První slzičky

Tak je to tady, po měsíci a půl mého Erasmus pobytu přišly dnes první slzy. Myslím, že je to rozhodně zaznamenáníhodná událost, už jen proto, aby ti, kteří na Erasmu zrovna jsou či tam někdy v budoucnu pojedou, věděli, že tu a tam si poplakat je úplně normální.

Stejně jako při odjezdu do Norska jsem i při letošním loučení na sebe byla patřičně hrdá, že se to obešlo bez fňukání. Vždyť vyrážím za dobrodružstvím, to je důvod k oslavě, nikoli ke smutku! 

Tak jakpak to, že jsem si dneska pobrečela? Stýskalo se mi po mamince? Po tatínkovi? Po M.? Po kocourech? Po Tobíškovi? Po Andělce? Ale kdeže. I když mám všechny tyhle živé bytosti ze srdce ráda a rozhodně se mi po nich stýská, do pláče mi kvůli tomu ještě není. Kdepak. My, introverti a asociálové pláčeme kvůli jiným věcem. Mně se totiž stejská po Oslu.

Za všechno beztak může M., protože mě navnadil, abych si přečetla Larssona, ten se odehrává ve Švédsku a to je skoro Norsko, že jo. Včera jsem knihu konečně dočetla a neodolala a podívala se na americkou adaptaci (chtěla jsem začít, jak jinak, švédskou, ale pak jsem si pustila soundtrack z té americké a bylo vymalováno), která byla plná krásnejch obrázků skandinávský zimy a těch jejich chaloupek a Daniel Craig měl na sobě ty boží svetry se šálovým límcem no a prostě vítejak. Inu, naladila jsem se na skandinávskou notu natolik, že jsem polevila ve svém předsevzetí NEČÍST Čapkovu Cestu na sever, dokud jsem v Británii. Vlastně, nečíst Cestu na sever, dokud nemám koupené jízdenky směr Skandinávie. Důležitý je taky podotknout, že jsem bohužel podlehla prskání snad všech lidí okolo, ve čtvrtek mě začalo bolet v krku a pátek jsem pro jistotu proležela v posteli a bylo krásně a já měla naplánovaný výlet a tak mě místo toho už v pátek chytnul poměrně silný wanderlust a začala jsem si plánovat výlety na prázdniny. To jenom, abych pořádně vykreslila, v jakém rozpoložení jsem se nacházela, když jsem otevřela Čapka. 

Protože mi nebylo moc dobře, pustila jsem si Nest, zalezla do postele a otevřela knihu. Začalo to potenciálně nebezpečnou zmínkou o Framu, ale pokračovalo se Dánskem a Kodaní, takže to jsem zvládala docela dobře. Dánsko mě moc nebere. Pak pokračujeme do Švédska a to už začíná trochu houstnout. Pak začne Čapek psát o Oslu a o Framu a to už začíná být zle. No a když přemítnu na kapitolu o cestě Oslo - Bergen, tak už je to tady. Začnou se mi třást ramínka a po tvářích koulet slzy. Před očima mi probíhají vzpomínky na moje nejoblíbenější místa a nejkrásnější zážitky. A pláču a pláču, protože se tam chci vrátit a všechno to prožít znovu a prožít a vidět toho ještě mnohem víc a vím, že se to ještě nějakou dobu nestane. A pak si uvědomím, jaká je to strašlivá ironie, že na místě, na které jednou budu vzpomínat úplně stejně, si fňukám, že nemůžu být jinde. Na Erasmu se mi stýská po Erasmu. Dovedete si představit větší pitomost? Ale prostě je to tak. 

Takže místo po lidech pláču po místech. Vlastně to není poprvé, mám v živé paměti, jak jsem se rozbrečela dojetím, když jsem po čtyřech letech jen projížděla Perthem, kde jsem strávila kus letních prázdnin po maturitě. A nechci ani vidět, co by se stalo, kdybych se někdy zase ocitla u Loch Rannoch. Momentálně ovšem nezbývá nic jiného, než first and foremost vyležet nachlazení a pak dávat průchod wanderlustu v lokálním měřítku. Nefňukat po tom, co nemám a mít nemůžu a místo toho si užívat to, co je v dosahu. Však na velká dobrodružství na severu ještě bude času dost.

Zas mě to táhne o kus dál,

zas nemám doma nikde stání,

desítky důvodů si sháním

už abych na cestu se dal...