V kostele

Zjistila jsem zajímavou věc. V kostele, když lidi tak sedí a poslouchají ozvěny božských harmonií (protože lidé skrze umění předávají harmonii, kterou nám dává Bůh, nebo tak nějak to pan farář říkal), mají často sepnuté ruce. Prsty propletené. Možná to dělají, protože v kostele není zrovna moc teplo a oni si takhle ty ruce zahřívají. Možná to dělají, protože je tahle poloha rukou prostě a jednoduše energetizující. A možná to tak dělají, protože ty stovky let, kdy lidé sedávali v kostelních lavicích s rukama sepnutýma, jen tak nevymažeš.
Když malej Tomášek a velkej Vláďa zpívali sóla v Pie Jesu, až mi jedna dvě slzičky ukáply. Přitom je to jen prachsprostý kalkul od kýčotvůrce Webera. Jenomže Vánoce, kostel a hlavně ty nádherný, přenádherný hlasy. Tomášek zpíval tenkým, ale výrazným vysokým hláskem, přesně jako zpívávají všichni ti hošíci v chlapeckých sborech. Vláďa za těch pár let, co už ve sboru nezpívám, zmužněl, a krásně se ty dva hlasy doplňovaly. Chlapec a muž. Dětství a dospělost. Nevinnost a zkušenost. A tyhle protiklady se spojily, aby oslavily harmonii. A Boha. Já v něj sice nevěřím, ale vím, že ti dva zpěváčci ano. A možná o to to bylo krásnější.
Na to, že nejsem věřící (sic křtěná římská katolička, ale nemám druhé jméno, takže mi to k ničemu není) jsem v kostelech poměrně často. Je to proto, že se tam velmi často dějou zajímavé věci a nemyslím tím teda zrovna bohoslužby.Těší mě, že i když pan Darcy se vždycky ošívá a dělá ramena, nakonec jde většinou se mnou. Možná je to německej šroubkař, ale hudbu ocenit umí. A pomluví ji, jen když ví, že mě tím může pozlobit. Já mu pak na oplátku pomluvím ty jeho cajdáky jako ten Líbecosi od nevimkoho a jsme oba spokojení.
Ve chvíli, kdy se hudba stává matematikou, přestává mě bavit. Asi proto mi taky teď tak voní jazz a folk, protože tam není na počty místo. Ani náhodou. S kontrapunktem na mě nechoďte. Zase jsem se pocvičila ve čtení not a začíná mi jít hra z listu. Sice jsou to skladbičky pro první ročník (no dobře, to se zase trochu podceňuju, ale žádný složitý umění), ale dělají mi moc dobře i tak. Chopinovu Revolutionary nikdy nezahraju. Ale vůbec mě to nemrzí, protože mi ji kdyžtak zahraje pan Darcy a nebo si ji poslechnu třeba od Mrvicy.
Ale konec prokrastinace. Fránina čeká, n'est-ce pas?