Nesnesitelná lehkost bal folku

Když vstoupíme na loď, lehounce se nám pohupuje pod nohama. Dneska vyplouváme! Koncentrace proužků vyšší než malá, objeví se i kapitánské čepice. Ale rychle do podpalubí, už se začíná! Za pódiem visí černobílá vlajka a i když na vyvěšování vlajek a národní hrdosti moc nejsem, tak nějak mi tam dělá radost. Možná proto, že ta vlajka není moje, není naše, jen jsme si ji vypůjčili, abychom všemu tomu krásnému, co nám z Bretaně dovezli, vzdali hold.

K snídani crêpe avec crème caramel au beurre salé, protože to je jako když máte v puse nebe s kapkou moře. Ale pak pro jistotu ještě galette au fromage, protože palačinky si doma ještě čas od času udělám a i na ten slaný karamel mám recept, ale ke galettkám jsem se pořád ještě nevybičovala. A všechno to zapít samozřejmě ciderem, protože je sobota a vlastně skoro prázdniny a vůbec, je fête de la Bretagne a co jiného tedy pít než chistr?

Tváře známé i neznámé. Návštěva z Německa, co tančí tak, že jsem to ještě v životě neviděla. Do tance dávají tolik energie, že strhnou i všechny ostatní. Po jedné písničce "bretonského poga" (přiznávám, pořád jsem v těch názvech ztracená jako Maďar v kukuřici) všichni popadáme dech. Tak to zklidníme mazurkou. 

Mazurka. Kdybych si měla vybrat jeden jediný tanec, který bych tančila až do konce života, byla by to právě ona. Protože je nejcitovější. Nejintimnější. Nejsmyslnější. Protože si v ní můžeme dělat, co chceme. Protože můžu jenom zavřít oči, přitisknout se a nechat se vést. Protože pro jednou se úplně poddám a když otevřu oči, zjistím, že jsem v záklonu s hlavou až u země a že se ani trochu nebojím. Protože mazurka je intenzivní a osvobozující. Ne nadarmo se jedna jmenuje Trafic d'orgasmes. A protože na mazurky jsou ty nejnádhernější melodie. 21 Gramas od Fol&ar můžu slyšet stokrát, tisíckrát, a pokaždé se mi z ní maličko zastaví srdce.

K zástavě srdce dojde i tentokrát. To když vzduchem zní jenom harfa, opravdová, přenádherná veliká harfa a my stojíme v kruhu a v jeho středu tančí dvojice se zavřenýma očima. Tančili nejdřív kdesi vedle, ale jsou tak nádherní, že se na ně chceme všichni dívat. On něžně, ale jistě vede a ona se s úsměvem vést nechává. Je to dokonalá souhra pohybu dvou těl, kruhu kolem nich a hudby. Přítmí v podpalubí a tlumená světla atmosféru dokreslují do snové dokonalosti. Už chybí jen ty ohňostroje, které jsme slyšeli při vyplouvání.

Ale není to jenom o tanci ve dvou a pomaloučkém vychutnávání jednotlivých tónů. Taky se hodně skáče a dupe tak, až se divím, že jsme se ještě nepropadli přímo do Vltavy. Při gavottě se vždycky rozběhneme, že skončíme málem mezi muzikanty. V údivem zjišťuju, že najednou mi vůbec nevadí, že je kolem spousta lidí a všichni děláme to samé. Davovost, která takovéhle situace obvykle provází, se jaksi nedostavuje, a tak nepřichází ani pocit tísně, diskomfortu a strachu. Ze všech tváří čiší radost a při náhodném očním kontaktu se úsměvy ještě trošičku rozšíří. Je to snad to palmerovské I see you. Thank you. Sdílíme společně možná jeden okamžik, jednu píseň, jeden večer. A i když se třeba jinak celými životy míjíme, na tu jednu chvíli jsme spolu a je to příjemné. Díky hudbě a tanci jsme jedno. Bez výhrady a bez výjimek.

Slečno, tančíte scottish?

Usměju se.

Tančím.  

  

Pětadvacet. A co dál?

