Onomatopoetism

Ve čtvrtek poslední přednáška, v pátek od rána do večera v práci a v sobotu tedy začátek zkouškového. A není lepšího času, kdy na sobě zase začít trochu makat! Výše zmíněné video se stalo mým nejoblíbenějším podkladem pro cvičení. Má to dobrou rychlost i rytmus, nakopává to, je to funny a nevadí mi pouštět si to pořád dokola.
Ráno jsem se, jako obvykle, probouzela s Tarou, dělá mi to náramně dobře. Najednou vidím, jak je moje tělo ohebnější, víc toho zvládne, cítím se v něm příjemněji. Když si ráno zacvičím, mám hned na začátku dne dobrý pocit, že jsem pro sebe něco udělala a všechno jde jaksi lehčeji. Dál jsem ale pokračovala vydatným studiem - v úterý padne kosa na kámen a uvidí se, jak moc rozumím afro-americké kultuře, co vím o otroctví a Harlem renaissance, jestli jsem se poučila. Doufám, že jo. Jsem na sebe pyšná. I když jsem ztratila nějaký čas poflakováním se na internetu, bylo ho minimum, zato úspěšně prostudovaných pomodor bylo přehršel. Ale když tak na mě zpoza oken pokukovaly sluneční paprsky a viděla jsem, jak vítry pofukuje čerstvě zelenými listy na stromě u okna, bylo mi jasné, že jen u učení to zůstat nemůže. Nejdřív jsem si myslela, že si udělám jen krátké kolečko na Mírák a zpátky, ale nedalo mi to. Toulala jsem se Masarykovou čtvrtí a nakonec mě nohy zanesly až do Žabovřesk k Jurkovičově vile. Tahle perníková chaloupka mě neustále přitahuje a dojdu k ní skoro pokaždé, když se odhodlám udělat si procházku (což, bohužel, není ani zdaleka tak často, jak bych chtěla). Moc mě mrzelo, že jsem si s sebou nevzala foťák, protože na malém prostoru těchhle dvou čtvrtí je neuvěřitelné množství úžasně malebných míst. Některá jsou naopak až neuvěřitelně nepatřičná - například stará rozpadající se vila, jejíž zahrada je do posledního místa zaskládaná starým haraburdím - několik prastarých aut (a všechna k prasknutí nacpaná starými krámy), nádobí, matrace, nábytek. Potkala jsem taky medvěda, seděl na zahradě opřený o sloupek plotu a mezi jeho uchem a plotem si už pavouci stihli udělat lanové centrum. Chudák malý, bylo mi ho líto, ale neodvážila jsem se ho vysvobodit. Cestou zpátky jsem se stavila v Brněnce a odměnila se lahví vody (s vidinou krátké procházky jsem si samozřejmě pití nevzala) a malým balením rozmarýnových brambůrek. Nedalo mi to, když jsem viděla, že jsou z brambor kousek od nás. A jsem na sebe patřičně hrdá, že jsem je nesnědla na posezení!
Po příchodu jsem si změřila trasu - krásných čtyři a půl kilometru, mám z toho radost. Ale konečně mi dochází, že číslo není to důležité, důležitý je pocit. A ten byl celou procházku naprosto báječný. Když jsem byla rozpohybovaná, dala jsem si ještě Jillianiny standing abs, které jsem prostřídávala s kliky o stěnu. To je úplně boží vynález pro nás, kteří neudělají pořádně ani jeden dámský klik. Stejně tak jsou standing abs skvělé, protože při cvičení v leže se stále potýkám s tím, že tahám krkem a nevím, jak se toho zbavit. Inu, nastartovala jsem si to zkouškové hezky. Tak doufám, že mi to taky vydrží!

A odměna za to, jak jsem šikovná? Vidím to jasně - další díl Broadchurch. Je to britské, je tam Tennant a mluví se silným skotským přízvukem, odehrává se to v přímořském městečku a je to napínavé jako kšandy.

A má to dechberoucí soundtrack. Ólafur Arnalds si evidentně říká o bližší prozkoumání.

Doufám, že i vy najíždíte do zkouškového plní sil a odhodlání. We can make it!