Návrat - Don't be waitor, be creator!

Slibovala jsem tu kdysi, že se podrobněji rozepíšu o kurzu Návrat, kam jsem se loni na konci léta vypravila zažít trochu dobrodružství a vyzkoušet si zase něco nového. Ten článek se tu doteď neobjevil, because of reasons, obviously. Už jsem to v duchu tak trochu vzdala, chtěla jsem se soustředit hlavně na zaznamenání přítomnosti, ale právě dnes přišel přesně ten správný impuls, abych sedla ke klávesnici a trochu se o Návratu rozepsala.

O tomhle "kurzu" jsem se dozvěděla v roce 2014 úplně náhodou na internetu a docela mě zaujal - kombinace vzdělávání, seberozvojových aktivit, práce ve skanzenu a vysokohorské turistiky? To nezní ale vůbec špatně! Další náhoda tomu chtěla, že se toho ročníku účastnila blogerka Irča Buršová a napsala o něm článek, který jenom potvrdil můj dojem, že tohle by mohla být akce pro mě. Dlouho jsem pak váhala, jestli se v roce 2015 opravdu vydat, a nakonec jsem se odhodlala. Očekávání byla různá - strašně jsem se těšila na skanzen a na hory, naopak jsem se děsila sociálních interakcí. Workshopy a přednášky měly potenciál, ale mohly být jak skvělé, tak úplně k ničemu. Prostě to celé byl jeden velký krok do neznáma. 

Cesta na místo byla poněkud stresující, ale zároveň dobrodružná a stmelující. Sama jsem se vypravila do slovenských Kút, abych si tam nechala udělat studentskou kartičku a jet zbytek cesty zadarmo. Naskočila jsem pak do vlaku, ve kterém už jeli někteří další účastníci, se kterými jsem se začala pomalu seznamovat. Problém nastal, když měl náš vlak zpoždění, navazující vlak na něj samozřejmě nečekal, takže jsme se ocitli v Bratislavě a dumali jsme, jak se sakra do teho Zuberca dostaneme. Nakonec volba padla na autobus, který jel neskutečně dlouho a cestou taky nabral výživné zpoždění, naštěstí jsme ovšem navazující spoj na poslední chvilku stihli. Do Zuberce jsme dorazili už pěkně pozdě a organizátoři nás postupně dovezli až do skanzenu. Kvůli zpoždění jsme si neužili přivítání tak, jako ostatní, ale i tak to stálo zato - museli jsme se iniciačně přebrodit řekou Studenou a teprve pak jsme mohli do společenské místnosti v chaloupce, kde už praskal oheň, čekala teplá polévka a další účastníci. Ti kromě brodění ve Studené do chaloupky přišli se zavázanýma očima a nejdřív všemi smysly vstřebávali atmosféru, prý to byl opravdu zážitek. Celý Návrat pak provázely menší i větší rituály - budili nás vždy organizátoři (řečení orgové) písničkou a stejně tak jsme s písní usínali - každý večer jsme se sešli venku před chaloupkou na tak zvaný rituál, kdy jsme si zazpívali Sádlo na chleba, nechali kolovat svíčku a nějak jsme shrnuli dojmy z uběhlého dne a nakonec si popřáli dobrou noc a svíčku společně sfoukli.

Během celého pobytu jsme toho prožili opravdu spousty a máloco nedostálo očekáváním. Namátkou vybírám pro mě nejzajímavější body programu - hra Alfa, Beta, kdy jsme rozdělení na dvě skupinky vytvořili dvě velmi rozdílné společnosti, každá žijící dle svých pravidel. Jedna plná lásky, doteků a komunikace, druhá založená na transkcích, soutěživosti a dosahování cílů. Kontinentální snídaně, kdy jsme byli rozděleni na tři stoly - země prvního, druhého a třetího světa a podle naší ekonomické síly jsme dostali snídaňové příděly. Já jsem byla z Konga a s ostatními rozvojovými státy jsme si pochutnávali na čerstvé mrkvi a slunečnicových semínkách. Jedinou možností, jak se pořádně najíst, bylo spoléhat na pomoc bohatších zemí, které nám mohly posílat trochu svého proviantu, avšak z každé zásilky si pořádný kus vždycky ukousli celníci. 

Dvakrát jsme šli do hor a pokaždé to bylo něčím ozvláštněné - poprvé se šlo po dvojicích vzešlých ze speed datingu a cestou jsme nechávali kamínky se zajímavými citáty. Napodruhé se šlo ve skupinkách, jejichž úkolem bylo vytvořit a zdokumentovat nějaký příběh. Každý den byl pak věnovaný nějakému tématu a to jsme si mohli prozkoušet i prodiskutovat z mnoha stran. Párkrát jsme i vypomohli ve skanzenu, třeba s čištěním říčky, rozebíráním výstavy, stěhováním archivu nebo skládáním sena. Vedoucí skanzenu s rodinou nás taky jeden večer pozvali k sobě domů, kde nás naučili pár lidových tanečků (takže si dovedete představit, jak jsem z toho byla nadšená :-) ).

