Jak žiju

Deset dní. Deset dní? Teprve deset dní, co jsem se vrátila z dovolené? Skvělá záhřebská dovolená rozběhla poněkud nečekaný, ale úžasný proces. Po návratu jsem byla na jednu stranu nabitá energií a celá spokojená, na druhou stranu mě ale naprosto drtila vyhlídka pokračování mé osamělé existence v bristolském pekle. 

Abyste se dokázali plně pochopit, proč mě vyhlídka na další setrvávání v Bristolu tak rmoutila, hodí se asi napsat pár slov o tom, jak si tady bydlím. Inu, bydlím v nádherné a poměrně snobské čtvrti. Je tu spousta krásných domečků a zahrádek, je to kousek do lesíků Bishop Knolls i do obrovského parku Downs. Je tu spousta zeleně, krásný kostolík, houkají tu sovy, toulají se kočky a o panu lišákovi už jsem se taky zmiňovala. Ve dne i v noci je tu úžasný klid, nikde nejezdí auta ani hromadná doprava a lidi nehlučí. Bydlím ve 3+kk s pohledným rozvedeným Jakem, kterému je odhaduji něco mezi 35 a 40, jezdí na kole, běhá půlmaratony, rozhodl se změnit životní dráhu a tak studuje na fyzioterapeuta.

Jake má dvě malé rozkošné děti, které tu spí každou středu a pak každý druhý víkend. Malou vadou na kráse tohoto bytečku je, že tu jsou tenké stěny, takže když jdou děti v půl 8 spát, musím si nasadit sluchátka a hlavně - neskypovat. Jako student Jake musí šetřit, a proto tu teče teplá voda jen ve sprše. Všude jinde neteče studená voda. Všude jinde teče voda ledová tak, že když se jí napiju, je mi pak ještě hodinu zima. Byt je v přízemí a ten, kdo ho navrhoval, zřejmě v životě neslyšel o ničem, co by se jen vzdáleně podobalo izolaci. Je tu příšerná zima. Zima od podlahy, táhne od oken. A protože je Jake chudý student, nemůže si moc dovolit tu přitápět. Jake ví, že jsem většinu času na bytě, protože překládám. Tuší, že si k tomu to topení čas od času zapnu. Bohužel, jako správný Brit, mě nemůže konfrontovat přímo, a proto se mi dostalo nespočetných doporučení na to, jak skvěle se pracuje v kavárnách a knihovnách. Hlavně nenápadně. Jake je často pryč - ve škole, na praxi, v hospodě, u ženských. To mám vždycky radost. Horší to ovšem je, když je doma - neokupuje totiž svůj pokoj, jak se od slušného spolubydlícího čeká. Kdepak. Okupuje obývák s kuchyňským koutem. A každý, kdo někdy bydlel s někým, kdo je sice ok, ale nejste žádné velcí kamarádi, dobře ví, jaká je to pak otrava, když jsou takovýhle lidi neustále nalezlí ve společných prostorech. Navíc je to Brit, takže má pocit, že prostě musíme prohodit alespoň dvě tři věty small talku, jinak se zboří svět. Ugh.

Jak už jsem podotkla, naše čtvrť je krásná. Trošku horší je, že je půl hodiny pěšky od školy, tři čtvrtě hodiny pěšky od centra a hodinu pěšky od místa, kde bydlí Žanet a Pajo. Na naprosto tragickou bristolskou MHD už jsem si tu taky stěžovala. Není tu jediný obchod. Když člověk potřebuje cokoli, musí se pro to plahočit pěšky, nebo utrácet cenné libry, když má zrovna to štěstí, že autobus nejede až za hodinu. Je tu krásně, ale jsem tu úplně odříznutá. A to nejhorší? Pořád je to ještě z té nabídky bydlení, která tu je, docela výhra. Když jsem hledala bydlení, bylo tam i pár inzerátů na studentské byty a zvlášť jeden vypadal ohromně sympaticky. Jenomže byl taky o skoro tři tisíce Kč měsíčně dražší. Což v situaci, kdy mi grant nestačí ani na nájem tady, už je pak sakra rozdíl.

Tímhle stěžováním chci jen ukázat, jak už jsem tady ze všeho strašně otrávená. Nemůžu říct, že bych se tu měla vyloženě špatně, ale ani dobře. O tom, jak mi strašně chybí kamarádi, rodina a můj pohodlně zajetý brněnský život, se ani zmiňovat nemusím. A víme, že stokrát nic umořilo osla a tenhle osel si připadá v posledním tažení. Každopádně, zpátky k tomu, co se stalo po Záhřebu. S vyhlídkou na další dva měsíce takovýhohle živobytí, které navíc budu muset poslední měsíc sponzorovat ze svého, protože mi dojde grant, a vlastně úplně zbytečně, protože škola končí už v půlce května... Moment! Škola končí v půlce května a já tady budu trčet o měsíc dýl? Proč vlastně? A pak přišla ta spásná myšlenka! Vždyť já bych mohla jet domů! Co já se tady budu zbytečně otravovat, když se můžu vrátit domů, kde budu bydlet v klídku u sebe v pokojíčku, ušetřím tím spoustu peněz a ještě ke všemu budu konečně s normálníma lidma? Jak už to u všech geniálních nápadů bývá, v čiré euforii není k činům daleko, a tak jsem si hned objednala na půlku května letenku do Brna. Letenku! Já! A aby mi Vesmír ukázal, jak si mé rozhodnosti a odvahy cení, byla ta letenka neuvěřitelně levná. V tom okamžiku se do mě vlila taková vlna pozitivní energie, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Všechno se najednou zdálo absolutně skvělé. Byla jsem tak nahypovaná, že jsem vyřídila několik věcí, které jsem odkládala MĚSÍCE - třeba poslat vedoucí návrh diplomky a zjistit, jestli mám ještě šanci dostat zápočet za Diplomový seminář I a zda tím pádem nebudu muset prodlužovat o celý rok, ale jen o půl. A opět stál Vesmír při mě, protože vedoucí se návrh velice líbí a zápočet bude!

Mezitím jsem taky hovořila s Andělkou a Monou, které mají obě britský Erasmus za sebou a vyzvídala jsem, jestli jsem pošuk, že si to tu moc neužívám, nebo jestli to měly podobně. Mirandovskému Is it just me? se pak dostalo odpovědi - No, it's us too! Mona mi navíc udělala skvělý pep talk o tom, jak se mám vykašlat na lidi a explorovat a celá nadšená mi dokonce našla, kam všude se můžu kolem Bristolu vypravit. That's what I call friendly support! Výsledkem jest krásný bucket list a objednané jízdenky do Exeteru a Manchesteru.

Za měsíc touhle dobou už budu doma. Strašně se těším. Ale tím, že jsem si ten pobyt tady osekala, si ho najednou taky užívám mnohem víc. Už za týden se vydám do Londýna, kde s rodiči zahájíme velkou britskou jízdu. Ještě předtím si zajdu na koncert do Thekly, a pak už najednou zbývají do odjezdu jen dva týdny, během kterých budu muset stihnout napsat dvě eseje, udělat jazykovou zkoušku, jet do Exeteru i Manchesteru a jako třešničku na dortu tu dva dny před odjezdem pohostím bráchu s jeho kamarádem a nakonec se tu snad potkáme i s Andělkou, která si zajede na výlet jako odměnu za odevzdání diplomky. Budoucnost zdá se konečně být opět lákavá. Netěším se už jenom na odjezd, ale i na ten příjemně limitovaný čas před ním. Že by Bristol přeci jen nakonec nebyl taková pekelná díra?