29. 12. 2016

Dary

Nedá mi to, abych se v čase vánočním nezamyslela nád procesem obdarovávání, který ke konci prosince neodmyslitelně patří. Tedy - pro některé lidi vlastně ani tolik ne. Když jsme se s M teprve seznamovali a zjišťovali, jak to kdo má, dost mě překvapilo, že se u nich doma Vánoce příliš neprožívají. Žádný stromeček (i když jmelí na ozdobu spousta, stejně jako svíčky a oheň v krbu), žádný kapry a dárky spíš symbolicky. Trochu rozdíl oproti naší domácnosti, kde se dělá kapr hned na dva způsoby, stromeček nadšeně zdobím každý rok a dárky, tak ty jsme letos rozbalovali asi dvě hodiny. I když už si pěkných pár let na Vánocích doma užíváme spíš to, že můžeme být spolu, povídat si a dát si něco dobrého, pořád jsou u nás dárky dost podstatnou součástí Vánoc. A nejenom doma - i s kamarádkami jsme si léta vyměňovaly dárečky a až letos jsme napevno vyhlásily, že místo dárků bude prostě vánoční posezení. A to mi udělalo moc dobře. Zjišťuju totiž, že čím jsem starší, tím mám s dárky větší problém.

Mísí se ve mě hned několik protestů. Výměny darů jsou součástí naší kultury už odpradávna a mají poměrně pevně stanovená pravidla. Reciprocita - jak ty mně, tak já tobě. Však to znáte - jéje, on mi dal něco k narozeninám, tak já mu musím dát taky. Koupila mi cosi strašně drahého, tak to já musím příště taky sáhnout pěkně do kapsy. Ty trapné okamžiky, kdy si pro vás někdo dárek připraví a vás to nenapadlo, tak nemáte nic. Nebo moje ještě oblíbenější - řeknete, že dárky nechcete, ať nikdo nic nenosí. A přeci si někteří nedají říct a pak je to nadvakrát nepříjemné, protože ti, co vás poslechli, si pak připadají trapně. Vůbec je s obdarováváním spojeno na můj vkus až příliš trapnosti. Spousta lidí říká, že dárky raději dává, než dostává. A proč ne, pokud to někdo opravdu umí, není nad dobře vybrané překvapení. Průšvih je, když to člověk neodhadne. Budu teď znít jako strašně nevděčná svině, ale než dávat nějakej bullshit, to radši nedávat nic. No považte - obdarovaný musí kvůli společenským konvencím dělat, že se mu to líbí, ať už je to pravda, nebo ne, a dárce nepovedeného dárku tedy nemá moc šanci zjistit, jestli se trefil a případně se poučit do příště. A když se náhodou obdarovaný ozve? Málokterý dárce má pak koule na to negativní feedback ustát. Protože se přeci počítá hlavně to, že na vás myslel, ne? Vždyť je vlastně jedno, co vám dal, chtěl vám udělat radost a má tedy nárok na váš vděk! A pak je tu taky ta teorie, že vlastně vůbec neobdarováváme kvůli druhým. Děláme to kvůli sobě. A samotné přijetí daru je obdarováním nás samotných. A vlastně by vůbec nemuselo být automatické.

A tím se dostávám k druhému bodu. Věci. Velice často si dáváme věci. A já nevím jak vy, ale já mám věcí prostě moc. Ano, čas od času si kupuju další a budu v tom pokračovat. Ale vím přesně, jaké věci to mají být a u každé hodně zvažuju, jestli ji vůbec potřebuju. A pak přijdou ty dobře míněné dárky... a moje snaha o trochu toho životního zenu a minimalismu je v háji. A ve mně se to pere. Strašně moc se to ve mně pere. Protože vím, že ti ostatní mi opravdu upřímně chtěli udělat radost. Jenže místo toho se ve mně vzpíná nespokojenost - ano, je to hezký dárek. Ano, vlastně se mi i líbí. Ale ne, nepotřebuji ho. Bude zabírat místo a mně užírat energii tím, že ho nedocením. A nebo ještě hůř - ne, tenhle dárek se mi opravdu nelíbí. Opravdu nechci dostávat kosmetiku, kterou nepoužívám, navíc ještě od koncernu, který testuje na zvířatech a nehodlá to měnit. Případně ne, opravdu nechci dostávat něco, co už mám. Jo, je hezký, že jsem dostala víno, ale proč suché červené, po kterém mě leda bolí hlava a nechutná mi? Proto tedy, když už trváme na tom společenském obřadu obdarovávání - ptejme se! Pamatujete, jak jsme jako malí psali dopisy Ježíškovi a vždycky nám udělalo radost, že pod stromečkem je to, o co jsme požádali? Ono to pořád funguje! Dárek přeci nemusí být překvapení za každou cenu. Musím říct, že tohle se naštěstí v naší rodině stále docela praktikuje, a to i při menších obdarovávacích příležitostech, takže kupříkladu k narozkám a svátku od tetiček již pár let dostávám čaje a svíčky a jsem navýsost spokojena.

