Když jsem zjistila, že do předmětu Česká literatura v nadnárodních souvislostech II máme mít přečteno nějakých 11 titulů a že zkouška je z nepochopitelnýho důvodu celý týden před koncem semestru, začala jsem silně panikařit. Ze seznamu povinné četby jsem četla jednu knížku, Urbana. Dostala jsem tím pádem pěknou facku - všecko to jsou zajímavě vypadající knížky, klasika české literatury a já měla přečteného pouze nejsoučasnějšího autora. Well done, me. Následovalo samozřejmě zoufalé hledání, v které knihovně mají k dispozici které knížky, stavy děsu, kdy byly některé tituly k dispozici jenom v jednom výtisku, který je navíc rezervovaný na půl roku dopředu, . . . No nebylo to příjemné. Ale rozhodla jsem se nenechat se vyhodit z rovnováhy, zaběhla jsem do knihovny pro první knížku, která byla po ruce, a začetla se.
Slastně se začetla. Četla jsem s chutí, četla jsem rychle, měla chuť si vypisovat a podtrhávat (ale protože jsem četla hlavně po šalinách, tak to moc nešlo) a užívala si ten nezvyklý pocit, že jsem naprosto pohlcená povinnou četbou. Už se mi to dlouho nestalo - i když často čtu věci, co se mi docela líbí, málokdy mě takhle strhnou a pocit, že na ně mám málo času a musím s nimi spěchat, mi brání do nich proniknout a užít si je. Najednou ani to, že jsem se čtením vlastně setsakramentsky pozadu, mi nedovedlo čtenářský zážitek zkazit. A co mě to vlastně tak uhranulo? Kunderův Žert. Jak to ten chlap dělá, že i když jeho postavy nejsou "můj typ", přemýšlí a chovají se jinak než já, stejně s nimi souzním, oslovují mě a já se toužím dozvědět, co se s nimi děje a co se jim honí hlavou? Nedovedu si to vysvětlit, ale ten pocit je opravdu neuvěřitelně příjemný. Potěšení z četby je něco, co mi poslední dobou trochu scházelo.
Momentálně mám rozečtené zase úplně jiné dílo, které mě sice neoslovuje zdaleka tolik jako Kundera, všímám si ale zase jiné věci. Uhodilo zřejmě na citlivou strunu a nutí mě balancovat a zas a znova si ujasňovat, co chci. Studium, práce, vztah, samostatnost, přátelé. Pendluju mezi vším a nic nedělám pořádně. Všecko to plyne. Často mi to přináší potěšení, někdy naopak dělá starosti. Ale ve všem tom shonu někdy zapomínám, že tohle všecko dohromady tvoří nějaký obraz. Skládám si mozaiku a někdy místo toho, co bych pečlivě vybírala kousky sklíček a dávala je na místa, kam nejlépe zapadonu, beru věci, které jsou po ruce a dávám je tam, kam mi zrovna ruka padne. Zapomínám zastavovat, zkoušet se dohlédnout za horizont. Říkám si pořád, že na tohle mám přece času dost, že vážné a dospělé věci budu řešit, až budu vážná a dospělá. Až dostuduju, budu mít titul a stálou práci. Well, . . . bullshit. Kind of. Chci tím jenom říct, že mě překvapilo, že na mě může zapůsobit i knížka, kterou moc "nežeru" a nasadit mi brouka do hlavy. Útok ze stran, odkud by ho člověk nečekal. Tak jsem zvědavá, k čemu se nakonec pročtu.
