Čím víc toho vím, tím víc vím, že nic nevím. Jak moudré a jak pravdivé. Po přečtení mnoha esejí o Ruthwelském kříži (nebo bych raději měla říci monumentu?) vím jistě jen jediné - že s jistotou o něm nemohu tvrdit vůbec nic. Díky všem bohům za to, že nestuduji historii, protože bych velmi brzy skončila v blázinci. Ten pocit, že prostě nevíte a jakákoli hypotéza, sebereálnější, může být úplně mimo, protože prostě není způsob, jak zjistit, co bylo před stovkami let, je naprosto destruktivní. Úplně chápu, proč je Vegard Ylvisåker tak v háji z toho, že neví, kdo postavil Stonehenge a proč. Tohle jsou věci, který dělaj z lidí alkoholiky a drogově závislý.
Posledních pár dní bylo tak nějak úplně na nic, rozpadla se mi denní rutina (do postele dlouho po půlnoci, z postele v 9 nebo v 10, málo práce, hodně bolestí hlavy), nicméně snad už se zase všecko konsodiluje a dává do pořádku. Já říkám - není se co divit! Temná polovina roku je tady a tu není radno podceňovat. Na druhou stranu, proč se tomu nepoddat? Minimálně ta melancholie vlastně není až tak nepříjemná, člověku to pomůže se zklidnit, vnímat spodní proudy a, kupodivu, taky jít dopředu.
Těch pár dní jsem toho měla opravdu nějak příliš - připravovala jsem prezentaci na pondělí (kupodivu, to je něco, co vždycky dělám s chutí a nikdy od toho neprokrastinuju, což asi znamená, že jsem rozená učitelka), mezitím se snažila prokousat tunou esejí o Ruthwellském kříži, do toho překládat staroangličtinu, plánovat návštěvy (v listopadu za mnou přijedou hned dvě, těším se jak malá!), ... bylo toho moc a nestíhala jsem vůbec tak, jak bych si představovala. Pochopila jsem, že můj mozek za jeden den dokáže přijmout jen určité - značně omezené - množství informací, zvlášť z oboru, kterému až tolik nerozumí. Stejně tak prostě tři stránky staroanglického textu nepřeložím za hodinu, i kdybych kdovíjak chtěla. A je to tak naprosto v pořádku! Jen moje perfekcionistické já pořád nějak nesouhlasilo a naopak provokativně poukazovalo na to, že vůbec nemám čas číst doplňkovou četbu ke všem předmětům a se všemi kurzy na Courseře už jsem pozadu až hanba! Pak se mi ještě myšlenky čím dál častěji začínají stáčet k tomu, že vlastně vůbec nevím, co budu dělat příští semestr (kromě psaní bakalářky) - kde budu bydlet, jestli si budu hledat práci nebo dělat CELTA kurz nebo obojí nebo nic ...
Až včera se mi povedlo se trochu pozastavit a uvědomit si, že na tom není nic špatného. Dělám, jak můžu a nemá cenu si vyčítat, že nejsem super žena a super student a super nevim kdo. Prostě není možné stíhat všechno a pokud něco umím, je to, myslím si, oddělit potřebné od nepotřebného. Vždycky se snažím pracovat na tom, co je aktuální, důležité, a rozvrhuju si práci tak, abych nemusela dělat věci na úplně poslední chvíli. To přece něco znamená! Ne každý to dokáže!
Dnes jsem si teda zakázala jakoukoli stopu výčitek za to, že jsem vstala až v 10 dopoledne, či za to, že jsem stihla udělat "jenom" všechen překlad na zítřek a dočíst dlouhou, nicméně velmi zajímavou esej k Ruthwellu. Uvařila jsem kotel cizrnového kari s květákem a konečně si taky našla čas na peeling, vyčištění pleti a pořádnou horkou sprchu. Pokoj jsem si vyvoněla vonnou tyčinkou a jako kulisu jsem poslouchala skvělé mixy od Idril. A, světe div se, nedostavila se zatím žádná bolest hlavy, mám ze sebe dobrý pocit a i kdybych dnes už nic do školy neudělala, vím, že jsem tenhle den nepromarnila. Doufám, že se mi dneska podaří dostat se v rozumnou dobu do postele a hlavně, že ten klid a odhodlání, které jsem dneska získala, mi vydrží a že mě zase nepřepadnou sebe-obviňovací nálady, malátnost a nepohoda.
Žádné komentáře:
Okomentovat