Když se tak dívám na datum posledního zápisu, je mi z toho trochu smutno. Podzim zmizel, ani nevím jak, a já z něj nezachytila téměř nic. I v chytrém telefonu jsou poslední fotky někdy ze září. Pravdou ale je, že jsem se zanořila do práce a vlastně se od té doby nevynořila. A najednou tu jsou Vánoce, konec roku dýchá za krk a já mám potřebu vzpomínat, bilancovat a plánovat, co bude dál. Což mi nedostatek podzimní dokumentace trochu ztěžuje. Ale to nevadí. Létání prstů po klávesnici mi už z paměti vytáhlo ledasco.
Jak pro mě vlastně rok 2016 začal? Asi nejkrásněji, jak vůbec mohl. S M. Zamilovaná až po uši. To mi vydrželo a jen tak se to asi nezmění. První dva týdny v lednu jsem se vznášela na růžovém obláčku, i když mě už trochu děsil odjezd do Bristolu. A pak to nastalo.
První velká kapitola roku 2016. A první velké zklamání. Nechtělo se mi tam a kdybych se mohla rozhodovat znovu, asi bych tam nevyrazila. Prostě to za ty peníze a trable nestálo. Akademicky - nic extra, rozhodně ne jako v Norsku, kde jsem si sáhla na dno, ale taky se toho strašně moc naučila a neustále z toho čerpám. Sociálně? Katastrofa. Sice o sobě ráda říkám, že jsem jezevec, co lidi nepotřebuje, ale opak je pravdou. Finančně mě to hanebně vysálo a to nemluvím o tom, kolik do mě za ten půlrok nalili rodiče. Že bych se dozvěděla něco zvlášť nového o britské kultuře taky úplně říct nemůžu. Takže mi zbývá hlavně to, že jsem, pravda, leccos viděla a trochu si pocestovala. Ale stejně bude nejkrásnější vzpomínkou za celý den čas těch pár dní strávených s M v Záhřebu.
Po příjezdu pak měsíc dohánění zameškané socializace, finalizace prvního překladu a návrat k výuce angličtiny. To zezačátku opravdu moc bolelo, ale naštěstí toho nebylo mnoho. A celou tu dobu hlavně a především těšení na to, až se M vrátí ze svého Erasmu. A následovalo kolečko, kterého jsem se strašlivým způsobem děsila, ale oba jsme přežili ve zdraví - seznamování se s našimi rodinami. Nevím, jestli jsem byla nervóznější z toho, až se setkám jeho rodiči, nebo až mu budu já představovat svoje. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo a už se, myslím, jeden k druhému domů vždycky těšíme.
Na začátku července úprk na Sobotku, kde to byla paráda, ale protože jsem celou dobu zpracovávala redakci překladu, vlastně jsem z toho ani moc neměla. Snad to příště vyjde lépe, protože půlku zážitku ze Sobotky dělá všechno ostatní krom samotné dílny. A o to jsem se připravila. Sobotka taky znamenala poslední delší odloučení od M. Pak totiž následovala fáze zabydlování. S jazykem na vestách jsme si dali dohromady pokojíček a postupně si nakoupili i leccos do kuchyně a nakonec jsme si vytvořili úžasně útulný prostor, kde je trávení času neuvěřitelně příjemné. Dokonce tak, že jakmile jsme někde jinde, chca nechca se těšíme do našeho pohodlíčka. A ještě během zabydlování taky přípravy na velkolepý výlet do Skotska. Ten nás myslím hodně stmelil a i když tam byly lecjaké černější chvilky, společně jsme je zvádli. A po návratu už zase ve víru překladů a návštěv u rodičů, aby si nás užili, protože jsme tak trochu tušili, že s nástupem podzimu už to nebude s časem ani energií na cestování tak slavné. Poslední zbyteček léta jsme si užili na chatě v Orlických horách, kde jsme nabrali síly na podzimní dardu.