Zní to asi všecko dost nevděčně a sobecky. Já, já, já. Ale co už. Trochu mě mrzí, že někteří mí blízcí mně neznají dost dobře na to, aby věděli, že mi větší radost udělá čas strávený s nimi bez dárku, než cosi náhodně vybraného, co se dává hlavně, aby to bylo. A vůbec - myslím i na ně. Na jejich peněženky, kupříkladu. Když mi nebudete dávat dárky, ušetříte! Můžete ty peníze použít na něco, na čem opravdu záleží, ne na cetku, kterou beztak neocením. Přispějte na charitu. Podpořte nějakou neziskovku. Místo procházení obchodů si zajděte za kulturou a vzpomeňte si přitom na mě. Dejte si nějakou vegetariánskou nebo veganskou dobrotu. Udělejte něco prospěšného pro životní prostředí. Tohle všechno mi udělá mnohem, mnohem větší radost než jakákoli věc, kterou byste mi mohli dát. A budu vám opravdu ze srdce vděčná.

4 komentáře:

  1. Ano, také s tím mám problém. S obdarováním. S darováním.
    Jsem člověk, který potřebuje málo, ale když už něco chce, chce přesně TO.
    Ne TO něco podobného, ale přesně TO.
    Kniha? Miluji knihy, ale ne všechny. Vím, co chci číst.
    Mám svůj styl, své záliby. Své koníčky. A když mi chce někdo věnovat něco, co se mého koníčku týče, většinou se netrefí. Vím, co je kvalitní, vím co přesně potřebuji. Pokud nedostanu přesně TO, je to stejné, jakobych to nedostal. A byť to může znít sobecky a nevděčně ... necítím v sobě vděk, nebo ochotu být "nadšený".
    A stejně to mám i když něco mám darovat. Protože vnitřně cítím, že by to lidi měli mít podobně, jako to mám já. Že ví, co chtějí a že chtějí přesně TO. A když to nedostanou a dostanou jen něco "podobného", příjde zklamání a nedostaví se ten nadšený úsměv a radost.
    Proto mám rád psaní Ježískovi, psaní seznamů "CO CHCI".
    Překvapení může být hezká věc a leckdy se to opravud povede ... ale ... upřímně, jak často se to stane?
    Většinou nastane jen trpký pocit trapnosti ... a spousta věcí, která nenajde své místo v životech obdarovaných. A pokud ano, je to jak s věcmi provizorními. Jen připomínají, že jsme nedosáhli vysněného snu a musíme se spokijt s tím, co přišlo samo ... a to je mi moc líto.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ach ano, ten pocit, že vlastně dost pravděpodobně někomu pořizuju jen krám navíc... Mám s vybíráním dárků přesně ten samý problém, bojím se, že se netrefím, a tak strašně se mi příčí dávat něco, co pak bude pro toho druhého zbytečné a bude mu to leda zabírat místo. Ono je to nakonec všechno o komunikaci, ale pořád mám pocit, že tím ptaním jde člověk jaksi proti proudu a to někdy stojí dost sil.

