26. 3. 2016

Well-being Maintenance Kit

Tuhle se mě Levandulka ptala, v jaký části křivky kulturního šoku se zrovna nacházím. Chvíli jsem nad tím uvažovala, protože jsem na kulturní šok trošičku pozapomněla, ale dost rychle jsem si ujasnila, že se zrovna válím v tom hlubokým, bahnitým údolí pravého kulturního šoku. To jdete třeba na poštu, kde potřebujete doporučeně poslat daňový přiznání a dozvíte se, že byste za to museli platit asi čtyřicet liber #atakhlejetosevším. Každou chvíli se vynoří něco, co je jinak, než jsem zvyklá a buď jsem to doposud nepotkala/nevnímala, nebo mi to zatím nevadilo. A nebo, jako v případě počasí, je všecko naopak zoufale stejný. Jaro na konci ledna bylo bájo. Ale když je úplně to stejný jaro na konci března, tak už to není až taková hitparáda. Naštěstí jsme měli teď v pondělí a dnes sluníčko, tak alespoň něco. Důkazem, jak moc mi už chybělo, jest to, že jsem si nezatáhla závěsy ani při překladu. Většinou moje pracovní prostředí připomíná noru - je tam temno, teplo a dusnej vzduch - a sluníčko tam nesmí páchnout ani náhodou. Tentokrát si ale roztahuju závěsy a otvírám okno (už jenom proto, že ono je venku snad i tepleji, než v té mojí ledové jeskyni). Včera se taky přihodilo velké dobrodružství, to když zničehonic vypadly pojistky a pan domácí byl samozřejmě v tahu. A věděla já jsem po dvou měsících, co tady bydlím, kde se nahazujou? No nevěděla. Tak jsem si udělala černou hodinku a byla jsem moc, moc ráda, že tu mám tu vonnou svíčku a aromalampičku, takže jsem si měla čím posvítit. Všechno nakonec dobře dopadlo, landlord pojistky nahodil a já už alespoň pro příště vím, kde jsou. Takže poučení: zjistěte si, moji milí, kde máte pojistky. Nikdy nevíte, kdy se vám to bude hodit.
Jak už jsem zmiňovala, socializační projekt se nedaří úplně podle plánu a to je taky trochu frustrující. Máme tu teď třítýdenní volno, což znamená, že ve škole je pusto, prázdno (je to až strašidelný, člověk má pocit, jako by chodil, kam nesmí). Znamená to taky, že se houby děje, nejezdí se na výlety a co hůř, vize do budoucna je více než pochmurná - protože ve většině studentských spolků se teď zvolí nový vedení a to začne s programem, no ano, až zase na podzim, yaaay! Very fucking useful, guys. Na náladě mi ani nepřidalo, když jsem se teď stresovala s tím daňovým přiznáním, o to hůř, že kdybych se byla více zajímala a poctivěji se informovala hned při založení živnosťáku, nemusela bych teď všecko honem rychle třepat na poslední chvíli a být u toho nervózní jak pes #atakjetofaktsevším.
Chybí mi Brníčko. Chybí mi to, že vím, kam si zajít na pivo a na dort a na čaj a chybí mi ty lidi, se kterejma na tyhle dobroty chodím a taky, buďme upřímní, mi sakra chybí české ceny a moje české výdělky. Chybí mi tančení, protože ludry z Caledonian society si odbyly svůj velkej nablejskanej bál (kam jsem nešla, protože lístek stál £30 a já ty prachy fakt netisknu, mimochodem za stejné peníze se projedete parním Harry Potterovským vláčkem The Jacobite z Fort William k moři a zase zpátky, you do the math) a tím to pro ně hasne. Tomu říkám vášeň pro tanec, fakt že jo. Jak pak nemám bejt frustrovaná, když si ani nemůžu dobít endorfiny tancem? Chybí mi samozřejmě rodinka, ale naštěstí jsou moji drazí předpisoví Skype parťáci, i tu externí web kameru se naučili používat. A jestli z tohohle týdne vzešlo něco dobrého, je to jistě to, že jsem konečně naplánovala návštěvu našich a zařídila vše potřebné, takže už se můžeme jenom těšit na společné prozkoumávání Londýna, Bristolu i Cardiffu. 
Chybí mi taky náš zvěřinec, zvlášť protože i když tady chodí po ulicích lecjací kocíci, tak většinu času dělají, že jste jim úplně u zadele. Tuhle jsem k sobě lákala takovýho pěknýho Křivonožku, nechal se párkrát pohladit, ale zrovna když už jsem se chystala ho chňapnout a pořádně poňuchňat, tak se rozhod, že těch intimností už bylo dost a se vztyčeným ocasem hrdě odkráčel. Včera jsem při deštivé procházce na poštu potkala malého psíka, nejdřív se na mě tvářil, že jsem mu snad něco provedla a že mě za to chce sežrat (což bylo velmi veselé, když to byla taková malá bílá kulička ve vejšce mých kotníků), ale naštěstí na něj zabral můj pracně vytrénovaný pohled dobrého člověka a za chvíli se už lísal a nechal se hladit. Samozřejmě, že mě celou poskákal a zabahnil, ale co by člověk neudělal pro trochu tý lásky, že jo. Mluvíme-li o zvěři, hodí se taky poznamenat, že jsem asi konečně viděla lišku! Sice v noci a nebyla až tak blízko, abych si mohla bez brejlí bejt 100%, že to nebyla jenom přerostlá kočka, ale pevně věřím, že se mi konečně splnilo moje tajné přání a opravdu jsem měla casual rendez-vous s panem Lišákem. Připočítám-li majestátní jeleny, které jsme zahlédli cestou z Peak Districtu, myslím, že alespoň letmé seznámí s britskou zvěří můžu považovat za úspěšné.
Není tedy divu, že se mě poslední dobou jímá rozmrzelost. Předepisuju si na to osvědčenou meducínu - poctivou práci, jógu, meditaci, slunko a čerstvej vzduch. Cokoli, na co se musím buď soustředit, nebo u toho můžu procvičovat starou dobrou mindfullness. Bordel z hlavy si nově přesouvám do ručně psaného deníku, což je nečekaně příjemné. Zapisuju si příjemné zážitky do flow-lístku. Dneska jsem to dokonce dotáhla tak daleko, že jsem si byla zaběhat a slunila jsem se v parku. Tak to by bylo, abych s takhle vymakaným maintenance kitem ten kulturní šok a blbou náladu nepřestála, ne? Navíc, how could I be grumpy when there is beautiful music in the world?


Žádné komentáře:

Okomentovat