A ta stála za to. Pro mě podzim znamenal návrat k výuce a snahu vybalancovat ji s časem a hlavně energií na překlad. To se daří jen se střídavými úspěchy a ani teď, ke konci roku, nemám zdaleka vyhráno. Jestli mě letošek něco naučil, tak to, že být každou nohou jinde není tak úplně pro mě. A to se do toho ještě vpletlo moje rozhodnutí přerušit studium. Na jednu stranu vím, že kdybych se s tím vším, co jsem si pracovně naložila, ještě pokoušela napsat diplomku a oborovku a připravovat se na státnice, prostě bych to nezvládla. Uvolnila jsem si tedy místo v rozvrhu i v hlavě a vůbec toho přerušení nelituju. Naopak, osvobodilo mě a praxe zatím potvrzuje, že hnát se k dokončení magisterského studia nemá příliš smysl. Ovšem zároveň to může být jeden z důvodů, proč byl podzim tak náročný, jak byl. Moje rozhodnutí se bohužel nesetkalo v okolí zrovna s pochopením a zvlášť rodina z toho byla dost znepokojená. A já, stará citlivka, si to samozřejmě strašně beru a nechávám se tím deptat. Ale je to možná jedna z věcí, kterou nastal čas si vyřešit - jsem už jednou dospělá a bude se stávat, že za mnou rodina nebude vždycky stát a nebude schvalovat, co dělám. Některé věci prostě uvidíme každý jinak. Ale dokud jsem já sama pevně přesvědčená, že jednám správně, je všechno v pořádku. Nepotřebuju požehnání od maminky, abych se dokázala rozhodnout, co od života chci a jak toho nejlépe dosáhnu. Vím, myslí to dobře. Bojí se o mě. Avšak letos zřejmě nastal čas si začít věřit a stát si za svým i přes jejich starost.
Podzim se každopádně nesl ve stavu téměř permanentní únavy, lehčí psychické lability (poprvé v životě jsem na tom byla tak špatně, že jsem jedno ráno brečela a málem se nedovedla donutit vstát z postele), snahy vybalancovat učení, překlad, socializaci a u toho všeho nepřijít o rozum. Dařilo se střídavě. Vypozorovala jsem, že mě mnohem víc než dřív ovlivňují jednotlivé fáze cyklu (výstrahy dělohy, že už je opravdu čas ji zabydlit, nebo to bude čím dál horší?), dny plné chuti do práce a nadšení střídaly jiné, kdy jsem po práci dovedla jen lehnout do postele a zírat do stropu či ještě lépe spát. Stalo se ale i spousta krásných věcí - Levandulce se narodil syn a na čas strávený s nimi dvěma se vždycky těším, i když zrovna skoro nemám síly. Konečně jsem zase měla čas vyrazit s některými dobrými dušemi na popovídání do kavárny a tyhlety hovory - dlouhé, do hloubky a plné empatie mě nabíjí jako máloco. Taky jsem během podzimu přeložila nádhernou knížku, která snad brzy na jaře vyrazí do knihkupectví. Mé druhé překladové dítě. Při výuce se mi povedlo konečně zkrotit přípravy na snesitelnou míru, jakš takš vyladit rozvrh a nově jsem začala dělat i jazykové testování, což je i přes jistou rutinnost a jednoduchost nečekaně zajímavá a obohacující činnost. A pořád nemůžu uvěřit tomu, jak nádherné je naše soužití s M - neuvěřitelně mě těší, jak si spolu užíváme ty nejbanálnější a nejkaždodennější okamžiky a ve všech těch těžkých podzimních chvílích mi dodával sílu a optimismus.
V prosinci jsem se pak nestihla ani ohlédnout a smetla mě vlna vánočního venčení se mezi lidi (většinou až nečekaně příjemného, ať už to byl katederní vánoční večírek, vystoupení anglistického divadelního spolku nebo koncert kamarádů). Dárky naštěstí zakoupeny včas a téměř všichni dostali pod stromek hodnotnou literaturu. Snad se bude líbit. Vánoce samotné se sice kvůli cestování přes půl republiky a snaze navštívit v ne zrovna štědrém podílu volna co nejvíc blízkých nenesou úplně v duchu klidu a míru, ale přeci se nám podařilo si to docela užít. Navíc, bílé Vánoce! Jak dlouho už to tu nebylo? Vysočina mi udělala velikou radost, že se alespoň na ten jeden jediný, a právě Štědrý, den ukázala v celé své zasněžené kráse.
