Neplaš!

Ježišmarja, ježišmarja, panika, panika, panika! Jen tak mezi řečí a nezávazně jsem prohodila, že mám docela dost volného času a že bych mohla chodit brigádničit ke známému do jeho obchodu. Fakt jsem netušila, že mi za necelý týden zavolá, jestli bych mohla druhý den na osmou ráno. No, mohla, takže zejtra brzká vstávačka a hurá zarábat. Jenže nebyla bych to já, abych hned nezačala plašit - co když tam něco zesloním? Co když tam něco nezesloním a domluvíme se na trvalejší spolupráci? Co když nebudu stíhat se školou? Co když mě to tam nebude bavit? Na přesdsržku, já vím. Snažím se zhluboka dýchat a racionálně si vysvětlit, že jsem tam ještě ani nebyla, takže jsou mé obavy poněkud předčasné. A takhle to mám se vším. Kdykoli odpovídám na nějaký inzerát o práci, hned plaším - a co když mi to nepůjde, a co když tam na mě budou zlí, ... Co když na to nebudu mít? Co když se dobrovolně cpu někam, kde nemám co dělat? A většinou mám takový vnitřní pocit, že nemám co dělat vůbec nikde. Taky to tak máte? Podobně se to pak opakuje s dalšími změnami, o kterých se musím nějak rozhodnout, ale jakmile jde o práci - tedy o to, že já bych měla něco pro někoho dělat a dostat za to peníze - je to nejhorší. Ale dosti fňukání. Ono už to nějak dopadne.

A jináč? Zavináč. Plazím se šnečím tempem stezkou reading weeku, která jest lemována povinnostmi tu více tu méně příjemnými. Neplním plány, ale jako vždycky by mohlo být hůř. Alespoň jsem dneska stihla trochu ranního protahování a hodit oko na research paper do korpusové lingvistiky. No potěš koště. Když jsem viděla vzor, pomyslela jsem si něco o tom, že jsem asi na téhle škole velkým omylem a jak je možné, že ten omyl trvá už třetí rok. Sakva, už si zase stěžuju a fňukám, že? No co se dá dělat, někdy to tak prostě je. Asi mě ta zítřejší brigáda rozhodila natolik, že už vidím všecko ostatní poněkud zkresleně. Ech. Co víc říct? Snad jen, že se těším, až vypadnu z práce, pustím si na uklidnění díl nějaké té romantické minisérie, chvíli počtu Tennanta z Wildfell Hallu a pak usnu. S trochou štěstí mě dvakrát až třikrát za noc nevzbudí rachot a světlo z chodby (fakt už bych si měla přivézt nějakou těsnící deku) a tím pádem budu svěží a plná energie a brigo-dopoledne zvládnu levou zadní. No ne?