Za poslední měsíc

Tak už zase víc než měsíc bez příspěvku? Utíká to, že tomu ani nemůžu uvěřit. Prázdniny jsou v tahu a za dva dny zase rovnýma nohama do semestru. Je to asi poprvé, co se mi do školy vůbec, ale vůbec nechce. Jediný předmět, na který se opravdu těším, je překlad povídek, kde bych vůbec neměla být, protože je pro bakaláře. Ten zbytek? Nutné zlo. Nějak mi to na tom magistru nejde s takovou chutí, jak jsem čekala. A do toho ty trable s Erasmem . . . jet? Nejet? Od chvíle, kdy mě koordinátor velmi hrubě odpálkoval s dotazem ohledně výběrového pohovoru, jsem se asi nějak blokla. I když mě vybrali, kam jsem chtěla, bylo to s podmínkou, o které jsem za tenhle půlrok zjistila, že ji prostě nehodlám akceptovat. Bohemistickou diplomku prostě psát nebudu, ne a ne a ne. Nejsem bohemistka. Jenže mi nikdo zodpovědný nebyl schopen potvrdit, jestli na takový požadavek má náš koordinátor nárok. Takže mi nezbývá nic jiného, než riskovat, že na mě zase bude hnusný a neurvalý, a pobavit se s ním o tom. Nevím, jestli se mi na Erasmus nechce právě kvůli tomu, jak celé to výběrové řízení probíhalo a že nade mnou visí hrozba psaní diplomky, kterou psát nechci. Mám prostě nějak pocit, že to všecko přišlo v úplně špatnou chvíli. Práce mám víc než kdy jindy a neuvěřitelně mě baví a naplňuje. Dokonce je teď ze mě živnostník. Na novém bytě je to zatím paráda. A představa, že se mám sebrat, všecko tady nechat a jet půl roku někam pryč, kde se akorát budu věnovat studiu, ze kterého jsem momentálně silně rozčarovaná . . . Nedovedu určit, co je pohodlnost, strach z neznáma a co už je dobrý důvod to všechno odpískat. Co byste dělali na mém místě vy?

Prázdniny ovšem, prázdniny byly úžasný. Jsem neuvěřitelně šťastná, že se mi povedlo vzít věci do svých rukou a stihla jsem o prázdninách spoustu věcí, o kterých jsem jiné roky jen uvažovala a snila. Šrámkova Sobotka. Alpy. Jeseníky. Tatry. Investice do sebe samé, do osobního i profesního rozvoje. Jsem na sebe hrdá, že jsem sebrala odvahu a vyrazila na Návrat 2015. Poprvé jsem jela někam úplně sama, kde jsem neznala jedinou živou duši. Nebudu lhát, bylo to těžké. Před odjezdem jsem měla zaječí úmysly, ale nakonec jsem se odhodlala. A samotný kurz byl někdy taky těžká zkouška. Tolik cizích lidí, se kterými musíte být neustále pohromadě. A všichni vypadali tak přátelští, uvolnění . . . a pak já, která jsem měla často chuť utéct co nejdál ode všech, prostě proto, že jich bylo hodně a já se mezi nimi, i přes jejich vstřícnost a přátelskost, cítila nejistě. Protože jsem prostě introvert a mám ráda maličké skupinky lidí, ideálně takových, kteří se už dobře znají. Ale nakonec se to všecko zvládlo a za těch deset dní bylo spousta příležitostí i na bližší seznámení a osobnější povídaní. A hlavně to všecko bylo obrovská inspirace - inspirace k aktivnímu životnímu stylu, ke zkoušení nových věcí, inspirace k tomu otevřít se a nebát se. Nečekat a tvořit. K Návratu se určitě ještě brzy vrátím v nějakém delším a podrobnějším článku, protože věřím, že takovéhle shrnutí má smysl asi spíš jen pro mě než pro ostatní a já bych Návrat ráda představila se vším všudy.

Za ten poslední měsíc se ale neděly jen hezké věci. V blízkém okolí udeřila nemoc, nemoc vážná, bolestná a konečná. Pohřeb byl včera. Přestože se mě to vlastně osobně netýkalo, měla jsem všechno v přímém přenosu. A pořád tomu ještě jaksi nemůžu uvěřit. Tomu, že to opravdu všechno jednou skončí. Nepřestává mě šokovat ta bizarnost, že člověk každé ráno vstane, jí, komunikuje s ostatními, funguje v tom složitém ozubeném soukolí každodenního života a zároveň ví, že někdo blízký trpí a konec je nablízku. A nemůže s tím nic, ale vůbec nic udělat. Ta zpráva mi přišla zrovna o přestávce mezi lekcemi. Zúžil se mi dech, roztřásly ruce a nevěděla jsem, co dělat. Připadalo mi úplně nemístné, že se za chvíli mám usmát na studenty a zeptat se jich, jak se dneska mají. Ale nakonec to tak bylo. Smutek a rozjímání odloženo na vhodnější chvíli.
Uvědomila jsem si, že jediné, jak dokážu pomoct, je dotek a pouhá přítomnost. Nechci nic říkat, protože vím, že jsou to všechno ohraná klišé, pravdy, které ničemu nepomůžou. Nebo ano? Aspoň už netrpí. Vzpomínej na to hezký. Aspoň byla až do konce s vámi. Jste moc stateční. Nebyla to ztráta v mé rodině, já byla jen vrba. Nemám ani zdání, co všechno si za ten měsíc zkusili jiní a jaké to je teď, když už je po všem. Ale přesto jsem byla kdesi na okraji, tichý svědek, co dostal šanci se sám sebe zeptat, jestli je na to připravený. Není. A nikdy nebude. Ale snad aspoň udělá všechno proto, aby, až ta chvíle přijde, nelitoval.

Úzká tvář Polky a dokola val
límce, šat černě se vrství...
Má mladá babičko, kdo líbával
vaše rty pyšné? A prsty,
co v komnatách nádherou hořících
Chopina hrály, svou něhu...
Tma lokýnek bloudí vám po lících
věčného ledu a sněhu.
Temný a přímý a upřený zrak –
vari, pryč, nezvaný hoste!
Ne, mladé ženy, ty nehledí – tak...
Má mladá babičko, kdo jste?
Vy dvacetiletá...
Zem po kosti hladoví,
jak když se postí, –
ach, co jste tam odnesla možností!
A co teprv nemožností!
Tak nevinný den byl,
jen maličko vál vítr v pokoji do váz, –
a dvě temné hvězdy zhas. – Babičko!
Tu vzpouru v srdci mám po vás?

(M. Cvetajevová - Babičce)