jestli se toho tyjátru budu účastnit, nebo ne, a nakonec se ukázalo, že Velikonoce pro nás byly především setrvačnost. Už pěkných pár let máme u nás v rodině svoji vlastní tradici, která je mi mnohem bližší - na každé velikonoční pondělí naplánujeme výlet. Podíváme se do jarní přírody, nadýcháme se čerstvého vzduchu a uvidíme a dozvíme se leccos zajímavého. Na tyhlety Velikonoce se ze srdce těším. A věřím, že kdybyste se zeptali žen a dívek, jestli chtějí raději tradiční vyšlehání, nebo den podle svého, odpověď by zdaleka nebyla tak jednoznačná, jak si mnozí myslí.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Ukončit to chci smířlivě. Velikonoce samy o sobě nejsou špatné. Ani velikonoční pomlázka v jádru není špatná věc. Ale celé to stojí a padá na uvědomělosti, respektu a ohleduplnosti. Dívky bezpodmínečně musí mít možnost se neúčastnit vůbec nebo jen do té míry, do jaké je jim to příjemné. A kluci zase musí bezdpomínečně respektovat, že se jedná o symbolickou tradici a že jsou v ní jen spoluhráči, nikoli rozhodčími. Koneckonců, velikonoční vyšlehání je symbolika pohlavního styku. A tak jako u něj je i o Velikonocích nezbytný <i>KONSENT</i>. <i>NE </i>znamená <i>NE</i>. Tak na to pamatujte, ať už to jaro slavíte jakkoli.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-10666590182273623232017-04-02T15:04:00.000+02:002017-04-02T15:04:33.323+02:00Tak snad to není apríl<div style="text-align: justify;">
Mám a nemám ráda víkendy, kdy je M pryč. Nemám je ráda, protože se mi prostě a jednoduše stýská. Kvůli mojí konstantní přepracovanosti nemáme přes týden dvakrát moc času na něco jiného než společné vaření a jedení, takže víkend strávený společně v Brně slibuje alespoň malou šanci, že si ukradneme chvilku i na něco jiného. Třeba alespoň kraťoučká procházka? Návštěva kavárny? Masáž? Hodinka u seriálu? Nebo snad dokonce film? Už ani na to společné čtení před spaním totiž ve všední dny nezbývá čas a síly. Ale na druhou stranu vlastně vůbec není špatné strávit dva dny jen a pouze se sebou. S chutí si odepřít jídlo, protože jsem zrovna zabraná do překladu (znáte to, když je flow, hlad jde stranou). Ráno i večer si zacvičit. Strávit půldne pomalým, pozvolným, ale důkladným úklidem. K jídlu si pustit americkou romantickou komedii (a pak si to, pravda, vyčítat, protože jsem prostě nepoučitelná, tenhle filmů mi nikdy nenabídne to, co chci, naštěstí to zachránil dotek Irska v podobě Chrise O'Dowda, můžete hádat, na co jsem se koukala). Prostě trošička toho sobectví, které se nepřejí, protože je tak kraťoučké a promíchané s těšením, až budeme zase spolu.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Letošek má asi ve znaku konstantní změnu a progres, což je náročné, ale skvělé. Po první poměrně neplánované pracovní změně přichází další. Skvělá. Úžasná. Vysněná. Tedy zároveň děsivá. Není to náhodou apríl? A co když to poseru? A jak to zvládnu s tím, co mám ještě nasmlouvané? Neskončím na psychiatrii? Ale ono to všecko nějak dopadne. A já se na to strašně těším. Bude to záhul, to zajisté, ale u dobrých věcí stojí za to dupnout na plyn. A navíc - dřív nebo později budou víkendy! Ne tyhlety ukradené, kdy vím, že bych sice měla překládat, ale zároveň vím, že když nedám hlavě odpočinout a trochu si nepopucuju pokojík, že to stejně nebude za nic stát a ve výsledku toho udělám míň. Dobrá facka taky přišla na preventivce, moje záda a šíje paní doktorku dost vyděsily. To zase vyděsilo mě, takže jsem si zase rychle začala dělat čas na jógu a motivačně si koupila novou nejvíc nejbožejší jógomatku. Při pohledu z okna sním o výšlapech. Nejradši bych nahodila krosnu na záda a šla alespoň na dva dny někam pryč, úplně se oddělala, aby mě bolelo celý tělo alespoň dalšího půl týdne. Chci mít bolavý, uchozený nohy, zpotit se až na zadku. Nadávat, co mě to zase napadlo a proč to dělám. Protože i když svoji práci zbožňuju, chce to vyvažovat. Mysl pracuje většinu času na 150 %, takže teď bolestně toužím stejně intenzivně zapojit tělo a smysly a dát hlavě odpočinout. M se alespoň chodí dvakrát týdně zbourat do posilovny, ale na to já zatím čas nemám. Shieldmaiden dreams musí počkat, až přeložím ty tři nasmlouvaný knížky. Ale i tak kradu aspoň chviličky. Chviličky s jógou. Procházka z centra domů s Levandulkou a Štístkem. Toho jsem si poprvé ponosila v manduce a bylo to báječný. A jak se ten kluk dovede smát!<br />
<br />
Taky jedno pozorování. Jsem pěkně protivná. Teda, snad ne vždycky. Ale zeptejte se mě na svatbu nebo děti a dost možná vám nepříjemně odseknu. Ono samozřejmě záleží, jak se mě zeptáte. Jakmile z toho vycítím nějaký ten tradicionalistický / sexistický / whatever podtext, jsem nepříjemná až hanba (třeba když si nedám zákusek a někdo se mě zeptá, jestli chci hubnout do šatů; případně když někdo nadhazuje, že za rok bude na rodinné oslavě o dítě navíc a významně se u toho na mě podívá). A pak bych si poměrně ráda nafackovala. Protože na jednu stranu jasně, obecně tyhle otázky a poznámky na facku jsou, protože vychází z určitých stereotypních předpokladů a očekávání a nikomu, nota bene ženám, s takovýmahle předpokladama moc dobře neposloužíte. Na stranu druhou taky ale dobře vím, že tazatel tím nic špatného nemyslí a nic mi podsouvat nechce, prostě ho (ji) nikdy nenapadlo, že by se dalo o daném tématu mluvit jinak a citlivěji. Z čehož vyplývá předsevzetí: víc se hlídat, být klidnější a neodsekávat. Klidně a mile vysvětlit, že ne, že dezert si jednoduše nedávám, protože nemám chuť, a že si myslím, že kvůli svatbě se hubnout nemusí. Že u stolu další dítko možná bude, ale možná taky ne, protože to je všechno ještě daleko a uvidí se. First things first. A taky ještě trochu více trpělivosti s tím, když mi někdo v něčem radí bez ptaní. Moje životní krédo je, že se radí tehdy, když někdo o radu požádá, a dělá se to tak, aby rada byla podána možnost, ne jako to jediné a ideální řešení. Kolikrát já tohle sama splním, raději nechci vědět, procento bude mizivé. Ale tak snažím se. Teď se ještě povynasnažit, abych tyhle nevyžádaný (ale tím ovšem ne vždycky špatný) rady a názory dovedla přijmout s grácií a ne s defenzívou. To pak budu té dospělosti zas o krůček blíž.<br />
<br />
Mimochodem, při hodnocení prvního čtvrtletí je taky na místě vypíchnout pár kulturních doporučení:<br />
<br />
<ul>
<li><a href="https://www.goodreads.com/book/show/33354050-norsk-tanka">Norská čítanka</a> - prima výcuc ze současné norské tvorby, hodně mě to nalákalo, abych se obsaženým autorům podívala na zoubek. Myslím, že výběr hezky ukazuje, jak je norská literatura pestrá a že má českým čtenářům co nabídnout. Natož pak mně, když po Norsku plaču minimálně tak jednou měsíčně.</li>
<li><a href="https://www.goodreads.com/book/show/29552164-s-t">Sítě (Petra Dvořáková)</a> - dala jsem si za úkol číst víc česky a číst víc ženské. Tři povídky / novelky Petry Dvořákové jsem zhltla skoro na posezení. Líbilo se mi, že se zabývají vážnými tématy, ale nesklouzávají k bulvarizaci a fetišizaci a ukazují, že problémy se dají vyřešit a překonat, nemusí nás stáhnout ke dnu.</li>
<li><a href="https://www.goodreads.com/series/107806-mycelium">Mycelium (Vilma Kadlečková)</a> - české sci-fi, ještě ke všemu psané ženou, které se hravě vyrovná zahraniční produkci? Není možná! Barvité, uvěřitelné postavy, které se vyvíjí. Živý a přirozený jazyk. Napínavý příběh se spoustou zajímavých myšlenek. Úžasně propracovaný a fascinující svět, který si ale nekrade příběh pro sebe, je čtenáři představován mimoděk (a jo, musíte u toho taky trochu dávat pozor a skládat si dílky dohromady, ale já si upřímně dost vážím toho, když do mě jako do čtenáře autor vloží taky trochu důvěry a nepředpokládá, že jsem úplně tupá a musí mi všecko ukazovat a polopatě vysvětlovat). Je to akční, je to poutavé, je to chvílemi i meditativní a je to návykové. První dva díly jsem poslouchala jako audioknížky, další ještě nahrané nejsou, takže nezbude, než si koupit knížky fyzické a přifouknout knihovničku.</li>
<li><a href="https://www.goodreads.com/book/show/4133206-pan-kaplan-m-st-le-t-du-r-d">Pan Kaplan má stále třídu rád (Leo Rosten a Antonín Přidal)</a> - konečně jsem splatila dluh jedné z překladatelských klasik a kromě toho se hodně, hodně moc nasmála. Ano, je to trochu repetitivní, ale postava upřímného snaživce a životního filosofa Kaplana mě chytla za srdce, stejně jako geniální slovní hříčky.</li>
<li><a href="https://www.goodreads.com/book/show/34367252-vegetari-nka">Vegetariánka (Han Kang)</a> - kniha mě zaujala už samotným názvem, logicky. Na základě anotace jsem si udělala představu, co za typ příběhu to bude, ale to jsem zapomněla, že nejsme ve staré dobré euroamerické feministické državě. Že jsme na Dálném východě, kde se píše, žije a přemýšlí jinak. Takže i když mi knížka nenabídla to, co jsem čekala, pořád to byl díky zajímavému jazyku, obrazům a alegoričnosti výživný čtenářský zážitek. Velké díky za doslov překladatelky, který mi pomohl knížku kontextově lépe zařadit a tím pádem lépe rozpoznat silné stránky textu.</li>
<li><a href="http://www.csfd.cz/film/454191-samska-krev/komentare/">Sámská krev</a> - nakonec jedno filmové doporučení. Rasismus má spoustu různých podob a ničil život bezpočtům různých skupin obyvatel ve všech koutech světa. Sámové jsou jednou z nich. Líbilo se mi, že film šel do hloubky, ukazoval nejen rasismus Švédů proti Sámům, ale zároveň ani neidealizoval sámský způsob života. Celoživotní pasení sobů prostě není pro každého a holka, co jde proti konvencím, to bude mít vždycky těžké.</li>
</ul>
</div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-6499159557132656452017-03-03T14:50:00.000+01:002017-03-04T18:16:11.885+01:00Předjaří<div style="text-align: justify;">
Jakmile někdy v neděli vykouklo sluníčko, bylo to jasné. JARO JE TADY! Sice ještě nebyl vlastně ani konec února, ale ono se to pozná. Ve vzduchu. Tak jsem sklidila zimní boty a kabáty a vytáhla tenisky. Zima byla skvělá a na rozdíl od spousty jiných lidí mi vůbec nevadily ani ty mrazy (Oukej, oukej, až budu muset do práce jezdit autem, tak budu asi mluvit jinak, ale vlastně, v Brně se musí jezdit do práce autem? I don't think so, my lovelies.). Není nad to si občas pořádně vymrznout (když se pak máte kam jít ohřát, samozřejmě, pak už to taková legrace není). Ale po určité dávce zimy už to chce odlehčit. Odložit vrstvu. Lehčí kabát. Tenčí podrážky. Míň se chumlat a víc nastavovat tvář zubatýmu sluníčku. Jen to světlo mě zastihlo jaksi nepřipravenou. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem si ještě tu zimní tmu neužila dosytosti. Ranní sluníčko mě zneklidňovalo - nezaspala jsem? Ale všechno už je dobré. Už jsem si zvykla. A zvykám si dál. Nejenom na sluníčko.<br />
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Totiž. Z paní učitelky se tak trochu neplánovaně stala paní redaktorka. Je to strašně zvláštní. Učení mě sice bavilo, ale strašlivě mě užírala všechna ta nejistota, pořád žít ve strachu, že příští měsíc na ty zálohy nebo nájem už mít nebudu. Každý večer jsem ještě v 10 otálela u počítače, neschopná dělat nic, protože jsem věděla, že si ještě musím udělat přípravy a že už prostě nevím. Nevím co. Měla jsem pocit, že už jsme všechno se všemi dělali. A tak jsem si strašně přála, aby se někdo objevilo redaktorské místečko, ideálně třeba na půl úvazku, abych mohla učení nechat, měla nějakou tu jistotu a získávala taky cenné zkušenosti a ostruhy pro budoucí rozvoj kariéry. A najednou se objevil inzerát. A pak jsem šla na pohovor. A pak na další. A pak jsem to místo dostala. Bum! Splněnej sen. Tak jsem v půlce února nastoupila a nemůžu se nabažit toho pocitu zklidnění. Ještě jsem odučila pár hodin v jazykovce, takže poslední dva týdny byly dost náročný, ale i tak to byla neskutečná úleva. Tento týden jsem slavnostně odučila úplně poslední hodinu a od příštího pondělka tedy už jen a pouze knihy. Každý večer si strašně užívám, že nemusím nic. Jasně, zase u toho počítače někdy sedím do 10 a dost často překládám, ale ten pocit, ten je úplně jinej. Keine stress (nebo jak se to píše po německy). Každý ráno vstávám s veselou, protože vím, že stačí popadnout batůžek, popojet si do redakce (kde můžu být kdykoli od 7 do půl 9), tam zasednu k počítači a budu pokračovat tam, kde jsem den předtím v poledne skončila. Možná po mě mezitím bude šéfredaktor chtít nějaký ten překlad nebo posudek, ale jakmile mi uplynou mé 4 pracovní hodiny, počítač zase zavřu a jdu si po svém. Ach, to blaho. To nekonečné blaho. Jo a taky to, že jsem si konečně mohla odklidit ty nekonečný stohy materiálů! Chvílemi jsem měla pocit, že mezi všemi těmi učebnicemi, prezenčkami a kdečím dalším už ani nemůžu dýchat. A teď už jsou učebnice zpátky v jazykovce a tuny papírů ve sběru. Ach! Prostě se mi strašně moc ulevilo. Možná mi začnou časem chybět lidi. Možná mi to začne připadat příliš rutinní. Možná... já nevím. A nechci vědět. Teď je to dobré. A to je všechno, co potřebuji. Kéž to vydrží.<br />
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
A mezitím, co já se vrtám v písmenkách, M nám zařizuje svatbu. My máme snad všecko naruby. O ruku jsem ho žádala já a svatbu zařizuje on. A ono to, světe div se, funguje. Přiznám leda jednu tradičnost, to já si vydupala bílý svatební Moleskin. Ale to jenom proto, že Moleskiny zbožňuju a někam si to stejně zapisovat musíme, že ano. Nejdřív jsem z toho všeho měla velikou paniku (Což je dost paradoxní, když to byl vlastně můj nápad, ale on je dost rozdíl, jestli si chcete svého partnera vzít, nebo mít svatbu.), ale jak už se to začíná rýsovat, tak naštěstí ustupuje. Pořád si teda myslím, že bych se bez takové sociální události obešla, ale už začínám věřit, že to bude hezký a že to fakt bude takový, jaký chceme. Místo máme vyhlídlé, catering taktéž a to je vlastně to nejdůležitější. A došlo mi, proč má svatba ve vztahu svoje místo. Nemyslím si, že dneska by se samotným vstupem do manželství něco zásadně měnilo. Ale naplánovat společně takovouhle akci, to je výzva. A člověka to asi na leccos připraví. Však co je svatba, když ne jeden OBROVSKÝ kompromis? Mezi tím, co chceme my dva, ale i mezi tím, co se očekává a co by rádi ostatní. A hádám, že vyzkoušet si to takhle nanečisto, kdy ještě o nic nejde (tedy, že pokud náhodou svatba nebude taková, jakou jsme si ji představovali my dva nebo někdo jiný) je vlastně fajn věc.</div>
<div style="text-align: justify;">
Takže abych to shrnula, je mi fajn. Moc fajn. Plní se mi sny a po boku mám toho nejúžasnějšího člověka, co znám. Trochu patos, ale myslím, že je důležitý to poznamenat. Pro budoucí generace a tak. Ironizujících cyniků je na těch internetech beztak už dost. A navrch tu máte pro potěšení moje dvě oblíbený věci - jednorožce a jógu. Nate.</div>
<table align="center" cellpadding="0" cellspacing="0" class="tr-caption-container" style="margin-left: auto; margin-right: auto; text-align: center;"><tbody>
<tr><td style="text-align: center;"><a href="https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/9c/c7/94/9cc7944abf22b29d6d97b94281a9a976.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: auto; margin-right: auto;"><img alt="https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/9c/c7/94/9cc7944abf22b29d6d97b94281a9a976.jpg" border="0" src="https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/9c/c7/94/9cc7944abf22b29d6d97b94281a9a976.jpg" title="" /></a></td></tr>
<tr><td class="tr-caption" style="text-align: center;"><a href="https://s-media-cache-ak0.pinimg.com/564x/9c/c7/94/9cc7944abf22b29d6d97b94281a9a976.jpg">Zdroj</a></td></tr>
</tbody></table>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-76803511233615463892017-01-29T10:58:00.000+01:002017-01-29T10:58:13.966+01:00Lednové (ne)úspěchy<div style="text-align: justify;">
Ach, jak krásné bylo to vánoční zastavení, vystoupení z dobře rozjetého kolotoče permanentního nestíhání, možnost soustředit se chvíli spíš na sebe a na lidi okolo než na tlumení tu méně, tu více rozeběhlé paniky. Přišel leden a najednou je to všecko zpátky. Nejistota. Fofry. Nestíhání. Přesně to, čemu jsem si o Vánocích slibovala, že se vyhnu. Doufala jsem, že i k psaní na blog (tedy k rovnání myšlenek a dokumentování život-a-běhu) se dostanu častěji, než se mi NEdařilo na podzim. A najednou je tu konec ledna a od Silvestra zase nic. Uf, řeknu vám, to dospělačení a živnostničení prostě není žádná legrace.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Docela jsem přemýšlela, jestli si pro rok 2017 dám nějaká předsevzetí a pokud ano, jak je pojmu. Že to chce změnu, bylo jasné od začátku. V neustálém stresu a napětí se prostě nedá žít. Rozhodla jsem se, že letos na sebe budu přísná. Hned jsem zasedla k Excelu s rozvrhem a kromě výuky jsem si tam taky přidala časové sloty na překlad a jógu. Tehdy a tehdy jsem prostě v práci a přes to nejede vlak! A je úplně jedno, že "v práci" znamená "sedím doma v teplákách u počítače". To pořád ještě neznamená, že jsem k dispozici pro: nákupy, vaření, kafíčka, procházky, náhradní hodiny, korektury, testování a jiné. Prostě ne. NE! No, nebudu vás napínat. Zkušební období nedopadlo úplně nejlépe. Chtěla jsem pracovat tak, abych vše zvládla pěkně během dne a nemusela k překladu zasedat o víkendu nebo se s ním patlat dlouho do noci. Nikoho asi nepřekvapí, že třeba včera jsem pracovala celý den a skončila jsem v jedenáct večer. POUČENÍ: K živnostničení je potřeba silná vůle a sebedisciplína. Naštěstí ale leden probíhal přeci jen o něco lépe než většina podzimu. Plán jsem sice neplnila na 100 %, ale tak na 50 %, což je vlastně pořád slušný pokrok. Omezila jsem socializaci (která je fajn, ale ne za cenu toho, že pak máte pocit, že nejste pánem vlastního času a dostáváte se do křeččího kolečka, kdy už se jenom vezete na vlně stresu a nestíhání), snažila se pracovat, kdy to šlo, a zjišťovala, ve kterých chvílích jsem náchylná k porušování stanoveného rozvrhu. Ono je to taky užitečné, vytipovat slabá místa, protože pak víte, na čem je potřeba zapracovat.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Dalším z plánů pro letošek byl pohyb. Víc pohybu. Ne až tak pro to, že bych potřebovala/chtěla hubnout nebo tak něco, ale prostě proto, že se objektivně cítím líp, když pořád jenom nesedím na zadku. Je mi jedno, jestli to vyústí v to, že mi váha ukáže o kousek nižší číslo, nebo že zase dopnu některé své oblíbené sukně a kalhoty. Od té doby, co jsem legíny povýšila na kus oblečení nositelný na veřejnosti (myslete si o tom co chcete, já jsem spokojená a myslím, že vypadám šik), mě ani tohle netrápí. Ale ten pocit, když trochu rozhýbu ztuhlé trapézy, povolím kyčle nebo pořádně protáhnu páteř... k nezaplacení! A tenhle plán se, kupodivu, daří dobře. Možná proto, že jsem si ho nestanovila nijak přísně a hlavně proto, že se sešly dva velmi důležité faktory. Nové jógové centrum doslova za rohem a návykovost pocitu dobře protaženého těla. Na jógu se nemusím nutit chodit. Na jógu se najednou, když do studia nemusím dojíždět půl hodiny, strašně těším. Nemám pocit, že jógovou praxí ztrácím čas, naopak mám pocit, že ta hodina a půl se mi mnohonásobně vrátí. Určitě v tom hraje roli taky to, že nikdy nechodím cvičit sama - jóga s mužem je další úžasná bonding aktivita a na každé setkání s <a href="http://nanaveblog.blogspot.cz/">Nanou</a> se vždycky moc těším, takže chodit společně na jógu je geniální spojení příjemného s užitečným. Kdybychom tak stejně blízko měli i posilovnu! Od té doby, co sledujeme <a href="http://www.csfd.cz/film/322131-vikingove/komentare/">Vikingy</a>, toužím být badass shieldmaiden a bez trochy toho posilování štít neunesete (a ani mimčo, jak jsem zjistila). Ale všechno bude. Považuju za obrovský pokrok, že vůbec nějaký pohyb probíhá a že hned od začátku nezvládnu zařadit do rozvrhu vše? Nevadí. Aspoň je na čem pracovat.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
