Sweet Spot

Pozdní odpoledne se láme v podvečer, sluneční světlo už je tlumené a do úzkých uliček začíná prosakovat šero. Stoupáme po schodech a najednou máme pod sebou celé město – nebo to alespoň tak vypadá. Vlevo brána a za ní spousta laviček, na každé druhé zamilovaný pár. Skoro jako v Denisových sadech, vzpomenu si s úsměvem na město, kterému už teď říkám domov. Vrátíme se zpátky k vyhlídce a vyrazíme k muzeu věnovanému ztroskotaným vztahům. Je to zvláštní místo, plné zklamaných nadějí, smutku, zášti, ale i nečekaně vtipných příběhů a artefaktů.

Ráno zaběhne pro čerstvé pečivo do pekárny a vrátí se s červenými růžemi z trhu. Je to ta nejzbytečnější věc na světě, za pár dní uvadnou, skoro je neuvidím, protože se pořád někde touláme, a ani si je s sebou nebudu moct vzít na památku. On to ví stejně dobře jako já, ale i tak mi je donese, a právě proto mi udělají tak velikou radost. Jsou skoro tak nádherné jako to gesto samotné.

Loudáme se obrovským zeleným parkem, a když si sedneme na lavičku, slyšíme, jak za námi v altánku dělají děti rambajz. Je dobře, že nám nikdo nerozumí, protože debatujeme o tom, jak dětičky utišit – a nejsou to zrovna humánní návrhy. Ale všechno je to jenom vtipkování, protože takové krásné odpoledne nemají ani uřvaní caparti šanci zkazit. Obcházíme kostelík, abychom s lehkým zklamáním zjistili, že je až z 19. století. Kolem se neustále někdo toulá a leze nám do záběru. Když po pikniku ležíme na trávě a užíváme si slábnoucího sluníčka, přiběhne k nám pes a začne po nás houpat. Už už se chci rozčilovat, proč si ho proboha majitelé trochu nepohlídají, ale pak si všimnu, že je to roztomilý malý hafík, a úplně roztaju.

Sluníčko svítí tak, že mi stačí jen letní šaty bez punčoch. Procházíme se kolem jezera, a když dojdeme na oblázkovou pláž, odkopnu boty a vydám se do vody. Jako úplně pokaždé, kdy s sebou nemám plavky, se na sebe zlobím a slibuju si, že příště už si je opravdu, ale opravdu vezmu. Tak alespoň povyhrnu šaty a užívám si dotek chladné vody a teplých slunečních paprsků. Koupíme si zmrzlinu a tím se z toho stává nefalšovaná letní dovolená, koho zajímá, že je teprve začátek dubna. Hele, lesík, pojďme tam! A hele, ona to byla zkratka! Natáhneme se na balvanech a vyžene nás až marihuanový kouř, který se line od skupinky mládeže poblíž. Nejvyšší čas jít dál.

Koupíme pohledy a propisku, protože jsme ji zapomněli sbalit s sebou. Místo toho, abychom psali psaníčka stylově v kavárně, smolíme pozdravy domů a přátelům v pauze mezi pivem a burgerem. Asi je to mnohem méně poetické, ale zato 100% autentické. Místo na dort vyrazíme do pivnice a necháváme se nadchnout tmavou věštkyní, která má jednou tolik voltů co normální pivo. V hodovní síni chybí už jen roh s medovinou.

U výchozího bodu se zvěčníme a vyrazíme vzhůru. Cesta je příjemně mírná a slunko vysušilo i ty poslední stopy bláta. Učíme se chodit podle GPS, abychom se pak na Vysočině nezatoulali. Já ho učím, jak hledat poklady, a nakonec se nám podaří najít hned tři schované krabičky. U chaty se s chutí pustíme do svačiny a já se natáhnu na lavičku, abych nachytala co nejvíc vitaminu D. To už jsme tu hodinu? Nejenom, že stráně nahusto prokvítají, ale taky nádherně voní!

Na letišti sedíme na lavičce a vytáhneme analogický zápisník. Tak piš, Plány léto 2016!