First Impressions

Všechno sbaleno, všechno nachystáno, ready, set, go. Během minulého týdne probíhala mnohá loučení, všechna krásná a zapamatováníhodná. Když mi taťka mával z nástupiště a já se vlakem ubírala směr Brno, byla jsem z toho docela naměkko. Nakonec se ale odjezd i tentokrát obešel bez pláče, v tu správnou chvíli mi M. pověděl, že přece není důvod a měl pravdu. Ono je to asi i tom, že máme zažitá určitá klišé, jakože při odjezdu se má plakat a je velmi jednoduché se jim poddat - a vlastně, proč ne? Ale stejně jako ve všem ostatním, i tehdy bylo moc příjemné si uvědomit, že jenom na mně záleží, co udělám a jak si to prožiju a nemusím se poddávat prvnímu pocitu, co se kolem mě otře. Tak teda jedna poslední pusa na rozloučenou a sbohem, Česká republiko. 

O cestě do Osla jsem musela napsat hned dva články, protože to byl prostě horor. Všehomír se mi asi rozhodl to teď vynahradit, protože kromě toho, že co jsem přijela do UK je mi permanentně zima, byla cesta úplně bez problémů. Dokonce jsem se i krásně prospala, ani nohy mi neotekly, prostě sen každého busocestovatele. Probudila jsem se pak krásně už v centru Bristolu, překvapeně zaregistrovala, že to vypadá na první pohled jako super město a za chvíli už tradá z busu a pak už mě vyzvedla Andělka a všechno bylo v pořádku a báječné. První tři týdny strávíme společně na její ubikaci a pak už se přestěhuju do nového (držte palce, aby to bylo dobré bydlení, ještě jsem ho neviděla) a projekt Fay vs. UK může začít.

Musím se ale přiznat, že ač Bristol na první pohled vypadá jako velmi sympatické město, mám zatím spíš zdrhací tendence. Jak už jsem zmínila, co jsem přijela do UK, je mi permanentně zima. Jsem ten typ člověka, co si jenom opláchne ruce studenou vodou a už je má ledové, tak si představte, co se mnou asi dělá posedávání v nevytopitelném vlhkém přízemním bytě. Lék na to je samozřejmě jasný - šup ven! Venku se sice nedá překládat, ale od toho jsou zase knihovny, že jo. Jen si musím počkat do čtvrtka, až dostanu univerzitní kartičku a budu si moct začít užívat akademického knihovního luxusu. No a když nebudu zrovna pilně intelektuálně pracovat, hodlám se toulat po venku, objevovat, prozkoumávat, fotit, chodit a budovat si kondičku. V červnu mě čeká West Highland Way natěžko a na to je třeba se řádně připravit. Vlastně se tady na to potulování po venku moc těším, vzpomněla jsem si totiž, že v Oslu jsem na něj mívala spoustu času a dělalo mi nebývale dobře po duši i po těle. A pokud to navíc bude znamenat, že mi nebude taková zima, není co řešit, přátelé! 

Dalším důvodem, proč mám velké chutě se otočit a vrátit se zpět do Brníčka je to, že mám pocit naprosté cizoty. Dobře si vzpomínám, že i Oslo na mě samozřejmě ze začátku takhle působilo, ale po náročné cestě jsem byla tak ráda, že jsem konečně dojela a mám chvíli klid, že jsem na nějaké vracení se neměla ani pomyšlení. Je taky pravda, že hned druhý den po příjezdu začaly všechny ty studentské seznamovací aktivity, poznávala jsem spolubydlící, venku bylo krásně vlídno a slunečno,... přijela jsem vlastně do sakra jiné atmosféry než tentokrát. Nicméně stejně jako vždycky je potřeba jít krok za krokem a ono už se to poddá. Takže nezbývá, než si nejdřív v klidu vybalit, připravit si mapku a foťák a vyrazit pomaloučku za Andělkou na univerzitu. Co bude dál se nechme překvapit.