A pak poslední plán. I když M na předsevzetí moc nevěří, shodli jsme se, že letošek se ponese ve znamení jednoho důležitého tématu. Subverzivity. Shodli jsme se, že chceme dělat věci jinak. Nechceme jít s proudem, pokud to znamená dělat věci, které jsou proti našemu přesvědčení. Naopak pokud můžeme, chceme pomoct v tom, co považujeme za důležité. A protože jsme letošek vyvolili taky jako rok svatební, plán je jasný: subverzivní veselka se vším všudy! Máloco je přeci tak zakořeněného v tradicích genderové nerovnosti, konzumnosti a vůbec zbytečného tyjátru jako právě svatby. Tak jsme se rozhodli, že ta naše bude jiná. Ne z trucu, abychom ostatním ukázali, že na nás si se svejma tradicema nepřijdou. Ale protože si z toho chceme udělat událost, která se ponese v duchu hodnot, které vyznáváme, ne v pouhé setrvačnosti. Tak nám držte palce, ať se to podaří! </div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-327319268026347432016-12-31T15:34:00.000+01:002016-12-31T15:34:03.012+01:00Poprvé 2016<div style="text-align: justify;">
Je to strašně krásný, že vám může táhnout na třicet, ale pořád je spousta věcí, co se vám stanou poprvé. Jako už před pár lety, i letos jsem se rozhodla zapřemýšlet a vypsat si, co jsem si v roce 2016 zkusila poprvé.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b>1) Život v Británii</b> - nebyl to první Erasmus, nebyl to ani první delší pobyt v UK, ale bylo to rozhodně poprvé, co můžu říct, že jsem v Británii opravdu žila. Ano, nebyla to ta úplně nejpříjemnější zkušenost. Ale bylo to něco, co jsem si vždycky chtěla zkusit a tak už teď nemusím plýtvat energií na hloubání co by, kdyby.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b>2) Backpacking v Lake Districtu</b> - ano ano, bylo to sice lehce traumatizující, ale je to svatá pravda, že co tě nezabije, to tě posílí. A nakonec, s třičtvrtěročním odstupem, jsem na sebe fakt hrdá, že jsem ten Lake District zvládla a je to pro mě taky motivace snažit se nezakrnět a makat na sobě.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b>3) Záhřeb</b> - poprvé jsem navštívila tohle krásné jihoevropské město a poprvé jsem taky sama letěla. A jak jsem se tak strašně těšila, až zase uvidím M, ani jsem se nebála. S tou správnou motivací prostě člověk zvládne cokoli.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b>4) Postel</b> - poprvé jsem si s někým koupila kus nábytku. A měla jsem z toho takové motýlky v břiše, jako kdybychom plánovali svatbu. Koupit si spolu postel, to je závazek. A teď je z ní středobod celého pokoje, po víkendech u rodičů se nejvíc těšíme právě na ni a nic nemám radši, když se tam přitulíme pod rozsvícenými fairy lights a společně se začteme do knihy.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b>5) Backpacking ve Skotsku</b> - je rozdíl mezi tím nějak přežít dva dny chození na těžko a vypravit se na dvoutýdenní expedici. Sice jsme si to nakonec zjednodušili, ale stejně to bylo poprvé v životě, co jsem ušla takovou dálku a ještě s takovou zátěží. Well done, us!</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b>6) Překlad románu</b> - přeložila jsem svůj první román. Něco, o čem jsem už dlouho snila, se mi splnilo a jen mi to potvrdilo, že tohle je práce pro mě. Tohle mě naplňuje.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<b>7) Finanční osamostatnění</b> - poprvé v životě už jsou všechny moje finance především na mě. Teprve se v tom učím chodit a bude to asi dlouho trvat, než se přestanu bát, že nebudu mít na jídlo a nájem. But I'm getting there, I'm getting there.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Věřím, že těch poprvé, třebas menších a méně významných, bylo ještě mnohem víc. Tenhle seznam mě těší a připomíná mi, že i přes tu mlhu, která můj rok 2016 leckdy zahalovala, to byl rok, který mě posunul o hodně dopředu a na který budu rozhodně vzpomínat jako na rok důležitý a výjimečný.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
A přání do roku 2017? Ať je zase o kousek lepší než ten předešlý. Kupředu, pravá!</div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-72934577971521247182016-12-29T21:21:00.002+01:002016-12-29T21:21:47.327+01:00Dary<div style="text-align: justify;">
Nedá mi to, abych se v čase vánočním nezamyslela nád procesem obdarovávání, který ke konci prosince neodmyslitelně patří. Tedy - pro některé lidi vlastně ani tolik ne. Když jsme se s M teprve seznamovali a zjišťovali, jak to kdo má, dost mě překvapilo, že se u nich doma Vánoce příliš neprožívají. Žádný stromeček (i když jmelí na ozdobu spousta, stejně jako svíčky a oheň v krbu), žádný kapry a dárky spíš symbolicky. Trochu rozdíl oproti naší domácnosti, kde se dělá kapr hned na dva způsoby, stromeček nadšeně zdobím každý rok a dárky, tak ty jsme letos rozbalovali asi dvě hodiny. I když už si pěkných pár let na Vánocích doma užíváme spíš to, že můžeme být spolu, povídat si a dát si něco dobrého, pořád jsou u nás dárky dost podstatnou součástí Vánoc. A nejenom doma - i s kamarádkami jsme si léta vyměňovaly dárečky a až letos jsme napevno vyhlásily, že místo dárků bude prostě vánoční posezení. A to mi udělalo moc dobře. Zjišťuju totiž, že čím jsem starší, tím mám s dárky větší problém.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Mísí se ve mě hned několik protestů. Výměny darů jsou součástí naší kultury už odpradávna a mají poměrně pevně stanovená pravidla. Reciprocita - jak ty mně, tak já tobě. Však to znáte - jéje, on mi dal něco k narozeninám, tak já mu musím dát taky. Koupila mi cosi strašně drahého, tak to já musím příště taky sáhnout pěkně do kapsy. Ty trapné okamžiky, kdy si pro vás někdo dárek připraví a vás to nenapadlo, tak nemáte nic. Nebo moje ještě oblíbenější - řeknete, že dárky nechcete, ať nikdo nic nenosí. A přeci si někteří nedají říct a pak je to nadvakrát nepříjemné, protože ti, co vás poslechli, si pak připadají trapně. Vůbec je s obdarováváním spojeno na můj vkus až příliš trapnosti. Spousta lidí říká, že dárky raději dává, než dostává. A proč ne, pokud to někdo opravdu umí, není nad dobře vybrané překvapení. Průšvih je, když to člověk neodhadne. Budu teď znít jako strašně nevděčná svině, ale než dávat nějakej bullshit, to radši nedávat nic. No považte - obdarovaný musí kvůli společenským konvencím dělat, že se mu to líbí, ať už je to pravda, nebo ne, a dárce nepovedeného dárku tedy nemá moc šanci zjistit, jestli se trefil a případně se poučit do příště. A když se náhodou obdarovaný ozve? Málokterý dárce má pak koule na to negativní feedback ustát. Protože se přeci počítá hlavně to, že na vás myslel, ne? Vždyť je vlastně jedno, co vám dal, chtěl vám udělat radost a má tedy nárok na váš vděk! A pak je tu taky ta teorie, že vlastně vůbec neobdarováváme kvůli druhým. Děláme to kvůli sobě. A samotné přijetí daru je obdarováním nás samotných. A vlastně by vůbec nemuselo být automatické.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
A tím se dostávám k druhému bodu. Věci. Velice často si dáváme věci. A já nevím jak vy, ale já mám věcí prostě moc. Ano, čas od času si kupuju další a budu v tom pokračovat. Ale vím přesně, jaké věci to mají být a u každé hodně zvažuju, jestli ji vůbec potřebuju. A pak přijdou ty dobře míněné dárky... a moje snaha o trochu toho životního zenu a minimalismu je v háji. A ve mně se to pere. Strašně moc se to ve mně pere. Protože vím, že ti ostatní mi opravdu upřímně chtěli udělat radost. Jenže místo toho se ve mně vzpíná nespokojenost - ano, je to hezký dárek. Ano, vlastně se mi i líbí. Ale ne, nepotřebuji ho. Bude zabírat místo a mně užírat energii tím, že ho nedocením. A nebo ještě hůř - ne, tenhle dárek se mi opravdu nelíbí. Opravdu nechci dostávat kosmetiku, kterou nepoužívám, navíc ještě od koncernu, který testuje na zvířatech a nehodlá to měnit. Případně ne, opravdu nechci dostávat něco, co už mám. Jo, je hezký, že jsem dostala víno, ale proč suché červené, po kterém mě leda bolí hlava a nechutná mi? Proto tedy, když už trváme na tom společenském obřadu obdarovávání - ptejme se! Pamatujete, jak jsme jako malí psali dopisy Ježíškovi a vždycky nám udělalo radost, že pod stromečkem je to, o co jsme požádali? Ono to pořád funguje! Dárek přeci nemusí být překvapení za každou cenu. Musím říct, že tohle se naštěstí v naší rodině stále docela praktikuje, a to i při menších obdarovávacích příležitostech, takže kupříkladu k narozkám a svátku od tetiček již pár let dostávám čaje a svíčky a jsem navýsost spokojena.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Zní to asi všecko dost nevděčně a sobecky. Já, já, já. Ale co už. Trochu mě mrzí, že někteří mí blízcí mně neznají dost dobře na to, aby věděli, že mi větší radost udělá čas strávený s nimi bez dárku, než cosi náhodně vybraného, co se dává hlavně, aby to bylo. A vůbec - myslím i na ně. Na jejich peněženky, kupříkladu. Když mi nebudete dávat dárky, ušetříte! Můžete ty peníze použít na něco, na čem opravdu záleží, ne na cetku, kterou beztak neocením. Přispějte na charitu. Podpořte nějakou neziskovku. Místo procházení obchodů si zajděte za kulturou a vzpomeňte si přitom na mě. Dejte si nějakou vegetariánskou nebo veganskou dobrotu. Udělejte něco prospěšného pro životní prostředí. Tohle všechno mi udělá mnohem, mnohem větší radost než jakákoli věc, kterou byste mi mohli dát. A budu vám opravdu ze srdce vděčná.</div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-56094132314599906792016-12-25T22:53:00.000+01:002016-12-25T22:53:07.597+01:002016<div style="text-align: justify;">
Když se tak dívám na datum posledního zápisu, je mi z toho trochu smutno. Podzim zmizel, ani nevím jak, a já z něj nezachytila téměř nic. I v chytrém telefonu jsou poslední fotky někdy ze září. Pravdou ale je, že jsem se zanořila do práce a vlastně se od té doby nevynořila. A najednou tu jsou Vánoce, konec roku dýchá za krk a já mám potřebu vzpomínat, bilancovat a plánovat, co bude dál. Což mi nedostatek podzimní dokumentace trochu ztěžuje. Ale to nevadí. Létání prstů po klávesnici mi už z paměti vytáhlo ledasco.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Jak pro mě vlastně rok 2016 začal? Asi nejkrásněji, jak vůbec mohl. S M. Zamilovaná až po uši. To mi vydrželo a jen tak se to asi nezmění. První dva týdny v lednu jsem se vznášela na růžovém obláčku, i když mě už trochu děsil odjezd do Bristolu. A pak to nastalo.<br />
<br />
První velká kapitola roku 2016. A první velké zklamání. Nechtělo se mi tam a kdybych se mohla rozhodovat znovu, asi bych tam nevyrazila. Prostě to za ty peníze a trable nestálo. Akademicky - nic extra, rozhodně ne jako v Norsku, kde jsem si sáhla na dno, ale taky se toho strašně moc naučila a neustále z toho čerpám. Sociálně? Katastrofa. Sice o sobě ráda říkám, že jsem jezevec, co lidi nepotřebuje, ale opak je pravdou. Finančně mě to hanebně vysálo a to nemluvím o tom, kolik do mě za ten půlrok nalili rodiče. Že bych se dozvěděla něco zvlášť nového o britské kultuře taky úplně říct nemůžu. Takže mi zbývá hlavně to, že jsem, pravda, leccos viděla a trochu si pocestovala. Ale stejně bude nejkrásnější vzpomínkou za celý den čas těch pár dní strávených s M v Záhřebu.<br />
<br />
Po příjezdu pak měsíc dohánění zameškané socializace, finalizace prvního překladu a návrat k výuce angličtiny. To zezačátku opravdu moc bolelo, ale naštěstí toho nebylo mnoho. A celou tu dobu hlavně a především těšení na to, až se M vrátí ze svého Erasmu. A následovalo kolečko, kterého jsem se strašlivým způsobem děsila, ale oba jsme přežili ve zdraví - seznamování se s našimi rodinami. Nevím, jestli jsem byla nervóznější z toho, až se setkám jeho rodiči, nebo až mu budu já představovat svoje. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo a už se, myslím, jeden k druhému domů vždycky těšíme.<br />
<br />
Na začátku července úprk na Sobotku, kde to byla paráda, ale protože jsem celou dobu zpracovávala redakci překladu, vlastně jsem z toho ani moc neměla. Snad to příště vyjde lépe, protože půlku zážitku ze Sobotky dělá všechno ostatní krom samotné dílny. A o to jsem se připravila. Sobotka taky znamenala poslední delší odloučení od M. Pak totiž následovala fáze zabydlování. S jazykem na vestách jsme si dali dohromady pokojíček a postupně si nakoupili i leccos do kuchyně a nakonec jsme si vytvořili úžasně útulný prostor, kde je trávení času neuvěřitelně příjemné. Dokonce tak, že jakmile jsme někde jinde, chca nechca se těšíme do našeho pohodlíčka. A ještě během zabydlování taky přípravy na velkolepý výlet do Skotska. Ten nás myslím hodně stmelil a i když tam byly lecjaké černější chvilky, společně jsme je zvádli. A po návratu už zase ve víru překladů a návštěv u rodičů, aby si nás užili, protože jsme tak trochu tušili, že s nástupem podzimu už to nebude s časem ani energií na cestování tak slavné. Poslední zbyteček léta jsme si užili na chatě v Orlických horách, kde jsme nabrali síly na podzimní dardu.<br />
<br />
A ta stála za to. Pro mě podzim znamenal návrat k výuce a snahu vybalancovat ji s časem a hlavně energií na překlad. To se daří jen se střídavými úspěchy a ani teď, ke konci roku, nemám zdaleka vyhráno. Jestli mě letošek něco naučil, tak to, že být každou nohou jinde není tak úplně pro mě. A to se do toho ještě vpletlo moje rozhodnutí přerušit studium. Na jednu stranu vím, že kdybych se s tím vším, co jsem si pracovně naložila, ještě pokoušela napsat diplomku a oborovku a připravovat se na státnice, prostě bych to nezvládla. Uvolnila jsem si tedy místo v rozvrhu i v hlavě a vůbec toho přerušení nelituju. Naopak, osvobodilo mě a praxe zatím potvrzuje, že hnát se k dokončení magisterského studia nemá příliš smysl. Ovšem zároveň to může být jeden z důvodů, proč byl podzim tak náročný, jak byl. Moje rozhodnutí se bohužel nesetkalo v okolí zrovna s pochopením a zvlášť rodina z toho byla dost znepokojená. A já, stará citlivka, si to samozřejmě strašně beru a nechávám se tím deptat. Ale je to možná jedna z věcí, kterou nastal čas si vyřešit - jsem už jednou dospělá a bude se stávat, že za mnou rodina nebude vždycky stát a nebude schvalovat, co dělám. Některé věci prostě uvidíme každý jinak. Ale dokud jsem já sama pevně přesvědčená, že jednám správně, je všechno v pořádku. Nepotřebuju požehnání od maminky, abych se dokázala rozhodnout, co od života chci a jak toho nejlépe dosáhnu. Vím, myslí to dobře. Bojí se o mě. Avšak letos zřejmě nastal čas si začít věřit a stát si za svým i přes jejich starost.<br />
<br />
Podzim se každopádně nesl ve stavu téměř permanentní únavy, lehčí psychické lability (poprvé v životě jsem na tom byla tak špatně, že jsem jedno ráno brečela a málem se nedovedla donutit vstát z postele), snahy vybalancovat učení, překlad, socializaci a u toho všeho nepřijít o rozum. Dařilo se střídavě. Vypozorovala jsem, že mě mnohem víc než dřív ovlivňují jednotlivé fáze cyklu (výstrahy dělohy, že už je opravdu čas ji zabydlit, nebo to bude čím dál horší?), dny plné chuti do práce a nadšení střídaly jiné, kdy jsem po práci dovedla jen lehnout do postele a zírat do stropu či ještě lépe spát. Stalo se ale i spousta krásných věcí - Levandulce se narodil syn a na čas strávený s nimi dvěma se vždycky těším, i když zrovna skoro nemám síly. Konečně jsem zase měla čas vyrazit s některými dobrými dušemi na popovídání do kavárny a tyhlety hovory - dlouhé, do hloubky a plné empatie mě nabíjí jako máloco. Taky jsem během podzimu přeložila <a href="https://www.goodreads.com/book/show/31162943-rollercoasters?from_search=true">nádhernou knížku</a>, která snad brzy na jaře vyrazí do knihkupectví. Mé druhé překladové dítě. Při výuce se mi povedlo konečně zkrotit přípravy na snesitelnou míru, jakš takš vyladit rozvrh a nově jsem začala dělat i jazykové testování, což je i přes jistou rutinnost a jednoduchost nečekaně zajímavá a obohacující činnost. A pořád nemůžu uvěřit tomu, jak nádherné je naše soužití s M - neuvěřitelně mě těší, jak si spolu užíváme ty nejbanálnější a nejkaždodennější okamžiky a ve všech těch těžkých podzimních chvílích mi dodával sílu a optimismus.<br />
<br />
V prosinci jsem se pak nestihla ani ohlédnout a smetla mě vlna vánočního venčení se mezi lidi (většinou až nečekaně příjemného, ať už to byl katederní vánoční večírek, vystoupení anglistického divadelního spolku nebo koncert kamarádů). Dárky naštěstí zakoupeny včas a téměř všichni dostali pod stromek hodnotnou literaturu. Snad se bude líbit. Vánoce samotné se sice kvůli cestování přes půl republiky a snaze navštívit v ne zrovna štědrém podílu volna co nejvíc blízkých nenesou úplně v duchu klidu a míru, ale přeci se nám podařilo si to docela užít. Navíc, bílé Vánoce! Jak dlouho už to tu nebylo? Vysočina mi udělala velikou radost, že se alespoň na ten jeden jediný, a právě Štědrý, den ukázala v celé své zasněžené kráse.<br />
