1% inspiration, 99% perspiration

Městečko je pod ledem. Nemůžu vyjít ani na dvůr, protože pak kloužu jako po másle a mohla bych si rozbít čumák. Nesnáším, když nemám pevno pod nohama a nevím, kam se řítím. Nikolivěk ale v abstraktním slova smyslu, naopak se mi docela začalo líbit nechávat některým věcem volný průběh. Nechat se houpat, čekat, čím mě kdo překvapí.
Přijel pan Darcy a přijel taky kocour. Kocour se schovává pod postelí a nevyláká ho ani slanina. Pan Darcy se naštěstí nikde neschovává, i když je vidět, že by možná chvílemi chtěl. Je to šok, v jednu chvíli jste někde daleko, kde je všechno úplně jinak, v tu druhou jste v přecpaném šedivém Brně nebo na ospalém vysočinském maloměstě. Lusknutím prstu se člověk může pohybovat v čase a prostoru, ale je otázka, jestli mu to nakonec k něčemu je.
Já se chvílemi zamýšlím a zjišťuji, že co bylo před půlrokem pravdou už je dnes pomýlené. A za další půlrok to bude všechno třeba ještě úplně jinak, kdo ví? Nevím, jestli se moje touhy změnily nebo jsem si jen dovolila si je přiznat. Ať tak či tak, trávím teď hodiny u klavíru, cvičím a piluji. Virtuos ze mě už asi nebude, ale přesto si myslím, že mám kam stoupat. Učím se druhé hlasy, i když ty první nemá kdo zpívat. Nevadí, zahraju si je a budu předstírat, že to tak má být. Nakonec jde vždycky o tu harmonii a ta tam je. Asi nastal čas perspirovat, aby mohla přijít Múza. Nebo už je tady?