Odjet na delší dobu pryč je výzva, zvlášť pro nás introverty. I když je nám většinu doby dobře jen se sebou samými, přijdou chvíle, kdy je té samoty trochu moc. Nové prostředí, nové vjemy a nedostatek jistot, kotev, které ve starém prostředí potvrzují vaši existenci, to všechno vás tak trochu vysává, oslabuje. A pak stačí málo, malinko a po duši vám najednou není dobře. A protože jste tak daleko od všeho, co znáte, je někdy těžké tu závěj ze srdce shodit a znova se volně nadechnout. A právě to v tuhle chvíli prožívám. Přemýšlela jsem, co s tím. A pak jsem si řekla, že když s tím nemůžu nic dělat, alespoň o tom napíšu. Koneckonců, co v Bristolu můžete vidět, to najdete na každé druhé webovce, když si Bristol zkusíte vygooglit. Ale co se v člověku děje při té opěvované životní zkušenosti zahraničního studijního pobytu, to už se ne vždycky dočtete. Tak tady to máte. Jsou prostě chvíle, kdy to není úplně příjemný.
Nejdřív jsem si zkoušela pouštět lehce melancholické písně, protože mi bylo jasné, že s veselýma nepochodím vůbec. Úplně to nezafungovalo. Znám totiž naprosto přesně ten pocit, to zaklapnutí, který nastane, když cítíte, že hudba léčí. Někdy se to daří. Pustím si v tu správnou chvíli tu správnou písničku a najednou mám pocit, že všechny problémy odpluly. Že ta muzika je tak krásná, že v porovnání s ní jakékoli nepříjemnosti, strachy a stresy úplně vyblednou. Nikoli však nyní. Tak jsem to zkusila jinak. Písničku, která je trocha ostřejší. Ne snad bojovná, jen je v ní cítit vnitřní síla. To už bylo lepší, ale pořád jsem ještě měla ruce ztěžklé a dech trochu zúžený.
Teprve až třetí pokus se povedl. Samba v dešti. Vzpomněla jsem si, jak včera celý den pršelo. To je tak, když si pochvalujete, že to počasí není vůbec tak britský, jak jste se báli. A pak bum. Prší celý den. Fouká větřisko. A vy chcete ušetřit peníze, tak se rozhodnete vytáhnout parku, deštník, nasadit sluchátka a jít nečasu vstříc. V parku foukalo tak, že než jsem ho přešla, měla jsem pravou půlku parky pěkně durch. V jednu chvíli už jsem rezignovala a deštník schovala. Stejně už jsem mokrá, tak co? Hlavně, že v botách je sucho. A víte co? I když bych čekala, že mě to bude vadit, rozčilovat, nic takového se nestalo. Tak jsem zmoklá. No a? Stejně zmoklí byli i všichni ostatní, co se toho dne rozhodli vydat do ulic. Ono nám většinou ani nic jiného nezbývalo, copak to jde, zavřít se doma na celý den jen kvůli tomu, že prší? Vždyť i v dešti si můžete zatančit.
Žádné komentáře:
Okomentovat