Ale zpátky k tomu TEDu. V zásadě je to o tom, že si vždycky myslíme, že TEĎ, v tuhletu chvíli, už jsme konečně ty hotový dospělý bytosti, jsme na vrcholu, máme nejvytříbenější vkus a nejosvícenější názory, jenomže ono se pak časem ukáže, že pravda je jinde (někde tam venku). Prý si máme srovnat, kolik bychom byli ochotní dát za koncert svý oblíbený skupiny teď a za 10 let, a pak to porovnat s tím, kolik bychom byli ochotní dát za koncert oblíbený skupiny, kterou jsme zbožňovali před 10 lety. Není úplně jednoduchý si vzpomenout, co přesně bylo moje nej, kdy mi bylo 14, ale hádám, že to bylo něco jako Avantasia a Nightwish a řeknu vám upřímně - to by mi za to někdo musel zaplatit, abych na ně teď šla, ne abych já utrácela svoje těžce vydřený chechtáky. Poněkud těžko se mi odhaduje, kdože jsou moji nej zrovna teď, nicméně už nejsem tak naivní, abych si myslela, že za 10 let se to nezmění, ať je to, kdo to je.
A zrovna se teda stalo, že i před tímhle TEDem jsem zrovna hluboce hloubala, že i za posledních pár let jsem se vlastně dost změnila a jak je to teda možný? Dohnalo mě k tomu to, jak se mi zhoršilo OCD a trochu mě vyděsilo, že najednou trochu nedávám soužití s panem Darcym v jednom pokoji, protože naše představy o tom, jak by to tam mělo vypadat, se poněkud liší. Vždyť ale já jsem takovej pedant nebejvala! Vzpoměnla jsem si, jak můj pokoj vypadal, když jsem tam pana D. poprvé přivedla. HUMUS! Všude rozházený hadry, stůl zaskládanej, místo k sezení jedině na klavírní židličce. Tak nějak jsem si to zpětně nakonec dala dokupy a odůvodnila si to, ale stejně mě to docela znepokojilo.
Co jsem taky trochu nečekala je, co všecko se změní, když se z člověka stane dospělej. Jasně, podle zákona jsem dospělá už nějakejch 6 let, ale když tě ještě v 19 na školním cyklovýletě v půl 10 posílaj do postele, tak se o dospělosti asi ještě dvakrát mluvit nedá. Přichází to postupně, jeden krůček po druhým, někdy je to docela nečekaný (najednou se cítíš blbě, když za tebe platí rodiče, například) a někdy tě prostě ani nenapadne, že by se takovýhle věci mohly dít. Jako třeba to, že budeš muset "dospěle" řešit vztahy s lidma okolo. Co to znamená? No, bohužel už to neznamená, že když tě někdo začne vytáčet, tak se s ním prostě přestaneš bavit a už si spolu ve škole nesednete. Nene, tohle dospělí nedělaj. Když je problém, tak se o něm mluví, snaží se řešit a pokud možno, není u toho radno používat sprostých slov. Jasně, že když si v duchu o někom řekneš, že je to kretén, tak to vlastně tak úplně nemyslíš. Dost možná to spíš znamená, že se v tu chvíli ty cítíš jako kretén, ale tohle jaksi nemá smysl si říkat, tak si to radši řekneš o tom druhým. Dospělí taky řeší věci přímo mezi sebou, takže pamatuj, že když si budeš stěžovat kamarádkám, nevyřešíš tím nic, akorát se všecky naserete a pak ještě budeš mít výčitky svědomí, že takhle se to přece nedělá. No ty vole. Kdyby mi tohle někdo před pár lety řek, tak tu občanku s díky vrátím.
A ještě jedna opravdu fakt nechutná věc. Zodpovědnost sama za sebe. A teď to nemyslím v tom klasickým slova smyslu, že věci na úřadech už ti neoběhaj máma s tátou a že si musíš sama prát a nakupovat. Tohle jsou podružnosti. Víš, co je horší? Zodpovědnost za to, co pouštíš do světa. To třeba takhle v práci odevzdáš překlad, na kterým sis, dle svýho mínění, dala záležet. A pak ho uvidíš za půl roku. A máš chuť se propadnout. A ty víš, že k tomuhle už bude vždycky přilepený tvoje jméno, že už nemáš šanci to opravit a že pokud si těch "drobných nedokonalostí" někdo všiml, taky to může znamenat, že příště už žádná práce nebude. A teď si s tím poraď. Smiř se s tím. Tohle je totiž taky dospělost. A bohužel, stejně jako občanka, se nedá vrátit.
K té zodpovědnosti bych jen chtěla dodat, že to znovu přečtení vlastního výtvoru a zoufalé třískání hlavou o stůl vypovídá o jednom: posunula ses dopředu! Jsi chytřejší, zkušenější a je velmi pravděpodobné, že to bude ještě lepší a lepší. Jestli tě to vážně hodně trápí, zkusila bych na to aplikovat radu od Marci. Říkala mi, že je hloupost litovat rozhodnutí, která jsme udělali v minulosti. Protože ve chvíli, kdy jsem se rozhodovali, to bylo to nejlepší možné řešení, na které jsme byli schopni přijít. A stejně je to s překladem. Tehdy to bylo to nejlepší, cos mohla udělat. A byla si s tím spokojená. Pokud s tím dnes spokojená nejsi, tak aspoň vidíš progres svých schopností. And that's fucking awesome! :* A když tě někdo bude chtít konfrontovat, tak vždycky můžeš říct: Já vím, dneska bych to napsala úplně jinak, poněvadž practice makes perfect, hmm?
OdpovědětVymazatJá taky vždycky trnu hrůzou, když odevzdám překlad. A vlastně u všeho, kde se očekává, že prokážu své znalosti a dovednosti. I když ve skrytu duše si říkám, že pokud se to někomu nebude líbit, tak si hold může nas**t, protože já spokojená jsem. Je důležité, abychom byli good enough sami pro sebe, ne pro druhé!
A tady odkaz na zajímavá videa: http://www.diygenius.com/mind-expanding-documentaries/
Děkuju, Mono, že na všem dokážeš najít to krásné a pozitivní :-). Je fakt, že pokrok jsem určitě udělala, cítím to, text jsem přepracovala a mám z něj najednou mnohem lepší pocit. Jen to víš, zadavatele hláškou "practice makes perfect" neutěšíš - teda, ne že by si ten můj stěžoval, ale že si něčeho všiml, je docela možné :D.
VymazatOno být good enough sami pro sebe je samozřejmě super věc a většinou se tím řídím, ale nájem mi to bohužel nezaplatí, na životopis si to nenapíšu a živit se tím nebudu. Ale budu doufat, že mi to k tomu všemu nakonec pomůže :-). A díky za tip na dokumenty!