Nemám ráda pracovní večůrky. Nemám ráda vlastně vůbec žádné tadytyhlety společenské akce, kde se sejde nějaký kolektiv a snaží se kamarádit. Problém je totiž v tom, že já se kamarádit nechci (ale možná je to to klasické - you're not afraid of people, you're afraid of rejection), nemám ráda small talk a nebaví mě korzovat od skupinky ke skupince a dělat, že mě zajímá, o čem se zrovna baví. Rozhodně je to taky tím, že si myslím, že oni na mě jsou zvědaví asi tak, jako já na ně. A úplně nejvíc miluju, když se teda rozhodnu, že už jsem se společensky vyžila až až, chci stihnout poslední trolej a to je hned - a kam jdeš, ty už jdeš, nikam nechoď, však to máš kousek, dojdeš to pěšky, tak tu zůstanem až do rána a pojedeš raňákem, blábláblá. Nejvíc přemlouvaj samozřejmě ti lidi, se kterejma jste během večera neprohodili nic než pozdrav. Piss off, my precious collegues.
Samozřejmě, že moje rozmrzelost má trochu víc dalších příčin. Třeba to, že šéfovou, které je třicet, nabaluje kluk o rok mladší než já, zve ji na večeři do luxusních podniků ... jó, taky bych si dala líbit. Ani by to nemusel bejt zajíc a ani by ten podnik nemusel být luxusní. Nejlepší je, že šéfová někoho má a to tomu mlaďochovi zatím neřekla. Tvrdí, že prej je to proto, že nám na večůrek chystal občerstvení a míchal drinky, tak aby náhodou ještě nevycouval. Ale my víme, jak to je. Dělá jí to sakra dobře, celý večer se bavili jen spolu. A já prostě sprostě závidím, protože se poslední dobou při pohledu do zrcadla dost děsím a když si holt nepřipadám krásná sama sobě, tajně doufám, že aspoň někdo jinej by mohl bejt postihnutej akutní slepotou a něco na mě vidět. Na jednu stranu jsem ráda, že je pan Darcy pryč, protože mě nevidí (a nemusí poslouchat tyhlety kydy a taky mi nemusí mazat záda smradlavým roztokem proti akné), na druhou stranu je to škoda, protože věřím, že trocha toho muchlání by mi hned spravila náladu i vizáž.
Taky jsem rozmrzelá, protože rozhovor s dvěma fakt chytrejma lidma, pohledným doktorským studentem enviromentální historie a neméně pohlednou studentkou uměnověd a historie mi zase jednou připomněl, jak děsně "prestižní" obor to studuju. Měli jste vidět, jak se zatvářili, když jsem zmínila Jane Austenovou. Na jednu stranu mě těšilo, že jsem jakš takš dokázala držet krok s tím, o čem se bavili (ač ne vždy), na druhou stranu ve mě něco křičelo - ty přece taky studuješ zajímavej a užitečnej obor, taky jsou tam velký myšlenky a má to co dělat s blahobytem a prosperitou lidstva, tak proč se k sakru cejtíš jako takovej debil? No nic.
Dobrá zpráva je, že bakalářka už začíná dostávat krapet jasnější obrysy, mám více méně vytyčené téma (i když vágní zadání do registračního formuláře ještě budu muset trochu přitesat) a začínám si shromažďovat sekundární literaturu. God bless my supervizor to-be, protože ač to vlastně není tak úplně její parketa, už teď mi doporučila asi 4 zajímavé knihy a vím dobře, že není všem dnům konec. Doufám, že někdy během ledna bychom mohly podepsat registrační formulář a tjadá! Pak už to půjde jako po másle :-).
A mám nový boty. Místo starých rozbitých, nestály ani korunu, protože ty staré rozbité jsem šla reklamovat a mohla si místo nich vybrat jiné. Jsou boží a sexy, mají 8,5 cm podpatek a jsem v nich božská. Kdybych mohla být jen chodící nohy a zadek, připadala bych si jako ta nejvíc sexy ženská na světě!
Ale nenechte si mnou zkazit náladu. Pořád je advent, pořád můžeme poslouchat (a zpívat a hrát) koledy, pořád je život dost boží. Ten můj určitě. Protože zejtra volno a koncert ♥ a pozejtří Louskáček a to bude taky nádhera. Příští týden sice nějaké ty testy, ale taky přijde objednávka z Lushe, vánoční dárky pro smečku zdárně přibývají a hlavně, za dva týdny už tu bude pan Darcy. Takže je to jasné - pokud mě nikdo nebude nutit chodit na pracovní večírky, budu happy little Christmas fairy!
Žádné komentáře:
Okomentovat