Z roku 2016 zbývá už jen pár dní a vím, že se ponesou v duchu velmi, ale velmi usilovné a pilné práce. Bojuju právě s jedním překladem, který mi ne tak úplně sedl, ale pozitivní na tom je, že konec se blíží a pak se budu moct zase rochnit v dalším nádherném, výpravném a bohatém textu.
Tak jako ve světě, i v osobním životě mi přišel rok 2016 jakýsi nedobrý. Prožila jsem spoustu báječných věcí a okamžiků, kdy jsem byla šťastná jako nikdy v životě. Přesto ale, jako kdyby nad tím vším visel jakýsi našedlý mrak, který se rozjasnil právě jen občas na ty chvíle velkého štěstí a silných zážitků. Byl to rok dospělosti - postavila jsem se na vlastní nohy, přestali mě živit rodiče (i když co si budeme povídat, i když mi už neposílají měsíční apanáž, pořád se najdou způsoby, jak mi přilepšit a finanční dárečky od celé rodiny lepí občasné díry v napjatém živnostnickém rozpočtu) a snažím se naučit, jak se protloukat světem na vlastní pěst. Dře to, bolí to a většinu času bych ten "adulting" nejraději zrušila. Ale vyhlídky do budoucna mám přesto nadějné - pořád věřím, že poctivá práce se vyplatí a že jsem ve všech oblastech nastolila směr, kterým se chci držet i v budoucnu. Myslím, že jsem teprve na úplném začátku cesty vpřed. Cesty, která bude zcela jistě náročná, ale s každým krokem bude o něco příjemnější a povede mě tam, kam chci.
První velká kapitola roku 2016. A první velké zklamání. Nechtělo se mi tam a kdybych se mohla rozhodovat znovu, asi bych tam nevyrazila. Prostě to za ty peníze a trable nestálo. Akademicky - nic extra, rozhodně ne jako v Norsku, kde jsem si sáhla na dno, ale taky se toho strašně moc naučila a neustále z toho čerpám. Sociálně? Katastrofa. Sice o sobě ráda říkám, že jsem jezevec, co lidi nepotřebuje, ale opak je pravdou. Finančně mě to hanebně vysálo a to nemluvím o tom, kolik do mě za ten půlrok nalili rodiče. Že bych se dozvěděla něco zvlášť nového o britské kultuře taky úplně říct nemůžu. Takže mi zbývá hlavně to, že jsem, pravda, leccos viděla a trochu si pocestovala. Ale stejně bude nejkrásnější vzpomínkou za celý den čas těch pár dní strávených s M v Záhřebu.
Po příjezdu pak měsíc dohánění zameškané socializace, finalizace prvního překladu a návrat k výuce angličtiny. To zezačátku opravdu moc bolelo, ale naštěstí toho nebylo mnoho. A celou tu dobu hlavně a především těšení na to, až se M vrátí ze svého Erasmu. A následovalo kolečko, kterého jsem se strašlivým způsobem děsila, ale oba jsme přežili ve zdraví - seznamování se s našimi rodinami. Nevím, jestli jsem byla nervóznější z toho, až se setkám jeho rodiči, nebo až mu budu já představovat svoje. Nakonec to ale všechno dobře dopadlo a už se, myslím, jeden k druhému domů vždycky těšíme.
