Článek po skoro dvou měsících. Ani si nepamatuju, kdy naposled jsem měla tak strašlivě dlouhou psací pauzu. Jestli jste si třeba mysleli, že nepíšu, protože zrovna řeším nějaké osobní sračky, měli jste pravdu. V prvních dvou třetinách října na psaní nebylo mnoho času a po mých pětadvacátých narozeninách na konci října už na psaní nebyly síly, protože se můj život otřásl v základech. Jak? Rozchod, jak taky jinak. Z pana Darcyho se vyklubal spíš pan Schmarcy (nebo Farcy, vyberte si dle libosti) a náš sedmiletý vztah skončil po úmorném a trýznivém rozchodovém týdnu tak, že se Jaroslav odstěhoval a od té doby jsme se neviděli. První dny byly strašlivě těžké. Za celý svůj život jsem se tolik nenaplakala. Udělala jsem ale jednu věc, o které jsem si nejdřív nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, ale která se nakonec ukázala jako bezvadné rozhodnutí. Otevřeně jsem napsala na Facebook, tu zatracovanou sociální síť, že jsem po rozchodu, že mám zlomené srdce a že ocením jakoukoli pomoc a podporu. Chvíli jsem se bála, aby to nevypadalo jako žebrání o pozornost, abych nebyla za trapku a zoufalku. Ale pak jsem si řekla - čert to vem! Pokud to někdo uvidí takhle, asi to není člověk, se kterým bych se chtěla kamarádit, a ti ostatní budou rádi, že ví, jak to se mnou je. Odezva byla úžasná a moc mi pomohla překonat ty nejtěžší první dny. Kromě toho mě taky neuvěřitelně podrželi rodiče a brácha a samozřejmě všichni moji nejbližší přátelé. Věděla jsem, že mám kolem sebe skvělé lidi, ale stejně mě to, co pro mě dělali a dělají, ohromuje. Nechci tvrdit, že už je to všechno za mnou. Určitě není, ale věřím, že tím nejhorším už jsem si prošla a spíš než ta strašlivá řezající bolest už mě čeká spíš jen tak občasné pobolení ve slabších chvilkách.
Kromě toho, že mi úžasně pomáhají lidé kolem mě, má určitě zásluhu na tom, že se doteď nepřežírám zmrzlinou a neposlouchám teskné písně i to, že mám pořád co dělat a daří se mi v tom. S divadlem pomalu dolaďujeme představení a už se moc těšíme na premiéru 15. prosince. Se sborem se nám povedlo dát dohromady maličké vystoupení s koledami, kterým zpestříme katederní vánoční večírek. Erasmus jsem nakonec nevzdala a tak už sháním cenově přístupné bydlení v Bristolu a začínám se psychicky připravovat na lednový odjezd. A hlavně se mi teď splnil velký pracovní sen, v jehož světle konec vztahu, ať byl dlouhý jak chtěl a ať proběhl jakkoli, bledne a stává se naprosto nepodstatným. Tvrdě jsem pracovala na tom, abych se ve svém profesním životě někam dostala a konečně jsem dostala příležitost ukázat, že na to mám. Tak mi prosím držte palce, ať to tak opravdu je :-).
No a v neposlední řadě se musím přiznat, že jsem tak trochu zamilovaná. O tom, jestli je to trochu nebo moc se sama nemůžu úplně rozhodnout a nechci dělat žádné závěry, když ještě nemám pořádně odžitý rozchod, ale tak či onak jsem za to moc ráda. Je to samozřejmě čistě platonická záležitost a nemám nejmenší tušení, jestli ve mně můj objekt zájmu vidí víc než svou . . . inu, buďme upřímní, učitelku, ale to nevadí. Strašně si užívám ty motýlky v břiše a čas strávený v jeho přítomnosti. Vlastně ho ani neznám tak dobře, ale to, co o něm vím, mě nepřestává okouzlovat. Je to, jako kdyby Všehomír odněkud vyštrachal můj popis chlapa snů a rozhodl se, že ho teda sešle na zem a hodí mi ho bohužel ne k nohám, ale aspoň do třídy. Možná je doopravdy úplně jiný a vlastně vůbec není tak skvělý, jak se mi zdá. A nebo je. Tak jako tak je to dobrá zpráva o tom, že chlapi dle mého gusta existují a dřív nebo později se najde takový, se kterým budu šťastná. Jen tak mimochodem, ten můj muž snů, ten bude muset umět tancovat a hlavně rád tancovat. Včera jsme totiž byly s kamarádkou na celodenní balfolkové akci a bylo to zase neuvěřitelně krásné a nehodlám se smířit s ničím menším, než s mužem, který mě okouzlí mazurkou. Už se na tebe těším, můj milý! :-)
Žádné komentáře:
Okomentovat