25. 7. 2014

Divočina

Úplně pořád si připadám jako hadr na holi. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem musela odříct večer s deskovkami, protože jsem fakt nutně potřebovala chvíli sedět v klidu na bytě, koukat z okna, jak prší a ve vhodnou chvíli vytáhnout knihu a začíst se. Jsem prostě člověk, co potřebuje dobíjet baterky a potřebuje to dělat v klidu a o samotě. To mi nicméně nezabránilo si na příští semestr domluvit asi tak tunu různejch věcí - rozvrh je poněkud plný (ještě budu muset asi zeštíhlovat) a bude se nést téměř jednoznačně na vlně literárních překladů. Těším se moc, jen se bojím, aby mě to úplně nevyšťavilo. Pak jsem se přihlásila do našeho studentského klubu na katedře, kde bych ráda přiložila ruku k dílu (a vypadá to, že s tím začnu už teď přes léto), pak bych ráda byla buddy pro zahraniční studenty v rámci Mezinárodního studentského klubu, taky jsem se přihlásila na výpomoc na moc zajímavé konferenci u nás na katedře - bude toho tedy opravdu požehnaně. Až si budu přes semestr stěžovat, jak absolutně nic nestíhám a že toho mám moc, tak mě, prosím, někdo něčím uhoďte, že si za to můžu sama. Dík moc.
Každopádně k tomu dobíjení baterek - máloco je v tomhle ohledu příjemnější a účinnější než lehčí odstřihnutí od civilizace. Tak jsme minulý víkend s Andělkou nabalily krosny a vydaly se směr bouda alébrž jednopokojová dřevěná chajda u lesa dva a půl kilometru od nejbližší vsi, kde lišky dávaj dobrou noc, kde není elektřina (a ani wifi, samozřejmě), pitná voda je ve studánce a voda na koupání v potoce a kde si člověk musí při ulevování dávat pozor, aby ho nekouslo něco do zadku. Jasně, pořád to ještě není nijak zvlášť hardcore, ale pro rozmazlený holky z města je to rozhodně změna. Nejkrásnější moment bylo koupání v potoce - ten leží dole v údolíčku, nesnesitelné vedro mírnil stín lesa, voda byla chladná a tak čistá, že jsme zahlédly hned dva raky, jak si to štrádují po dně. Sobotní odpoledne jsme strávily na místní zřícenině, kde byla středověká slavnost a kupodivu byla i docela povedená - hlavně druhá kapela hrála výtečně a ukázka výcviku dravců se mi taky líbila moc (hlavně poštolky). O něco menší legrace, ale o to větší dobrodružství, byla pak noční cesta mezi poli a lesy zpět na nocležiště. Nebyly bychom to my, kdybychom nezkoušely jít, kudyma jsme ještě nešly, takže jsme nachodily poněkud víc, než by by bylo nezbytně nutno. Cestu jsme si opepřily občasným vyjeknutím, to když třeba z lesíka či pole přeběhl přes cestu zajíc a tak. Andělka začala nahlas uvažovat, že vlastně vůbec neví, co by dělala, kdyby se takhle ukázal divočák a já ji musela okamžitě umlčet, protože jediná věc, které jsem se opravdu bála (krom té, že se v lese skrývá masový vrah, třeba Hannibal), bylo, že v noci potkáme divočáka. Vím akorát, že člověk nemá dělat bugr a nejlíp vylézt na strom - jenže ono nebylo kam! Naštěstí jsme ale divočáka nepotkaly a dorazily na boudu bez úhony. A jak se nám pak dobře spalo! Byla to úžasná změna oproti životu v přeplněném městě (i když Brno je, pravda, v letním vedru poněkud lenošivější než obvykle) a mě to pomohlo nabrat síly na další nabušený týden. Ale nebudeme si nic nalhávat - na sprchu už jsme se fakt moc těšily.
Vrcholem pracovního týdne bylo samozřejmě autorské čtení Petera Maye (odkaz na report dodám vzápětí), nicméně včerejšek byl naopak dnem, kdy jsem fakt měla chuť dát si panáka na uvolněnou (nakonec jsem si místo toho koupila Sládkovu pivní limonádu a udělala si úplně nejvíc boží brambory s paprikovým dipem). V práci jsem konečně dostala zábavný a zajímavý úkol, ale po asi dvou hodinách práce jsem zjistila, že mi nevyskakovala chybová hlášení, takže to můžu vlastně všecko dělat znova. Tiskárna nechtěla spolupracovat s počítačem, takže jsem si musela nechat podklady vytisknout v jazykovce a po dlouhé a náročné směně tam běžet, abych si stihla ještě koupit alespoň bagel místo oběda a letět na výuku s mým nejméně oblíbeným studentem. Ten mi dal obzvlášť zabrat, furt mlel o nepodstatných kravinách, dělal, jako kdybych mohla za to, že angličtina má spoustu mnohovýznamových slov a opět mi dělal přednášku na téma, jak funguje jeho mozek a co od hodin očekává. Kdyby místo neustálého kecání raději dělal, co mu říkám, už dávno bychom se dostali k procvičování, o které si řekl (které ale není možné bez lehčí předletové přípravy). Třešničkou na dortu byla ne ani tak hádka, jako moje totální rozladění ohledně plánování dovolené - nějak se pořád s panem Darcym úplně nemůžeme shodnout a co chce jeden, nechce druhý, a nakonec nás vztek ovládne natolik, že zamítáme možnosti jen proto, že je navrhl ten druhý. Naštěstí to vypadá, že už jsme se konečně shodli, takže Budapešť se na nás může začít těšit. Konec dobrý, všechno dobré - pan Darcy šel večer zachraňovat svět a já si mohla pustit dlouho očekávaný film Stokerovi, který vám tímto vřele doporučuji. Matthew Goode byl naprosto brilantní, stejně tak jako Mia Wasikovska a celý film byl opravdovou pastvou pro oči. Děj je vyváženou směsicí mysteriózna a zvrácenosti, přesně tak, jak to mám ráda. Nyní již ale vstříc balení, protože Keltská noc čeká!

2 komentáře:

  1. Zdravím,

    nadělila sis toho opravdu požehnaně, ale takové krásné věci a činnosti to jsou. :) A souhlasím s odstřihnutím civilizace, s přítelem jedeme za týden na týden do Bavorských hor a přírody, takže budeme dávat těžkou zkoušku našim nohám :D
    Přeju Ti, ať všechno zvládneš s klidem, my jsme s přítelem konečně sehnali byt takže můj život začíná nabírat první změny a mám plánů tedy požehnaně :D

    OdpovědětVymazat
  2. Jů, bavorské hory, příroda, to zní tak úžasně! Krásně si to užijte! A i Tvoje další plány znějí skvěle, bydlení s přítelem je velký, ale krásný krok. Přeju hodně štěstí! :-)

    OdpovědětVymazat