Jak se dělaj vzpomínky

Nejenom třídit myšlenky, ale taky zaznamenávat hezký věci, že jo. Od toho tady tu blogosféru máme. A jakmile se to neudělá zavčas, tak se to pak neudělá vůbec, praví moje zkušenost. Pak to dopadá tak, že tady, pokud vím, nemám ani slovo o návštěvě kočičí hospody, například, což jsme s Andělkou stihly hned po mém příjezdu. A to  bylo moc hezký. Naštěstí, co je hezký, to je radno opakovat a tím já se řídím. Ale pěkně popořádku.

Jak už jsem předesílala, měla jsem tu návštěvu. Dojel M., což je můj boyfriend, abych tady ty doposud poněkud mlhavé zmínky vyjasnila. Ne že bych chtěla být fancy a světácky používat cizí termity pro něco, pro co máme v češtině legitimní výraz, to ani ne. Ale já to vidím tak, že chtít v češtině pojmenovat osobu, se kterou chodíte, je asi tak stejně marný, jako zkoušet v běžný řeči pojmenovávat nějakým normálním slovem pohlavní orgány. Vždycky to bude buď moc sterilní, dětinský nebo dehonestující. (Jestli máte pocit, že máte pro tohle dilema řešení, ať už u jednoho nebo u druhého, podělte se v komentářích.) Oproti tomu boyfrienda má jak vaše osmdesátiletá rozvedená babička, tak vaše třináctiletá sestřenka. He's a boy and he's a friend, a protože celek je víc než jen součet částí, he's a boyfriend too. Ale dost již lingvistických vsuvek.

Původně jsme měli měli v plánu vidět se jen na jeden den v Londýně, ale pak se z toho nějakým zvláštním řízením osudu stalo skoro pět dní v Bristolu. Což je super nejenom proto, že víc času je vždycky lepší než míň, ale taky protože strávit společně nějaký čas tam, kde jste na Erasmu, dává všemu úplně novou rovinu. Protože až se vrátíte, budete o Erasmu pořád vykládat (a ti, kdo tvrdí, že ne, o něm mluví dodnes), vzpomínat na lidi, na místa. A pro toho druhého to najednou nebudou jen prázdné pojmy a hned se mu vaše vzpomínání a historky budou poslouchat jinak. A navíc k tomu přibudou i vaše společné vzpomínky, další dílky do mozaiky, další fotky do alba. I vy pak budete na to své dočasné bydliště koukat trochu jinak, když tam najednou bude pojítko s tím druhým. No prostě a jednoduše jsem měla fakt velikou radost, že se za mnou M. vypravil a už jsem se na něj po tom skoro měsíci hrozně těšila.

První den jsme zahájili pořádnou full English breakfast v kavárně, abychom měli sílu na celodenní program. Po dlouhé době jsem se zase mohla pustit do něčeho, co mě vlastně dost baví, i když se k tomu dostanu jenom výjimečně - hrát si na průvodkyni. Sice Bristol ještě zdaleka nemám prochozený tak, jak bych ráda, ale přeci jen už tu pár pěkných míst znám, takže v pátek jsme se vydali právě tam - pobloumat po přístavu, podívat se zdálky na slavné barevné domečky, prošli jsme si centrum i univerzitní kampus a já jsem v parku opět nadšeně fotila veverky (má nová oblíbená zábava). Ale objevovali jsme společně i nová místa -  podívali jsme se do kostela St Mary Redcliffe i do katedrály (Kde jsem mimochodem zjistila, že M. je pěkný provokatér a chová se v kostele schválně nedůstojně, musím to tady na něj prásknout!) a vyšplhali jsme na Cabot Tower a užili si krásný výhled na celý Bristol. Nebylo sice kdovíjak, ale počasí nám docela přálo.

To v sobotu si zřejmě Bristol řekl, že si nás nesmí tak rozmazlovat a celý den pršelo. To naštěstí ničemu nevadí, protože jsme si měli hodně co povídat a když už nás to doma nebavilo, vydali jsme se na deštivou procházku po sousedství. To je velká výhoda toho, že bydlím tak daleko od školy a není tu jediný obchod - aspoň je to tu fakt moc hezký. Pokochali jsme se snobskýma domečkama a pak se šli trošku zabahnit do lesíku Bishop Knolls, kde prý bývaly Victorian Pleasure Grounds, což zní dost nemravně, i když se tam určitě viktoriánci jen ve vší počestnosti procházeli. I když jsme se vrátili pěkně promoklí, vlastně nám ten déšť vůbec nevadil. Ulice byly prázdné, vzduch už voněl skoro jarně a pocit, že se musíte trochu vyvléct z pohodlí a postavit živlům, takovou procházku jenom vylepší.