<br />
Z roku 2016 zbývá už jen pár dní a vím, že se ponesou v duchu velmi, ale velmi usilovné a pilné práce. Bojuju právě s jedním překladem, který mi ne tak úplně sedl, ale pozitivní na tom je, že konec se blíží a pak se budu moct zase rochnit v dalším nádherném, výpravném a bohatém textu.<br />
<br />
Tak jako ve světě, i v osobním životě mi přišel rok 2016 jakýsi nedobrý. Prožila jsem spoustu báječných věcí a okamžiků, kdy jsem byla šťastná jako nikdy v životě. Přesto ale, jako kdyby nad tím vším visel jakýsi našedlý mrak, který se rozjasnil právě jen občas na ty chvíle velkého štěstí a silných zážitků. Byl to rok dospělosti - postavila jsem se na vlastní nohy, přestali mě živit rodiče (i když co si budeme povídat, i když mi už neposílají měsíční apanáž, pořád se najdou způsoby, jak mi přilepšit a finanční dárečky od celé rodiny lepí občasné díry v napjatém živnostnickém rozpočtu) a snažím se naučit, jak se protloukat světem na vlastní pěst. Dře to, bolí to a většinu času bych ten "adulting" nejraději zrušila. Ale vyhlídky do budoucna mám přesto nadějné - pořád věřím, že poctivá práce se vyplatí a že jsem ve všech oblastech nastolila směr, kterým se chci držet i v budoucnu. Myslím, že jsem teprve na úplném začátku cesty vpřed. Cesty, která bude zcela jistě náročná, ale s každým krokem bude o něco příjemnější a povede mě tam, kam chci. </div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-43759955897032712412016-09-10T22:53:00.001+02:002016-09-11T10:43:21.681+02:00Skotská anabáze I - Jak jsme putovali<div style="text-align: justify;">
Bylo nebylo, šla jsem jednou s kamarádem na pub quiz a mezi řečí jsem se mu svěřila, že chci příští léto jet do Skotska a projít tam West Highland Way. Kamarádovi se ten nápad líbil a jel by taky. Zanedlouho se z kamaráda stal boyfriend, který si poctivě pořídil outdoorovou výbavu a plánování a těšení se (a chvílemi i děsení se) na Skotsko se stalo naší oblíbenou kratochvílí.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgcym_0RxEPC8l_Bllp7WRg-td8bPrmQolowGWofjB-plvHjrZVFr4eSbA94PD-9CQ-VjkK0m6nOsZuDPTpBBDgkUf2bnFJj9wqYim3Gt2YpqXFfSZw3AAeK6AMu-PZPMNdvAuOlVvzZvg/s1600/Skot.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="360" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgcym_0RxEPC8l_Bllp7WRg-td8bPrmQolowGWofjB-plvHjrZVFr4eSbA94PD-9CQ-VjkK0m6nOsZuDPTpBBDgkUf2bnFJj9wqYim3Gt2YpqXFfSZw3AAeK6AMu-PZPMNdvAuOlVvzZvg/s640/Skot.jpg" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
West Highland je 154 km dlouhá pěší tůra z vesničky Milgnavie (čti Malgáj, Skotové musejí být šílení) na okraji největšího skotského města, Glasgow do srdce skotské Vysočiny - městečka Fort William. Je to mimo jiné i nejstarší dálková turistická trasa ve Skotsku a je také nejoblíbenější. S mužem jsme podnikali poctivou předletovou přípravu - nakoupili jsme průvodce, pečlivě je přečetli, prošli si mapy, naloadovali GPS waypointy, pořídili si aplikaci do telefonu, sestavili itinerář, protočítali kilometry na jednotlivé dny, vyhledali si, kde si budeme cestou kupovat zásoby... jen na jednu drobnost jsme trošičku podcenili. Když totiž nejste zvyklí chodit na těžko (tedy na zádech s krosnou, ve které si nesete všechno potřebné a která může vážit nějakých 15 - 18 kg), je radno to před takovým zápřahem natrénovat. A to se nám tak úplně nepovedlo. (pozn. redakce: Ne, když si do té krosny naložíte zásoby na den a půl a jdete takhle 7 km tam a druhý den zpátky, opravdu to jako trénink nestačí. Stejně jako si takhle rozhodně dostatečně neprošlápnete nové pohory, Fay!!!) Ale chybkami se člověk učí a vy, věrní čtenáři, už alespoň budete vědět, čemu se vyvarovat.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiJ-tai71be243jzrpvJzef6adQFlI35tC6d498gx2CUlDDa713JLsgku0-APgR7q5pu4kGzO_o5b5cH2Mfkln8SOiptQn0XegSJZZZdUI30ktTZkHlXcT_1-bp6wU6IdWO4vxFF2Z4NGM/s1600/Bacpacks.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="360" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiJ-tai71be243jzrpvJzef6adQFlI35tC6d498gx2CUlDDa713JLsgku0-APgR7q5pu4kGzO_o5b5cH2Mfkln8SOiptQn0XegSJZZZdUI30ktTZkHlXcT_1-bp6wU6IdWO4vxFF2Z4NGM/s640/Bacpacks.jpg" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Inu, nasedli jsme jednoho krásného červencového dne v Brně do autobusu a vydali se na dlouhou cestu směr Glasgow. Pokud si jízdenky koupíte alespoň měsíc dopředu, přijde vás totiž cesta busem o více než polovinu levněji než cesta letadlem. Navíc nevím jak vy, ale já jsem mnohem klidnější, když vím, že mám své pečlivě sbalené trampské zavazadlo pěkně pod dohledem. Představa, že doletíme do Skotska a tam zjistíme, že nám poslali krosny se stanem, spacákem a dalšími nezbytnostmi třeba do Budapešti... V Glasgow jsme si užili posledních výdobytků civilizace - večeře ve městě, pinta v hospůdce, nocleh na pohodlné posteli v hostelu, kde bylo teplo a SUCHO, pořádná skotská snídaně (která se od anglické liší tím, že je její součásti black pudding a místo hash brown dostanete potato pancake). Po přespání jsme, plní sil, vyrazili na vláček, který nás odvezl do výchozího bodu. Ve vláčku jsme mimo jiné zjistili, že se nám záhadným způsobem podařilo krosny nabalit tak, že já ji mám o něco těžší než muž (pro ty, kdož mého muže neznají - je o hlavu větší a na rozdíl ode mě vlastní fajnový výdobytek jménem svaly). Protože jsem děsně drsná, feministka a žádný vořezávátko, naznala jsem, že to mě přece nemůže zastavit a že to přebalovat nebudem. Nebudu vás napínat, po asi dvou hodinách mě to přestalo bavit a při obědové pauzičce jsme si samozřejmě obsah batůžků krapet proházeli. Šlapalo se nám docela dobře. Začátek WHW je mírný a dovolí vám, abyste si na chození trochu zvykali. Když jsme postupovali od civilizace do poněkud venkovštější krajiny, narazili jsme na fajného týpka v klobouku, který měl u cesty zaparkovaný přívěs a nabízel znaveným poutníkům zdarma kávu, čaj a dobré slovo. Když se mě někdo zeptá, jacíže jsou Skotové, opět s velkou radostí zopakuju, že jsou to ti nejmilejší a nejpohostinnější lidé, které jsem potkala (Angláni, chyťte se za nos!). Když jsme první den postavili stan v malém kempíčku u farmy, skoro jsem nemohla uvěřit, že jsme to opravdu zvládli - ušli jsme s krosnami prvních 19 km, nic se nám nestalo a povedlo se nám zakempit, jak jsme chtěli. Večeře z ešusu nám chutnala jako už dlouho nic a po chvilce pozorování západu sluníčka jsme si šli užít první tuláckou noc pod stanem.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg8vloBK6ZCd4HN5Ty92409g4uFY_-4qK_GNOcFbc3SHRXPr7rlbZhGvFAghHg8GqSnP609MXsiyHuZcWIVErn-WrQb8uDqMm9WTLkp1PGFBVshE8dtHHdIW_unqj2kXFicSe5s-3b_-Io/s1600/Balmaha.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="360" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEg8vloBK6ZCd4HN5Ty92409g4uFY_-4qK_GNOcFbc3SHRXPr7rlbZhGvFAghHg8GqSnP609MXsiyHuZcWIVErn-WrQb8uDqMm9WTLkp1PGFBVshE8dtHHdIW_unqj2kXFicSe5s-3b_-Io/s640/Balmaha.jpg" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Druhý den jsme vyrazili opět plní sil, ale kilometry zpočátku ubíhaly jaksi pomaleji, než jsme čekali. Krajina se proměňovala - přibývalo výhledů a lesů, ubývalo silnic a políček. Rozhodli jsme se, že si to trošku zjednodušíme a obejdeme Conic Hill - první výstup, který WHW nabízí. Vyrazili jsme totiž docela pozdě, šli pomalu a navíc se začalo ozývat mužovo koleno. Viděla jsem, že by si na CH moc rád vyšlápnul a odkšrtnul si první výkonové políčko, ale nakonec ani moc neprotestoval, když jsem přišla s obcházecí alternativou. Já jsem totiž lenoch a poseroutka. Měli jsme na ten večer zabookované místečko v kempu u Loch Lomond, což je národní park, kde se smí spát pouze na vyznačených tábořištích. Čekalo nás i tak ještě víc než 10 km cesty, sil pomalu ubývalo a bylo mi jasné, že šplhání se na kopec a hlavně velmi prudký sestup by nám to všechno mohl pěkně zkomplikovat. V půli cesty jsme se zastavili na občerstvení ve vesničce Balmaha, která je vstupním bodem k Loch Lomondu. Padla na mě únava a demoralizace převeliká, snad proto, že hodina pokročila a čekalo nás ještě dost šlapáni, snad proto, že se ozývaly záda i bolavé nožky. Když jsme ale přišli k břehům jezera, které teď cesta začala lemovat, jako by nás voda úplně vzpružila. Když jsme šťastně dorazili do kempu Sallochy a postavili stan, uchváceně jsme se kochali výhledy na hory na druhém břehu, užili si trochu koupačky a nakonec si na pláži ukuchtili večeři. Vzpomínka na tenhle večer patří k těm nejkrásnějším z celé výpravy.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj1udBDgcr8YRvlH-IqGNVBTCKHcAltP6DdAZSbm4a-FkPAWAbe7BkiLrg4cBsPND6qurizuoChQY0T1VhngBh8mk9RivbRtoO1fmte3PRafyZdqqTAT2bsPJuGtw4ovkkxJlLPudo4jSI/s1600/Jazero.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="360" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj1udBDgcr8YRvlH-IqGNVBTCKHcAltP6DdAZSbm4a-FkPAWAbe7BkiLrg4cBsPND6qurizuoChQY0T1VhngBh8mk9RivbRtoO1fmte3PRafyZdqqTAT2bsPJuGtw4ovkkxJlLPudo4jSI/s640/Jazero.jpg" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
Třetí den jsme si užívali ještě více Loch Lomondu. Zároveň se už ale taky začaly podepisovat odchozené kilometry. Záda si na krosny zvykla, boty už se docela rozchodily, ale zato začala bolet kolena. I mě. Což jaksi nikdo nečekal. Muž věděl, že v pravém kolínku nemá úplně všecko v cajku už dýl a bylo jen otázkou času, kdy se kloub pod námahou začne ozývat. Já jsem měla pocit, že jsem přece zdravá jako řípa, tak jakýpak copak. Počasí, do té doby mírné a téměř 100% suché, se nám taky rozhodlo ukázat, zač je toho loket. Neodchodili jsme zdaleka tolik, kolik jsme si na ten den naplánovali, a do kempu jsme došli naprosto a úplně hotoví. A za přestálou námahu odměnili jsme se pořádnou večeří, chladivým mokem a druhý den teplou snídaní a obědovým balíčkem. Radím vám dobře, přátelé - vy to nedělejte. Všechno jídlo bylo samozřejmě úžasně dobré, ale ten účet, ten účet... chodit ve Velké Británii na jídlo je prostě drahá legrace, zvlášť, když k tomu máte vysokohorskou přirážku. Nebo v tomto případě spíše přirážku jezerní. Pršelo celý večer i celou noc a dokonce se kolem nás honila pořádná bouřka a řeknu vám, poslouchat hromy takhle zblízka ve stanu... byla jsem moc ráda, že se mám ke komu přitulit. Vzbudili jsme se opět do deště, který se ukázal být naším věrným společníkem po celý následující den, kdy jsme také konečně poznali, zač jsou toho midgies.</div>
<div style="text-align: justify;">
Další den byl zkouška ohněm či spíše deštěm a kameny. Velká část cesty vedla po velkých kamenech, které se jako horská dráha neustále zvedaly vzhůru, aby nás pak opět vedly dolů. Kolena začala bolet způsobem přímo strašlivým a to, že byly kameny kluzké od deště, tomu taky moc nepřidávalo. Asi v půli dne mi i přes "nepromokavost" snad vší výbavy začalo čvachtat v pravé botce. Oběd jsme do sebe naházeli schoulení u kamenné zídky pod pláštěnkou. Byla to vlastně ale docela romantika - každý důvod k tulení dobrej a byla to krásná bonding experience. Cesta však ubíhala zatraceně pomalu, síly a motivace naopak prchaly pryč až příliš rychle. Trasu jsme si nakonec zkrátili skoro o polovinu a když jsme mokří jak myši a málem kulhající došli za neutuchajícího deště do kempu, rozhodli jsme se, že tuhle noc prostě prospíme v suchu a basta. A tak se taky stalo.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEilHdaxAwLcTZdGIcvnnnTJJC7pB9fgjnoCLcB1WtCaUbKwFFvJ51eSWUiADCi3fx2IFohdNSxPQDMh-JsmFWf37am-VXiA0hoBcu3NmwcdCpxkwn4brgTjJcLQagP6fb511asxj7NzU1g/s1600/Cabin.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="360" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEilHdaxAwLcTZdGIcvnnnTJJC7pB9fgjnoCLcB1WtCaUbKwFFvJ51eSWUiADCi3fx2IFohdNSxPQDMh-JsmFWf37am-VXiA0hoBcu3NmwcdCpxkwn4brgTjJcLQagP6fb511asxj7NzU1g/s640/Cabin.jpg" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
Suchá chatka, spaní v posteli a možnost nechat si uschnout zmáchané věci udělali pro morálku své. Další den jsme vyráželi s mnohem větší chutí, sic jsem si musela vzít kvůli kolenu prášky proti bolesti. Realisticky jsme zhodnotili, že s naší rychlostí a pochroumanými kolínky musíme opravdu volit nižší kilometráže, a i vidina toho, že máme tím pádem před sebou jen 10 km cesty, nám dost posílila morálku. Opustili jsme Loch Lomond a vstoupili do té pravé Vysočiny, Jak poznamenal muž - konečně pořádný Skotsko! Cestou byly nádherné výhledy, všude už byly kopce, pásly se ovečky, počasí nám přálo a tak se i s bolavými koleny šlapalo jedna radost. Ten den se nám taky podařilo ujít polovinu cesty, na což jsme byli náležitě hrdí! A tak jsme se rozhodli si maličko zašvindlovat - protože těsně za polovinou byl úsek strmého stoupání, který by dal našim kolenům sakra zabrat, sešli jsme naopak do blízké vesničky a kousek si popojeli, abychom se dostali na další campsite. Tam jsme si postavili stan a opět vyrazili za chladivým mokem. A protože v místní nálevně měli taky televizi, kde zrovna běžela předpověď počasí, doslechli jsme se, že na víkend se chystají brutální přívalové deště. A protože právě na víkend připadala ta část cesty opuštěnou krajinou Rannoch Moor, kde se před deštěm nemáte šanci schovat, začali jsme přemýšlet, zda nenadešel čas na plán B.</div>
<div style="text-align: justify;">
(pokračování příště)</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-63151844979937659312016-09-08T12:20:00.001+02:002016-09-08T12:20:42.461+02:00Uděláme si to hezký<div style="text-align: justify;">
Udělali jsme si to dokonce moc hezký! Celý prázdniny. Není náhodou, že čas na článek nebyl od té doby, co se mi muž vrátil ze zahraničních studií. Když s někým začnete chodit a pak se půl roku (skoro) nevidíte, máte po znovushledání hodně co dohánět. Třeba se navzájem představit rodičům. Ukázat si, kde jste vyrůstali. Sestěhovat se. Otestovat sílu vztahu konstrukcí nábytku z IKEA. Asi nikoho nepřekvapí, že jediná menší rozepře byla o to, podle jakého klíče si vyskládáme knížky do knihovny. Nakonec máme pokojíček jako malovanej (i když by, uznávám, vymalovat asi ještě potřeboval), i když jsme si ho vlastně během léta zas tak moc neužili.</div>
<div style="text-align: justify;">
Hned na začátku léta totiž přišla<b> Šrámkova Sobotka</b> - a byla skvělá, jak taky jinak. Sjela se nás letos pěkná brněnská banda a překládaly jsme, až se z nás kouřilo. Jen malá poznámka - neplánujte si ovšem takovéhle aktivity, pokud ve stejnou dobu máte dělat redakci překladu. Šrámkova Sobotka je totiž nejlepší, když si ji užijete socializačně a kulturně - chodíte na představení a pak se integrujete. Což úplně nejde, když celé odpoledne po dílně až do večera redigujete, až se z vás kouří. Ale zase furt lepší nějaká Sobotka než žádná, takže díky bohům za ni!</div>
<div style="text-align: justify;">
Po Sobotce již zmíněné stěhování a hlavně vybavování bydlení, co nás stálo strašlivého času, úsilí a peněz, ale máme to tu teď über koselig a jsme vybaveni i takovými vymoženostmi, jako je to roztomilý maličký struhátko (je super třeba na strouhání čokolády, to jen, kdybyste nevěděli co s ním). Hrdinně jsem na stejnou dobu pozvala taky Claire, aby se podívala, že nejen Paříží a Bristolem živ je člověk. To jsem si pak dost nadávala, protože když ještě ani nemáte nábytek a máte u toho někoho hostit, je to dost na pytel. Naštěstí byla Claire příkladný samostatný host a nakonec během toho týdne vyrazila i do Olomouce, Bratislavy a Vídně, takže my jsme měli klid na práci a ona se během navštívila hned 3 cizí země. No není to krása?</div>
<div style="text-align: justify;">
Sotva jsme jakš takš dali dohromady pokojíček, už bylo třeba se chystat na velkolepý výlet do Skotska. Víte, jak se stává, že něco chcete, ale když má dojít na lámání chleba, tak máte tendenci brát zpátečku? Tak nějak jsem se taky cítila. Protože přece sakra chodit natěžko? Sami v horách? To přeci... ale vyrazili jsme. Jak to probíhalo sepíšu v samostatném článku, můžu jen říct, že to bylo vlastně úplně jiné, než jsem čekala, a bylo to mokrý, bolavý a skvělý.</div>
<div style="text-align: justify;">
Zbytek prázdnin jsem pak zuřivě pracovala (jojo, jasně, užiju si svoje poslední studentský prázdniny bez práce, hahaha, jako bych se neznala) a překládala o sto šest. Nabídky na překlad se totiž co? Neodmítaj! Navíc když se u nich dozvíte tolik nových věcí! Kdybyste mi řekli, že jednou budu překládat knihu o matematice a že mě to bude bavit... ale zázraky se dějí. I muž se činil, protože diplomka dejchá na krk a když píšete o postmoderním tlustopise, tak už včera bylo pozdě, že jo.</div>
<div style="text-align: justify;">
Ale nadělili jsme si za všechnu tu pilnou práci odměnu. Hned prvního září jsme vyrazili do ráje. Teda, do Orliček. Na chaloupku, která tam stojí od roku 1750, kde na půdě bydlí mazlivá kočička a venku se pasou stejně mazlivé ovečky. Všude kolem malebné kopečky a božský klid a mír. Žádná wifi. A žádné povinnosti, kromě čtení, což je ale vždycky velká radost. Užívali jsme si, že můžeme jít na výlet, ale nemusíme s sebou tahat těžké krosny a můžeme si ujít, kolik kilometrů chceme. Počasí jako by nás taky chtělo za tu předešlou dřinu odměnit, líp snad ani být nemohlo. Každý večer jsme si rozdělali v krbu oheň a bylo nám blaze.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEghHUpLJdLe0Ji4EAKFU8vit-OOF6k1ipCWjsxvWULsFFGmj35QcOMfgxUF6M3dGwrXlT5D6oNU0eyWXmiREwScfoPTqkW6oD48i51I72pao8NZ0mmCrCAMcJM7B0A4Pdys1dGG_g0aXts/s1600/WP_20160903_10_10_05_Pro.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="356" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEghHUpLJdLe0Ji4EAKFU8vit-OOF6k1ipCWjsxvWULsFFGmj35QcOMfgxUF6M3dGwrXlT5D6oNU0eyWXmiREwScfoPTqkW6oD48i51I72pao8NZ0mmCrCAMcJM7B0A4Pdys1dGG_g0aXts/s640/WP_20160903_10_10_05_Pro.jpg" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Takové byly tedy prázdniny. Spousta práce a taky spousta krásných zážitků. A myslím, že ani přes školní rok to nebude jinak.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-11732172590523264432016-06-05T21:47:00.001+02:002016-06-05T21:47:50.980+02:00Sláva neklidu<div style="text-align: justify;">
