Taši Dele

Uznávám, že nemít počítač mělo poměrně dost výhod a když jsem si zvykla, že holt musím dělat překlady v ruce (a že to je otrava!) bez online slovníků a gramatik (a že mi to bez nich jdu ztuha), docela jsem si to užívala. Tak například - člověka to víc táhne ven. Respektive, možná ho to táhne ven úplně stejně, ale ta vůle zvednou zadek a jít se projít se pak hledá snáze. Taky víc čtete. Možná napíšete povídku a možná složíte písničku. Víc hrajete na ukulele a na flétnu, víc zpíváte. Víc se ochomejtáte v kuchyni, protože víte, že tam dřív nebo později někdo přijde a budete si moct popovídat. Hodně klepete ostatním lidem na dveře a nikdy vás nevyhodí.
Nicméně bezpočítačové období dnes končí, protože Winfried odjíždí na týden domů a rozhodl se, že počítač s sebou rozhodně potřebovat nebude, tak že prý si ho tady mám nechat. Tak jen doufám, že toho rozhodnutí nebude litovat. Taky byl tak laskav, že mi ponechal klíče od svého pokoje, takže až mi přijedou rodiče, nebudeme se muset mačkat tři u mě, ale já si půjdu spát hezky vedle. A dva dny potom, co se Winnie vrátí, zase odjíždí Monika, takže budu pak zneužívat k přespávání její pokoj. Je to neuvěřitelné, jak jsou tady všichni ochotní a rádi si vypomáhají. Bez ptaní, bez říkání, úplně automaticky. Chudák Winnie byl teď krapet nemocen, tak jsem mu mohla alespoň částečně oplatit všechno, s čím mi zatím pomáhal - starala jsem se o přísun čerstvého (a silného) zázvoráku, ovocné svačinky a občasný oběd či večeři. Taky se mi strašně líbí, že se tady nenosí taková ta falešná skromnost - když někdo něco nabídne, je to většinou s díky přijato. Nemusíte pobízet dvakrát.
Počasí je tady teď trochu jako na houpačce - ještě na začátku minulého týdne byla zima jak v psírně, každou chvíli pršelo a vypadalo to už úplně podzimně. Déšť postupně přešel a zůstala jen příjemný podzimní chlad a ospalost. Postupně zase začalo vykukovat sluníčko a když jsme včera odpoledne šly s Jo na procházku k jezeru, bylo úplné babí léto. Na koupání už je přeci jen dost chladno, ale nedalo nám, abychom si alespoň nevyhrnuly kalhoty a nešly si smočit nohy. Toutaly jsme se venku skoro tři hodiny a vykládaly o všem možném. Když k tomu připočtu odpolední povídání s Winniem, kdy jsme se potkali mezi dveřmi na chodbě a nakonec jsme propovídali v kuchyni nad čajem dvě hodiny, musím uznat, že neděle se nesla v příjemně konverzačně-filosofickém duchu.
Mimochodem, víte jak jsem minule psala o tom, jak mi chybí objímání? Když něco chceš, řekni si o to. As easy as this. Všichni se toho nadšeně chopili, a tak máme objímací terapii. Netvrdím, že tím pádem jsem úplně v pohodě a že mi to naplňuje veškerou potřebu fyzickýho kontaktu, ale je to fakt nádherný, nechat se párkrát za den pevně obejmout. Daří se mi navíc držet si ranní rutinu s jógou a meditací, a díky tomhle všemu se cítím fajn jako už dlouho ne. Jsem strašně ráda, že jsem se rozhodla seknout se vším, co jsem měla doma jisté, a vydala se do světa. Zatím mě Vesmír za tu odvahu odměňuje měrou vrchovatou.