Les Mis

Nedá mi to, abych se nepodělila o dojmy z včerejší návštěvy kina. Jak už víte, vyrazila jsem na Bídníky a přiznám se, že jsem sice byla zvědavá, ale mnoho jsem toho nečekala. A první část filmu vypadala, že mi dá za pravdu - přišlo mi to takové jalové, nebyly tam zrovna nejsilnější melodie a hlavně hned první scéna mě zklamala - čekala jsem něco více strhujícího, mohutnější sbory, více emocí a zoufalství ubohých galejníků.
Co mě ale zaujalo na první poslech (koneckonců, aby ne, internet je těchto zpráv již plný), byl hlas Russela Crowa. Sytý, nádherně položený, mužný, barvitý, přesně ten, který bych mohla poslouchat snad pořád. Příslib tedy nejdříve poněkud rozporuplný, ale protože všichni víme, že Javerta je v Bídnících dost a dost, těšila jsem se, že si užiju alespoň toto potěšení.
Nicméně další pokračování už se mi zamlouvalo mnohem více - děj nabral spád, vztahy se začaly vyostřovat, vyrostly barikády a jednoduché melodie se pomalu začaly spojovat v jímavé vícehlasy. Moje nadšení rostlo a  cítila jsem se naprosto frustrovaná, že v kině nemůžu tleskat - ostuda! Krom vynikajících výkonů všech herců pomáhala autentičnosti taky kamera - často byla až neúnosně blízko a nikomu to nelichotilo - červené oči, nosy, všechno tohle jen přibližovalo, jak mizerně se tihle lidé asi měli. Oproti tomu kostýmy byly pěkně vypulírované, každá barva byla evidentně přesně vybrána, aby podtrhla krásu/ošklivost/energii/moc dané postavy. Skoro každý záběr  by se dal zastavit a udělat z něj obraz, zvláště některé scény si o to vyloženě říkaly. Vůbec mám pocit, že na vizuální stránce obecně se pracovalo velmi pečlivě a věnovala se jí stejná pozornost jako hudbě.
Tak jak tak, filmoví Bídníci jsou podle mého názoru naprosto profesionální dílo a nechybí jim ani špetka espritu, které je zvedá výš než některé jiné filmové muzikály (například nad selanku Fantom opery). Máte-li muzikály rádi, neváhejte a na Bídníky si do kina zajděte. Litovat rozhodně nebudete!

A mí oblíbenci?

Gavroche

Eponine

Javert

A co vy a Bídníci?