Předjaří

Jakmile někdy v neděli vykouklo sluníčko, bylo to jasné. JARO JE TADY! Sice ještě nebyl vlastně ani konec února, ale ono se to pozná. Ve vzduchu. Tak jsem sklidila zimní boty a kabáty a vytáhla tenisky. Zima byla skvělá a na rozdíl od spousty jiných lidí mi vůbec nevadily ani ty mrazy (Oukej, oukej, až budu muset do práce jezdit autem, tak budu asi mluvit jinak, ale vlastně, v Brně se musí jezdit do práce autem? I don't think so, my lovelies.). Není nad to si občas pořádně vymrznout (když se pak máte kam jít ohřát, samozřejmě, pak už to taková legrace není). Ale po určité dávce zimy už to chce odlehčit. Odložit vrstvu. Lehčí kabát. Tenčí podrážky. Míň se chumlat a víc nastavovat tvář zubatýmu sluníčku. Jen to světlo mě zastihlo jaksi nepřipravenou. Poprvé v životě jsem měla pocit, že jsem si ještě tu zimní tmu neužila dosytosti. Ranní sluníčko mě zneklidňovalo - nezaspala jsem? Ale všechno už je dobré. Už jsem si zvykla. A zvykám si dál. Nejenom na sluníčko.

Totiž. Z paní učitelky se tak trochu neplánovaně stala paní redaktorka. Je to strašně zvláštní. Učení mě sice bavilo, ale strašlivě mě užírala všechna ta nejistota, pořád žít ve strachu, že příští měsíc na ty zálohy nebo nájem už mít nebudu. Každý večer jsem ještě v 10 otálela u počítače, neschopná dělat nic, protože jsem věděla, že si ještě musím udělat přípravy a že už prostě nevím. Nevím co. Měla jsem pocit, že už jsme všechno se všemi dělali. A tak jsem si strašně přála, aby se někdo objevilo redaktorské místečko, ideálně třeba na půl úvazku, abych mohla učení nechat, měla nějakou tu jistotu a získávala taky cenné zkušenosti a ostruhy pro budoucí rozvoj kariéry. A najednou se objevil inzerát. A pak jsem šla na pohovor. A pak na další. A pak jsem to místo dostala. Bum! Splněnej sen. Tak jsem v půlce února nastoupila a nemůžu se nabažit toho pocitu zklidnění. Ještě jsem odučila pár hodin v jazykovce, takže poslední dva týdny byly dost náročný, ale i tak to byla neskutečná úleva. Tento týden jsem slavnostně odučila úplně poslední hodinu a od příštího pondělka tedy už jen a pouze knihy. Každý večer si strašně užívám, že nemusím nic. Jasně, zase u toho počítače někdy sedím do 10 a dost často překládám, ale ten pocit, ten je úplně jinej. Keine stress (nebo jak se to píše po německy). Každý ráno vstávám s veselou, protože vím, že stačí popadnout batůžek, popojet si do redakce (kde můžu být kdykoli od 7 do půl 9), tam zasednu k počítači a budu pokračovat tam, kde jsem den předtím v poledne skončila. Možná po mě mezitím bude šéfredaktor chtít nějaký ten překlad nebo posudek, ale jakmile mi uplynou mé 4 pracovní hodiny, počítač zase zavřu a jdu si po svém. Ach, to blaho. To nekonečné blaho. Jo a taky to, že jsem si konečně mohla odklidit ty nekonečný stohy materiálů! Chvílemi jsem měla pocit, že mezi všemi těmi učebnicemi, prezenčkami a kdečím dalším už ani nemůžu dýchat. A teď už jsou učebnice zpátky v jazykovce a tuny papírů ve sběru. Ach! Prostě se mi strašně moc ulevilo. Možná mi začnou časem chybět lidi. Možná mi to začne připadat příliš rutinní. Možná... já nevím. A nechci vědět. Teď je to dobré. A to je všechno, co potřebuji. Kéž to vydrží.

A mezitím, co já se vrtám v písmenkách, M nám zařizuje svatbu. My máme snad všecko naruby. O ruku jsem ho žádala já a svatbu zařizuje on. A ono to, světe div se, funguje. Přiznám leda jednu tradičnost, to já si vydupala bílý svatební Moleskin. Ale to jenom proto, že Moleskiny zbožňuju a někam si to stejně zapisovat musíme, že ano. Nejdřív jsem z toho všeho měla velikou paniku (Což je dost paradoxní, když to byl vlastně můj nápad, ale on je dost rozdíl, jestli si chcete svého partnera vzít, nebo mít svatbu.), ale jak už se to začíná rýsovat, tak naštěstí ustupuje. Pořád si teda myslím, že bych se bez takové sociální události obešla, ale už začínám věřit, že to bude hezký a že to fakt bude takový, jaký chceme. Místo máme vyhlídlé, catering taktéž a to je vlastně to nejdůležitější. A došlo mi, proč má svatba ve vztahu svoje místo. Nemyslím si, že dneska by se samotným vstupem do manželství něco zásadně měnilo. Ale naplánovat společně takovouhle akci, to je výzva. A člověka to asi na leccos připraví. Však co je svatba, když ne jeden OBROVSKÝ kompromis? Mezi tím, co chceme my dva, ale i mezi tím, co se očekává a co by rádi ostatní. A hádám, že vyzkoušet si to takhle nanečisto, kdy ještě o nic nejde (tedy, že pokud náhodou svatba nebude taková, jakou jsme si ji představovali my dva nebo někdo jiný) je vlastně fajn věc.

Takže abych to shrnula, je mi fajn. Moc fajn. Plní se mi sny a po boku mám toho nejúžasnějšího člověka, co znám. Trochu patos, ale myslím, že je důležitý to poznamenat. Pro budoucí generace a tak. Ironizujících cyniků je na těch internetech beztak už dost. A navrch tu máte pro potěšení moje dvě oblíbený věci - jednorožce a jógu. Nate.

Zdroj