Jak už jsem avizovala na Facebooku, štěstí mi přálo a bytová situace je vyřešena. Spadl mi velký kámen ze srdce, protože to znamená, že už nemusím neustále nervózně sledovat email, děsit se, jak se nepropracovanou bristolskou MHD sakra dostanu na druhej konec města a taky se teda hlavně nemusím bát, že už konečně nikdo nebude muset řešit, jestli jsem hipster nebo bezdomovec. Protože to už bude naprosto jasný. (Jen tak mimochodem, pár návštěv univerzitního kampusu odhalilo, že hipster/homeless móda tady docela frčí, takže yaaaay, konečně chvíle, kdy se to skromnější balení oděvů vyplatí.) Takže o starost míň. Když už teda mám kde bydlet a nemusím kvůli tomu prodávat ledvinu ani svoje krásný mladý tělo, nastala ta správná chvíle... ano, modří již vědí. Utratit nějakej ten bakšiš, samozřejmě.
Ale samozřejmě s rozumem a s mírou, jak jinak. Na zahraničních studijních pobytech je třeba vždycky utrácet promyšleně a všichni známe zlaté pravidlo útrat - utrácíme nikoli za věci, ale za zážitky. Málem půlku jednoho mýho zavazadla střední velikosti, které jsem si statečně nesla na hřbetě, tvoří funkční oblečení. Aby tedy tato investice a oběť nebyla zbytečná, první útrata byla jasná - členství v univerzitním turistickém spolku dobrodruhů! Trošku špatná zpráva je, že tím útraty teprve začínají, protože za každý výlet se samozřejmě platí zvlášť za dopravu a jídlo, ale s tím už se snad nějak popasuju. Aspoň mi snad půjčí spacák, který se mi do krosny nevlezl.
I další útrata pak padla na členství v univerzitním spolku, tentokráte v Caledonian society, která slibuje, že utiší mé skotofilské touhy. Pořádají totiž každé úterý večer reelování, tedy výuku skotských tanců. Modří již vědí, že přesně to byl taky důvod, proč jsem se vydávala do propršeného podvečera a mokla až za ušima. Řekla jsem si taky jednu věc - s tím, jak se znám, bych taky mohla celý týden prosedět tak akorát na bytě a nevystrčit nos mezi lidi. A z toho by mi asi začlo hrabat. Takže zaplatit mrzkých £5 a vyrazit mezi lidi, i kdybych s nimi neměla promluvit jediné slovo, byl naprostý imperativ. Jasně, zaječí úmysly (Nebo jak se tomu vlastně říká, když chcete vycouvat z něčeho tím, že zůstanete doma?) jsem samozřejmě měla i tak. Koneckonců, ty peníze už mi nikdo nevrátí, tak nač se ještě trápit tím, že se někam potáhnu? A přesně v tu chvíli přišel vhod poznatek z terapie - nepřemejšlet o tom. Nediskutovat. Nesmlouvat. Prostě se jen mechanicky začít připravovat a ono už to nějak dopadne. Takže jsem si na sebe natáhla kilt, do batohu zabalila taneční boty, natáhla parku... a ono už to pak nějak šlo.
Jestli to stálo za to? No samozřejmě, že jo. První chvíle, kdy jsem v sále stála asi jako jediná sama, byly samozřejmě nepříjemné, stejně jako když jsem musela zajít za instruktorkou, že nemám nikoho do páru. To se ale naštěstí rychle a příjemně vyřešilo a pak už se tancovalo. A protože I'd rather dance with you than talk with you, byla jsem ve svém živlu. Dokonce jsem pak měla i to štěstí, že někteří lidé oslovili mě a začali si povídat, protože jsem prý dobře tančila a navíc ten kilt, že jo. Mimochodem, tohle je děsně super trik, jak se seznámit - vemte si nějakej výraznější kousek oblečení nebo šperk a lidi s váma pak budou mluvit! V Norsku jsem se díky své fajnové sukni s růžema seznámila s holčenou, se kterou jsem se pak bavila celý semestr. Anyways, k tanci - bylo tam překvapivě dost lidí a ještě překvapivěji dost kluků, a to včetně instruktorů. Měla jsem dokonce to štěstí, že mi jeden z nich dělal partnera, a protože se zrovna nejednalo o promiskuitní tanec, mohla jsem si to tančení opravdu vychutnat. Jó, když už člověk neřeší kroky a může se soustředit na postoj, oční kontakt a vůbec si to celé tancování užít, to je panečku zážitek! Sečteno, podtrženo - zatančila jsem si, užila si dobrou zábavu, vyrazila mezi lidi, s některými se i povrchně seznámila a hlavně, hlavně jsem zase jednou tak trochu překonala sama sebe. A to je vždycky strašně skvělej pocit.
Žádné komentáře:
Okomentovat