Duch a hmota

Tak konečně zvítězil duch nad hmotou, zdravý rozum nad baladami o hovně. Jinak řečeno, dnešní zkouška z Teorie literatury a kultury II dopadla nad očekávání dobře. Nepamatuješ si jména a moc nevíš, o čem kterej koncept je? Nevadí, odhadneš, zamlžíš, odvedeš řeč, přihodíš nějakej detail, co se k tomu váže, ale na hodině se nebral, a hned to vypadá, že tomu rozumíš. Během úmornýho snažení pochopit tyhlety koncepty jsem mimo jiné přišla na to, že ono to všecko dává smysl, jedna teoretická škola logicky vychází z druhé, všecko to na sebe navazuje a krásně se to pojí s obecnou společensko-kulturní situací dané doby. Akorát by nám to teda takhle hezky mohli podávat i na těch přednáškách, stojí to dost potu a slz, přijít na to sám. Prostě mě těší, že i když jsem měla na přípravu neskutečně málo času, že jsem to selským rozumem dala dokupy. A takový Ačko se dycky hodí, že jo. 

Mimochodem, jestli se chcete na katedře proslavit, jděte do růžové. Svou akademickou krasojízdu jsem započala loni růžově vyvázanou bakalářkou, která vzbudila docela pozdvižení, zvlášť, když jsem komisi ujistila, že to je vlastně poměrně promyšlená věc. Letos se moje jméno šíří kuloáry dál, tentokrát ve spojení s jednorožci. Nejenom, že se moje růžová jednorožčí prezentace na Philipa K. Dicka dostala na twitter, evidentně jsem přednášejícího tak šokovala, že to musel sdělit i kolegům z katedry a pro jistotu to poslat taky panu docentovi do univerzity v britském Hallu. Dnes mi to na chodbě před zkouškou sdělovat celý vysmátý pan doktor a litoval, že to neviděl naživo, protože z té fotky nejde vidět, jak se ten jednorožec třpytil. Ono to zní všecko jako děsná sranda, ale myslím si, že tohle bourání stereotypů je potřeba a jestli se to nebude dít na naší katedře, tak kde jinde? 

Musím se ale přiznat, že výraz přednášejícího, když spatřil tuhle nádheru, stál opravdu za to :D.

Jinak se od té doby, co jsem si tu vylila srdénko naposledy, stalo spoustu krásných věcí. Třeba jsem byla na Světě knihy a zamilovala jsem se do hostovského stánku, koupila si zjednodušenou četbu ve francouzštině a dvě hry na procvičování francouzské gramatiky a reálií. Já se na tu reálnou B2 ve fránině prostě dostanu a ten DELF si udělám! Pak jsme se šly s holkama vošplouchnout do Moře v komoře, málo jsme tancovaly a nastydly jsme, ale stejně to bylo doprí moc. Pak teda kašlík, rýmička, zkoušečky, odevzdávečky, v práci příprava testíků . . . jednoduše parádička. Byla jsem nervní jak pes, asociální, protivná, arogantní, prostě radost být se mnou. Ještěže má pan Darcy takovou svatou trpělivost a moji kamarádi taky. Zlatý lidi mám kolem sebe, fakt že jo. S panem Darcym jsme byli taky v našem nejvíc nejoblíbenějším kině na skvělém představení - Langův Metropolis v doprovodu hudebního seskupení Forma. Dechberoucí zážitek. Strašně mě baví, že si můžu naplno užívat všechny ty vizuální i příběhový klišé, za které by jakéhokoli současného tvůrci ugrilovali. Velký plátno Metropoli neuvěřitelně sluší a živý doprovod, mix elektroniky, sága a chřestítek všeho druhu, vytvořil až nečekaně padnoucí atmosféru. 