Článek po skoro dvou měsících. Ani si nepamatuju, kdy naposled jsem měla tak strašlivě dlouhou psací pauzu. Jestli jste si třeba mysleli, že nepíšu, protože zrovna řeším nějaké osobní sračky, měli jste pravdu. V prvních dvou třetinách října na psaní nebylo mnoho času a po mých pětadvacátých narozeninách na konci října už na psaní nebyly síly, protože se můj život otřásl v základech. Jak? Rozchod, jak taky jinak. Z pana Darcyho se vyklubal spíš pan Schmarcy (nebo Farcy, vyberte si dle libosti) a náš sedmiletý vztah skončil po úmorném a trýznivém rozchodovém týdnu tak, že se Jaroslav odstěhoval a od té doby jsme se neviděli. První dny byly strašlivě těžké. Za celý svůj život jsem se tolik nenaplakala. Udělala jsem ale jednu věc, o které jsem si nejdřív nebyla jistá, jestli je to dobrý nápad, ale která se nakonec ukázala jako bezvadné rozhodnutí. Otevřeně jsem napsala na Facebook, tu zatracovanou sociální síť, že jsem po rozchodu, že mám zlomené srdce a že ocením jakoukoli pomoc a podporu. Chvíli jsem se bála, aby to nevypadalo jako žebrání o pozornost, abych nebyla za trapku a zoufalku. Ale pak jsem si řekla - čert to vem! Pokud to někdo uvidí takhle, asi to není člověk, se kterým bych se chtěla kamarádit, a ti ostatní budou rádi, že ví, jak to se mnou je. Odezva byla úžasná a moc mi pomohla překonat ty nejtěžší první dny. Kromě toho mě taky neuvěřitelně podrželi rodiče a brácha a samozřejmě všichni moji nejbližší přátelé. Věděla jsem, že mám kolem sebe skvělé lidi, ale stejně mě to, co pro mě dělali a dělají, ohromuje. Nechci tvrdit, že už je to všechno za mnou. Určitě není, ale věřím, že tím nejhorším už jsem si prošla a spíš než ta strašlivá řezající bolest už mě čeká spíš jen tak občasné pobolení ve slabších chvilkách.

Kromě toho, že mi úžasně pomáhají lidé kolem mě, má určitě zásluhu na tom, že se doteď nepřežírám zmrzlinou a neposlouchám teskné písně i to, že mám pořád co dělat a daří se mi v tom. S divadlem pomalu dolaďujeme představení a už se moc těšíme na premiéru 15. prosince. Se sborem se nám povedlo dát dohromady maličké vystoupení s koledami, kterým zpestříme katederní vánoční večírek. Erasmus jsem nakonec nevzdala a tak už sháním cenově přístupné bydlení v Bristolu a začínám se psychicky připravovat na lednový odjezd. A hlavně se mi teď splnil velký pracovní sen, v jehož světle konec vztahu, ať byl dlouhý jak chtěl a ať proběhl jakkoli, bledne a stává se naprosto nepodstatným. Tvrdě jsem pracovala na tom, abych se ve svém profesním životě někam dostala a konečně jsem dostala příležitost ukázat, že na to mám. Tak mi prosím držte palce, ať to tak opravdu je :-).

No a v neposlední řadě se musím přiznat, že jsem tak trochu zamilovaná. O tom, jestli je to trochu nebo moc se sama nemůžu úplně rozhodnout a nechci dělat žádné závěry, když ještě nemám pořádně odžitý rozchod, ale tak či onak jsem za to moc ráda. Je to samozřejmě čistě platonická záležitost a nemám nejmenší tušení, jestli ve mně můj objekt zájmu vidí víc než svou . . . inu, buďme upřímní, učitelku, ale to nevadí. Strašně si užívám ty motýlky v břiše a čas strávený v jeho přítomnosti. Vlastně ho ani neznám tak dobře, ale to, co o něm vím, mě nepřestává okouzlovat. Je to, jako kdyby Všehomír odněkud vyštrachal můj popis chlapa snů a rozhodl se, že ho teda sešle na zem a hodí mi ho bohužel ne k nohám, ale aspoň do třídy. Možná je doopravdy úplně jiný a vlastně vůbec není tak skvělý, jak se mi zdá. A nebo je. Tak jako tak je to dobrá zpráva o tom, že chlapi dle mého gusta existují a dřív nebo později se najde takový, se kterým budu šťastná. Jen tak mimochodem, ten můj muž snů, ten bude muset umět tancovat a hlavně rád tancovat. Včera jsme totiž byly s kamarádkou na celodenní balfolkové akci a bylo to zase neuvěřitelně krásné a nehodlám se smířit s ničím menším, než s mužem, který mě okouzlí mazurkou. Už se na tebe těším, můj milý! :-)