No a v neděli Valentýn. Po léta jsem k tomuhle svátku měla jakýsi ambivalentní vztah, nemohla jsem se rozhodnout, jestli je to póza a komerce nebo jestli je to vlastně hezkej nápad nebo co. M. to naštěstí vyřešil za mě, protože mi hned po příjezdu nadšeně věnoval úžasnej (protože promyšlenej, nekýčovej, nekomerční a od srdce <3) dárek a zajímal se, kam si zajdeme na jídlo. Takže aby bylo jasno, Valentýn je hezkej nápad! Ještě aby ne, přece, vždyť každá záminka užít si pěkný den, zažít něco nevšedního, dát si dobré jídlo, být spolu, každičká záminka je dobrá! Já si tyhlety výjimečné dny, ať jsou to Vánoce, Silvestr, Velikonoce, osmadvacátý říjen nebo sedmnáctý listopad, vždycky nejvíc užiju, když se jdu trochu provětrat ven. S M. jsme venčící tradici zahájili už na Silvestra bloumáním po brněnské oboře a v krasojízdě jsme pokračovali valentýnskou procházkou ke slavnému visutému mostu. Abychom to měli trochu zajímavější, vybrala jsem nám k tomu pár kešek, vysvětlila M., co a jak, přísně mu zakázala používat telefon, takže mu nezbylo nic jiného, než si zapsat indicie do analogového zápisníčku (ale koneckonců mi ho sám věnoval, tak se nemůže divit), naťukat souřadnice do GPS a vyrazit za pokladem. První jsme sice nenašli, ale u vyhlídky na most už jsme se strašně nenápadně sápali do stráně a zapisovali první log. 

V centru jsme si nečekaně pochodili, když jsme hledali, kamže si to vlastně půjdeme na to dobré jídlo. Protože bylo celý den sice hezky, ale nečekaně zima, pěkně jsem při tom chození klepala kosu a silácké řeči o tom, jak je to na čerstvým vzduchu děsně boží, mi poněkud... zamrzaly na rtech. Zakotvili jsme nakonec v Nando's, takže jsme to měli i s popcultural experience a jejich extra ostrá omáčka mě aspoň na chviličku trochu zahřála. Následovalo další bloumání, tentokrát za kvalitní kávou. Nevím, jak moc kvalitní ta nalezená káva nakonec byla, protože jsem zůstala věrná heřmánkovému čaji, nicméně horký nápoj rozhodně bodnul. A po kavárně konečně zlatý hřeb večera - kočičí hospoda! Dovedete si představit lepší valentýnské rande než pivo, kočky a vědomostní hra? Já ne. Nakonec jsme tam popíjeli a hráli tři hodiny (skončilo to SKORO remízou, jinými slovy jsem o bod prohrála, ale to jenom proto, že M. měl štěstí v hádání!) a pak už jen se zastávkou na skvělou polívku do Whetherspoon hezky zpátky domů.

V pondělí už bohužel nevyzbyl čas na nic jiného než sjet do centra, vytisknout cestovní doklady, koupit knihu na cestu a rozloučit se. Je zvláštní, jak během těch pár dní čas strašně zvláštně plynul. Na jednu stranu odsýpal pomalu - to asi proto, že se pořád něco dělo, spoustu jsme toho viděli a zažili a takové dny nabité zážitky se vždycky zdají delší. Na druhou stranu mám ale pocit, že jsem ani nemrkla a ze středečního večera, kdy jsem těšením málem nemohla usnout, je najednou dnešek. Čas je zvláštní, prazvláštní veličina. Nicméně tak trochu doufám, že bude takovýmhle způsobem fungovat i nadále - hodlám si užít každý den, i když jsem tu teď zase sama. Sice se mi stýská, ale stejně tak si skvěle užívám tu samostatnost, naprostou svobodu a hlubokej ponor do sebe samé, kterej je na Erasmu to snad nejzajímavější. A taky ale doufám, že ani nemrknu a budou velikonoční prázdniny a já budu v Záhřebu, na počátku objevování a užívání si M.'s Erasmus Experience.