Ve Scale jsme se pak taky byli podívat na Stále spolu, a to byl taky velmi zajímavej zážitek. Při Mlčochových proslovech k potomkům a manželce jsem úplně slyšela našeho dědka Josefa, asi by si dobře rozuměli. Utvrdilo mě to v tom, že život úplně mimo společnost není dobrá věc - velmi chytré Mlčochovic potomstvo se neumělo vyjadřovat, diskutovat, prezentovat svoje názory, bavit se s lidmi mimo rodinu. Na jednu stranu si myslím, že rodinná pospolitost je opravdu důležitá a vím, že dnešní systém ji nikterak nepodporuje. Ale není dobré ji nastolit naprostým odříznutím od společnosti, nejenom, že tím Mlčoch odepírá dětem možnost svobodně se rozhodnout o svém osudu a dalším směřování (i amišové se vydávají na zkušenou do velkého světa, pomni), ale také proto, že taková pospolitost je pak částečně nucená, je to klec, ze které se dřív nebo později bude někdo chtít probít ven - a co to pak s celou rodinou udělá, to je otázka. Došlo mi, že u nás rodinná pospolitost taky funguje, ale jinak - je na bázi dobrovolnosti a možná právě díky tomu, jak velkou mi v dospívání rodiče dávali svobodu, se teď k rodině tak ráda vracím a je pro mě důležitá. Takže ono to jde i jinak.

Minulý týden jsme pak byly s Aranel na Zrní a to byla dvojnásobná radost. Za prvé jsem Aranel strašně ráda viděla a pohostila (i když mě mrzelo, že nemůžu nabídnout víc než karimatku a spacák), popovídala si s ní a zase se leccos zajímavého dozvěděla. Za druhé Zrní, ach, Zrní. Tentokrát z první řady, to byl moc dobrý nápad, protože potom má ten koncert úplně jiný spád a energii. A když už mluvím o koncertech, tak nesmím zapomenout na můj sólo výlet na Báru Hrzánovou a Condurango, protože to bylo něco neuvěřitelného. Přemýšlela jsem, co mě na téhle muzice tak strašně baví a oslovuje. Předně je to samotná Bára - nejde jí o to nějak vypadat, nějak esteticky zapůsobit, není to o ní, ale o hudebně neuvěřitelně pestré a poutavé výpovědi, o krásných a hravých textech, o upřímným pěveckým přednesu. Jde z ní podobná energie jako například z Pavlíny Jíšové a můžu si jen představovat, že podobně působila i Zuzana Navarová. No a zbytek kapely? Vynikající hudebníci, skvěle sehraní, navíc mají mezi sebou mladou krev (když jsem zjistila jak mladou, tak jsem si chvíli připadala jako pedofil, ale tak co, hudební talent je prostě univerzální afrodiziakum a von tak krásně hrá na housle), k tomu maestro Mário Bihári. Nějak mě to všecko na začátku strašně dostalo, tak jsem si pobrečela, i když se nezpívaly žádné dojáky. Hráli taky všecky moje oblíbený, Střelu i Tapetový květ, Margaretku aj Otíka, všecko úžasný.

O víkendu jsem pak hostila u nás doma pár kamarádek ze sboru, trochu jsem se bála, jak to všecko dopadne, jestli všecko půjde dobře, jestli tohle a tamhleto, ale obavy byly zbytečný. Všecko si dobře sedlo, měly jsme vynikající červné, já s překvapením zjistila, že A. umí skvěle hrát na kytaru a zná všecky ty krásný písničky vod vohňů, dokonce i Jaro nad Bretaní, čímž mě úplně dostala. Tobíšek si samozřejmě všecky omotal kolem prstu, protože ten jeho oddanej pohled a neustálá touha po mazlení, tomu žádná ženská neodolá. Břicha jsme si nacpaly těstovinama po italsku, k snídani zase palačinkama a k obědu špenátový quiche, měly jsme se krásně.

No a nakonec taky nutno poznamenat, že jsem sebrala odvahu a šla na chirdu do sebe zase nechat řezat. Všecko dobře dopadlo, už mám i vytažené stehy a snad se všecko hezky hojí. Pan doktor mi vypreparoval krásnou leskou bílou kuličku. To mi taky umožnilo provést drobný sociologický experiment, dostala jsem totiž první den obvaz a síťku na hlavu, tak jsem se obvázala pěkně šátkem a pak už jen pozorovala, jak na mě lidi divně koukají, islámská hrozba na obzoru, bacha!

A jaké je poučení z téhle dlouhé nesouvislé pohádky? Každý zkouškový jednou skončí, choďte na koncerty, za kulturou a buďte hodně s kamarádama a rodinou. Zdraví váš jednorožec!