Neděle večer. Před sebou mám lehkou večeři (banán s bílým jogurtem a grankem, dobrou chuť!) a sklenku bílého. Kdybych k té sklence měla ještě zbytek lahve nebo džbánek, řeknu si - holka alkoholka. Ale tahle sklenička jako příjemné večerní rozptýlení na chuť úplně postačí. </div>
<div style="text-align: justify;">
Od čeho potřebuju rozptylovat? Minulou neděli jsem zaletěla popřát babičce k svátku, nabrala štrůdlu a letěla zpátky k počítači, abych mohla dolaďovat překlad před odevzdáním. Dneska jsem pro změnu strávila celé odpoledne poměrně nervózními přípravami na zítřejší výuku. Umí to se mnou v práci moc dobře, chtěla jsem začít učit až od září, ale když oni byli tak milí, tak hezky prosili a ještě mi nabídli víc peněz... no a řekněte jim ne, když to vlastně odučit zvládnete! Takže mi nezbylo, než se dnes při vymýšlení nějakého rozumného lesson planu pro (kupříkladu) skupinku s rozptylem B1+ - C1+, kterou vůbec neznám a která je prý pěkně náročná, chytat za hlavu a nadávat si, že jsem si nedopřála ANI TÝDEN VOLNA. Když jsem si tu před lety vystavila plán aktivit, které bych chtěla přes léto po konci semestru stihnout, napsal mi tu kdosi, že bych se nad sebou měla zamyslet, jestli si tím neustálým plánováním a hnaním se za čímsi nechci něco kompenzovat... No, možná máš, milý anonyme, pravdu. I letos mám léto nacpané k prasknutí od začátku až do konce, o pracovně-studijních plánech na příští semestr ani nemluvě.</div>
<div style="text-align: justify;">
Už zase lítám jak hard na holi. Trasa Bystřice-Brno je sjízdná několikrát týdně. Jakožto brněnský bezdomovec oblažuji svou přítomností příbytky svých brněnských přátel a známých (všem srdečný dík). Už zase po odpoledních usínám a i tak večer zaléhám poměrně brzy. Doma je to jako po výbuchu - rodiče malují ložnici a teta se strejdou ve vedlejším domě ji pro jistotu rovnou přestavují. Odpoledního šlofíka mi doprovází zvuk naklepávané kosy a zavilé vytí našeho Tobíška. Štěkot soudružek. Prostě se pořád něco děje. Není chvilka klidu. A i když mě to někdy vyčerpává, neměnila bych. Je to ten nejúžasnější protiklad bristolskému bezčasí - každý den se vídám s mými nejmilejšími, ať už jsou to přátelé, nebo rodina (a to jsem si po příjezdu ještě nestihla zdaleka najít čas na setkání se všemi, se kterými bych se setkat chtěla - budu na nápravě systematicky pracovat, slibuju!). Už zase tančím a chodím na koncerty. Zítra mě čeká schůzka našeho studentského spolku a i přes ty náročné přípravy se na zítřejší učení strašně těším.</div>
<div style="text-align: justify;">
Nicméně i tak potřebuju ty svoje chvilky klidu. Aspoň jednou za tři noci se vyspat ve své posteli. Vrátit se do lesů. Tak jsme včera se sestřenkou naložily krosny spacáky a proviantem a vydaly jsme se na boudu. Tam hezky po značce, cesta zpět naopak přes ves a kolem hradu - jsou tam totiž ty nejkrásnější výhledy. Potěšilo mě, že jsem sestřence stačila a chvílemi ji i předehnala (jo, možná je jí třináct, ale je to železná skautka a většinu smrtelníků fyzičkou, obratností a výdrží hravě strčí do kapsy) a batoh na zádech, ač naložený jen zlehka, jsem vůbec necítila. Každej trénink dobrej, ne? A pak už jsem si jen užívaly ten klid a ticho. I když... říkám klid a ticho, ačkoli ono se nám vlastně nedostalo ani jednoho. Vždycky tak nějak pozapomenu na to, že příroda vlastně moc tichá ani klidná není. Zapomínám, jak strašně hlasitě bzučí čmeláci, když sosají z kvítků. Ptáci řvou doslova na lesy. Uznávám, že ten zajíc i srnec tiší byli, to jo, ale letěli jak splašení. Sršně taky nebyly zrovna kliďasky, ač měly dost rozumu, aby nás nechaly na pokoji. Klíšťata mi potvrdily, že jsem opravdu neodolatelná, přisály se na mě hned 4 a to jsem ještě asi další 3 nepřisátá sfoukávala. Vzrostlá tráva kypěla životem a hemžila se hmyzem, až mi oči přecházely. V noci jsem si zase připomněla, že bych si jako prostřední jméno mohla klidně zvolit Strašpytlík, protože i v té klidné hvězdnaté noci jsem tušila bezpočet nebezpečenství, zvláštní starosti mi dělalo, že se k nám bude oknem sápat vlkodlak (neptejte se, sama to nechápu). Po svítání po něm ovšem, samozřejmě, nebylo ani stopy. Asi jsme pro něj nebyly dost lákavé sousto...</div>
<div style="text-align: justify;">
Tak takhle já si teď zpátky v ČR žiju. V jednom kole. A je to strašně krásný.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/FMPKipqKJKU/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/FMPKipqKJKU?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-68148281522298398102016-05-23T12:11:00.000+02:002016-05-23T12:11:32.198+02:00Nesnesitelná lehkost bal folku<div style="text-align: justify;">
Když vstoupíme na loď, lehounce se nám pohupuje pod nohama. Dneska vyplouváme! Koncentrace proužků vyšší než malá, objeví se i kapitánské čepice. Ale rychle do podpalubí, už se začíná! Za pódiem visí černobílá vlajka a i když na vyvěšování vlajek a národní hrdosti moc nejsem, tak nějak mi tam dělá radost. Možná proto, že ta vlajka není moje, není naše, jen jsme si ji vypůjčili, abychom všemu tomu krásnému, co nám z Bretaně dovezli, vzdali hold.</div>
<div style="text-align: justify;">
K snídani crêpe avec crème caramel au beurre salé, protože to je jako když máte v puse nebe s kapkou moře. Ale pak pro jistotu ještě galette au fromage, protože palačinky si doma ještě čas od času udělám a i na ten slaný karamel mám recept, ale ke galettkám jsem se pořád ještě nevybičovala. A všechno to zapít samozřejmě ciderem, protože je sobota a vlastně skoro prázdniny a vůbec, je fête de la Bretagne a co jiného tedy pít než chistr?</div>
<div style="text-align: justify;">
Tváře známé i neznámé. Návštěva z Německa, co tančí tak, že jsem to ještě v životě neviděla. Do tance dávají tolik energie, že strhnou i všechny ostatní. Po jedné písničce "bretonského poga" (přiznávám, pořád jsem v těch názvech ztracená jako Maďar v kukuřici) všichni popadáme dech. Tak to zklidníme mazurkou. </div>
<div style="text-align: justify;">
Mazurka. Kdybych si měla vybrat jeden jediný tanec, který bych tančila až do konce života, byla by to právě ona. Protože je nejcitovější. Nejintimnější. Nejsmyslnější. Protože si v ní můžeme dělat, co chceme. Protože můžu jenom zavřít oči, přitisknout se a nechat se vést. Protože pro jednou se úplně poddám a když otevřu oči, zjistím, že jsem v záklonu s hlavou až u země a že se ani trochu nebojím. Protože mazurka je intenzivní a osvobozující. Ne nadarmo se jedna jmenuje <a href="https://www.youtube.com/watch?v=CVn1e70TaQo">Trafic d'orgasmes</a>. A protože na mazurky jsou ty nejnádhernější melodie. <a href="https://www.youtube.com/watch?v=czE02AK0uTI">21 Gramas</a> od Fol&ar můžu slyšet stokrát, tisíckrát, a pokaždé se mi z ní maličko zastaví srdce.</div>
<div style="text-align: justify;">
K zástavě srdce dojde i tentokrát. To když vzduchem zní jenom harfa, opravdová, přenádherná veliká harfa a my stojíme v kruhu a v jeho středu tančí dvojice se zavřenýma očima. Tančili nejdřív kdesi vedle, ale jsou tak nádherní, že se na ně chceme všichni dívat. On něžně, ale jistě vede a ona se s úsměvem vést nechává. Je to dokonalá souhra pohybu dvou těl, kruhu kolem nich a hudby. Přítmí v podpalubí a tlumená světla atmosféru dokreslují do snové dokonalosti. Už chybí jen ty ohňostroje, které jsme slyšeli při vyplouvání.</div>
<div style="text-align: justify;">
Ale není to jenom o tanci ve dvou a pomaloučkém vychutnávání jednotlivých tónů. Taky se hodně skáče a dupe tak, až se divím, že jsme se ještě nepropadli přímo do Vltavy. Při gavottě se vždycky rozběhneme, že skončíme málem mezi muzikanty. V údivem zjišťuju, že najednou mi vůbec nevadí, že je kolem spousta lidí a všichni děláme to samé. Davovost, která takovéhle situace obvykle provází, se jaksi nedostavuje, a tak nepřichází ani pocit tísně, diskomfortu a strachu. Ze všech tváří čiší radost a při náhodném očním kontaktu se úsměvy ještě trošičku rozšíří. Je to snad to palmerovské <i>I see you. Thank you.</i> Sdílíme společně možná jeden okamžik, jednu píseň, jeden večer. A i když se třeba jinak celými životy míjíme, na tu jednu chvíli jsme spolu a je to příjemné. Díky hudbě a tanci jsme jedno. Bez výhrady a bez výjimek.</div>
<div style="text-align: center;">
Slečno, tančíte scottish?</div>
<div style="text-align: center;">
Usměju se.</div>
<div style="text-align: center;">
Tančím. </div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/C6NJuPiyZy8/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/C6NJuPiyZy8?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-66125484840125765442016-05-19T12:04:00.000+02:002016-05-19T12:15:27.814+02:00Domove, domove, drahý a jediný<div style="text-align: justify;">
Nejdražší, nejsladší nad světa končiny!</div>
<div style="text-align: justify;">
Není nad to návrat do domoviny oslaviti vzletnými českými verši. Totiž, v domovině se samozřejmě už nalézám pár dní, ale času na reflexi se mi dostalo až teď, po odevzdání úplně poslední eseje tohoto semestru. Teď už děj se vůle boží, lépe řečeno hodnotitelská. Stejně jako vždycky se mi do eseje nechtělo, naštěstí mě alespoň zajímalo téma a sekundární zdroje byly poměrně podnětné, šlo tedy nakonec jen o to zas a znova zformulovat a na zlatém podnose naservírovat porci svého kritického myšlení. Ale už dost. Už stačilo, už nechci.</div>
<div style="text-align: justify;">
Vraťme se ale o pár dní zpět. Jaká byla cesta domů? Byl to očistec. Všecko to začalo ještě večer před odjezdem, kdy jsem v peněžence měla poslední desetilibrovku, kterou jsem zamýšlela na ranní taxík na autobusák, ale nedošlo mi, že se za jednu libru musím taky ještě dostat z centra autobusem zpátky na byt. Jedna blbá, pitomá libra. Řiditel autobusu mi to ještě zpříjemnil, když mě zprcal, že v autobuse se má platit kovákama a ne bankovkama a že můžu bejt ráda, že mi ten lístek prodá. Byla jsem asi jednu statisícinu milimetru od toho, abych ho poslala, kam slunce nesvítí, a navrhla mu, ať si ten svůj posranej lístek na autobus strčí do špic, a šla pěšky. Když už nic, aspoň bych ušetřila tu cennou libru, která mi bude ráno chybět na taxík.</div>
<div style="text-align: justify;">
Vstávačka v 5 ráno, rychle zkontrolovat, jestli mám opravdu všechno a jít vyčkávat taxislužby. Ta nejede. Volám dispečink. Jojo, za pět minut tam bude. Dalších deset minut nic. Volám dispečink a už začínám být dost nervózní. Jojo, už tam je, akorát neví, kam přesně má dojet. Sizeměděláteprdelne? Stojím vprostřed silnice a mávám, aby si mě taxikář všimnul. Naložím se, ptám se – berete karty? –Ne, jenom hotovost. – Mám jenom devět liber, ale vzhledem k tomu, že jste měl dvacet minut zpoždění a musela jsem vás nahánět dispečinkem, tak doufám, že to nebude problém. – No ale já za to nemůžu, tomu, co vás měl vyzvednout, se rozbil taxík, a mě poslali jako náhradu. – Ale to si pak snad vyřídíte s nima, ne? Já si objednala službu a ta není v pořádku, tak za ni nebudu platit plnou cenu. – Tak já vám tu libru odpustím. – Děkuju. #nedíkciwe</div>
<div style="text-align: justify;">
Autobus Bristol – Londýn. Sedím dvě hodiny schoulená na sedadle s nohama pod bradou, zabalená do parky, protože je v buse PŘÍŠERNÁ zima. Ale aspoň jedem na čas.</div>
<div style="text-align: justify;">
Stansted. Jak se tady proboha mám vyznat? Jak je možný, že na Heathrow bylo všecko jasný a tady nevím, kudy kam? Ha, zavazadla se odbavujou tady. Moje krosna má skoro 21 kilo??? Jak jsem ji mohla proboha zvednout a nosit na zádech takhle naloženou? Váhovej limit překročenej o 5 kg. Co s tím? Asi deset minut bloumám s bagáží po odbavovací hale a snažím se najít, kam si můžu jít připlatit za těch 5 kilo ... oblečení? Knížek? Čirýho zoufalství? Nikde se nic nepíše, nikde není nikdo, koho bych se mohla zeptat. Nedá se nic dělat, postavím se do neuvěřitelně dlouhé fronty u Customer service. Když se po asi 20 minutách konečně dostanu na řadu, s úlevou zjistím, že jsem aspoň správně. – Tak to bude £50. – ???!!!£££??? – Je to £10 za každé kilo na víc. – (Šajsekace) Berete karty? (Otčenáš, jenž jsi na nebesích, dej, ať tam mám dost peněz, dej, ať tam mám dost peněz, dej, ať to tu kartu neodmítne, dej, ať jsem klidně pak v mínusu, ale prosím, prosím, ať mi to tu kartu vezme!) – V pořádku, děkuji. – (Dík, Bože, seš fakt kámoš!)</div>
<div style="text-align: justify;">
Stojím v další frontě. Konečně se snad zbavím krosny. Přede mnou zoufale vypadající rodina s miminkem něco řeší už asi čtvrt hodiny. Snažím se nevypadat nervně, aby z toho chudáci neměli blbej pocit, že zdržujou. Když konečně přijdu na řadu, donutím se příjemně usmát, protože pak se na mě ta paní možná usměje taky a to mě trochu uklidní. Tough tits, tak třeba příště.</div>
<div style="text-align: justify;">
Doprdele, hodin jak na kostele a já ještě nejsem ani u osobního odbavení. V rychlosti dochlemtám zbytek vody a do plastových nádob odhodím batůžek a příruční cestovku. Pán za skenovacím rámem se na mě povzbudivě usměje a pokyne, ať projdu. Nic nepípá. Díky bohu. Ale proč mám batoh i cestovku na tom druhým pásu, kam na ně nemůžu... kurvapičadoprdele! Smoothie! Já osel jsem nechala v batůžku smoothie! Ale co je proboha závadnýho v tý cestovce? Co? Co? CO??? Pohled na to, kolik zavazadel musí letištní ostraha prohledat, než se dostane k těm mým, mě málem omráčí. Stoupnu si do fronty a musím se strašně snažit, abych se nerozbrečela, protože už mám všeho tak akorát. Nemám šanci to letadlo stihnout. Nemám. Takže zůstanu na letišti sama a bez peněz, pokud mě teda nezavřou za pokus o teroristickej útok, protože mi v cestovce najdou něco strašně nebezpečnýho.</div>
<div style="text-align: justify;">
Ostrahu tvoří dvě paní a navzdory té ne úplně příjemné činnosti, kterou vykonávají, se usmívají, jsou klidné a milé. – V tom batůžku mám smoothie, moc se omlouvám, zapomněla jsem. – Nic se neděje, chcete si ho vypít? Ale musela byste hned, já vás s tím nemůžu pustit dál. – Ne, to je jedno, vyhoďte to. A ta taška je taky moje, ale tam vážně nevím, co je za problém. – V pořádku. Smím ji otevřít? – No samozřejmě. (Vždyť je to její práce! Samozřejmě, že ji smí otevřít, proboha! Taková zlatá paní, dyť by mě určitě mohla nechat zavřít a ona se ještě takhle ptá.) – Tak mi to ukazuje, že tam máte nějaké nůžky. – ???... A jo! Nůžky! Penál! Nůžky na papír! Černý pouzdro, bude někde vprostřed! (Šmarja, jak můžeš bejt tak blbá, Fay? JAK MŮŽEŠ BEJT TAK BLBÁ?) – Já se moc omlouvám, ale ony jsou docela veliké, nevadilo by vám...? – Vyhoďte je, pryč s nima, nechci je ani vidět, já musím jenom stihnout letadlo, na ničem jiným nezáleží. – A v kolik vám to letí? – Za 10 dvě, ale brána se zavírá ve 20. – No vidíte, to se nebojte, máte ještě spoustu času. – ??? – Vždyť je teprve půl jedné. – ??? – Krásně to stíháte. – Fakt? Ježišmarja. Já se spletla a myslela jsem, že je o hodinu víc. Proboha, já jsem tak vystresovaná, že už ani neumím hodiny. – Z toho si nic nedělejte, to je normální, hlavně, že je všechno v pořádku. Mějte se hezky. – ♥</div>
<div style="text-align: justify;">
To, že letadlo mělo pak hodinu zpoždění, už mě vůbec nepřekvapilo. Překvapení se konalo až po příletu do Brna (a řeknu vám, pohled na Tuřany mi trochu orosil oči), kdy jsem se šťastně shledala se svou nadměrečnou krosnou. Už jsem ani nedoufala. Ale pak už to bylo jenom a jenom krásný. Levandulka s mužem mě přivítali v příletové hale a ještě mi donesli krásné balónky s růžovým jednorožcem a duhou a já nemohla být šťastnější. A pak vláčkem do Nedvědice, tam shledání s tatínkem, který mě odvezl na rodinnou oslavu, takže jsem se mohla přivítat s mnoha nejmilejšími najednou. A když jsme pak seděly se sestřenkou před chatou, smrákalo se, kolem vysočinské kopce a lesy, věděla jsem, že teď už můžu konečně spokojeně vypnout. Jsem doma.</div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-73689500346845424002016-05-08T21:03:00.001+02:002016-05-08T21:03:55.228+02:00Jízda na jednorožci<div style="text-align: justify;">
Znáte takovýto, jak toho máte tolik, že prostě NEVÍTE, co dřív, tak se místo toho rozhodnete a) schoulit do klubíčka na zemi a hořce plakat; b) zbingewatchovat GoT či jiný závislácký seriál; c) opít, protože to prostě stejně nedáte, tak nač se vůbec snažit? Jó, tak takhle nějak se cítím. Rozhodla jsem se, samozřejmě, pro možnost xyz) stejně to všecko zkusit nějak zmáknout, hořce plakat můžu, až to nestihnu, že jo. Ale přesto (nebo právě proto) si fakt potřebuju dát pauzu, hlava mě bolí z toho přemýšlení, jak sakra napsat smysluplnou komparativní esej o postavení žen v ČSSR a NDR, když jediný rozdíl jsem zatím našla v tom, že u nás se nedala sehnat antikoncepce, kdežto východní Němky ji dostávaly zadarmo. No pecka, vážení, fakt.</div>
<div style="text-align: justify;">
A jak se nejlíp odreagovat, než si připomenout všechno to hezké a veselé, co se za poslední dva týdny odehrálo?</div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: justify;">
<br /></div>
<ul>
<li style="text-align: justify;">Návštěva našich - to bylo velmi veselé, chvílemi. Drazí rodiče mi svou bezprostředností připomněli, že bych to s tím stiff-upper-lipem neměla přehánět - aby to nakonec neskončilo, že poturčenec horší Turka! Moc jsme se pobavili hlavně cestou do Cardiffu, kdy nezklamala bristolská MHD, na autobusák jsme s jazykem na vestě doběhli, když autobus směr Cardiff zrovna vyjížděl a tehdy se ukázalo, jak jsem tou britskou social dis-ease nakažená - mě by ani nenapadlo tomu autobusu nadběhnout a začít mávat, házet psí voči a prosit. Prostě bych poznamenala něco jako "typical" a celej den pyskovala na celý Spojený království. Ne tak mí hrdinní rodičové, kteří se s nasazením vlastního života a důstojnosti (sic!) div nevrhli autobusu pod kola a světe div se, řidič nám opravdu zastavil, s poněkud zoufalým výrazem nás nechal naložit a nebyli bychom v UK, aby se od jakéhosi cestujícího neozvalo pasivně-agresivní "Somebody's lucky!" #vítejtevBritánii #vymětaky Každopádně do Cardiffu jsme zdárně dojeli a bylo tam krásně. Co si přát víc? :-)</li>
