Finále v dohledu

Tak jsem se už chtěla radovat, že finále není v dohledu, že už je finále přímo tady. No, pomýlila jsem se a ze "staré" práce ještě zřejmě zbývá poslední směna. Radost z toho nemám, ale čo už. Hlavně, aby to už bylo brzo za mnou. Byl to rozhodně jeden z důvodů, proč bylo poslední dobou na blogu ticho. Spolu s přípravami na výuku mi práce zabírala poměrně dost času a užírala mi opravdu hodně sil. To se tak stává, když děláte něco, co prostě není pro vás. Každopádně konec už je opravdu na dosah a 5 hodin už je malina.
Taky vám přijde, že ty prázdniny neuvěřitelně rychle utekly? Mám pocit, jako by tu bylo jaro (například s podobným počasím jako teď, tedy v době výletu do Prahy) a pak střih a najednou je tu zase podzim a s ním školní rok a další legrace. Snažím se povzpomínat, co se událo od doby posledního zápisu a jde to jen ztuha. Vypadá to, že hlavní zaznamenáníhodnou událostí byl výlet do Budapešti. První opravdová dovolená jen s panem Darcym. Po 6 letech, co jsme spolu. Jsme trochu opoždění, no, nedá se nic dělat. Musím ale říct, že Budapešť jsme si užili. Počasí nám docela přálo, takže i když jsme bydleli v té trochu ošklivější části Budapešti, doťapkali jsme si i do malebného centra. Okouzlila mě budova parlamentu, protože je nádherná a nechápu, jak ji pořád udržují tak zářivě bílou. Že by Lanza? V parních letních dnech na místním plácku navíc pouští z chodníkových trysek osvěžující vodní páru, což je prostě epesní! V Budapešti mají taky prima zoo, která je teda ale fakt veliká. Můžete si tam poňuchat klokánky, emu a dokonce si i šáhnout na lenochoda. Nějak se nám nepovedlo se jít nechat hýčkat do lázní, ale aspoň máme o důvod víc se tam zase brzy vrátit.
Po výletě do Budapešti jsem se konečně zase po měsíci podívala domů a to byla paráda. Babiččina zahrádka už je plná zralé zeleniny, takže jsem pak jela do Brna s taškou narvanou domácí bio-sklizní. Nejenom, že je to skvělá bašta, ale člověk takhle i dost ušetří. Dokonce jsem poprvé v životě udělala cosi jako salát, snědla ho a pošmákla si! V oblasti stravování ovšem došlo ke změně. Jedna věc vedla k druhé a už nejím podle veganských zásad. Není to tak, že bych se nějak vědomě rozhodla se na to vykašlat, spíš tak, že už jsem nemohla ani vidět pečivo z jakoukoli pomazánkou, doma zrovna nic jiného nebylo a já měla hlad, tak jsem si udělala míchaná vajíčka. V Budapešti jsme měli zaplacené snídaně a samozřejmě jsem si o veganských možnostech mohla nechat tak akorát zdát. A připomenutí chuti opravdových míchaných vajíček, ne tofu náhražky (ano, hádáte správně, uzené tofu už taky nemůžu ani vidět) a sýrů . . . mě omámilo. Pořád si myslím, že veganství má smysl, tělu jako výživa stačí a netvrdím, že se s ním loučím nadobro. Jen si teď asi chvíli dopřeju odlehčený režim, protože minimálně moje chuťové buňky z něj šílí radostí.
Včera jsem se sestřenkou, která se dneska stala studentkou osmiletého gymnázia, (stejného, kam jsem před . . . sakra, 12 lety! . . . nastupovala i já) vytvářela epesní podzimní bucket-list. Kupodivu nás to obě hodně chytlo, tak jsem měla příjemnej pocit, že spolu děláme něco jiného než hrajeme počítačové hry a venčíme psy. Vypadá to, že tento podzim bude nabitý, protože jsme toho vymyslely na bucket list opravdu hodně. Navíc ještě Andělka dala dokupy kulturní program a nestačíme valit oči, kolik skvělých akcí se v Brně chystá. Speaking about culture - v rámci Filmového léta ve Scale jsme byli s panem Darcym na Walterovi Mittym a byli jsme až nečekaně nadšení. Hlavně teda já. Protože prostě nádherná hudba, úžasné záběry, příběh sice naivní a trošku klišovitý, ale přesně uhodil na mou snílkovskou a toulavou strunu. Jestli se tedy chcete naladit na příjemnou snivou atmosféru, určitě se na Waltera taky koukněte!