Kdeže jsou moje předsevzetí, jak budu blogovat jednou týdně. Dobrá tedy, jednou týdně nestíhám, tak alespoň jednou měsíčně. Ne, že bych si myslela, že virtuální svět nepřežije bez mých více či méně četných zápisků a updatů o životě. Ale s každým dalším odblogovaným rokem si víc a víc cením toho, co jsem si takhle zaznamenala. Moje paměť není zrovna fenomenální a tyhle zápisky mi vždycky krásně připomenou, na co už jsem ve víru každodennosti zapomněla. Tak proto.
Jenomže poslední půlrok... za poslední půlrok jsem si mákla tak, jako snad ještě nikdy mě. Jedna změna za druhou. A všechny krásné, dobré. Ale když se vám jich takhle sejde několik, může i to s vámi zamávat. Zvlášť, pokud ta jedna změna znamená nechat se zaměstnat na plný úvazek a přitom ještě dodělávat živnostenské závazky, které se zdály poněkud hrozivě velké i při vidině úvazku polovičního. A do toho ten skvělý posunout svatbu na léto. A řešit bydlení. Snažně vás prosím, neberte si ze mě příklad. Opravdu to nedělejte. Protože i přes to, že jsem se mohla těšit na spoustu krásného, cítila jsem se jako hadr na holi, tříska v rozbouřené řece, která sice pluje správným směrem, ale cloumá s ní proud a ona nemá nejmenší šanci s tím nic dělat. Zanedbávala jsem rodinu. Zanedbávala jsem přátele. Zanedbávala jsem sebe a svoje zdraví. Zanedbávala jsem muže, bez jehož pomoci bych se asi už dávno zhroutila. Přitom by asi šlo to všechno poštelovat trochu jinak. Víc si stát za svým. Nebát se vyjednávat. Rázně se ozvat, dokud je ještě čas. Jenomže tohleto vám vždycky dojde až tehdy, kdy už je pozdě. Říkáte si, že je to sice síla, ale že to všechno nějak zvládnete. A zvládnete. Ne že ne. Ale ono to za to vážně někdy nestojí.
Důležité ale je, že dnešním den počínaje jsem volná! Poslední překlad odeslán a mě KONEČNĚ začínají prázdniny. Oslavili jsme to dneska s mužem (a s Andělkou, protože poslední překladový projekt se velmi citelně týkal nás všech) brunchem v centru a snad ani nedovedu popsat, jak strašně jsem si to užila. Jasně, taky jsem si za ten půlrok kolikrát dopřála. I na brunch došlo. Vždycky to bylo ale s pocitem, že je to ukradený čas, který bych měla věnovat práci. A i když si člověk stokrát říká, že takhle se na to dívat nedá a je potřeba někdy vypnout, tělo ví. Ten požitek z opravdu zaslouženého volna je prostě úplně někde jinde. Užívala jsem si všecko - to, že jsme si do centra udělali procházku. Že jsme měli skvělou snídani bez práce. Že jsme tím pádem nemuseli řešit, co k obědu. Že jsem mohla vytáhnout nové šaty a rtěnku (protože když oslava, tak se vším všudy, suit-up!). A v neposlední řadě taky to, že jsme mohli podpořit parádní podnik našich kamarádů a dobrou věc. Prostě jsem si těch pár hodin vychutnávala úplně do poslední kapičky. Dost mě taky potěšilo vědomí, že je to za poslední dobu rekordní čas, který jsem strávila venku na "čerstvém" (já vím, nebyly to zrovna luhy a háje) vzduchu. Prostě neuvěřitelná blaženost.
Jedním z mála plusů toho neuvěřitelně hektického období bylo snad to, že jsem kvůli stresu z překladů neměla až tolik příležitostí panikařit kvůli svatbě. Poslední asi dva týdny se mi sice čas od času zdá něco o tom, že jsem ji prošvihla, došla na ni bez spoďárů, případně se to jinými zábavnými způsoby zkomplikovalo, ale tuším, že s prázdnou hlavou by to bylo mnohem, mnohem horší. Takže ono všechno zlé je k něčemu dobré. Každopádně se přes všechny počáteční obavy začínám na svatbu docela těšit (tedy tak, jak se může introvert a odvěký nemilec tradic těšit na takovou společenskou událost). Myslím, že se nám povedlo si to udělat co nejvíc podle své chuti a nezbývá než doufat, že to ocení i svatebčané. Koneckonců, to nejdůležitější máme - dobré jídlo, dobrou hudbu a dobrou společnost. Všechno ostatní už snad nějak vykrystalizuje. Teda, vlastně jsem zapomněla zmínit to úplně nejdůležitější - při tom všem chystání a domlouvání jsem dost často zapomínala, že ta svatba není tolik o všech těch našich příbuzných a kamarádech, ale hlavně o nás dvou. A to je, hands down, ta úplně nejvíc nejlepší věc na tom všem. Pochyby jsem měla o lecčems, ale nikdy o tom, koho a proč si vlastně budu brát. Takže se strašně moc těším, až si oficiálně stvrdíme to, co bylo jasný od úplnýho začátku - že my dva k sobě patříme a nikdy bychom nemohli být s nikým jiným šťastnější. Takže si na tu svatbu laskavě doneste kapesníčky, bude to velký a dojemný! (Chtěli jsme to trochu odlehčit alespoň nástupem na Imperial March, ale výběr byl žel značně omezen.)
A jak jsem tak přemýšlela nad všemi těmi novotami, co mě po svatbě čekají (především nové jméno), řekla jsem si, že právě teď bude ta správná chvíle přinést nový vítr i do mého blogování. Důvod je čistě praktický - s novým jménem přichází nová emailová adresa a kvůli tomu zatrolenému propojení Bloggeru a Gmailu to všechno už dávno není user-friendly, natož když do toho přidám ještě další účet. Takže jsem se rozhodla se přesunout. Ještě nevím jistě kam, ale o všechno se včas podělím. Každopádně i na to už se těším - přijde mi docela fajn spojit tyhle všechny změny s novým působištěm. Tak brzy ahoj v nových vodách, přátelé!