Takhle například vypadá výsledný projekt skupinky, která se rozhodla názorně vyložit, o čem je slavná lidová píseň Hej gorale!

Hodně silné byly dny věnované vztahům, nám samotným a našemu prožívání - dozvěděli jsme se o pěti jazycích lásky, což pro mě byl překvapivý, ale velmi zajímavý koncept náhledu na mezilidské vztahy, který mi pomohl pochopit, proč se někteří lidé v mém okolí chovají tak, jak se chovají a co tím vlastně chtějí říct. Celé odpoledne jsme hráli velmi působivou zážitkovou hru Labyrint světa a ráj srdce, která nám umožnila si prožít celý životní cyklus za pár hodin. Byl to pro mě opravdu silný zážitek, protože moje "postava" mi ukázala, jak bych mohla skončit, pokud si nebudu dávat pozor a nebudu krotit svoje asociální sklony. Skončila jsem jako velmi úspěšná, ale také osamělá žena, která zemřela na srdeční selhání. A ten okamžik, kdy jsem ležela na hřbitově a přišla za mnou má životní láska, kterou jsem se neodvážila oslovit, a tiše se mi vyznávala, to byla opravdu síla, hra nehra. Člověku to pak dá sakra jinou životní perspektivu. V ten samý den jsme taky procházeli několika stanovišti, kdy jsme si ujasňovali a verbalizovali, co vlastně chceme.  

A právě dnes se mi tahle aktivita připomněla. Jedním z úkolů bylo totiž napsat dopis našemu budoucímu já. Když mi mamka dneska psala, že mi přišel poštou ručně psaný dopis, vůbec jsem netušila, která bije. Teprve když jsem jí dovolila ho otevřít, aby mi ho mohla oscanovat, a mamka mi psala, že je to sice anglicky, ale vypadá to na můj rukopis, mi začalo svítat... Úplně jsem na ten dopis samozřejmě zapomněla a neměla jsem ani nejmenší tušení, co jsem si tam před tím půlrokem psala. A úplně mě dostal. Povzbuzovala jsem se v něm, abych dělala to, co mám ráda: "Please, pursuit your passions. Your love of music, dancing, being outdoors. These things are very important for you, they give you flow, recharge your batteries, give your life meaning. They're worth your time, because they give you joy." Abych se nebála jít si pracovně za svým: "Any book with your name under the 'translator' title? There should be, you're good enough. Work hard, but don't forget to be proud of your work." Abych se nebála odejít, když nastane čas: "I know you love him, but if he doesn't want the things you do, there is no middle ground, really." A nakonec, abych měla ráda. Ostatní i samu sebe: "Last but not least - people around you. Love them. Be open. Be present. Forgive. You'll be the happiest when you do. And you deserve to be happy. Because you're great. Clever. Beautiful. Caring, loving and also lovable. Shagalicious, too! Let the next year be beautiful and happy. Remember that I love you!" Číst si tahle slova, tak povzbuzující a plná pozitivní energie, je strašně posilující. Ten trik, že píšete dopis, jako byste psali někomu jinému, ale vlastně to všechno píšete sami pro sebe, je jednoduchý, ale působivý. Je to stejné, jako když se dívám na nějakou fotku z dětství, kde se zrovna krásně směju a mám chuť pro tu malou holku udělat všecko, jen aby byla šťastná, aby se takhle krásně mohla smát pořád. A strašně mě potěšilo uvědomění, že dělám přesně to, co jsem si radila. Že vím, co je pro mě důležité, a jdu si za tím. Že jsem se nebála změn a právě díky nim jsem tam, kde jsem - a jsem šťastná a spokojená, snad nejvíc za celý život. 

Takže vidíte, že Návrat byl opravdu něco a čerpám z něj dodnes. Právě na Návratu jsem si potvrdila, jak moc miluju turistiku a hory a že chci obojímu věnovat ve svém životě víc prostoru. Dokázal mi, že není potřeba se bát vyrazit někam sama, mezi cizí lidi. Oni totiž brzy cizí být přestanou a i když z vás možná nebudou přátelé na celý život, můžete se i za tak krátkou dobu navzájem příjemně obohatit. A s trochou snahy vzniknou i ta přátelství - já už se moc těším, až za mnou holky návraťačky vyrazí do Bristolu na návštěvu :-).