18. 3. 2016

The Expectations of Extrover Experience

Když se mluví o Erasmu, každej druhej vám o hlavu bude mlátit tím, jak jsou na tom nejlepší ty lidi, co poznáte. Jak se tvoří přátelství na celej život. Jak si díky přátelům z celýho světa rozšíříte obzory. Krásná vize, jen co je pravda. A protože už jsem zase nascípaná a nemůžu spát, tak mě napadlo, že si nad tím trochu zamudruju.

Socializační aktivity totiž vůbec nedopadají podle plánu. Ani v jedné ze student societies, kam jsem se přidala, jsem se neseznámila s nikým, s kým bych se viděla mimo program. Těch pár lidí, se kterými mě seznámila Andělka, jsou sice moc fajn, ale musím se jim vždycky ozvat sama. A já se jim nedivím - už jsou tu dlouho, mají svůj denní režim a svoje přátele. To stejné vlastně platí i pro studentské spolky - jsou zajeté už od začátku školního roku a ti lidi se tam už dávno znají. Shodly jsem se s Claire na tom, že je vážně těžké se tady s někým opravdu spřátelit, protože i když jsou všichni milí a zdvořilí, drží se s těmi, které už znají a jedou si svoje. Dvojnásobně to pak platí pro britské spolužáky. Proč se tedy nedružím s ostatníma Erasmákama? Inu, odpověď je jednoduchá. Já se s nimi nikdy nepotkala. Nebylo kde. Na úvodní hodině nás, pravda, všechny na chvilku nahnali do jedné místnosti, abychom se pak každý rozprchli za svými koordinátory. A protože jsem na katedře z ČR jediná... 
Prostě mi tu strašně chybí něco, co by nás trochu podpořilo v tom seznamování a setkávání. Někdo si možná řekne, vždyť mám pusu, tak snad můžu promluvit na dalšího člověka a seznámit se, ale takhle jednoduchý to přeci jen není. Kolem a koukolem z toho mám ovšem pocit osobního selhání. Vždyť všichni říkají, že Erasmus je o těch lidech a já se sama od sebe seznámím s jedinou holkou? To se nemůžu nějak překonat? Víc snažit? A pak tady nad tím ještě budu takhle fňukat?
Ale pak se na chvíli zastavím. Chybí mi to? Potřebuju ty lidi kolem sebe? A nevím. Opravdu a upřímně nevím. Trávím dny sama a nemám pocit, že by mi společnost chyběla. Je mi dobře sama se sebou. Stačí mi se jednou, dvakrát do týdne vidět s Claire a trochu si popovídat. Ráda si zajdu sama na procházku, projdu se do školy s audioknížkou v uších. Jasně, mohla bych lidi vyhledávat víc a určitě bych dřív nebo později narazila ještě na další, se kterými by mi bylo dobře. Ale stálo by mě to velké úsilí a výsledky jsou nejisté. Když jsem teď byla nemocná, nevadilo mi to, že nemůžu mezi lidi. Vadilo mi, že musím být celej den zavřená mezi čtyřma stěnama, že nemám tu svobodu a možnost se rozhodnout, jak s tím kterým dnem naložím.

A pak mi to došlo. Správný Erasmák je prostě extrovert a správná Erasmus experience je extrovert experience. A pokud nemáte sto nových přátel na fejbíčku a tisíc veselých fotek se spoustou krásných lidí z celého světa, tak to prostě děláte ŠPATNĚ. Sice to nemáte přímo napsaný v účastnický smlouvě, ale všichni přece víme, že jedině tak je to správně. No a když to není váš styl, tak se pak cejtíte jako teď já - jako neschopnej asociál. Máte pocit, že jste selhali. Prostě jsou tu zase nějaký podvědomý expectations, škatulky, kam by člověk měl zapadnout, který s realitou a vaším prožitkem sice nemají nic společnýho, ale to ještě neznamená, že na vás nemají vliv. Zase jsem holt jednou spadla do té pasti "má to tak většina, tak to tak musím mít taky" a zapomněla jsem se zeptat sama sebe, co vlastně chci.
Tím nechci říct, že se odteď už tu v životě s nikým nepromluvím nebo že se budu vyhýbat lidem. Vůbec ne. Stejně jako předtím se  budu snažit účastnit takových aktivit, které mě baví a zajímají a nebudu se vyhýbat jakékoli milé společnosti. Ale zkusím víc pamatovat na to, že není mou povinností se snažit socializovat za každou cenu. A vždycky se nejdřív ujistím sama se sebou, jak mi vlastně je, než si začnu něco vyčítat.


Žádné komentáře:

Okomentovat