Pozdní odpoledne se láme
v podvečer, sluneční světlo už je tlumené a do úzkých uliček začíná
prosakovat šero. Stoupáme po schodech a najednou máme pod sebou celé město –
nebo to alespoň tak vypadá. Vlevo brána a za ní spousta laviček, na každé druhé
zamilovaný pár. Skoro jako v Denisových sadech, vzpomenu si s úsměvem
na město, kterému už teď říkám domov. Vrátíme se zpátky k vyhlídce a
vyrazíme k muzeu věnovanému ztroskotaným vztahům. Je to zvláštní místo,
plné zklamaných nadějí, smutku, zášti, ale i nečekaně vtipných příběhů a
artefaktů.
Ráno zaběhne pro čerstvé
pečivo do pekárny a vrátí se s červenými růžemi z trhu. Je to ta
nejzbytečnější věc na světě, za pár dní uvadnou, skoro je neuvidím, protože se
pořád někde touláme, a ani si je s sebou nebudu moct vzít na památku. On
to ví stejně dobře jako já, ale i tak mi je donese, a právě proto mi udělají tak
velikou radost. Jsou skoro tak nádherné jako to gesto samotné.
Loudáme se obrovským
zeleným parkem, a když si sedneme na lavičku, slyšíme, jak za námi v altánku
dělají děti rambajz. Je dobře, že nám nikdo nerozumí, protože debatujeme o tom,
jak dětičky utišit – a nejsou to zrovna humánní návrhy. Ale všechno je to jenom
vtipkování, protože takové krásné odpoledne nemají ani uřvaní caparti šanci
zkazit. Obcházíme kostelík, abychom s lehkým zklamáním zjistili, že je až
z 19. století. Kolem se neustále někdo toulá a leze nám do záběru. Když po
pikniku ležíme na trávě a užíváme si slábnoucího sluníčka, přiběhne k nám pes
a začne po nás houpat. Už už se chci rozčilovat, proč si ho proboha majitelé
trochu nepohlídají, ale pak si všimnu, že je to roztomilý malý hafík, a úplně
roztaju.
Sluníčko svítí tak, že mi
stačí jen letní šaty bez punčoch. Procházíme se kolem jezera, a když dojdeme na
oblázkovou pláž, odkopnu boty a vydám se do vody. Jako úplně pokaždé, kdy s sebou
nemám plavky, se na sebe zlobím a slibuju si, že příště už si je opravdu, ale
opravdu vezmu. Tak alespoň povyhrnu šaty a užívám si dotek chladné vody a
teplých slunečních paprsků. Koupíme si zmrzlinu a tím se z toho stává
nefalšovaná letní dovolená, koho zajímá, že je teprve začátek dubna. Hele,
lesík, pojďme tam! A hele, ona to byla zkratka! Natáhneme se na balvanech a
vyžene nás až marihuanový kouř, který se line od skupinky mládeže poblíž.
Nejvyšší čas jít dál.
Koupíme pohledy a
propisku, protože jsme ji zapomněli sbalit s sebou. Místo toho, abychom
psali psaníčka stylově v kavárně, smolíme pozdravy domů a přátelům v pauze mezi
pivem a burgerem. Asi je to mnohem méně poetické, ale zato 100% autentické.
Místo na dort vyrazíme do pivnice a necháváme se nadchnout tmavou věštkyní,
která má jednou tolik voltů co normální pivo. V hodovní síni chybí už jen
roh s medovinou.
U výchozího bodu se
zvěčníme a vyrazíme vzhůru. Cesta je příjemně mírná a slunko vysušilo i ty
poslední stopy bláta. Učíme se chodit podle GPS, abychom se pak na Vysočině
nezatoulali. Já ho učím, jak hledat poklady, a nakonec se nám podaří najít hned
tři schované krabičky. U chaty se s chutí pustíme do svačiny a já se
natáhnu na lavičku, abych nachytala co nejvíc vitaminu D. To už jsme tu hodinu?
Nejenom, že stráně nahusto prokvítají, ale taky nádherně voní!
Na letišti sedíme na
lavičce a vytáhneme analogický zápisník. Tak piš, Plány léto 2016!
Co se týče plánů na léto, tak my jsme si museli nasdílet elektronický kalendář, abysme měli přehled o všem, co na kdy plánujeme - už v tom začal být docela zmatek. :)
OdpovědětVymazatJinak skvěle napsaný článek. Člověk jako by tam byl na okamžik taky.
To je velmi moudré, to nasdílení kalendářů! Já mám zmatek většinou i ve svých akcích, natož pak ještě něco kombinovat :D.
VymazatA děkuju moc za pochvalu - však si udělejte výlet, určitě se vám v Záhřebu bude taky líbit ;-).