Today I killed it

Tak se mi včera i dnes podařilo na 100% splnit svůj plán přípravy do francouzštiny, a to i přes to, že jsem vstávala trestuhodně a ostudně pozdě, lehce jsem prokrastinovala a byla na koncertě v kostelíku. Abych se stihla jakš takš připravit na zkoušku, potřebuju každý den zdolat: 2-3 gramatická témata, 2 témata slovíček, 100% denního učiva na Cyber Teachers, alespoň jeden poslech a jako malý bonus každý večer jeden francouzský film. Na rozdíl od francouzských seriálů je dobrých francouzských filmů požehnaně. Dnes měl být na programu Joyeux Noël, ale protože pan Darcy souhlasil, že by byl ochoten ho se mnou zkouknout a dnes nepřijde, přehodnotím plány a podívám se na Jeux d’enfants. Guillauma Caneta si tam užiju tak jak tak a tady navíc jako bonus Marion Cotillard, takže paráda. Pro každý den mám taky v rozvrhu napsanou jednu odměnu, takže se to fakt oplatí. A ten pocit, když opravdu udělám, co jsem si naplánovala, no jéje! To je krása! Ono to učení není nikdy tak strašné, jak se zprvu zdá, jen to chce překonat počáteční odpor a opravdu se do toho ponořit. Mě dělá dobře si to nejdřív trochu rozplánovat, připravit si materiály, protože jinak se nemůžu tak úplně soustředit (já vím, je to vlastně prokrastinace, ale když mám všechno uspořádané, opravdu se mi pracuje líp).

Jen jedna věc mi trochu  vadí. A vůbec to nemá co dělat s fráninou, se zkouškama ani s ničím podobným. Totiž, když už je pan Darcy tady a nejsme spolu, jsem z toho rozhozená. Jak odjel, stýskalo se mi, bylo mi smutno, bála jsem se. Postupně jsem si ale zvykala, osamostatňovala se a nakonec mi ta samostatnost dělala moc dobře. Pan Darcy je zpátky ani ne týden a já už zase cítím, jak tu odhodlanost a samostatnost pomalu ztrácím. Při vší rozumnosti jsem ráda, že nejsme pořád spolu, potřebujeme každý pracovat na vlastních projektech a učit se své, na filmech na večer se taky těžko shodujeme (konečně musíme začít striktně uplatňovat to pravidlo, že se budeme ve výběru střídat a nebudeme se snažit o kompromisy), navíc už se taky nutně potřebuju zkrášlit a co je pro to lepší, než večer o samotě? No jenomže vysvětlujte to mý hrudi, kde se to jaksi divně svírá a vysvětlujte to mýmu mozku, kterej má pocit, že je fakt děsně moc ohroženej a že by potřeboval, aby jeho podřízený tělo někdo objal a ochránil (a to ta má hloupá hlava nebere v úvahu, že při mé výbušnosti bych to asi byla já, kdo by se šel první rvát s potenciálními útočníky). Fock it. Nešlo by to, abych se cejtila tak nějak jako vyváženě? Co, Vesmíre? Já vím, asi chci příliš. Musím si to sama nějak srovnat a nastolit si rovnováhu. Equilibrium. Ale o dost hůř se to dělá, než vymejšlí.

Jinak se pomalu připravuju na nějakou sumáž roku 2012 a přemýšlím nad úkoly do roku příštího. Vždycky je prostor pro zlepčení, což?
A ještě momentka z dneška - po nádherném koncertě v románském kostelíku na Větrné Hůrce, který prý založili Cyril s Metodějem, se pomalu snášela na vísku tma, foukal vítr a za kopcem mizelo poslední oranžové světlo. Ve vzduchu to bylo přímo nabité magií okamžiku, poslední zbytečky tónů a sdíleného tichého nadšení se nesly kamsi do dálky. Hrozně bych si chtěla tyhle chvíle schovat do kapsy v krabičce od sirek a pak je čas od času vytáhnout, očichat a v těch nejvzácnějších okamžicích znovu procítit. 

A nakonec? Benátky jsou asi dost creepy. Jestli vám nestačí tohle video, přečtěte si Silou svého zraku od Tima Powerse. Ten už vás přesvědčí.