Can't have a break

Poslední projekt odevzdaný, už čekám jen na zelenající se políčko. Dva body z mé soukromé Challenge 2015 splněné. Náš veleslavný časopis je konečně téměř ready a v pondělí jde ven. Jó, kdyby se tak do toho nepřipletlo to, že sotva jsme sehnaly novou spolubydlící do bytu, tak se druhá rozhodla odejít. Takže místo zasloužených pár dní duševního klidu mám zase krapítek tik z toho, co nás čeká, a jak budeme muset zase shánět a trpělivě čekat a domlouvat se a prezentovat,... Ale nedá se nic dělat, asi bych si měla zvyknout, že život je prostě takovej a klid nepatří do jeho slovní zásoby.

Každopádně od února jsem přihlášená na meditation challenge, tak doufám, že se mi podaří z toho neklidu vymeditovat a taky vyjógovat, to zase v rámci 30 Days of Yoga with Adriene (což je mimochodem fakt super cvičení, Adriene mám moc ráda). Jde mi to jak slimejšovi, těžko na cvičení hledám čas, ale moje tuhnoucí krční páteř se ozývá čím dál častěji a po čím kratší době sezení u počítače, takže na výmluvy moc není čas. Došlo to tak daleko, že když jsem včera, první to den bez nutnosti se šprtat, proseděla zase celé dopoledne u PC u proma časopisu a pak se hnala do čajovny na schůzku, na kterou se mi moc nechtělo, tělo se rozhodlo říct dost a rázně zakročit. Skončila jsem později odpoledne doma se strašlivou migrénou, takže nezbylo nic jiného, než si nakapat Algifen, uložit se do postele a čekat, až to přejde. A ono to přešlo. A bylo to úžasné. V pokoji klid, šero a já nemusela vůbec, ale vůbec nic. I když pak přišel pan Darcy, z postele jsem nevylezla, jen jsem si zapla Kindle a ponořila se do četby. Bylo mi v tu chvíli jasné, že to je ono, tak to má být, prostě si musím na chvíli absolutně odpočnout, stranou musí jít, i kdyby jen na víkend, i všechny příjemné projekty jako sbor a časopis, a taky socializace (protože jak mi teď potvrdil osobnostní text, jsem introvert jak ze žurnálu). 

Odpolední poležení mi opravdu dodalo sil, takže jsem pak s radostí vyrazila do kina na Kód enigmy a můžu říct jen jedno - fantastické! Benedict byl opět naprosto fantastický, ale ostatní herci (Goode, Leech, Knightley) mu nezůstávali nic dlužni. Krásně se povedl taky soundtrack a kamera, radost poslouchat a pohledět. Jediné, co beru jako trochu rozporuplné je míra fabulace, ke které asi došlo. Protože bohužel o Turingovi mnoho nevím a nemám načteno, nedovedu říct, co všecko si upravili a přikrášlili (nebo naopak přiošklivili), aby se jim to hodilo do scénáře, takže se snažím být opatrná v tom, abych soudila, jak velký přínos Turinga vlastně byl. Co je ale neoddiskutovatelné je to, že perzekuce sexuálních menšin byla a stále ještě bohužel je naprosté svinstvo. Potěšilo mě, že když jsem to téma dneska večer nadnesla u čaje (vytáhli jsme činský porculán po prababičce), tak to ze začátku vypadalo ne úplně slavně (tatínek začal říkat něco o nedotknutelnosti "normální" rodiny a tak podobně), ale když došlo na lámání chleba, tak jsme zjistili, že jsme vlastně všichni stejného názoru - homosexualita je normální věc a není důvod, proč by se homosexuálové nemohli brát, mít děti nebo je adoptovat a vychovávat. Dva milující rodiče, jakéhokoli pohlaví, budou vždycky lepší než ústavní péče nebo nefunkční, týrající rodina. 

Jinak mám taky velikou radost, a to z toho, že tento semestr to vypadá s tutoringem zahraničních studentů mnohem lépe než na podzim. Dostala jsem pod křídla polskou studentku bohemistiky, která už se do Brna strašně těší, píše si se mnou česky a hned v neděli vyrážíme na prohlídku vily Stiassny. Pokud bude svolná i k dalším špatnostem, vidím to na Tugendhad, Jurkovičovu vilu, hvězdárnu, zoo a posedávání po brněnských kavárnách. To jsou fajnové vyhlídky takhle na začátek semestru, nemám pravdu? :-)