Jarní melodie

Člověk by se ničím neměl užírat příliš dlouho. Jak pod minulým příspěvkem trefně poznamenala Aranel, však ono se to nějak dá. Přišel čas přestat obsessovat (jo, jasně, dalo by se to slovíčko přeložit, ale tohle naštěstí není překladatelskej blog a prostě mám pocit, že českým slovesem nedovedu vyjádřit to, co se mi v hlavě děje, když se v ní uhnízdí problém, se kterým si nevím rady), je třeba jarního úklidu, tentokráte nikoli ve skříních a na policích, ale v mozkovně. Odlehčíme, vyvětráme, zčerstva naplánujeme a dále necháme proudit vzduch a melodie. Zařadíme také taneční terapii jako podpůrný prostředek pro psychickou pohodu (Vidíte tu aliteraci? Kurňa, evidentně ve mě dříme umělec!). Jaro už se jen tak netetelí ve vzduchu, jeho příchod už nikdo nepopře a to je jasný signál k radostnému pučení.

Potěšilo mě, že jsem si letos ten příchod jara tak trochu oslavila, (i když teda společně s další půlkou našeho města, bez toho bych se i obešla) otvírá se u nás totiž supr trupr ekobioloukl "Centrum zelených vědomostí", na první jarní den se slavnostně přestřihla páska u vchodu, děti předvedly něco lidových tanců a hlavně, hlavně zahrál můj oblíbený genlteman Ondřej Havelka se svými Melody Makers. Úžasný to bylo!

Svatej Patrik je vlastně taky jarní svátek, že jo. Ten na Dělňáku se moc povedl a nejvíc mě potěšilo, že se nás vypravila celá partička anglistů, dobře jsme si zatančili, i když teda uznávám, že při mý výšce si zvolit za partnera někoho, kdo má 193 cm, nota bene na waltz/mazurku, nebyl úplně nejpraktičtější nápad. Ale zatančili jsme si pěkně, i popilo se, ale jen tak do nálady, prostě ideální průběh večera. A protože Dálach, kteří nám hráli k tanci i k poslechu, nemají na YT žádné pořádné video, dám vám se místo toho můj nový objev, kterého se můžu uposlouchat.

Vůbec jsem si teď nacpala MP3 samým folkem (balfolkem? traditional music? fakt nevim, prostě dobrou muzikou.), po dlouhé době jsem se zase zaposlouchala do Flook a překvapilo mě, jak strašně je to skvělá muzika. Z jejich valčíků na mě dýchl jarní vzduch osvěžený jemným deštěm a i když mě za to asi ostatní nebudou mít rádi, začala jsem si strašně moc přát, aby začalo pršet, alespoň na chvilinku. Dneska dopoledne cestou do knihovny se mi to splnilo. Jarní deštíky (i slejváky, ale o těch jindy) jsou veskrze prospěšné, pomáhají růst, osvěžují vzduch a nalévají krev do žil.

Ve středu jsme si zašly s děvčaty doplnit endorfiny na Starou Pekárnu, beztak už jsme tam dlouho nebyly a cidre jsme pily naposledy před . . . týdnem? To si žádalo nápravu! Těšily jsme se na tancování, na to bohužel moc nedošlo, protože židle. Nemá cenu se k tomu vyjadřovat více, prostě - když už zvu TANEČNÍ kapelu, tak pro tanečníky taky nechám plac, ne? Třeba příště. Každopádně ba.fnu byli skvělí. Úžasní. Kúpily jsme si CDčko a dostaly k tomu placku a taky info o tom, že už se beztrestně můžeme začít těšit na letošní Gouel Erwan, což bez váhání plníme a do půlky května nebudeme jásat nad ničím jiným! Bretaň a bal folk nás prostě baví!

A protože nás baví teda ta Bretaň, tak jsme se tam byly podívat. B. slavila narozeniny a co je lepší, než se na narozeniny nacpat něčím výtečným? Tak jsem oprášila svoji francouzštinu a rezervovala nám místo v pravé bretonské palačinkárně, jediné svého druhu (teda aspoň myslím?) v Brně. Kir Breton. Banana split crêpe. Galettka s rajčaty a sýrem a salátem z polníčku s naprosto úžasnou zálivkou. Skoro jsem si připadala, jako kdybych měla narozeniny já. A Vánoce k tomu.

Jaro je prostě krásný, tak si ho užívejte! Co je vaše oblíbená jarní muzika? Slavíte příchod jara? A chodíte někdy tančit?