<li style="text-align: justify;">Návštěva ve Wantage - jak mi pobyt v Bristolu trochu pocuchal představy o idylickém životě v Británii (no dobře, buďme upřímní, rozcupoval, spálil a ten popel slavnostně pomočil), tak pouhý den a půl ve Wantage u mamčiné sestřenky dal zase všecko do pořádku. Všecko tam bylo snad ještě malebnější než ve vašem oblíbeném britském detektivním seriálu, sluníčko svítilo, v baráku tekla teplá voda, ale hlavně, to lidský teplo! Že mi bude fajn s Jitkou, to bylo jasný od začátku, je přeci jen z rodiny a krev není voda, že jo. Její manžel Dave je Brit, ale taky světoběžník, takže je úplně normální a milej (jinak by si ho Jitka asi taky nevzala, to dá rozum). No a jejich starší syn Danny ve mě probudil kdesi hluboko pohřbený mateřský city, protože je prostě tak neskutečně cute a adorable, že jsem okamžitě zatoužila ho adoptovat. Copak se dá odolat, když za váma někdo jen tak přijde, dá vám pusu, obejme vás a řekne vám "I love you"? Když jsem pak chovala jeho mladšího brášku Alíška a ten se na mě krásně smál a mrňavejma ručičkama mi chytal prst, tak už jsem se rozplývala úplně (a taky se mi teda cpal do výstřihu, nemrava). Naštěstí mě ale v Bristolu otravný little midgets vrátily do normálu, když dneska rozjíveně pobíhaly po baráku a dělaly randál, zatímco já se snažila soustředit na čtení sekundárních zdrojů k eseji. Smradi malý. Svět je zase v rovnováze.</li>
<li style="text-align: justify;">V Bristolu se asi zbláznilo počasí, jinak si nedovedu vysvětlit, že je tu posledních pár dní teplo a slunečno. Možná si to chce u mě na poslední chvíli vyžehlit? Každopádně to ve středu odpoledne vyústilo v basking v parku s Princem dvojí krve v uších, tak krásně mi bylo, že jsem i na chvíli zadřímla.</li>
<li style="text-align: justify;">Manchester - láska na první pohled. Možná za to mohlo to krásný počasí, který vyhnalo lidi a buskery do ulic, každopádně na mě Manchester působil úžasně přívětivě a přátelsky. Spousta street artu tomu taky pomohla. Naprosto mě okouzlila John Ryland's Library, knihovna jak z Harryho Pottera s přenádhernou dřevem vykládanou čítárnou, kde navíc byla zrovna výstava o čarodějnictví, takže jsem mohla obdivovat originály spousty středověkých čaroknih. V místním muzeu výtvarného umění jsem se pokochala originály Blakea a Rossetiho a zase a znovu si připomněla, jak mě takovýhle místa bavěj. Během procházek kolem kanálu a starých továren jsem měla neustále flashbacky z knihy a minisérie <i>North and South</i> a potěšilo mě, že si z rešerší k téhle knížce leccos o historii Manchesteru vybavím. </li>
<li style="text-align: justify;">Nemusím snad ani zmiňovat, že v Bristolu jsem se zase rychle vrátila na zem, když jsme s rozjezdem asi půl hodiny stáli, anžto probíhalo zatčení jakéhosi přiopilého hrubiána (já bych řekla hezky anglicky obnoxious prick), kterej neznámé spolucestující řekl, že je "c*nt". Teda tak nějak to vyznělo z toho, co říkali ostatní cestující, stalo se to v horním patře, takže my dole jsme byli poněkud in the dark. Co mě ovšem poněkud překvapilo bylo, že pan policista z neznámého důvodu stál celou věčnost dole u řidiče a onen hrubián si za ním musel dojít pro ty želízka zeshora sám. That's the British for you, I guess, aneb jak by řekla maminka - to je jak pojď na mě z boku* (ciwe, dodala bych já).</li>
<li style="text-align: justify;">A tady máte můj současný studijní jam, užívejte ho dobře:</li>
</ul>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/wlDEC0Ln4vI/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/wlDEC0Ln4vI?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
*Na maminčinu obranu nutno dodat, že tuhle hlášku použila jednou jedinkrát, ale tak mě to od ní pobavilo, že už jí zůstane připsána na věky věkův. Sorry, mami :-P. </div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Jo a proč jízda na jednorožci? Asi protože stejně jako ten závěr Erasmu je to něco velmi epického, krásného a zároveň vyčerpávajícího, když musíte jezdit nahatý, bez sedla a s flower crown ve vlasech. A pak je tam ještě ta virginity issue,... no nic. A taky proto, že jsem si s jednorožcem koupila plátěnou tašku a šaty. Myslím, že je to moje značka stejně jako růžová. A duha. Juhůůůůů!</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://d.gr-assets.com/hostedimages/1396762972ra/9184449.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://d.gr-assets.com/hostedimages/1396762972ra/9184449.gif" width="318" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-54849246720845128882016-04-23T19:55:00.001+02:002016-04-23T19:55:25.084+02:00Horská dráha<div style="text-align: justify;">
Tak to vidíte, znova začne škola a já najednou nevím, co dřív. Nějak to vyšlo, že zrovna tenhle týden jsem hned ve dvou předmětech prezentovala, konec semestru se totiž blíží a potřebujeme nějaké to průběžné hodnocení, že jo. Vyučující se začali významně zmiňovat o end-of-term essays, že už jsme určitě všichni busy writing, tak mě to trochu vystrašilo - tady se nepíšou eseje noc před odevzdáním? Ajtakrajta. Strašně ráda bych chodila do školy, kde se takovýhle vylomeniny vůbec nepořádaj. Prezentace, to jo. On si to člověk totiž při tvorbě utřídí a pokud je prezentace dobře udělaná, tak z toho něco mají i ostatní študáci. To mě baví a připadá mi, že to má smysl. Eseje... asi jo. Vždycky se hodí umět kriticky přemýšlet, pracovat se zdroji a argumentovat. Jen po těch šesti letech psaní esejí jen tak pro forma už jsem jaksi... unavená. Ale co se dá dělat, once more unto the breach, dear friends, once more.</div>
<div style="text-align: justify;">
Moje těžce geniální rozhodnutí odjet už v polovině května (schválené i z CZS, yaaay!) s sebou taky nese to, že najednou je to všecko strašně našlapané. Tento týden škola, prezentace a příprava na návštěvu našich. Od zítra do soboty tu budou naši, takže se budu plně věnovat jim. V sobotu si rychle a účelně oddechnu, abych se v neděli vypravila na návštěvu za mamčinou sestřenkou, která se tu provdala a je zrovna na mateřské s druhým synkem. Úterý, středa, čtvrtek škola, pátek, sobota Manchester. V neděli popadnout dech, v pondělí do Exeteru. V úterý frenetické dopisování eseje, kterou vytvořím... eh, někdy předtím. Ve středu odevzdávka, velmi rychlé a účelné oddechnutí a psychická příprava na čtvrteční dopolední jazykovou zkoušku. Pak frrrr vyzvednout bráchu s kamarádem, ukázat jim Bristol a večer to všecko pořádně zapít. V pátek se rychle a účelně sbalit a v sobotu brzičko ráno už nasednout na autobus a pak na letadlo směr sladký domov. Vlastně zítřkem počínaje nasedám na horskou dráhu, takže mi nezbývá, než se velmi pevně držet a doufat, že to všecko přežiju a že mě to cestou nevyklopí. Ale byl by přeci hřích nevyužít ten poslední měsíc na ostrovech, je to tak?</div>
<div style="text-align: justify;">
Mezitím vším samozřejmě ještě stíhat překládat a pracovat na výše zmíněných esejích a hlavně taky cvičit a hýbat se! Neměla jsem na jógu teď tři dny za sebou čas a strášlivě jsem to cítila. Když jsem se dneska konečně pořádně protáhla a dokonce si byla i maličko zaběhat, hned se cítím líp. A hlavně - posledních pár dní plaším, protože jsem neobjednala včas lístky do Harry Potter Studios v Londýně, tak mám pocit, že jsem tím pádem určitě špatně naplánovala i všechno ostatní. Teprve včerejší koncert Molotov Jukebox (kterej byl bezvadnej, i když se mi tam samozřejmě vůbec nechtělo) a dnešní jóga a výběh mi pomohly se trochu zklidnit a přestat panikařit, že se v Londýně ztratíme a nevímcoještě.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/7Oyf-3RMH5g/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/7Oyf-3RMH5g?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
Už aby bylo léto a přede mnou jen flákání a ananasy!</div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-79464957723610600522016-04-17T14:40:00.000+02:002016-04-17T14:40:02.044+02:00Jak žiju<div style="text-align: justify;">
Deset dní. Deset dní? Teprve deset dní, co jsem se vrátila z dovolené? Skvělá záhřebská dovolená rozběhla poněkud nečekaný, ale úžasný proces. Po návratu jsem byla na jednu stranu nabitá energií a celá spokojená, na druhou stranu mě ale naprosto drtila vyhlídka pokračování mé osamělé existence v bristolském pekle. </div>
<div style="text-align: justify;">
Abyste se dokázali plně pochopit, proč mě vyhlídka na další setrvávání v Bristolu tak rmoutila, hodí se asi napsat pár slov o tom, jak si tady bydlím. Inu, bydlím v nádherné a poměrně snobské čtvrti. Je tu spousta krásných domečků a zahrádek, je to kousek do lesíků Bishop Knolls i do obrovského parku Downs. Je tu spousta zeleně, krásný kostolík, houkají tu sovy, toulají se kočky a o panu lišákovi už jsem se taky zmiňovala. Ve dne i v noci je tu úžasný klid, nikde nejezdí auta ani hromadná doprava a lidi nehlučí. Bydlím ve 3+kk s pohledným rozvedeným Jakem, kterému je odhaduji něco mezi 35 a 40, jezdí na kole, běhá půlmaratony, rozhodl se změnit životní dráhu a tak studuje na fyzioterapeuta.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jake má dvě malé rozkošné děti, které tu spí každou středu a pak každý druhý víkend. Malou vadou na kráse tohoto bytečku je, že tu jsou tenké stěny, takže když jdou děti v půl 8 spát, musím si nasadit sluchátka a hlavně - neskypovat. Jako student Jake musí šetřit, a proto tu teče teplá voda jen ve sprše. Všude jinde neteče studená voda. Všude jinde teče voda ledová tak, že když se jí napiju, je mi pak ještě hodinu zima. Byt je v přízemí a ten, kdo ho navrhoval, zřejmě v životě neslyšel o ničem, co by se jen vzdáleně podobalo izolaci. Je tu příšerná zima. Zima od podlahy, táhne od oken. A protože je Jake chudý student, nemůže si moc dovolit tu přitápět. Jake ví, že jsem většinu času na bytě, protože překládám. Tuší, že si k tomu to topení čas od času zapnu. Bohužel, jako správný Brit, mě nemůže konfrontovat přímo, a proto se mi dostalo nespočetných doporučení na to, jak skvěle se pracuje v kavárnách a knihovnách. Hlavně nenápadně. Jake je často pryč - ve škole, na praxi, v hospodě, u ženských. To mám vždycky radost. Horší to ovšem je, když je doma - neokupuje totiž svůj pokoj, jak se od slušného spolubydlícího čeká. Kdepak. Okupuje obývák s kuchyňským koutem. A každý, kdo někdy bydlel s někým, kdo je sice ok, ale nejste žádné velcí kamarádi, dobře ví, jaká je to pak otrava, když jsou takovýhle lidi neustále nalezlí ve společných prostorech. Navíc je to Brit, takže má pocit, že prostě musíme prohodit alespoň dvě tři věty small talku, jinak se zboří svět. Ugh.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jak už jsem podotkla, naše čtvrť je krásná. Trošku horší je, že je půl hodiny pěšky od školy, tři čtvrtě hodiny pěšky od centra a hodinu pěšky od místa, kde bydlí Žanet a Pajo. Na naprosto tragickou bristolskou MHD už jsem si tu taky stěžovala. Není tu jediný obchod. Když člověk potřebuje cokoli, musí se pro to plahočit pěšky, nebo utrácet cenné libry, když má zrovna to štěstí, že autobus nejede až za hodinu. Je tu krásně, ale jsem tu úplně odříznutá. A to nejhorší? Pořád je to ještě z té nabídky bydlení, která tu je, docela výhra. Když jsem hledala bydlení, bylo tam i pár inzerátů na studentské byty a zvlášť jeden vypadal ohromně sympaticky. Jenomže byl taky o skoro tři tisíce Kč měsíčně dražší. Což v situaci, kdy mi grant nestačí ani na nájem tady, už je pak sakra rozdíl.</div>
<div style="text-align: justify;">
Tímhle stěžováním chci jen ukázat, jak už jsem tady ze všeho strašně otrávená. Nemůžu říct, že bych se tu měla vyloženě špatně, ale ani dobře. O tom, jak mi strašně chybí kamarádi, rodina a můj pohodlně zajetý brněnský život, se ani zmiňovat nemusím. A víme, že stokrát nic umořilo osla a tenhle osel si připadá v posledním tažení. Každopádně, zpátky k tomu, co se stalo po Záhřebu. S vyhlídkou na další dva měsíce takovýhohle živobytí, které navíc budu muset poslední měsíc sponzorovat ze svého, protože mi dojde grant, a vlastně úplně zbytečně, protože škola končí už v půlce května... Moment! Škola končí v půlce května a já tady budu trčet o měsíc dýl? Proč vlastně? A pak přišla ta spásná myšlenka! Vždyť já bych mohla jet domů! Co já se tady budu zbytečně otravovat, když se můžu vrátit domů, kde budu bydlet v klídku u sebe v pokojíčku, ušetřím tím spoustu peněz a ještě ke všemu budu konečně s normálníma lidma? Jak už to u všech geniálních nápadů bývá, v čiré euforii není k činům daleko, a tak jsem si hned objednala na půlku května letenku do Brna. Letenku! Já! A aby mi Vesmír ukázal, jak si mé rozhodnosti a odvahy cení, byla ta letenka neuvěřitelně levná. V tom okamžiku se do mě vlila taková vlna pozitivní energie, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Všechno se najednou zdálo absolutně skvělé. Byla jsem tak nahypovaná, že jsem vyřídila několik věcí, které jsem odkládala MĚSÍCE - třeba poslat vedoucí návrh diplomky a zjistit, jestli mám ještě šanci dostat zápočet za Diplomový seminář I a zda tím pádem nebudu muset prodlužovat o celý rok, ale jen o půl. A opět stál Vesmír při mě, protože vedoucí se návrh velice líbí a zápočet bude!</div>
<div style="text-align: justify;">
Mezitím jsem taky hovořila s Andělkou a Monou, které mají obě britský Erasmus za sebou a vyzvídala jsem, jestli jsem pošuk, že si to tu moc neužívám, nebo jestli to měly podobně. Mirandovskému <i>Is it just me?</i> se pak dostalo odpovědi - <i>No, it's us too!</i> Mona mi navíc udělala skvělý pep talk o tom, jak se mám vykašlat na lidi a explorovat a celá nadšená mi dokonce našla, kam všude se můžu kolem Bristolu vypravit. That's what I call friendly support! Výsledkem jest krásný bucket list a objednané jízdenky do Exeteru a Manchesteru.</div>
<div style="text-align: justify;">
Za měsíc touhle dobou už budu doma. Strašně se těším. Ale tím, že jsem si ten pobyt tady osekala, si ho najednou taky užívám mnohem víc. Už za týden se vydám do Londýna, kde s rodiči zahájíme velkou britskou jízdu. Ještě předtím si zajdu na koncert do Thekly, a pak už najednou zbývají do odjezdu jen dva týdny, během kterých budu muset stihnout napsat dvě eseje, udělat jazykovou zkoušku, jet do Exeteru i Manchesteru a jako třešničku na dortu tu dva dny před odjezdem pohostím bráchu s jeho kamarádem a nakonec se tu snad potkáme i s Andělkou, která si zajede na výlet jako odměnu za odevzdání diplomky. Budoucnost zdá se konečně být opět lákavá. Netěším se už jenom na odjezd, ale i na ten příjemně limitovaný čas před ním. Že by Bristol přeci jen nakonec nebyl taková pekelná díra?</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/f0GdQxH5eTU/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/f0GdQxH5eTU?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-75061897443716548962016-04-07T14:01:00.000+02:002016-04-07T14:01:11.547+02:00Sweet Spot<div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">
Pozdní odpoledne se láme
v podvečer, sluneční světlo už je tlumené a do úzkých uliček začíná
prosakovat šero. Stoupáme po schodech a najednou máme pod sebou celé město –
nebo to alespoň tak vypadá. Vlevo brána a za ní spousta laviček, na každé druhé
zamilovaný pár. Skoro jako v Denisových sadech, vzpomenu si s úsměvem
na město, kterému už teď říkám domov. Vrátíme se zpátky k vyhlídce a
vyrazíme k muzeu věnovanému ztroskotaným vztahům. Je to zvláštní místo,
plné zklamaných nadějí, smutku, zášti, ale i nečekaně vtipných příběhů a
artefaktů. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">
Ráno zaběhne pro čerstvé
pečivo do pekárny a vrátí se s červenými růžemi z trhu. Je to ta
nejzbytečnější věc na světě, za pár dní uvadnou, skoro je neuvidím, protože se
pořád někde touláme, a ani si je s sebou nebudu moct vzít na památku. On
to ví stejně dobře jako já, ale i tak mi je donese, a právě proto mi udělají tak
velikou radost. Jsou skoro tak nádherné jako to gesto samotné.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">
Loudáme se obrovským
zeleným parkem, a když si sedneme na lavičku, slyšíme, jak za námi v altánku
dělají děti rambajz. Je dobře, že nám nikdo nerozumí, protože debatujeme o tom,
jak dětičky utišit – a nejsou to zrovna humánní návrhy. Ale všechno je to jenom
vtipkování, protože takové krásné odpoledne nemají ani uřvaní caparti šanci
zkazit. Obcházíme kostelík, abychom s lehkým zklamáním zjistili, že je až
z 19. století. Kolem se neustále někdo toulá a leze nám do záběru. Když po
pikniku ležíme na trávě a užíváme si slábnoucího sluníčka, přiběhne k nám pes
a začne po nás houpat. Už už se chci rozčilovat, proč si ho proboha majitelé
trochu nepohlídají, ale pak si všimnu, že je to roztomilý malý hafík, a úplně
roztaju. <o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">
Sluníčko svítí tak, že mi
stačí jen letní šaty bez punčoch. Procházíme se kolem jezera, a když dojdeme na
oblázkovou pláž, odkopnu boty a vydám se do vody. Jako úplně pokaždé, kdy s sebou
nemám plavky, se na sebe zlobím a slibuju si, že příště už si je opravdu, ale
opravdu vezmu. Tak alespoň povyhrnu šaty a užívám si dotek chladné vody a
teplých slunečních paprsků. Koupíme si zmrzlinu a tím se z toho stává
nefalšovaná letní dovolená, koho zajímá, že je teprve začátek dubna. Hele,
lesík, pojďme tam! A hele, ona to byla zkratka! Natáhneme se na balvanech a
vyžene nás až marihuanový kouř, který se line od skupinky mládeže poblíž.
Nejvyšší čas jít dál.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">
Koupíme pohledy a
propisku, protože jsme ji zapomněli sbalit s sebou. Místo toho, abychom
psali psaníčka stylově v kavárně, smolíme pozdravy domů a přátelům v pauze mezi
pivem a burgerem. Asi je to mnohem méně poetické, ale zato 100% autentické.
Místo na dort vyrazíme do pivnice a necháváme se nadchnout tmavou věštkyní,
která má jednou tolik voltů co normální pivo. V hodovní síni chybí už jen
roh s medovinou.<o:p></o:p></div>
<div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">
U výchozího bodu se
zvěčníme a vyrazíme vzhůru. Cesta je příjemně mírná a slunko vysušilo i ty
poslední stopy bláta. Učíme se chodit podle GPS, abychom se pak na Vysočině
nezatoulali. Já ho učím, jak hledat poklady, a nakonec se nám podaří najít hned
tři schované krabičky. U chaty se s chutí pustíme do svačiny a já se
natáhnu na lavičku, abych nachytala co nejvíc vitaminu D. To už jsme tu hodinu?
