Když jsem zjistila, že do předmětu Česká literatura v nadnárodních souvislostech II máme mít přečteno nějakých 11 titulů a že zkouška je z nepochopitelnýho důvodu celý týden před koncem semestru, začala jsem silně panikařit. Ze seznamu povinné četby jsem četla jednu knížku, Urbana. Dostala jsem tím pádem pěknou facku - všecko to jsou zajímavě vypadající knížky, klasika české literatury a já měla přečteného pouze nejsoučasnějšího autora. Well done, me. Následovalo samozřejmě zoufalé hledání, v které knihovně mají k dispozici které knížky, stavy děsu, kdy byly některé tituly k dispozici jenom v jednom výtisku, který je navíc rezervovaný na půl roku dopředu, . . . No nebylo to příjemné. Ale rozhodla jsem se nenechat se vyhodit z rovnováhy, zaběhla jsem do knihovny pro první knížku, která byla po ruce, a začetla se.
Slastně se začetla. Četla jsem s chutí, četla jsem rychle, měla chuť si vypisovat a podtrhávat (ale protože jsem četla hlavně po šalinách, tak to moc nešlo) a užívala si ten nezvyklý pocit, že jsem naprosto pohlcená povinnou četbou. Už se mi to dlouho nestalo - i když často čtu věci, co se mi docela líbí, málokdy mě takhle strhnou a pocit, že na ně mám málo času a musím s nimi spěchat, mi brání do nich proniknout a užít si je. Najednou ani to, že jsem se čtením vlastně setsakramentsky pozadu, mi nedovedlo čtenářský zážitek zkazit. A co mě to vlastně tak uhranulo? Kunderův Žert. Jak to ten chlap dělá, že i když jeho postavy nejsou "můj typ", přemýšlí a chovají se jinak než já, stejně s nimi souzním, oslovují mě a já se toužím dozvědět, co se s nimi děje a co se jim honí hlavou? Nedovedu si to vysvětlit, ale ten pocit je opravdu neuvěřitelně příjemný. Potěšení z četby je něco, co mi poslední dobou trochu scházelo.
Momentálně mám rozečtené zase úplně jiné dílo, které mě sice neoslovuje zdaleka tolik jako Kundera, všímám si ale zase jiné věci. Uhodilo zřejmě na citlivou strunu a nutí mě balancovat a zas a znova si ujasňovat, co chci. Studium, práce, vztah, samostatnost, přátelé. Pendluju mezi vším a nic nedělám pořádně. Všecko to plyne. Často mi to přináší potěšení, někdy naopak dělá starosti. Ale ve všem tom shonu někdy zapomínám, že tohle všecko dohromady tvoří nějaký obraz. Skládám si mozaiku a někdy místo toho, co bych pečlivě vybírala kousky sklíček a dávala je na místa, kam nejlépe zapadonu, beru věci, které jsou po ruce a dávám je tam, kam mi zrovna ruka padne. Zapomínám zastavovat, zkoušet se dohlédnout za horizont. Říkám si pořád, že na tohle mám přece času dost, že vážné a dospělé věci budu řešit, až budu vážná a dospělá. Až dostuduju, budu mít titul a stálou práci. Well, . . . bullshit. Kind of. Chci tím jenom říct, že mě překvapilo, že na mě může zapůsobit i knížka, kterou moc "nežeru" a nasadit mi brouka do hlavy. Útok ze stran, odkud by ho člověk nečekal. Tak jsem zvědavá, k čemu se nakonec pročtu.
A název stejně ta slečna začtená nezmíní, to abych se podívala na goodreads :D ... hmm, nic :D Tak se asi budu muset nechat představit a popravdě, je to zvláštní, to, co popisuješ. Přemítám nad tím, zda-li se mi někdy něco obdobného stalo. Možné to určitě je ... třeba právě proto, že titul naráží na témata, která člověku nejsou úplně příjemná a vyhýbá se jim. Nebo je ještě nedořešil, nechce řešit. Je to asi stejné jako s lidma. Ti, kteří nás nějak vytáčejí, obvykle prezentují nějakou vlastnost, kterou my sami potlačujeme, bojíme se jí a nechceme, aby se projevila i v nás. Mohlo by to být stejné i s knihami. No, jen takové to mé filosofování.
OdpovědětVymazatA vidíš, Kundera mě moc nezasáhl, spíše naopak. Jen si teda říkám, jestli jsem jej nečetla moc brzo. Stejně jako poprvé Virginii Woolfovou. Třeba mě v budoucnu tvé kladné zhodnocení přesvědčí po titulu šáhnout znova. Kor když je to ten náš klasik všemi opěvovaný.
Je psycho, jak mocné knihy dovedou být. Nejsou jen snůškou slov svázaných do desek. Představ si, že bys byla zrovna ve velice nevyrovnané náladě a četla Mein Kampf. Co by to mohlo způsobit?! I když teda věřím, že člověka, který to má v hlavě srovnané (jako třeba ty), by to zasáhlo maximálně tak, že by se ještě více ujistil v tom, co je dobré a co špatné. Fakt si myslím že knihy mohou být i nebezpečné. Co na to říkáš ty?
Vykládala jsem si to úplně přesně, jak nad tím uvažuješ teď ty - že se mi ta knížka možná moc nelíbí právě proto, že to poukazuje na věci, které nechci slyšet. Tak to na tom asi něco bude, když si to tak vykládáme obě :D.
VymazatVidíš to, to je zajímavé s tím Kunderou, že jsi ho možná nečetla v pravou chvíli. To je docela dobře možné. Já ho poprvé četla teda určitě před 18 a vybavuju si, že se mi i tehdy moc líbil. Naopak o Virginii jsem se pokoušela už víckrát v různých letech a stále ještě asi nepřišel ten pravý čas, alespoň teda na PD ne. Ale pořád se těším, že jednou ta chvíle přijde, protože Virginia je mi strašně sympatická.
A vidíš, knihy jako nebezpečí! No určitě máš svým způsobem pravdu. Kniha je nebezpečná ve chvíli, kdy se dostane ke čtenáři, který nedovede kriticky myslet. V takové chvíli hádám může být nebezpečná i kniha, která je jinak "nezávadná", natož pak něco, co je psáno se samotným úmyslem demagogicky manipulovat se čtenářem. Ale věřím, že s tréninkem kritického myšlení nebude třeba cenzorských zásahů na knižním trhu :D.