Vítej, léto!

• Tak konečně, konečně! Poslední esej jsem odevzdala někdy v neděli v 11 večer a tím pro mě (alespoň doufám) skončil jarní semestr 2015. Pořád melu o škole, já vím. Ale když ona mi fakt dávala sakra zabrat. Jsem na sebe ale strašně pyšná, že jsem nakonec všecko zvládla, nic nevzdala předem a vůbec největší radost mám z toho, že se mi povedlo vytáhnout českou literaturu na Ačko, v to jsem vážně nedoufala. Tak si už třetí den užívám sladkého volna, nikam nespěchám, čtu jako ďas a konečně mám taky čas na důležité věci, které jsem trestuhodně zanedbávala během semestru. Mezitím taky trochu učím, jak by ne, ale učení je pro mě vyloženě radost, zvlášť když se mi tento týden podařilo si nabrat suply a u všech můžu použít ten stejný lesson plan - yaaaay!
• Jarní semestr a učení v jazykovce mě taky dovedlo k velkému poznání - kvůli perfekcionismu trpím rozhodovací paralýzou a přesně z toho důvodu nesnáším, když si musím sama vybírat téma na esej a když mám připravovat sama připravovat lesson plan. Člověka takhle něco napadne, tak to začne dávat dohromady, ale nakonec zjistí, že to vlastně není tak dobré, jak si představoval, tak zkusí něco jiného, to taky není úplně ono, takže nakonec nad výběrem esej/náplně hodiny stráví velmi stresující odpoledne, aby měl nakonec pocit, že to stejně není dobré a je to jenom jakási znouzecnost. A tak je to se vším.
• Tak se mi vdala, poměrně nečekaně, dobrá kamarádka. Vypadá to, že už se začínám dostávat do toho věku, kdy holky kolem mě začnou měnit příjmení. Na jednu stranu je to krásný, hlavně když vidíte, že v tom není žádná křeč, prostě je jim spolu dobře a tak se rozhodli si slíbit, že to teda společně potáhnou dál v dobrým i zlým. To je krása a moc se mi to líbí. Na druhou stranu je to ale dost děsivé, protože mě se nic takového netýká a znamená to taky, že už jsou to asi docela dospělí lidi, co už mají nějakej danej životní směr a brzo je čekaj děti a tak dále a tak dále. Not me. Ne že bych nechtěla, vlastně zjišťuju, že po troše těch životních jistot a samostatnosti poměrně prahnu, ale životní okolnosti to jaksi úplně ještě nedovolují. Tak z toho mám takovej hořkosladkej pocit.
• Léto je tu a já mám velkolepé plány. Jako pokaždé. Dát se trochu dokupy, shodit kila nabraná přes semestr. Ne, že bych se sama sobě trošilinku oplácaná nelíbila, vlastně je to zajímavá nová zkušenost, ale vím, že to s sebou nese taky neexistující kondičku, zarezlé klouby, oblečení mi začíná být fest a prsa mi už začínají trochu zavazet. Kromě toho začít se zase hýbat (Podpora, motivace či společnost je samozřejmě vysoce vítaná!) jsem si předsevzala, že taky pořádně opráším francouzštinu, nakoupila jsem si až nezdravě mnoho materiálů, tak směle do toho! A taky číst a číst a číst. Zhltla jsem prima Petera Maye, kterého překládal kamarád (a povedlo se mu to, to musím uznat), pak přišly na řadu Bílé kosti a to byl takovej drasťák, že jsem se rozhodla, že si od detektivek dám na chvíli pauzua a vypůjčila jsem si pro změnu mého milovaného Davida Lodge. Akorát román jsem nezvolila úplně nejšťastněji, protože Nejtišší trest, který vtipně pojednává o útrapách hluchnoucího profesora, je pro mě spíš dost chmurnou vizí budoucnosti (on šel na první audiogram v pětatřiceti, já někdy v patnácti). Tak snad to spraví Den zkázy v Britském muzeu nebo případně Ajvazovo Druhé město. Uvidíme.
• Jaké máte plány na léto vy? Práce, lenošení, studium, cestování, od každého trochu? A jak se motivujete k pohybu, abyste nekynuli?