Ráda se v životě nechávám provázet příběhy a písněmi. Nač hledat vlastní slova, když už to někdy někdo řekl stokrát lépe nežli já? Lidi si rádi myslí, že jejich prožívání je unikátní, neopakovatelné a jedinečné (a do jisté míry jistě je), ale právě písničky a příběhy ukazují, kolik toho máme společného, že si všichni v jistou chvíli procházíme tím samým. V den, kdy se můj předchozí vztah začal bortit, jsem na koncertě uslyšela svou oblíbenou písničku Písek a uvědomění, že bude brzy platit i pro mě, mě zasáhlo jak rána pěstí do žaludku. Na druhou stranu je v ní ale i naděje - "radši zkusím někde jiný příběh, který bude lepší konec mít, ale už teď ti můžu říct, že mi nescházíš". Věděla jsem, že ve chvíli, kdy budu cítit, že tahle věta opravdu platí, budu volná. Ale co do té doby? Jak přežít? Jak zůstat silná? Člověk musí přečkat bouři, postavit se jí a proplout za horizont. Ta písnička byla vždycky moje, i přes ten lehce náboženský podtext a pomohla mi si uvědomit, že mám sílu to všecko přečkat. Sílu vytrvat. I should've realised there's no reason to be frightened.
Ta chvíle, kdy jsem věděla, že už jsem připravená být sama a dívat se bez výčitek a stýskání vpřed, přišla dokonce mnohem dřív, než jsem se odvážila doufat. A nejvíc mě na tom těší, že jsem se sebrala sama. Já nejsem z těch, co po těžký ráně nevstanou.
Začala jsem si před nedávnem pročítat staré zápisy z blogu. Začala jsem těmi z Norska a připomnělo mi to, jak obrovská a nádherná zkušenost Erasmus byl a začala jsem se konečně těšit na ten další. Všechno v tu chvíli zapadlo na své místo, všechno bylo tak, jak mělo být. Znovu jsem si přečetla svůj dávný zápis o tom, že šťastnej život není o tom, jestli někoho mám, ale o tom, že mám sebe samu. Na chvíli jsem se ztratila z dohledu, zapochybovala. Ale to už je naštěstí pryč. Mimochodem, dost mi v tom taky pomáhá terapie. I když jsem si ji původně domluvila, protože jsem se bála, že ten rozchod prostě nerozchodím, nakonec se tohle téma smetlo ze stolu poměrně rychle. Teď už se zaobírám jinými věcmi, prohlížím starší bolavá místa, dávám si věci do souvislostí. Je to fascinující cesta plná objevů, která mi celou dobu dokazuje jediné - ať se děje cokoli, všechno mám ve svých rukách.
A aby se ukázalo, jestli si tady jen tak honím triko a neplácám, rozhodl se Vesmír či kdo to má všecko na starosti, že si mě trochu otestuje. A tak mi poslal do cesty muže, který o mě stojí. A o kterého stojím já. Zažehla se jiskra, která zapálila svíčku. A dokud svíčka hoří...
Žádné komentáře:
Okomentovat