Nejenom, že stráně nahusto prokvítají, ale taky nádherně voní!<o:p></o:p></div>
<br />
<div class="MsoNormal" style="text-align: justify;">
Na letišti sedíme na
lavičce a vytáhneme analogický zápisník. Tak piš, Plány léto 2016! <o:p></o:p></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-54539266706901041712016-03-31T21:03:00.000+02:002016-03-31T21:03:19.908+02:00Už dva a půl!<div style="text-align: justify;">
No vážně, dva a půl měsíce v Shakespeare-a-gogo landu! Březen uběhl jaksi podezřele rychle. Nakoukla jsem do kalendáře, abych si připomněla, co se vlastně všechno dělo, protože jsem zjistila, že blog jsem vcelku trestuhodně zanedbávala. Takže vzpomínám, vzpomínám. První dva týdny se nesly v duchu intelektuálního vzepětí potřebného k odevzdání eseje do předmětu Women and Nation a bohužel v duchu choření. Takže otrava otravná. Jen co jsem se trochu sebrala, přišel památný výlet do Lake Districtu, který mě pak zabavil na další týden, protože jsem byla zase nachcípaná (i když z toho stejně viním spíš pana domácího a jeho usoplený little midgets) a musela jsem ten monumentální zážitek taky jaksepatří vstřebat. První týden po tomhle výletě se mi dělalo mírně nevolno pokaždé, když jsem viděla jakékoli hory, což je docela naprd, když máte jako pozadí na počítači pečlivě vybranou prezentaci obrázků ze Skotska... Ale čas je nejlepší lékař, zase mi otrnulo a tak už jsem si objednala průvodce na West Highland Way, kam se s M. vypravíme v červnu. </div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://i.imgur.com/IlJq1c9.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://i.imgur.com/IlJq1c9.gif" height="165" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
No a aby to nebyla nuda, tak poslední týden v březnu se nesl ve znamení TOTÁLNÍHO, ale fakt monstrózního propadu v náladě. Jaksi to na mě všecko dolehlo, byla jsem neuvěřitelně dožraná, nasupená, mrzutá a pořád se akorát vztekala a litovala. Inu, i to se občas stane. Těžko říct, jestli by to nakonec přešlo samo nebo jestli se přece jenom oplatilo vyrazit v sobotu mezi lidi, i když to bylo do gay clubu a moc to neprobíhalo podle mých představ, nebo jestli to byly ty milé skypy s našima, Levandulkou a M., co mě ke konci minulého týdne přeci jen dostaly do nálady... </div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://s3-ec.buzzfed.com/static/2014-01/enhanced/webdr02/15/7/anigif_enhanced-buzz-25492-1389788901-9.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://s3-ec.buzzfed.com/static/2014-01/enhanced/webdr02/15/7/anigif_enhanced-buzz-25492-1389788901-9.gif" height="140" width="320" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
Důležité každopádně je, že údolí zoufalství a sheer desperado je za mnou a posledních pár březnových dnů se cítím tam, jak to mám ráda - svěže a jarně. Březen se taky nesl ve znamení poctivého překládání a až mě samotnou udivilo, jak moc jsem se posunula dopředu. Znamenalo to bohužel, že jsem třeba venku trávila mnohem méně času, než by se mi bylo líbilo, ale je potřeba pamatovat na to, že i když se sice nemusím každej den zvednout a odfrčet někam do kanclíku, pořád je to práce a nemůžu se holt celé dny jenom toulat po venku. Taky se mi v březnu docela dařilo dodržovat pohybovou a mentální rutinu, po ránu hezky jóga a meditace a za ten výběh se taky musím poplácat po rameni. Ještě tak doladit to ranní vstávání, abych nezačínala pracovat až v poledne, a bude to špica. </div>
<div style="text-align: justify;">
Tohle je ale stejně to, co mám na Erasmu tak ráda - že je jenom na mně, jak si zařídím celý den, nemusím řešit, kdy jdu spát a kdy vstávám, na všechno je po probuzení dost času... Taky jsem se vrhla do čtení a louskám jeden Tajný deník Georgie Nicolsonové za druhým. Možná se podivíte, proč k sakru čtu ve svých pětadvaceti humoristickou literaturu pro náctileté dívky. Inu, to máte tak - když mě samotné bylo těch -náct, Georgii jsem zbožňovala a přenesla jsem se díky těmhle knížkám přes sakramentsky těžký období. A nedávno jsem zjistila, že jejich autorka, úžasná Louise Rennisonová, zemřela. Dost mě to zasáhlo, a tak jsem se rozhodla, že si alespoň přečtu všechny její knížky. Taky mi to bohužel trošku připomnělo, že je to možná naposledy, kdy mám tolik času pro sebe, kdy si můžu dovolit číst jako ďas, jógovat a meditovat a louhovat se v mizérii, když na to přijde.</div>
<div style="text-align: justify;">
Každopádně byl březen náročnej měsíc a dal mi pořádně zabrat. A tak si zasloužím co? Dovolenou! Pořídila jsem si na ni čerstvej sestřih a rozkošný šatičky, protože v mé cílové destinaci je prej už dost teplo a můj ostrovní šatník na nějaký dvacítky není vůbec vybavenej. Takže zítra sbohem, Bristole a šup na bus do Londýna a pak tralala letadýlkem do Chorvatska. Which terrifies me in no way whatsoever! </div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://25.media.tumblr.com/b0ae96a48178992451ea1bba605d6e61/tumblr_n2rodqXayz1qgakgso2_250.gif" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://25.media.tumblr.com/b0ae96a48178992451ea1bba605d6e61/tumblr_n2rodqXayz1qgakgso2_250.gif" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Ale 1) odměna bude víc než sladká, 2) psychická podpora mých drahoušů dělá divy a 3) jak si ten samostatnej let jednou odbudu, tak už to bude jenom lepší. A výhledy do budoucna jsou i nadále příznivé - ke konci měsíce tu budu hostit rodičovstvo a společně si užijeme mimo jiné Londýn a Cardiff, na což se taky strašlivánsky těším. Takže dubnová prognóza je jasná - spousta báječnejch zážitků! Už se nemůžu dočkat! :-)</div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com2tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-67601738791866595152016-03-26T01:48:00.000+01:002016-03-26T01:48:39.167+01:00Well-being Maintenance Kit<div style="text-align: justify;">
Tuhle se mě Levandulka ptala, v jaký části křivky kulturního šoku se zrovna nacházím. Chvíli jsem nad tím uvažovala, protože jsem na kulturní šok trošičku pozapomněla, ale dost rychle jsem si ujasnila, že se zrovna válím v tom hlubokým, bahnitým údolí pravého kulturního šoku. To jdete třeba na poštu, kde potřebujete doporučeně poslat daňový přiznání a dozvíte se, že byste za to museli platit asi čtyřicet liber #atakhlejetosevším. Každou chvíli se vynoří něco, co je jinak, než jsem zvyklá a buď jsem to doposud nepotkala/nevnímala, nebo mi to zatím nevadilo. A nebo, jako v případě počasí, je všecko naopak zoufale stejný. Jaro na konci ledna bylo bájo. Ale když je úplně to stejný jaro na konci března, tak už to není až taková hitparáda. Naštěstí jsme měli teď v pondělí a dnes sluníčko, tak alespoň něco. Důkazem, jak moc mi už chybělo, jest to, že jsem si nezatáhla závěsy ani při překladu. Většinou moje pracovní prostředí připomíná noru - je tam temno, teplo a dusnej vzduch - a sluníčko tam nesmí páchnout ani náhodou. Tentokrát si ale roztahuju závěsy a otvírám okno (už jenom proto, že ono je venku snad i tepleji, než v té mojí ledové jeskyni). Včera se taky přihodilo velké dobrodružství, to když zničehonic vypadly pojistky a pan domácí byl samozřejmě v tahu. A věděla já jsem po dvou měsících, co tady bydlím, kde se nahazujou? No nevěděla. Tak jsem si udělala černou hodinku a byla jsem moc, moc ráda, že tu mám tu vonnou svíčku a aromalampičku, takže jsem si měla čím posvítit. Všechno nakonec dobře dopadlo, landlord pojistky nahodil a já už alespoň pro příště vím, kde jsou. Takže poučení: zjistěte si, moji milí, kde máte pojistky. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jak už jsem zmiňovala, socializační projekt se nedaří úplně podle plánu a to je taky trochu frustrující. Máme tu teď třítýdenní volno, což znamená, že ve škole je pusto, prázdno (je to až strašidelný, člověk má pocit, jako by chodil, kam nesmí). Znamená to taky, že se houby děje, nejezdí se na výlety a co hůř, vize do budoucna je více než pochmurná - protože ve většině studentských spolků se teď zvolí nový vedení a to začne s programem, no ano, až zase na podzim, yaaay! Very fucking useful, guys. Na náladě mi ani nepřidalo, když jsem se teď stresovala s tím daňovým přiznáním, o to hůř, že kdybych se byla více zajímala a poctivěji se informovala hned při založení živnosťáku, nemusela bych teď všecko honem rychle třepat na poslední chvíli a být u toho nervózní jak pes #atakjetofaktsevším.</div>
<div style="text-align: justify;">
Chybí mi Brníčko. Chybí mi to, že vím, kam si zajít na pivo a na dort a na čaj a chybí mi ty lidi, se kterejma na tyhle dobroty chodím a taky, buďme upřímní, mi sakra chybí české ceny a moje české výdělky. Chybí mi tančení, protože ludry z Caledonian society si odbyly svůj velkej nablejskanej bál (kam jsem nešla, protože lístek stál £30 a já ty prachy fakt netisknu, mimochodem za stejné peníze se projedete parním Harry Potterovským vláčkem The Jacobite z Fort William k moři a zase zpátky, you do the math) a tím to pro ně hasne. Tomu říkám vášeň pro tanec, fakt že jo. Jak pak nemám bejt frustrovaná, když si ani nemůžu dobít endorfiny tancem? Chybí mi samozřejmě rodinka, ale naštěstí jsou moji drazí předpisoví Skype parťáci, i tu externí web kameru se naučili používat. A jestli z tohohle týdne vzešlo něco dobrého, je to jistě to, že jsem konečně naplánovala návštěvu našich a zařídila vše potřebné, takže už se můžeme jenom těšit na společné prozkoumávání Londýna, Bristolu i Cardiffu. </div>
<div style="text-align: justify;">
Chybí mi taky náš zvěřinec, zvlášť protože i když tady chodí po ulicích lecjací kocíci, tak většinu času dělají, že jste jim úplně u zadele. Tuhle jsem k sobě lákala takovýho pěknýho Křivonožku, nechal se párkrát pohladit, ale zrovna když už jsem se chystala ho chňapnout a pořádně poňuchňat, tak se rozhod, že těch intimností už bylo dost a se vztyčeným ocasem hrdě odkráčel. Včera jsem při deštivé procházce na poštu potkala malého psíka, nejdřív se na mě tvářil, že jsem mu snad něco provedla a že mě za to chce sežrat (což bylo velmi veselé, když to byla taková malá bílá kulička ve vejšce mých kotníků), ale naštěstí na něj zabral můj pracně vytrénovaný pohled dobrého člověka a za chvíli se už lísal a nechal se hladit. Samozřejmě, že mě celou poskákal a zabahnil, ale co by člověk neudělal pro trochu tý lásky, že jo. Mluvíme-li o zvěři, hodí se taky poznamenat, že jsem asi konečně viděla lišku! Sice v noci a nebyla až tak blízko, abych si mohla bez brejlí bejt 100%, že to nebyla jenom přerostlá kočka, ale pevně věřím, že se mi konečně splnilo moje tajné přání a opravdu jsem měla casual rendez-vous s panem Lišákem. Připočítám-li majestátní jeleny, které jsme zahlédli cestou z Peak Districtu, myslím, že alespoň letmé seznámí s britskou zvěří můžu považovat za úspěšné.</div>
<div style="text-align: justify;">
Není tedy divu, že se mě poslední dobou jímá rozmrzelost. Předepisuju si na to osvědčenou meducínu - poctivou práci, jógu, meditaci, slunko a čerstvej vzduch. Cokoli, na co se musím buď soustředit, nebo u toho můžu procvičovat starou dobrou mindfullness. Bordel z hlavy si nově přesouvám do ručně psaného deníku, což je nečekaně příjemné. Zapisuju si příjemné zážitky do flow-lístku. Dneska jsem to dokonce dotáhla tak daleko, že jsem si byla zaběhat a slunila jsem se v parku. Tak to by bylo, abych s takhle vymakaným maintenance kitem ten kulturní šok a blbou náladu nepřestála, ne? Navíc, how could I be grumpy when there is beautiful music in the world?</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe width="320" height="266" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/e-z_4iC1r3w/0.jpg" src="https://www.youtube.com/embed/e-z_4iC1r3w?feature=player_embedded" frameborder="0" allowfullscreen></iframe></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-26977663768911406432016-03-18T03:46:00.002+01:002016-03-18T03:50:02.129+01:00The Expectations of Extrover Experience<div style="text-align: justify;">
Když se mluví o Erasmu, každej druhej vám o hlavu bude mlátit tím, jak jsou na tom nejlepší ty lidi, co poznáte. Jak se tvoří přátelství na celej život. Jak si díky přátelům z celýho světa rozšíříte obzory. Krásná vize, jen co je pravda. A protože už jsem zase nascípaná a nemůžu spát, tak mě napadlo, že si nad tím trochu zamudruju.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="http://www.almondvoclink.co.uk/wp-content/uploads/2014/01/Erasmus+.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" src="http://www.almondvoclink.co.uk/wp-content/uploads/2014/01/Erasmus+.jpg" height="180" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Socializační aktivity totiž vůbec nedopadají podle plánu. Ani v jedné ze student societies, kam jsem se přidala, jsem se neseznámila s nikým, s kým bych se viděla mimo program. Těch pár lidí, se kterými mě seznámila Andělka, jsou sice moc fajn, ale musím se jim vždycky ozvat sama. A já se jim nedivím - už jsou tu dlouho, mají svůj denní režim a svoje přátele. To stejné vlastně platí i pro studentské spolky - jsou zajeté už od začátku školního roku a ti lidi se tam už dávno znají. Shodly jsem se s Claire na tom, že je vážně těžké se tady s někým opravdu spřátelit, protože i když jsou všichni milí a zdvořilí, drží se s těmi, které už znají a jedou si svoje. Dvojnásobně to pak platí pro britské spolužáky. Proč se tedy nedružím s ostatníma Erasmákama? Inu, odpověď je jednoduchá. Já se s nimi nikdy nepotkala. Nebylo kde. Na úvodní hodině nás, pravda, všechny na chvilku nahnali do jedné místnosti, abychom se pak každý rozprchli za svými koordinátory. A protože jsem na katedře z ČR jediná... </div>
<div style="text-align: justify;">
Prostě mi tu strašně chybí něco, co by nás trochu podpořilo v tom seznamování a setkávání. Někdo si možná řekne, vždyť mám pusu, tak snad můžu promluvit na dalšího člověka a seznámit se, ale takhle jednoduchý to přeci jen není. Kolem a koukolem z toho mám ovšem pocit osobního selhání. Vždyť všichni říkají, že Erasmus je o těch lidech a já se sama od sebe seznámím s jedinou holkou? To se nemůžu nějak překonat? Víc snažit? A pak tady nad tím ještě budu takhle fňukat?</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://infjoe.files.wordpress.com/2013/04/aarontcaycedokimura11.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://infjoe.files.wordpress.com/2013/04/aarontcaycedokimura11.jpg" width="304" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: left;">
<span style="text-align: justify;">Ale pak se na chvíli zastavím. Chybí mi to? Potřebuju ty lidi kolem sebe? A nevím. Opravdu a upřímně nevím. Trávím dny sama a nemám pocit, že by mi společnost chyběla. Je mi dobře sama se sebou. Stačí mi se jednou, dvakrát do týdne vidět s Claire a trochu si popovídat. Ráda si zajdu sama na procházku, projdu se do školy s audioknížkou v uších. Jasně, mohla bych lidi vyhledávat víc a určitě bych dřív nebo později narazila ještě na další, se kterými by mi bylo dobře. Ale stálo by mě to velké úsilí a výsledky jsou nejisté. Když jsem teď byla nemocná, nevadilo mi to, že nemůžu mezi lidi. Vadilo mi, že musím být celej den zavřená mezi čtyřma stěnama, že nemám tu svobodu a možnost se rozhodnout, jak s tím kterým dnem naložím.</span></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://img.buzzfeed.com/buzzfeed-static/static/2014-03/enhanced/webdr02/19/20/original-32674-1395274223-11.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em; text-align: center;"><img border="0" height="362" src="https://img.buzzfeed.com/buzzfeed-static/static/2014-03/enhanced/webdr02/19/20/original-32674-1395274223-11.jpg" width="400" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
A pak mi to došlo. Správný Erasmák je prostě extrovert a správná Erasmus experience je extrovert experience. A pokud nemáte sto nových přátel na fejbíčku a tisíc veselých fotek se spoustou krásných lidí z celého světa, tak to prostě děláte ŠPATNĚ. Sice to nemáte přímo napsaný v účastnický smlouvě, ale všichni přece víme, že jedině tak je to správně. No a když to není váš styl, tak se pak cejtíte jako teď já - jako neschopnej asociál. Máte pocit, že jste selhali. Prostě jsou tu zase nějaký podvědomý expectations, škatulky, kam by člověk měl zapadnout, který s realitou a vaším prožitkem sice nemají nic společnýho, ale to ještě neznamená, že na vás nemají vliv. Zase jsem holt jednou spadla do té pasti "má to tak většina, tak to tak musím mít taky" a zapomněla jsem se zeptat sama sebe, co vlastně chci.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://infjoe.files.wordpress.com/2013/08/aarontcaycedokimura.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="400" src="https://infjoe.files.wordpress.com/2013/08/aarontcaycedokimura.jpg" width="357" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: justify;">
Tím nechci říct, že se odteď už tu v životě s nikým nepromluvím nebo že se budu vyhýbat lidem. Vůbec ne. Stejně jako předtím se budu snažit účastnit takových aktivit, které mě baví a zajímají a nebudu se vyhýbat jakékoli milé společnosti. Ale zkusím víc pamatovat na to, že není mou povinností se snažit socializovat za každou cenu. A vždycky se nejdřív ujistím sama se sebou, jak mi vlastně je, než si začnu něco vyčítat.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://annablogia.files.wordpress.com/2013/06/introvert-drawing.png" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="320" src="https://annablogia.files.wordpress.com/2013/06/introvert-drawing.png" width="229" /></a></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: center;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
</div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-80676655106315842442016-03-15T21:53:00.001+01:002016-03-15T21:53:01.348+01:00Kdo se bojí...<div style="text-align: justify;">
Výlet do Peak districtu je dávno pasé a já si pořád vyčítám, že jsem o něm vůbec nenapsala. Ale než se snažit něco dohánět, raději zaznamenám zážitky čerstvější a jak taky uvidíte, mnohem hlubší. Při krátkém úvodu do outdoorové problematiky se však dotknu i putování po Peak Districtu. To máte totiž tak.</div>
<div style="text-align: justify;">
Na University of Bristol působí hned několik societies zaměřených na outdoor - jedna vyloženě tůristická (The Explorers, se kterými jsem jela do Peak Districtu), další horolezecká (ta mě samozřejmě nezajímá) a poslední zvaná Expedition, která dělá jak turistiku, tak horolezení. No a protože v The Explorers jsou lamy lamovitý a neposílají mi i přes několikeré upozornění newsletter a navíc už nebudou pořádat žádné víkendové výlety, okoukla jsem, co nabízí konkurenční Expedition, se kterými jezdí kamarádka Claire. Když jsem uviděla backpacking trip (tedy turistování na těžko s krosnou a stanováním v přírodě) v Lake Districtu, zaradovala jsem se, protože se mi to zdálo jako ideální příležitost si v malém ozkoušet, co plánuju po konci semestru na West Highland Way. Protože chození s The Explorers byla úplná pohodička i za hnusného počasí, navíc několikrát týdně chodím pěšky do školy i ze školy, tak jsem si říkala, že přeci nebudu tak marná. Navíc co, stejně budeme akorát šlapat někde kolem jezer, to zvládnu i s batohem na zádech, že jo. Nevím, jak jste na tom se znalostí britské geografie vy, ale já, jak vidno poměrně bídně. V Lake Districtu jsou totiž kromě jezer (ty tam člověk jaksi očekává) taky hory. Docela slušný hory, i když žádný Tatry. A jak se ukázalo, naším cílem byly právě hory, nikoli jezera pod nimi.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiouTMeHLfKnoz0YdtRRzj47Kh6Ch5riZh-jiEA3gLMQBSIuofp40vCxEMo6ZWq8UXp9y6iuXMMwYaId5hVa8PlNF8E4byRHJAIxznevT2YcUPjukKQni0WdliVeOKSwl445rg9DXE2XUQ/s1600/P3130041.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiouTMeHLfKnoz0YdtRRzj47Kh6Ch5riZh-jiEA3gLMQBSIuofp40vCxEMo6ZWq8UXp9y6iuXMMwYaId5hVa8PlNF8E4byRHJAIxznevT2YcUPjukKQni0WdliVeOKSwl445rg9DXE2XUQ/s640/P3130041.JPG" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
