Sláva neklidu

Neděle večer. Před sebou mám lehkou večeři (banán s bílým jogurtem a grankem, dobrou chuť!) a sklenku bílého. Kdybych k té sklence měla ještě zbytek lahve nebo džbánek, řeknu si - holka alkoholka. Ale tahle sklenička jako příjemné večerní rozptýlení na chuť úplně postačí. 

Od čeho potřebuju rozptylovat? Minulou neděli jsem zaletěla popřát babičce k svátku, nabrala štrůdlu a letěla zpátky k počítači, abych mohla dolaďovat překlad před odevzdáním. Dneska jsem pro změnu strávila celé odpoledne poměrně nervózními přípravami na zítřejší výuku. Umí to se mnou v práci moc dobře, chtěla jsem začít učit až od září, ale když oni byli tak milí, tak hezky prosili a ještě mi nabídli víc peněz... no a řekněte jim ne, když to vlastně odučit zvládnete! Takže mi nezbylo, než se dnes při vymýšlení nějakého rozumného lesson planu pro (kupříkladu) skupinku s rozptylem B1+ - C1+, kterou vůbec neznám a která je prý pěkně náročná, chytat za hlavu a nadávat si, že jsem si nedopřála ANI TÝDEN VOLNA. Když jsem si tu před lety vystavila plán aktivit, které bych chtěla přes léto po konci semestru stihnout, napsal mi tu kdosi, že bych se nad sebou měla zamyslet, jestli si tím neustálým plánováním a hnaním se za čímsi nechci něco kompenzovat... No, možná máš, milý anonyme, pravdu. I letos mám léto nacpané k prasknutí od začátku až do konce, o pracovně-studijních plánech na příští semestr ani nemluvě.

Už zase lítám jak hard na holi. Trasa Bystřice-Brno je sjízdná několikrát týdně. Jakožto brněnský bezdomovec oblažuji svou přítomností příbytky svých brněnských přátel a známých (všem srdečný dík). Už zase po odpoledních usínám a i tak večer zaléhám poměrně brzy. Doma je to jako po výbuchu - rodiče malují ložnici a teta se strejdou ve vedlejším domě ji pro jistotu rovnou přestavují. Odpoledního šlofíka mi doprovází zvuk naklepávané kosy a zavilé vytí našeho Tobíška. Štěkot soudružek. Prostě se pořád něco děje. Není chvilka klidu. A i když mě to někdy vyčerpává, neměnila bych. Je to ten nejúžasnější protiklad bristolskému bezčasí - každý den se vídám s mými nejmilejšími, ať už jsou to přátelé, nebo rodina (a to jsem si po příjezdu ještě nestihla zdaleka najít čas na setkání se všemi, se kterými bych se setkat chtěla - budu na nápravě systematicky pracovat, slibuju!). Už zase tančím a chodím na koncerty. Zítra mě čeká schůzka našeho studentského spolku a i přes ty náročné přípravy se na zítřejší učení strašně těším.

Nicméně i tak potřebuju ty svoje chvilky klidu. Aspoň jednou za tři noci se vyspat ve své posteli. Vrátit se do lesů. Tak jsme včera se sestřenkou naložily krosny spacáky a proviantem a vydaly jsme se na boudu. Tam hezky po značce, cesta zpět naopak přes ves a kolem hradu - jsou tam totiž ty nejkrásnější výhledy. Potěšilo mě, že jsem sestřence stačila a chvílemi ji i předehnala (jo, možná je jí třináct, ale je to železná skautka a většinu smrtelníků fyzičkou, obratností a výdrží hravě strčí do kapsy) a batoh na zádech, ač naložený jen zlehka, jsem vůbec necítila. Každej trénink dobrej, ne? A pak už jsem si jen užívaly ten klid a ticho. I když... říkám klid a ticho, ačkoli ono se nám vlastně nedostalo ani jednoho. Vždycky tak nějak pozapomenu na to, že příroda vlastně moc tichá ani klidná není. Zapomínám, jak strašně hlasitě bzučí čmeláci, když sosají z kvítků. Ptáci řvou doslova na lesy. Uznávám, že ten zajíc i srnec tiší byli, to jo, ale letěli jak splašení. Sršně taky nebyly zrovna kliďasky, ač měly dost rozumu, aby nás nechaly na pokoji. Klíšťata mi potvrdily, že jsem opravdu neodolatelná, přisály se na mě hned 4 a to jsem ještě asi další 3 nepřisátá sfoukávala. Vzrostlá tráva kypěla životem a hemžila se hmyzem, až mi oči přecházely. V noci jsem si zase připomněla, že bych si jako prostřední jméno mohla klidně zvolit Strašpytlík, protože i v té klidné hvězdnaté noci jsem tušila bezpočet nebezpečenství, zvláštní starosti mi dělalo, že se k nám bude oknem sápat vlkodlak (neptejte se, sama to nechápu). Po svítání po něm ovšem, samozřejmě, nebylo ani stopy. Asi jsme pro něj nebyly dost lákavé sousto...

Tak takhle já si teď zpátky v ČR žiju. V jednom kole. A je to strašně krásný.