Lidi a jiné nepřístojnosti

"Já někdy zapomínám, jak strašně nesnášíš lidi," řekl mi M. No, jako jo. Zvlášť po tom minulém zápise by se mohlo zdát, že lidi nemůžu ani cejtit. Takže jako jo. Ale taky ne. Vždyť já miluju lidi! Odeslala jsem už skoro 20 pohledů a ještě chci posílat další - a to jsem zatím nikomu neposlala víc než jeden! (Mimochodem, kdo toužíte po pohledu a ještě jste ode mě žádný nedostali, je to zřejmě proto, že nemám vaši adresu. Buď vůbec a nebo vaši aktuální adresu. Když mi ji napíšete, tak mi uděláte radost a já vám čumkartu zašlu. Neposílám akorát na Slovensko, protože tam mi bojkotujou můj čumkartovej systém. Pokud byste mi chtěli udělat ještě větší radost, tak mi dejte vědět a já vám napíšu svoji adresu a vystavím si vaši čumkartu na čestné místo.) Další důkaz, že miluju lidi je to, že učím. To by přece nemoh dělat člověk, co nemá lidi rád, ne? O tom, jak strašně společenská profese je překladatelství, teď taktně pomlčíme.

Problém je v tom, že M. musí každou chvíli poslouchat moje kňourání typu: "Šmarja, já se budu muset socializovat. Kristepane, tam budou cizí lidi. Nechci nikoho ani vidět. Nesnáším večírky, protože jsou tam lidi. Jestli tam bude víc než tři lidi, dostanu osypky. Proč si domlouvám s někým schůzku, když nechci nikoho vidět?" a tak podobně. Pak je tak svědkem toho, že to NIKDY není tak strašný, jak se nejdřív obávám a dost často mi pak NEŘEKNE (protože je to děsně moudrej člověk) "Já ti to říkal, že to bude dobrý." Protože to samozřejmě dobrý je a já mám z těch lidí vlastně nakonec radost a tak. Tak v čem je problém?

Jak jsem si předsevzala, pracuji v současné době na projektu jménem SOCIALIZACE. Musím říct, že vytyčit si něco takového jako projekt je vynikající nápad - z nepřehledného a neprostupného chaosu lidských interakcí se stává strukturovaný plán, ve kterém stačí plnit jeden úkol za druhým a sledovat progress. Díky všem bohům za Norsko, kde jsem si už trošku ošahala, jak tyhlety věci fungujou a zjistila, co je pro mě hop a co trop. Takže letos žádné výčitky, že se nehrnu na hromadné akce, že nechodím pařit a že se můj seznam FB přátel nerozrostl o desítky nových duší. Místo toho třeba večeře u Pajem a Janet nebo s Cami na polívku a na přednášku Chemie lásky. U obojího jsem se musela trochu hecnout a sama jim napsat, jestli nechtějí něco podniknout. Ale je potřeba plnit plán, no ne? A Vesmír mě za tu odvahu odměnil, protože jsem se minulý týden na semináři o britském filmu seznámila s Francouzkou Claire a zjistila jsem, že chodí pravidelně reelovat do Caledonian society (kde jsem teď 2x nebyla, ale místo toho jsem se socializovala jinde!) a miluje tanec. Takže jsme se samozřejmě v úterý na reelování potkaly, o pauzách jsem ji učila základy irských a bretonských a cestou domů jsme si nadšeně vykládaly o hudbě a v půl desáté v noci jsme si před kolejemi prozpěvovaly La Jument de Michao. Mimoto se úterní reelování zvlášť vyvedlo, protože jsme na konci tančili Foursome (ano ano, už jen ten název!), kde je báječná figura přezdívaná helicopter. Byla to veliká legrace, na konci jsme byli všichni úplně splavení, ale naprosto nadšení, tleskali jsme a objímali se.   

Tak to vidíte, mám lidi ráda! Když je mám dávkovaně, po menších skupinkách, mám si s nimi co říct a/nebo s nimi sdílím nějakou vášeň. Máloco vás sblíží tolik jako když vás někdo točí málem nad hlavou. Akorátže lidi taky znamenaj vyhození z denního rytmu (pokud si teda neuděláte v rozvrhu socializační okénka, což jsem ještě neučinila, ale asi k tomu brzo dojde), někdy taky zanedbávání povinností, úbytek energie a méně času na sebe. A to je někdy ten zásadní problém. Proto i když miluju návštěvy, bývám po pár dnech nesvá a nevrlá, protože najednou nemám prostor pro sebe. Proto se musím socializovat s mírou, jinak jsem nejdřív overexcited a pak totálně peopled out. A pak mám přesně ty pocity, že lidi strašně nesnáším a nechci je ani vidět a vlastně mě děsně obtěžujou. Máme to my introverti holt těžký. Nebo ambiverti? Že bych snad... ale to ne. Možná, že jsem něco mezi Nebelvírem a Havraspárem, ale moji introverzi mi nevezmou!

Každovodopádně, socializace posledních dní, proložená návštěvou M., mě dostala do fáze, že mám momentálně z toho všeho skvělej pocit, ale nutně potřebuju dělat to, co dělám právě teď - reflektovat, třídit, promýšlet, ukládat si pocity a vzpomínky. A přesně proto teď sedím u počítače a píšu a píšu a píšu. To mi taky došlo až nedávno, jak strašně je pro mě to psaní důležité - nejenom proto, že si takhle uchovám spoustu vzpomínek i myšlenek, který by jinak dávno spláchnul čas, ale i pro tu terapeuticko-meditační rovinu. Přistihla jsem se dneska ve sprše, jak si v duchu skládám kousky dalšího zápisu na blog a vybírám nejlepší formulaci toho, co chci sdělit. Jak přemýšlím, co všecko napsat, jak propojit témata, jestli a jak se cenzurovat. Je vidět, že to psaní mám vážně zažrané pod kůží. Stejně jako ty lidi. Teď už se jen naučit balancovat. Naštěstí udržování rovnováhy vyžaduje pohyb a neustálé vyvažování, takže netřeba hledat univerzální formulku.