Odjížděli jsme v pátek večer a byli předem varováni, že si od parkoviště k tábořišti ještě trochu popojdeme. Když jsme někdy po půlnoci dorazili na místo, rozebrali jsme si vybavení, já óchala a áchala nad hvězdnou oblohou a už se moc těšila na dobrodružství. Sladká, přesladká nevědomost. Naivně jsem si totiž myslela, že se trochu poodejdeme od parkoviště a za chvíli zalehneme. Realita byla taková, že jsme se asi hodinu a půl škrábali do kopce a já jsem si celou dobu nadávala, do čeho jsem se to proboha navezla, protože jsem myslela, že vypustím duši. Nakonec zvítězil duch nad hmotou, vyplazila jsem se, kam bylo potřeba, a kolem půl čtvrté jsme zalézali do spacáků. Jestli jsem alespoň něco nepodcenila, tak to bylo naštěstí vybavení na spaní - raději se pronesu, ale vezmu si s sebou teplejší spacák a dokonce jsem s sebou měla i deku. Ano, takhle zimomřivá jsem, raději se potáhnu s dekou (a tlustejma ponožkama a pletenejma návlekama na nohy a tlustou mikinou), než aby mi byla v noci zima. Bohužel se mi ale ani tak první noc nepodařilo mnoho naspat a ráno jsem se probudila s bolestí hlavy po zahřívacím panáku rumu.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjKN71dZtBaCSg9_lJXF3uSkY54eUJL4lhXnVa_fePVTHuQDc7GD2pWO4XpAOfZwZVfHOKZkpRjL3H_9Xe7PSIqN-OJwORREUO1ZHKoVTNX4DGot0B2_Hs2WGXd5XPG_-jOApuVEOIUWvg/s1600/P3120014.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjKN71dZtBaCSg9_lJXF3uSkY54eUJL4lhXnVa_fePVTHuQDc7GD2pWO4XpAOfZwZVfHOKZkpRjL3H_9Xe7PSIqN-OJwORREUO1ZHKoVTNX4DGot0B2_Hs2WGXd5XPG_-jOApuVEOIUWvg/s640/P3120014.JPG" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Druhý den jsem začínala s mírnými obavami, jak to proboha zvládnu, ale večerní zoufalství naštěstí trochu ustoupilo a na cestu jsem se vydala plná odhodlání. To samozřejmě se zvyšováním nadmořské výšky uvadalo, nicméně tělo už si začalo pomalu zvykat jak na výstupy, tak na váhu krosny a už se nevzpínalo tolik, jako při nočním výstupu. Chvílemi už jsem začínala mít pocit, že to už i docela zvládám a že by se mi ten výlet nakonec mohl líbit, ovšem dlouho mi to nevydrželo. Přišel totiž bez jakéhokoli přehánění můj zatím nejstrašnější zážitek v životě. Stoupali jsme na vrcholek, který už byl dost vysoko, počasí se zhoršovalo, foukal silný vítr, cosi padalo, houstla mlha a kolem se objevoval sníh. Na asi půl hodiny jsme se ztratili a doteď nevím, jestli to, kudy jsme nakonec šli, bylo v plánu nebo ne. Každopádně jsme se najednou ocitli na uzoučké skalní římse a jediná cesta vedla šplhem vzhůru. Na tomhle místě se hodí poznamenat, že mám strach z výšek. Velkej strach z výšek. A pod sebou jsem neviděla nic, jen prázdno. Hlavou mi běželo, že stačí jeden špatnej krok, jedno uklouznutí, jedinej špatnej úchyt a já se do toho prázdna zřítím. Strachy se mi začaly třást nohy, což je samozřejmě to poslední, co v takový situaci potřebujete. Přistihla jsem se při myšlence, že by snad bylo jednodušší prostě udělat ten krok dozadu a mít to za sebou, než se vteřinu za vteřinou bát, kdy a jak se to zvrtne. Každou částečkou svýho bytí jsem se upínala k tomu, že to dobře dopadne a že se hlavně nesmím podvolit záchvatu úzkosti, protože to by opravu byl rozsudek smrti. Takhle od psacího stolu to zní strašně přehnaně a dramaticky a sama si říkám, jestli náhodou něco nezveličuju, ale pokud jste někdy měli záchvat úzkosti, tak si asi dovedete představit, že v takovýhle situaci to opravdu může být ta dělící čára mezi životem a smrtí. Co by se stalo, kdyby se mi začalo zatmívat před očima a nemohla bych popadnout dech?</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh2B6JvC0LXUcK32rOwkdY9NOY4uNATe6e8J3Is3saO88PKLNbl9P-461RPES04I3VB07P5Zy5y3iYQ-yY40UI4flURqTPK97GHIhYhZJtMYnFADT9DrdnkmxueV9sAL5AXdOcffMfnF4w/s1600/P3120021.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEh2B6JvC0LXUcK32rOwkdY9NOY4uNATe6e8J3Is3saO88PKLNbl9P-461RPES04I3VB07P5Zy5y3iYQ-yY40UI4flURqTPK97GHIhYhZJtMYnFADT9DrdnkmxueV9sAL5AXdOcffMfnF4w/s640/P3120021.JPG" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Vedoucí výpravy byli naštěstí lidé na svém místě a Peter mi pomohl se přes tohle obtížný místo dostat. I když i zbytek výstupu až na vrchol byl těžká zkouška, nic nebylo tak hrozné jako ten jeden okamžik šplhání ze skalní římsy. Za celou výpravu pak nastaly ještě asi tři momenty, kdy můj strach z výšek opět vystrčil hlavu a znepříjemnil mi cestu. Jednou to bylo při chůzi po další skalní římse, naštěstí to byl ale kratičký úsek a cestička přeci jen nebyla až tak uzoučká, abych z toho úplně panikařila. A dvakrát to pak bylo zastavení na vrcholu, kdy všichni ostatní vesele chodili po okraji, pod kterým zela obrovská hloubka, fotili a smáli se a já stála jako přikovaná uprostřed nebo seděla a pevně se držela kamene a jen se modlila, abychom už proboha svatýho šli dál a já se nemusela trápit. </div>
<div style="text-align: justify;">
Ke konci prvního dne naštěstí přišel úsek, který byl přesně takový, jaký jsem doufala, že bude celý výlet - mírnější terén, zelené vrcholky, sluníčko, ovečky... na chvíli jsem zapomněla na všecky ty strachy a prostě si užívala chůzi tak, jak to mám ráda. Nakonec jsme slezli z hor do údolí, zaparkovali to v hospodě, osvěžili se a narkmili... abychom pak, modří již vědí, se za tmy vydali na další výstup k tábořišti. Velmi hrubě odhaduju, že jsme překonali nějakých 500 m převýšení a kolem desáté večer rozbíjeli tábor. I když to byla cesta delší a strmější než předešlou noc a navíc jsem musela jít místo čelovky s ruční baterkou, šlo to přeci jen už mnohem lépe. Poučená z předešlé noci jsem ještě vylepšila chumlací systém a podařilo se mi docela rychle a i když jsme byli výš, bylo horší počasí a měli jsme mokré podloží, bylo mi celou noc krásně teploučko.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhmUqDouCVQ_o1X2VUYIZwu5NQGG-9QaksIwcmhQSYwd1z-rQrZdWLDc2taKSTxjUKQzvqXPfI2vMlhx_E8QD-gJT9EUChTJ19JW5PJQjdatYZ6lyGdjeSwQCLVyBnRM3UR8kUctMi6-kY/s1600/P3120033.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhmUqDouCVQ_o1X2VUYIZwu5NQGG-9QaksIwcmhQSYwd1z-rQrZdWLDc2taKSTxjUKQzvqXPfI2vMlhx_E8QD-gJT9EUChTJ19JW5PJQjdatYZ6lyGdjeSwQCLVyBnRM3UR8kUctMi6-kY/s640/P3120033.JPG" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Druhý den jsme zahájili bez pardon rovnou dalším výstupem, dobrá zpráva byla, že jsme si tím pádem nejstrmější kopec odbyli hned ze začátku a byla jsem strašně překvapená, o kolik lépe už se mi stoupalo. Poměrně záhy následoval ještě jeden strmý výstup, pak pro změnu sestup ke krásnému malému jezírku, pak opět výstup, tentokrát už ale táhlejší a příjemnější. Je zajímavé, že při pohledu na to, co nás zrovna čekalo, se moje pocity za víkend postupně proměnily z "kristepane, tam prostě nevylezu, spadli z jahody na znak, ne" na "no, mohlo by to bejt i horší, když půjdu pomalu, tak bych ani nemusela vyplivnout plíce". Taky se mi podařilo se ze stylu "pět metrů - dvě minuty pauza na popadnutí dechu - dalších pět metrů" dostat na pomalé, ale docela stabilní výstupové tempo a držela jsem se většinou v čele nebo maximálně vprostřed skupiny. Při sestupech jsem naopak byla neapologeticky pomalá a klidně poslední, protože kolena mám jenom jedny a z Alp si moc dobře pamatuju, jaký to je, když sestup odfláknu. Druhej den skoro nemůžu chodit, jak mě ty kolena bolej. Docela dlouho jsme se pak procházeli po hřebeni, což bylo moc příjemné a vůbec nevadilo, že to stejně bylo každou chvíli nahoru a dolu. I tak jsem toho ale už později odpoledne měla plné kecky, začalo se na můj vkus zbytečně a na dlouho zastavovat, věděla jsem, že nás čeká ještě poměrně prudký sestup a pomalu se blížil soumrak. A jestli jsem se chtěla něčemu vyhnout, bylo to slézání hory za tmy, protože i když lezení vzhůru není kdovíco, lezení dolů mi přijde po tmě mnohem nebezpečnější. To, jak moc mě i přes ty krásné úseky celá výprava neuvěřitelně, hlavně psychicky, vyčerpala, dokazují dvě věci - zaprvé jsem se málem rozplakala štěstím, když jsem konečně viděla pořádnou pevnou silnici a za druhé jsem nevyužila možnosti se jít podívat na jezero, které bylo asi padesát metrů od místa, kde jsme čekali na odvoz. Prostě jsem jenom seděla na krosně, užívala si ten pocit bezpečí a děkovala všem bohům, že jsem to nakonec všecko zdárně přežila.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj7N6tdm1dapeJzG__kEwT9sfZDZNERWIW9dL7TycBYz3pIGycysHobJ17aDsuIb_ACrKMNEmMvhv3CyJzYcnSYWg2PygcdQR0HppX9uuUdxgnJRqVxCd0fjHHW98T3D-eEflMpGnJ7lFQ/s1600/P3130044.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEj7N6tdm1dapeJzG__kEwT9sfZDZNERWIW9dL7TycBYz3pIGycysHobJ17aDsuIb_ACrKMNEmMvhv3CyJzYcnSYWg2PygcdQR0HppX9uuUdxgnJRqVxCd0fjHHW98T3D-eEflMpGnJ7lFQ/s640/P3130044.JPG" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
Někdo by možná řekl, že na sebe můžu být hrdá, že jsem to všecko zvládla, překonala strachy a tak podobně. A možná jo. Ale pořád mám ještě příliš čerstvě v paměti všechny ty chvíle, kdy jsem chtěla skončit. A neudělala jsem to jenom proto, že vprostřed výstupu na nějakou horu to prostě nejde. Nemůžete se sebrat a odejít. Nebo jsem to neudělala proto, že mi přeci jen hanba nedovolila začít žebrat o to, aby mi zavolali helikoptéru, protože se prostě bojím jít dál. Nebo proto, že by to znamenalo zkazit některému z vedoucích výpravu, aby mě nejbližší cestou svedl z hor do civilizace, místo aby pokračoval na cestě s ostatními. Ještě si moc dobře pamatuju ty chvíle, kdy jsem si nadávala, že jsem do něčeho takového uvrtala, že jsem si toho nezjistila víc předem, že jsem se podcenila... ale vážně jsem se podcenila? Co se počítá víc, to, že jsem se málem zbláznila strachy, nebo že jsem nakonec došla do cíle? Můžu říct jen to, že kdybych věděla, do čeho jdu a co mě potká, nikdy bych se k ničemu takovému neupsala. A nikdy, nikdy v životě už nechci prožít to, co jsem cítila při tom šplhání po strmé, kluzké skále s prázdnem pod sebou. Rozhodně mi tenhle výlet srazil hřebínek - začínala jsem mít pocit, že jsem dobrodružka, zkušená turistka a že hory jsou přeci brnkačka. Myslím, že nově nabytý respekt k horám už jen tak neztratím. Ale jak se říká, co nás nezabije, to nás posílí a třeba už za týden, až se zase plně ponořím do komfortu středostavovského studentského života, tomu i uvěřím. A poučení? Kdo se bojí, nesmí do hor. Ale když už tam je, tak se z toho holt nesmí posrat.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjmbzcY_7UhSYvN80NrDYW4tgq02rLTedNRsgK-l1af2dSVfNQWF-d1lqwsiGr925fYc-eO1SnHBZI4_vcJmSnvjTMnHXEnIdBduJ1DJ6hIxAXqD9wkgu4cWQU4S6e_rdgTnr9PwmBY9Hw/s1600/P3130061.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjmbzcY_7UhSYvN80NrDYW4tgq02rLTedNRsgK-l1af2dSVfNQWF-d1lqwsiGr925fYc-eO1SnHBZI4_vcJmSnvjTMnHXEnIdBduJ1DJ6hIxAXqD9wkgu4cWQU4S6e_rdgTnr9PwmBY9Hw/s640/P3130061.JPG" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-65201477524139557992016-02-28T20:20:00.001+01:002016-02-28T20:22:01.751+01:00První slzičky<div style="text-align: justify;">
Tak je to tady, po měsíci a půl mého Erasmus pobytu přišly dnes první slzy. Myslím, že je to rozhodně zaznamenáníhodná událost, už jen proto, aby ti, kteří na Erasmu zrovna jsou či tam někdy v budoucnu pojedou, věděli, že tu a tam si poplakat je úplně normální.</div>
<div style="text-align: justify;">
Stejně jako při odjezdu do Norska jsem i při letošním loučení na sebe byla patřičně hrdá, že se to obešlo bez fňukání. Vždyť vyrážím za dobrodružstvím, to je důvod k oslavě, nikoli ke smutku! </div>
<div style="text-align: justify;">
Tak jakpak to, že jsem si dneska pobrečela? Stýskalo se mi po mamince? Po tatínkovi? Po M.? Po kocourech? Po Tobíškovi? Po Andělce? Ale kdeže. I když mám všechny tyhle živé bytosti ze srdce ráda a rozhodně se mi po nich stýská, do pláče mi kvůli tomu ještě není. Kdepak. My, introverti a asociálové pláčeme kvůli jiným věcem. Mně se totiž stejská po Oslu.</div>
<div style="text-align: justify;">
Za všechno beztak může M., protože mě navnadil, abych si přečetla Larssona, ten se odehrává ve Švédsku a to je skoro Norsko, že jo. Včera jsem knihu konečně dočetla a neodolala a podívala se na americkou adaptaci (chtěla jsem začít, jak jinak, švédskou, ale pak jsem si pustila soundtrack z té americké a bylo vymalováno), která byla plná krásnejch obrázků skandinávský zimy a těch jejich chaloupek a Daniel Craig měl na sobě ty boží svetry se šálovým límcem no a prostě vítejak. Inu, naladila jsem se na skandinávskou notu natolik, že jsem polevila ve svém předsevzetí NEČÍST Čapkovu <i>Cestu na sever</i>, dokud jsem v Británii. Vlastně, nečíst <i>Cestu na sever</i>, dokud nemám koupené jízdenky směr Skandinávie. Důležitý je taky podotknout, že jsem bohužel podlehla prskání snad všech lidí okolo, ve čtvrtek mě začalo bolet v krku a pátek jsem pro jistotu proležela v posteli a bylo krásně a já měla naplánovaný výlet a tak mě místo toho už v pátek chytnul poměrně silný wanderlust a začala jsem si plánovat výlety na prázdniny. To jenom, abych pořádně vykreslila, v jakém rozpoložení jsem se nacházela, když jsem otevřela Čapka. </div>
<div style="text-align: justify;">
Protože mi nebylo moc dobře, pustila jsem si <a href="https://www.youtube.com/watch?v=8sFY2MsYkFU">Nest</a>, zalezla do postele a otevřela knihu. Začalo to potenciálně nebezpečnou zmínkou o Framu, ale pokračovalo se Dánskem a Kodaní, takže to jsem zvládala docela dobře. Dánsko mě moc nebere. Pak pokračujeme do Švédska a to už začíná trochu houstnout. Pak začne Čapek psát o Oslu a o Framu a to už začíná být zle. No a když přemítnu na kapitolu o cestě Oslo - Bergen, tak už je to tady. Začnou se mi třást ramínka a po tvářích koulet slzy. Před očima mi probíhají vzpomínky na moje nejoblíbenější místa a nejkrásnější zážitky. A pláču a pláču, protože se tam chci vrátit a všechno to prožít znovu a prožít a vidět toho ještě mnohem víc a vím, že se to ještě nějakou dobu nestane. A pak si uvědomím, jaká je to strašlivá ironie, že na místě, na které jednou budu vzpomínat úplně stejně, si fňukám, že nemůžu být jinde. Na Erasmu se mi stýská po Erasmu. Dovedete si představit větší pitomost? Ale prostě je to tak. </div>
<div style="text-align: justify;">
Takže místo po lidech pláču po místech. Vlastně to není poprvé, mám v živé paměti, jak jsem se rozbrečela dojetím, když jsem po čtyřech letech jen projížděla Perthem, kde jsem strávila kus letních prázdnin po maturitě. A nechci ani vidět, co by se stalo, kdybych se někdy zase ocitla u Loch Rannoch. Momentálně ovšem nezbývá nic jiného, než first and foremost vyležet nachlazení a pak dávat průchod wanderlustu v lokálním měřítku. Nefňukat po tom, co nemám a mít nemůžu a místo toho si užívat to, co je v dosahu. Však na velká dobrodružství na severu ještě bude času dost.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/HwjzPtivJkw/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/HwjzPtivJkw?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
<i>Zas mě to táhne o kus dál,</i></div>
<div style="text-align: center;">
<i>zas nemám doma nikde stání,</i></div>
<div style="text-align: center;">
<i>desítky důvodů si sháním</i></div>
<div style="text-align: center;">
<i>už abych na cestu se dal...</i></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-2726917829918836762016-02-22T18:07:00.001+01:002016-02-22T22:47:20.182+01:00Návrat - Don't be waitor, be creator!<div style="text-align: justify;">
Slibovala jsem tu kdysi, že se podrobněji rozepíšu o <a href="http://kurznavrat.cz/">kurzu Návrat</a>, kam jsem se loni na konci léta vypravila zažít trochu dobrodružství a vyzkoušet si zase něco nového. Ten článek se tu doteď neobjevil, because of reasons, obviously. Už jsem to v duchu tak trochu vzdala, chtěla jsem se soustředit hlavně na zaznamenání přítomnosti, ale právě dnes přišel přesně ten správný impuls, abych sedla ke klávesnici a trochu se o Návratu rozepsala.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiCz5dUVGf1DWFcJtHRQP390yl7tBOPDn4gHUCZRkZtgtkXyqiOrk1PlllmxqscxYCOgqutzsn8N8vGoCp0d_uwfvEoog3P4cGmM9MEW39yGcIKyS0uhVZXy2i2tk9k7gWW_s0L3xgQgSs/s1600/P9030014.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEiCz5dUVGf1DWFcJtHRQP390yl7tBOPDn4gHUCZRkZtgtkXyqiOrk1PlllmxqscxYCOgqutzsn8N8vGoCp0d_uwfvEoog3P4cGmM9MEW39yGcIKyS0uhVZXy2i2tk9k7gWW_s0L3xgQgSs/s640/P9030014.JPG" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
O tomhle "kurzu" jsem se dozvěděla v roce 2014 úplně náhodou na internetu a docela mě zaujal - kombinace vzdělávání, seberozvojových aktivit, práce ve skanzenu a vysokohorské turistiky? To nezní ale vůbec špatně! Další náhoda tomu chtěla, že se toho ročníku účastnila blogerka Irča Buršová a napsala o něm <a href="http://irenabursova.blogspot.co.uk/2014/09/vzdelavaci-zazitkovy-kurz-letni-navrat.html">článek</a>, který jenom potvrdil můj dojem, že tohle by mohla být akce pro mě. Dlouho jsem pak váhala, jestli se v roce 2015 opravdu vydat, a nakonec jsem se odhodlala. Očekávání byla různá - strašně jsem se těšila na skanzen a na hory, naopak jsem se děsila sociálních interakcí. Workshopy a přednášky měly potenciál, ale mohly být jak skvělé, tak úplně k ničemu. Prostě to celé byl jeden velký krok do neznáma. </div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhbaUcUzSgDr8EmJyrHxIei16wLdfKxuIHvmUfO_A1nhjL2ho4SFVTyetJV5RWSRvGyJ4QllsGVuz6V1n_N631K9pjC5EgQPTes-mvJQq7dTcZQbGO71YPapfcU_IOZPFpXjTwUi-edE1k/s1600/P8300001.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhbaUcUzSgDr8EmJyrHxIei16wLdfKxuIHvmUfO_A1nhjL2ho4SFVTyetJV5RWSRvGyJ4QllsGVuz6V1n_N631K9pjC5EgQPTes-mvJQq7dTcZQbGO71YPapfcU_IOZPFpXjTwUi-edE1k/s640/P8300001.JPG" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Cesta na místo byla poněkud stresující, ale zároveň dobrodružná a stmelující. Sama jsem se vypravila do slovenských Kút, abych si tam nechala udělat studentskou kartičku a jet zbytek cesty zadarmo. Naskočila jsem pak do vlaku, ve kterém už jeli někteří další účastníci, se kterými jsem se začala pomalu seznamovat. Problém nastal, když měl náš vlak zpoždění, navazující vlak na něj samozřejmě nečekal, takže jsme se ocitli v Bratislavě a dumali jsme, jak se sakra do teho Zuberca dostaneme. Nakonec volba padla na autobus, který jel neskutečně dlouho a cestou taky nabral výživné zpoždění, naštěstí jsme ovšem navazující spoj na poslední chvilku stihli. Do Zuberce jsme dorazili už pěkně pozdě a organizátoři nás postupně dovezli až do skanzenu. Kvůli zpoždění jsme si neužili přivítání tak, jako ostatní, ale i tak to stálo zato - museli jsme se iniciačně přebrodit řekou Studenou a teprve pak jsme mohli do společenské místnosti v chaloupce, kde už praskal oheň, čekala teplá polévka a další účastníci. Ti kromě brodění ve Studené do chaloupky přišli se zavázanýma očima a nejdřív všemi smysly vstřebávali atmosféru, prý to byl opravdu zážitek. Celý Návrat pak provázely menší i větší rituály - budili nás vždy organizátoři (řečení orgové) písničkou a stejně tak jsme s písní usínali - každý večer jsme se sešli venku před chaloupkou na tak zvaný rituál, kdy jsme si zazpívali Sádlo na chleba, nechali kolovat svíčku a nějak jsme shrnuli dojmy z uběhlého dne a nakonec si popřáli dobrou noc a svíčku společně sfoukli.</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgR4_VmNYrOFXU5SEfiy2TUJ-Q4WhguSOn0-yced4Hlf6Q-XKxh0R2HG3OxDZkk-mrYFkaideg-a4kdm56YwYSeBa7Rjllawxg5hmKuth6-E8lI0DXe0hJU-gJXIdC7w_sRZxgQJWenpiI/s1600/11053157_10206603972449758_1624933651669722244_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="214" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEgR4_VmNYrOFXU5SEfiy2TUJ-Q4WhguSOn0-yced4Hlf6Q-XKxh0R2HG3OxDZkk-mrYFkaideg-a4kdm56YwYSeBa7Rjllawxg5hmKuth6-E8lI0DXe0hJU-gJXIdC7w_sRZxgQJWenpiI/s640/11053157_10206603972449758_1624933651669722244_n.jpg" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Během celého pobytu jsme toho prožili opravdu spousty a máloco nedostálo očekáváním. Namátkou vybírám pro mě nejzajímavější body programu - hra Alfa, Beta, kdy jsme rozdělení na dvě skupinky vytvořili dvě velmi rozdílné společnosti, každá žijící dle svých pravidel. Jedna plná lásky, doteků a komunikace, druhá založená na transkcích, soutěživosti a dosahování cílů. Kontinentální snídaně, kdy jsme byli rozděleni na tři stoly - země prvního, druhého a třetího světa a podle naší ekonomické síly jsme dostali snídaňové příděly. Já jsem byla z Konga a s ostatními rozvojovými státy jsme si pochutnávali na čerstvé mrkvi a slunečnicových semínkách. Jedinou možností, jak se pořádně najíst, bylo spoléhat na pomoc bohatších zemí, které nám mohly posílat trochu svého proviantu, avšak z každé zásilky si pořádný kus vždycky ukousli celníci. </div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjmYKTVUbLRbbSFokXks5SAYCE8gyRbuaiMLQ71943v8zm0BbtLxI-nYGORWykrcuykp_Bs5dfRxWSxrs8_qD6jlsI3c8wOUXnwEWRrqzWz1M8WNC4imreFv7iZ1YM3clP6RJ1K7V2XKi4/s1600/11988305_1030966550249841_4189226704125128989_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjmYKTVUbLRbbSFokXks5SAYCE8gyRbuaiMLQ71943v8zm0BbtLxI-nYGORWykrcuykp_Bs5dfRxWSxrs8_qD6jlsI3c8wOUXnwEWRrqzWz1M8WNC4imreFv7iZ1YM3clP6RJ1K7V2XKi4/s640/11988305_1030966550249841_4189226704125128989_n.jpg" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Dvakrát jsme šli do hor a pokaždé to bylo něčím ozvláštněné - poprvé se šlo po dvojicích vzešlých ze speed datingu a cestou jsme nechávali kamínky se zajímavými citáty. Napodruhé se šlo ve skupinkách, jejichž úkolem bylo vytvořit a zdokumentovat nějaký příběh. Každý den byl pak věnovaný nějakému tématu a to jsme si mohli prozkoušet i prodiskutovat z mnoha stran. Párkrát jsme i vypomohli ve skanzenu, třeba s čištěním říčky, rozebíráním výstavy, stěhováním archivu nebo skládáním sena. Vedoucí skanzenu s rodinou nás taky jeden večer pozvali k sobě domů, kde nás naučili pár lidových tanečků (takže si dovedete představit, jak jsem z toho byla nadšená :-) ).</div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<iframe allowfullscreen="" class="YOUTUBE-iframe-video" data-thumbnail-src="https://i.ytimg.com/vi/lzBqIkRpebQ/0.jpg" frameborder="0" height="266" src="https://www.youtube.com/embed/lzBqIkRpebQ?feature=player_embedded" width="320"></iframe></div>