Na začátku července úprk na Sobotku, kde to byla paráda, ale protože jsem celou dobu zpracovávala redakci překladu, vlastně jsem z toho ani moc neměla. Snad to příště vyjde lépe, protože půlku zážitku ze Sobotky dělá všechno ostatní krom samotné dílny. A o to jsem se připravila. Sobotka taky znamenala poslední delší odloučení od M. Pak totiž následovala fáze zabydlování. S jazykem na vestách jsme si dali dohromady pokojíček a postupně si nakoupili i leccos do kuchyně a nakonec jsme si vytvořili úžasně útulný prostor, kde je trávení času neuvěřitelně příjemné. Dokonce tak, že jakmile jsme někde jinde, chca nechca se těšíme do našeho pohodlíčka. A ještě během zabydlování taky přípravy na velkolepý výlet do Skotska. Ten nás myslím hodně stmelil a i když tam byly lecjaké černější chvilky, společně jsme je zvádli. A po návratu už zase ve víru překladů a návštěv u rodičů, aby si nás užili, protože jsme tak trochu tušili, že s nástupem podzimu už to nebude s časem ani energií na cestování tak slavné. Poslední zbyteček léta jsme si užili na chatě v Orlických horách, kde jsme nabrali síly na podzimní dardu.
A ta stála za to. Pro mě podzim znamenal návrat k výuce a snahu vybalancovat ji s časem a hlavně energií na překlad. To se daří jen se střídavými úspěchy a ani teď, ke konci roku, nemám zdaleka vyhráno. Jestli mě letošek něco naučil, tak to, že být každou nohou jinde není tak úplně pro mě. A to se do toho ještě vpletlo moje rozhodnutí přerušit studium. Na jednu stranu vím, že kdybych se s tím vším, co jsem si pracovně naložila, ještě pokoušela napsat diplomku a oborovku a připravovat se na státnice, prostě bych to nezvládla. Uvolnila jsem si tedy místo v rozvrhu i v hlavě a vůbec toho přerušení nelituju. Naopak, osvobodilo mě a praxe zatím potvrzuje, že hnát se k dokončení magisterského studia nemá příliš smysl. Ovšem zároveň to může být jeden z důvodů, proč byl podzim tak náročný, jak byl. Moje rozhodnutí se bohužel nesetkalo v okolí zrovna s pochopením a zvlášť rodina z toho byla dost znepokojená. A já, stará citlivka, si to samozřejmě strašně beru a nechávám se tím deptat. Ale je to možná jedna z věcí, kterou nastal čas si vyřešit - jsem už jednou dospělá a bude se stávat, že za mnou rodina nebude vždycky stát a nebude schvalovat, co dělám. Některé věci prostě uvidíme každý jinak. Ale dokud jsem já sama pevně přesvědčená, že jednám správně, je všechno v pořádku. Nepotřebuju požehnání od maminky, abych se dokázala rozhodnout, co od života chci a jak toho nejlépe dosáhnu. Vím, myslí to dobře. Bojí se o mě. Avšak letos zřejmě nastal čas si začít věřit a stát si za svým i přes jejich starost.
Podzim se každopádně nesl ve stavu téměř permanentní únavy, lehčí psychické lability (poprvé v životě jsem na tom byla tak špatně, že jsem jedno ráno brečela a málem se nedovedla donutit vstát z postele), snahy vybalancovat učení, překlad, socializaci a u toho všeho nepřijít o rozum. Dařilo se střídavě. Vypozorovala jsem, že mě mnohem víc než dřív ovlivňují jednotlivé fáze cyklu (výstrahy dělohy, že už je opravdu čas ji zabydlit, nebo to bude čím dál horší?), dny plné chuti do práce a nadšení střídaly jiné, kdy jsem po práci dovedla jen lehnout do postele a zírat do stropu či ještě lépe spát. Stalo se ale i spousta krásných věcí - Levandulce se narodil syn a na čas strávený s nimi dvěma se vždycky těším, i když zrovna skoro nemám síly. Konečně jsem zase měla čas vyrazit s některými dobrými dušemi na popovídání do kavárny a tyhlety hovory - dlouhé, do hloubky a plné empatie mě nabíjí jako máloco. Taky jsem během podzimu přeložila nádhernou knížku, která snad brzy na jaře vyrazí do knihkupectví. Mé druhé překladové dítě. Při výuce se mi povedlo konečně zkrotit přípravy na snesitelnou míru, jakš takš vyladit rozvrh a nově jsem začala dělat i jazykové testování, což je i přes jistou rutinnost a jednoduchost nečekaně zajímavá a obohacující činnost. A pořád nemůžu uvěřit tomu, jak nádherné je naše soužití s M - neuvěřitelně mě těší, jak si spolu užíváme ty nejbanálnější a nejkaždodennější okamžiky a ve všech těch těžkých podzimních chvílích mi dodával sílu a optimismus.