      Vymazat
  2. Luci, tady mi mluvíš z duše! O těchto Vánocích jsem to začala pociťovat tak moc, že jsem si říkala, zdali by nebylo lepší se na všechno vybodnout a utéct pryč z republiky (protože utíkání mi jde skvěle).
    U nás se Vánoce slaví asi stejně jako u vás. Mamka má zafixovanou představu "čím víc, tím líp" a jaksi jí vůbec nesejde na tom, že nakupuje úplně zbytečné věci, které se nám doma válí do doby, než je nemilosrdně vyhodím (i když výčitky mám, žejo). A u mého M je to jako u tvého M ;) Dárky spíše poskromnu, důležitější je to společné trávení času (které leze na mozek mé maličkosti).
    Nějak se nám to podařilo dát dohromady a myslím, že jsme Vánoce měli pěkné.
    Ale nakupování dárků před...
    Dost mě mrzela reakce mamky a ségry. Obě se zeptaly, co chci. Řekla jsem si o pár věcí, které by mi fakt udělaly radost. A reakce? "To je ale jen pro tebe; co byste chtěli společně s Míšou?" Aha, takže protože mám přítele, tak už jako nefunguju jako samostatná jednotka?!
    A výsledek byl takový, že jsme nakonec stejně dostali milion věcí do kuchyně (některé nikdy nevyužiju - jako elektronickou lžičku na vážení koření! To mám vážit špetku skořice?! Seriously?), já tři knížky (napsala jsem si seznam asi 20) a Míša kosmetiku a alkohol (což jsou přesně dvě věci, o které on vůbec nestojí... chtěl barevné ponožky a žádné nedostal, protože to je přece "blbý dávat jenom ponožky" - jo, jasně, tak radši dostane flašku Ferneta, i když tvrdé vůbec nepije a další voňavku, kterou hodí do krabice s jeho asi desetiletou sbírkou voňavek).
    A když jsem se zeptala, co by chtěly ony, tak samozřejmě nic.
    Nakupování pro mě bylo utrpením. Neměla jsem vůbec žádný nápad pro ségru, protože já prostě nevím, co má ráda. Navíc má nosánek nahoru. A taky: "Ne že koupíš všecko pro prcka, chci taky něco jen pro sebe." Hmm, ale nic nechce a hlavně žádný můj výrobek.
    Letos to prostě bylo: kupuj proto, abys něco koupila.
    Aspoň s kamarády to je jiné. Trpím představou, že vím, co chtějí :D A mívám pocit, že se jim dárky opravdu líbí ;)
    A svíčky, čaje, ponožky a hrnky - na tom přece nemůže nikdo nic potentovat, tak nevím, proč moje mamka musí pořád vymýšlet takové blbiny (nechceš barevné mečíky na jednohubky? Mám jich asi 150!)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není to hrůza, že obdarovávání, které by přeci mělo být o dělání radosti, se tak často úplně zvrhne? Ach jo. Přijde mi, že je to strašně citlivé téma, těžko se to řeší a právě s těmi, se kterými by si to člověk vyjasnil a změnil nejraději, to tak nějak vůbec řešit nehodlají a ideálně se ještě urazí. Fakt super. Každopádně lžička na vážení koření mě fakt dostala :D. Taky kořeníš tak, že prostě vezmeš pytlíček a velmi štědře všecko posypeš? Lžičky jsou pro amatéry, já kořením po hrstech :D.
      Mě tuhle zase strašně rozčílila kamarádka, která napsala hromadnou zprávu, že jedna naše kámoška jede na Erasmus a že jí musíme okamžitě něco koupit, že jinak jsme shitty friends, protože jiné kamarádce jsme koupili lístek na stand-up. To jsem spunktovala já a vůbec jsem to nechtěla jako rozlučkovej dárek, ale věděla jsem, že to chce vidět, ale že je ten lístek fakt drahej a že si ho sama nekoupí. Tak jsem si říkala - proč se jí na to nesložit? Ostatní rádi souhlasili, ale přišlo jim to blbý jí to dát "jen tak". Eh. A přitom většina děcek ani nevěděla, že ta druhá kamarádka neodjíždí teď, ale za několik měsíců. Tak si říkám, co je horší - nedat dárek, ale zajímat se, nebo jí něco dát, ale ani nevědět, kdy vlastně jede pryč? Nejhorší je, že to zase všecko bylo myšlený dobře a vlastně šlo jenom o to udělat té kamarádce radost a ukázat jí, že na ni myslíme, ale ta hysterie kolem toho mi neudělala vůbec dobře.
      A co se cosy komba svíčky/čaje/hrnky/ponožky týče, přiznám se, že já už přijímám jen ty první dvě položky, protože jsou spotřebovatelný, but you can only have so many mugs and socks :D.
      Nezbývá, než si přát, aby se nám povedlo naše dárkové potřeby úspěšně sdělit ostatním a zároveň zjistit, jak nejlépe potěšit je. O to tu přeci nakonec jde :-).

      Vymazat