<div style="text-align: center;">
Takhle například vypadá výsledný projekt skupinky, která se rozhodla názorně vyložit, o čem je slavná lidová píseň <i>Hej gorale</i>!</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Hodně silné byly dny věnované vztahům, nám samotným a našemu prožívání - dozvěděli jsme se o <a href="http://knihy.abz.cz/prodej/pet-jazyku-lasky">pěti jazycích lásky</a>, což pro mě byl překvapivý, ale velmi zajímavý koncept náhledu na mezilidské vztahy, který mi pomohl pochopit, proč se někteří lidé v mém okolí chovají tak, jak se chovají a co tím vlastně chtějí říct. Celé odpoledne jsme hráli velmi působivou zážitkovou hru <a href="https://www.hranostaj.cz/hra3893">Labyrint světa a ráj srdce</a>, která nám umožnila si prožít celý životní cyklus za pár hodin. Byl to pro mě opravdu silný zážitek, protože moje "postava" mi ukázala, jak bych mohla skončit, pokud si nebudu dávat pozor a nebudu krotit svoje asociální sklony. Skončila jsem jako velmi úspěšná, ale také osamělá žena, která zemřela na srdeční selhání. A ten okamžik, kdy jsem ležela na hřbitově a přišla za mnou má životní láska, kterou jsem se neodvážila oslovit, a tiše se mi vyznávala, to byla opravdu síla, hra nehra. Člověku to pak dá sakra jinou životní perspektivu. V ten samý den jsme taky procházeli několika stanovišti, kdy jsme si ujasňovali a verbalizovali, co vlastně chceme. </div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhSgJEYYoDwWrq9BR60abuQz0SMJaiM6u1oy4AlDfAGlYFd4uIBGtqkiPVIYr8Vz2HmOtlb0iBQM4oFl7xBdvcVg3egwz6PfemCJaJ4WDPIHgMbG-9-SWioN_wwZotrajzsqr5mujfmYnI/s1600/P9030009.JPG" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEhSgJEYYoDwWrq9BR60abuQz0SMJaiM6u1oy4AlDfAGlYFd4uIBGtqkiPVIYr8Vz2HmOtlb0iBQM4oFl7xBdvcVg3egwz6PfemCJaJ4WDPIHgMbG-9-SWioN_wwZotrajzsqr5mujfmYnI/s640/P9030009.JPG" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
A právě dnes se mi tahle aktivita připomněla. Jedním z úkolů bylo totiž napsat dopis našemu budoucímu já. Když mi mamka dneska psala, že mi přišel poštou ručně psaný dopis, vůbec jsem netušila, která bije. Teprve když jsem jí dovolila ho otevřít, aby mi ho mohla oscanovat, a mamka mi psala, že je to sice anglicky, ale vypadá to na můj rukopis, mi začalo svítat... Úplně jsem na ten dopis samozřejmě zapomněla a neměla jsem ani nejmenší tušení, co jsem si tam před tím půlrokem psala. A úplně mě dostal. Povzbuzovala jsem se v něm, abych dělala to, co mám ráda: <i>"Please, pursuit your passions. Your love of music, dancing, being outdoors. These things are very important for you, they give you flow, recharge your batteries, give your life meaning. They're worth your time, because they give you joy."</i> Abych se nebála jít si pracovně za svým: <i>"Any book with your name under the 'translator' title? There should be, you're good enough. Work hard, but don't forget to be proud of your work."</i> Abych se nebála odejít, když nastane čas: <i>"I know you love him, but if he doesn't want the things you do, there is no middle ground, really."</i> A nakonec, abych měla ráda. Ostatní i samu sebe: <i>"Last but not least - people around you. Love them. Be open. Be present. Forgive. You'll be the happiest when you do. And you deserve to be happy. Because you're great. Clever. Beautiful. Caring, loving and also lovable. Shagalicious, too! Let the next year be beautiful and happy. Remember that I love you!" </i>Číst si tahle slova, tak povzbuzující a plná pozitivní energie, je strašně posilující. Ten trik, že píšete dopis, jako byste psali někomu jinému, ale vlastně to všechno píšete sami pro sebe, je jednoduchý, ale působivý. Je to stejné, jako když se dívám na nějakou fotku z dětství, kde se zrovna krásně směju a mám chuť pro tu malou holku udělat všecko, jen aby byla šťastná, aby se takhle krásně mohla smát pořád. A strašně mě potěšilo uvědomění, že dělám přesně to, co jsem si radila. Že vím, co je pro mě důležité, a jdu si za tím. Že jsem se nebála změn a právě díky nim jsem tam, kde jsem - a jsem šťastná a spokojená, snad nejvíc za celý život. </div>
<div class="separator" style="clear: both; text-align: center;">
<a href="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjtCXEHkQe60M_0LdQweYrs3iXn8LnAgyhNEMWO2qlTWhzcFkj3B8yN8LvH_1x6X7uYXEMq2JeweYuToG7vj1yAyJ4W2JVXOcC5LvDPn-oCbHULXl9e0jvoQG6DcYAurZz1gd2ethpX2tc/s1600/10409720_1030972940249202_3164083456848995586_n.jpg" imageanchor="1" style="margin-left: 1em; margin-right: 1em;"><img border="0" height="480" src="https://blogger.googleusercontent.com/img/b/R29vZ2xl/AVvXsEjtCXEHkQe60M_0LdQweYrs3iXn8LnAgyhNEMWO2qlTWhzcFkj3B8yN8LvH_1x6X7uYXEMq2JeweYuToG7vj1yAyJ4W2JVXOcC5LvDPn-oCbHULXl9e0jvoQG6DcYAurZz1gd2ethpX2tc/s640/10409720_1030972940249202_3164083456848995586_n.jpg" width="640" /></a></div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
<div style="text-align: justify;">
Takže vidíte, že Návrat byl opravdu něco a čerpám z něj dodnes. Právě na Návratu jsem si potvrdila, jak moc miluju turistiku a hory a že chci obojímu věnovat ve svém životě víc prostoru. Dokázal mi, že není potřeba se bát vyrazit někam sama, mezi cizí lidi. Oni totiž brzy cizí být přestanou a i když z vás možná nebudou přátelé na celý život, můžete se i za tak krátkou dobu navzájem příjemně obohatit. A s trochou snahy vzniknou i ta přátelství - já už se moc těším, až za mnou holky návraťačky vyrazí do Bristolu na návštěvu :-).</div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com4tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-60193456071943517762016-02-19T16:00:00.000+01:002016-02-19T16:00:09.234+01:00Jak se dělaj vzpomínky<div style="text-align: justify;">
Nejenom třídit myšlenky, ale taky zaznamenávat hezký věci, že jo. Od toho tady tu blogosféru máme. A jakmile se to neudělá zavčas, tak se to pak neudělá vůbec, praví moje zkušenost. Pak to dopadá tak, že tady, pokud vím, nemám ani slovo o návštěvě kočičí hospody, například, což jsme s Andělkou stihly hned po mém příjezdu. A to bylo moc hezký. Naštěstí, co je hezký, to je radno opakovat a tím já se řídím. Ale pěkně popořádku.</div>
<div style="text-align: justify;">
Jak už jsem předesílala, měla jsem tu návštěvu. Dojel M., což je můj <i>boyfriend</i>, abych tady ty doposud poněkud mlhavé zmínky vyjasnila. Ne že bych chtěla být fancy a světácky používat cizí termity pro něco, pro co máme v češtině legitimní výraz, to ani ne. Ale já to vidím tak, že chtít v češtině pojmenovat osobu, se kterou chodíte, je asi tak stejně marný, jako zkoušet v běžný řeči pojmenovávat nějakým normálním slovem pohlavní orgány. Vždycky to bude buď moc sterilní, dětinský nebo dehonestující. (Jestli máte pocit, že máte pro tohle dilema řešení, ať už u jednoho nebo u druhého, podělte se v komentářích.) Oproti tomu boyfrienda má jak vaše osmdesátiletá rozvedená babička, tak vaše třináctiletá sestřenka. He's a <i>boy</i> and he's a <i>friend</i>, a protože celek je víc než jen součet částí, he's a <i>boyfriend</i> too. Ale dost již lingvistických vsuvek.</div>
<div style="text-align: justify;">
Původně jsme měli měli v plánu vidět se jen na jeden den v Londýně, ale pak se z toho nějakým zvláštním řízením osudu stalo skoro pět dní v Bristolu. Což je super nejenom proto, že víc času je vždycky lepší než míň, ale taky protože strávit společně nějaký čas tam, kde jste na Erasmu, dává všemu úplně novou rovinu. Protože až se vrátíte, budete o Erasmu pořád vykládat (a ti, kdo tvrdí, že ne, o něm mluví dodnes), vzpomínat na lidi, na místa. A pro toho druhého to najednou nebudou jen prázdné pojmy a hned se mu vaše vzpomínání a historky budou poslouchat jinak. A navíc k tomu přibudou i vaše společné vzpomínky, další dílky do mozaiky, další fotky do alba. I vy pak budete na to své dočasné bydliště koukat trochu jinak, když tam najednou bude pojítko s tím druhým. No prostě a jednoduše jsem měla fakt velikou radost, že se za mnou M. vypravil a už jsem se na něj po tom skoro měsíci hrozně těšila.</div>
<div style="text-align: justify;">
První den jsme zahájili pořádnou full English breakfast v kavárně, abychom měli sílu na celodenní program. Po dlouhé době jsem se zase mohla pustit do něčeho, co mě vlastně dost baví, i když se k tomu dostanu jenom výjimečně - hrát si na průvodkyni. Sice Bristol ještě zdaleka nemám prochozený tak, jak bych ráda, ale přeci jen už tu pár pěkných míst znám, takže v pátek jsme se vydali právě tam - pobloumat po přístavu, podívat se zdálky na slavné barevné domečky, prošli jsme si centrum i univerzitní kampus a já jsem v parku opět nadšeně fotila veverky (má nová oblíbená zábava). Ale objevovali jsme společně i nová místa - podívali jsme se do kostela St Mary Redcliffe i do katedrály (Kde jsem mimochodem zjistila, že M. je pěkný provokatér a chová se v kostele schválně nedůstojně, musím to tady na něj prásknout!) a vyšplhali jsme na Cabot Tower a užili si krásný výhled na celý Bristol. Nebylo sice kdovíjak, ale počasí nám docela přálo.</div>
<div style="text-align: justify;">
To v sobotu si zřejmě Bristol řekl, že si nás nesmí tak rozmazlovat a celý den pršelo. To naštěstí ničemu nevadí, protože jsme si měli hodně co povídat a když už nás to doma nebavilo, vydali jsme se na deštivou procházku po sousedství. To je velká výhoda toho, že bydlím tak daleko od školy a není tu jediný obchod - aspoň je to tu fakt moc hezký. Pokochali jsme se snobskýma domečkama a pak se šli trošku zabahnit do lesíku Bishop Knolls, kde prý bývaly Victorian <i>Pleasure</i> Grounds, což zní dost nemravně, i když se tam určitě viktoriánci jen ve vší počestnosti procházeli. I když jsme se vrátili pěkně promoklí, vlastně nám ten déšť vůbec nevadil. Ulice byly prázdné, vzduch už voněl skoro jarně a pocit, že se musíte trochu vyvléct z pohodlí a postavit živlům, takovou procházku jenom vylepší.</div>
<div style="text-align: justify;">
No a v neděli Valentýn. Po léta jsem k tomuhle svátku měla jakýsi ambivalentní vztah, nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to póza a komerce nebo jestli je to vlastně hezkej nápad nebo co. M. to naštěstí vyřešil za mě, protože mi hned po příjezdu nadšeně věnoval úžasnej (protože promyšlenej, nekýčovej, nekomerční a od srdce <3) dárek a zajímal se, kam si zajdeme na jídlo. Takže aby bylo jasno, Valentýn <i>je</i> hezkej nápad! Ještě aby ne, přece, vždyť každá záminka užít si pěkný den, zažít něco nevšedního, dát si dobré jídlo, být spolu, každičká záminka je dobrá! Já si tyhlety výjimečné dny, ať jsou to Vánoce, Silvestr, Velikonoce, osmadvacátý říjen nebo sedmnáctý listopad, vždycky nejvíc užiju, když se jdu trochu provětrat ven. S M. jsme venčící tradici zahájili už na Silvestra bloumáním po brněnské oboře a v krasojízdě jsme pokračovali valentýnskou procházkou ke slavnému visutému mostu. Abychom to měli trochu zajímavější, vybrala jsem nám k tomu pár kešek, vysvětlila M., co a jak, přísně mu zakázala používat telefon, takže mu nezbylo nic jiného, než si zapsat indicie do analogového zápisníčku (ale koneckonců mi ho sám věnoval, tak se nemůže divit), naťukat souřadnice do GPS a vyrazit za pokladem. První jsme sice nenašli, ale u vyhlídky na most už jsme se <i>strašně nenápadně</i> sápali do stráně a zapisovali první log. </div>
<div style="text-align: justify;">
V centru jsme si nečekaně pochodili, když jsme hledali, kamže si to vlastně půjdeme na to dobré jídlo. Protože bylo celý den sice hezky, ale nečekaně zima, pěkně jsem při tom chození klepala kosu a silácké řeči o tom, jak je to na čerstvým vzduchu děsně boží, mi poněkud... zamrzaly na rtech. Zakotvili jsme nakonec v Nando's, takže jsme to měli i s popcultural experience a jejich extra ostrá omáčka mě aspoň na chviličku trochu zahřála. Následovalo další bloumání, tentokrát za kvalitní kávou. Nevím, jak moc kvalitní ta nalezená káva nakonec byla, protože jsem zůstala věrná heřmánkovému čaji, nicméně horký nápoj rozhodně bodnul. A po kavárně konečně zlatý hřeb večera - kočičí hospoda! Dovedete si představit lepší valentýnské rande než pivo, kočky a vědomostní hra? Já ne. Nakonec jsme tam popíjeli a hráli tři hodiny (skončilo to SKORO remízou, jinými slovy jsem o bod prohrála, ale to jenom proto, že M. měl štěstí v hádání!) a pak už jen se zastávkou na skvělou polívku do Whetherspoon hezky zpátky domů.</div>
<div style="text-align: justify;">
V pondělí už bohužel nevyzbyl čas na nic jiného než sjet do centra, vytisknout cestovní doklady, koupit knihu na cestu a rozloučit se. Je zvláštní, jak během těch pár dní čas strašně zvláštně plynul. Na jednu stranu odsýpal pomalu - to asi proto, že se pořád něco dělo, spoustu jsme toho viděli a zažili a takové dny nabité zážitky se vždycky zdají delší. Na druhou stranu mám ale pocit, že jsem ani nemrkla a ze středečního večera, kdy jsem těšením málem nemohla usnout, je najednou dnešek. Čas je zvláštní, prazvláštní veličina. Nicméně tak trochu doufám, že bude takovýmhle způsobem fungovat i nadále - hodlám si užít každý den, i když jsem tu teď zase sama. Sice se mi stýská, ale stejně tak si skvěle užívám tu samostatnost, naprostou svobodu a hlubokej ponor do sebe samé, kterej je na Erasmu to snad nejzajímavější. A taky ale doufám, že ani nemrknu a budou velikonoční prázdniny a já budu v Záhřebu, na počátku objevování a užívání si M.'s Erasmus Experience. </div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-8717760731069395641.post-62464919037323288292016-02-18T20:00:00.000+01:002016-02-18T20:00:32.725+01:00Lidi a jiné nepřístojnosti<div style="text-align: justify;">
"Já někdy zapomínám, jak strašně nesnášíš lidi," řekl mi M. No, jako jo. Zvlášť po tom minulém zápise by se mohlo zdát, že lidi nemůžu ani cejtit. Takže jako jo. Ale taky ne. Vždyť já miluju lidi! Odeslala jsem už skoro 20 pohledů a ještě chci posílat další - a to jsem zatím nikomu neposlala víc než jeden! (Mimochodem, kdo toužíte po pohledu a ještě jste ode mě žádný nedostali, je to zřejmě proto, že nemám vaši adresu. Buď vůbec a nebo vaši aktuální adresu. Když mi ji napíšete, tak mi uděláte radost a já vám čumkartu zašlu. Neposílám akorát na Slovensko, protože tam mi bojkotujou můj čumkartovej systém. Pokud byste mi chtěli udělat ještě větší radost, tak mi dejte vědět a já vám napíšu svoji adresu a vystavím si vaši čumkartu na čestné místo.) Další důkaz, že miluju lidi je to, že učím. To by přece nemoh dělat člověk, co nemá lidi rád, ne? O tom, jak strašně společenská profese je překladatelství, teď taktně pomlčíme.</div>
<div style="text-align: justify;">
Problém je v tom, že M. musí každou chvíli poslouchat moje kňourání typu: "Šmarja, já se budu muset socializovat. Kristepane, tam budou cizí lidi. Nechci nikoho ani vidět. Nesnáším večírky, protože jsou tam lidi. Jestli tam bude víc než tři lidi, dostanu osypky. Proč si domlouvám s někým schůzku, když nechci nikoho vidět?" a tak podobně. Pak je tak svědkem toho, že to NIKDY není tak strašný, jak se nejdřív obávám a dost často mi pak NEŘEKNE (protože je to děsně moudrej člověk) "Já ti to říkal, že to bude dobrý." Protože to samozřejmě dobrý je a já mám z těch lidí vlastně nakonec radost a tak. Tak v čem je problém?</div>
<div style="text-align: justify;">
Jak jsem si předsevzala, pracuji v současné době na projektu jménem SOCIALIZACE. Musím říct, že vytyčit si něco takového jako projekt je vynikající nápad - z nepřehledného a neprostupného chaosu lidských interakcí se stává strukturovaný plán, ve kterém stačí plnit jeden úkol za druhým a sledovat progress. Díky všem bohům za Norsko, kde jsem si už trošku ošahala, jak tyhlety věci fungujou a zjistila, co je pro mě hop a co trop. Takže letos žádné výčitky, že se nehrnu na hromadné akce, že nechodím pařit a že se můj seznam FB přátel nerozrostl o desítky nových duší. Místo toho třeba večeře u Pajem a Janet nebo s Cami na polívku a na přednášku Chemie lásky. U obojího jsem se musela trochu hecnout a sama jim napsat, jestli nechtějí něco podniknout. Ale je potřeba plnit plán, no ne? A Vesmír mě za tu odvahu odměnil, protože jsem se minulý týden na semináři o britském filmu seznámila s Francouzkou Claire a zjistila jsem, že chodí pravidelně reelovat do Caledonian society (kde jsem teď 2x nebyla, ale místo toho jsem se socializovala jinde!) a miluje tanec. Takže jsme se samozřejmě v úterý na reelování potkaly, o pauzách jsem ji učila základy irských a bretonských a cestou domů jsme si nadšeně vykládaly o hudbě a v půl desáté v noci jsme si před kolejemi prozpěvovaly La Jument de Michao. Mimoto se úterní reelování zvlášť vyvedlo, protože jsme na konci tančili Foursome (ano ano, už jen ten název!), kde je báječná figura přezdívaná helicopter. Byla to veliká legrace, na konci jsme byli všichni úplně splavení, ale naprosto nadšení, tleskali jsme a objímali se. </div>
<div style="text-align: justify;">
Tak to vidíte, mám lidi ráda! Když je mám dávkovaně, po menších skupinkách, mám si s nimi co říct a/nebo s nimi sdílím nějakou vášeň. Máloco vás sblíží tolik jako když vás někdo točí málem nad hlavou. Akorátže lidi taky znamenaj vyhození z denního rytmu (pokud si teda neuděláte v rozvrhu socializační okénka, což jsem ještě neučinila, ale asi k tomu brzo dojde), někdy taky zanedbávání povinností, úbytek energie a méně času na sebe. A to je někdy ten zásadní problém. Proto i když miluju návštěvy, bývám po pár dnech nesvá a nevrlá, protože najednou nemám prostor pro sebe. Proto se musím socializovat s mírou, jinak jsem nejdřív overexcited a pak totálně peopled out. A pak mám přesně ty pocity, že lidi strašně nesnáším a nechci je ani vidět a vlastně mě děsně obtěžujou. Máme to my introverti holt těžký. Nebo ambiverti? Že bych snad... ale to ne. Možná, že jsem něco mezi Nebelvírem a Havraspárem, ale moji introverzi mi nevezmou!</div>
<div style="text-align: justify;">
Každovodopádně, socializace posledních dní, proložená návštěvou M., mě dostala do fáze, že mám momentálně z toho všeho skvělej pocit, ale nutně potřebuju dělat to, co dělám právě teď - reflektovat, třídit, promýšlet, ukládat si pocity a vzpomínky. A přesně proto teď sedím u počítače a píšu a píšu a píšu. To mi taky došlo až nedávno, jak strašně je pro mě to psaní důležité - nejenom proto, že si takhle uchovám spoustu vzpomínek i myšlenek, který by jinak dávno spláchnul čas, ale i pro tu terapeuticko-meditační rovinu. Přistihla jsem se dneska ve sprše, jak si v duchu skládám kousky dalšího zápisu na blog a vybírám nejlepší formulaci toho, co chci sdělit. Jak přemýšlím, co všecko napsat, jak propojit témata, jestli a jak se cenzurovat. Je vidět, že to psaní mám vážně zažrané pod kůží. Stejně jako ty lidi. Teď už se jen naučit balancovat. Naštěstí udržování rovnováhy vyžaduje pohyb a neustálé vyvažování, takže netřeba hledat univerzální formulku.</div>
<div style="text-align: justify;">
<br /></div>
FFhttp://www.blogger.com/profile/08762511337774053836noreply@blogger.com2