V prosinci jsem se pak nestihla ani ohlédnout a smetla mě vlna vánočního venčení se mezi lidi (většinou až nečekaně příjemného, ať už to byl katederní vánoční večírek, vystoupení anglistického divadelního spolku nebo koncert kamarádů). Dárky naštěstí zakoupeny včas a téměř všichni dostali pod stromek hodnotnou literaturu. Snad se bude líbit. Vánoce samotné se sice kvůli cestování přes půl republiky a snaze navštívit v ne zrovna štědrém podílu volna co nejvíc blízkých nenesou úplně v duchu klidu a míru, ale přeci se nám podařilo si to docela užít. Navíc, bílé Vánoce! Jak dlouho už to tu nebylo? Vysočina mi udělala velikou radost, že se alespoň na ten jeden jediný, a právě Štědrý, den ukázala v celé své zasněžené kráse.
Z roku 2016 zbývá už jen pár dní a vím, že se ponesou v duchu velmi, ale velmi usilovné a pilné práce. Bojuju právě s jedním překladem, který mi ne tak úplně sedl, ale pozitivní na tom je, že konec se blíží a pak se budu moct zase rochnit v dalším nádherném, výpravném a bohatém textu.
Tak jako ve světě, i v osobním životě mi přišel rok 2016 jakýsi nedobrý. Prožila jsem spoustu báječných věcí a okamžiků, kdy jsem byla šťastná jako nikdy v životě. Přesto ale, jako kdyby nad tím vším visel jakýsi našedlý mrak, který se rozjasnil právě jen občas na ty chvíle velkého štěstí a silných zážitků. Byl to rok dospělosti - postavila jsem se na vlastní nohy, přestali mě živit rodiče (i když co si budeme povídat, i když mi už neposílají měsíční apanáž, pořád se najdou způsoby, jak mi přilepšit a finanční dárečky od celé rodiny lepí občasné díry v napjatém živnostnickém rozpočtu) a snažím se naučit, jak se protloukat světem na vlastní pěst. Dře to, bolí to a většinu času bych ten "adulting" nejraději zrušila. Ale vyhlídky do budoucna mám přesto nadějné - pořád věřím, že poctivá práce se vyplatí a že jsem ve všech oblastech nastolila směr, kterým se chci držet i v budoucnu. Myslím, že jsem teprve na úplném začátku cesty vpřed. Cesty, která bude zcela jistě náročná, ale s každým krokem bude o něco příjemnější a povede mě tam, kam chci.
Na knížku se moc těším!
OdpovědětVymazatDospívání je moc těžká činnost a vůbec se o ní nedá říct, že by byla bůhvíjak kratochvilná. Skoro o ní někdy pochybuju jako o činnosti ukončitelné. Ale naštěstí s věkem přichází mírné zklidnění. Anebo si na to prostě člověk zvykne :-)
Měla jsi krásný rok. Z pohledu kámošky mi jako nejzásadnější přijde tvé rozhodnutí jít si za svým (názorům okolí navzdory) a držet se toho. To je totiž to nejtěžší. Ty víš, že je to správné. Ale ti nejbližší s tím nesouhlasí. A bez podpory se to dělá hodně blbě. A pak ten tlak dokázat jim, že to i přes jejich nesouhlas zvládneš. Pocit, že je třeba něco dokázat. Doufám, že se mýlím, a že to tak nemáš.
OdpovědětVymazat