Druhý stádium

Úpadek přetrvává, vo tom žádná. Ale přichází další stádium frustrovaného studenta před státnicemi. Nasranost. Možná je to tím, že jsem už moc dlouho zavřená mezi čtyřma stěnama. Že zase musím se vším čekat AŽ PO (no dobře, nemusím, ale shánějte si bydlení, když jste mimo Brno, nemáte čas a vlastně ani nevíte, na jak dlouho to bude potřeba). Ostatní pomalu vesele finišují zkouškové se skvělými výsledky, plánujou výlety do Londýna na představení s Richardem Armitagem (Kterýho beztak před Hobitem ani neznaly, jen se přiznejte!), maj po státnicích a po obhajobách a čeká je už jen promoce nebo maj aspoň pojetí o kolonialismu a post-kolonialismu. Posudek na bakuli pořád nikde a včera mi došlo, že se ho vlastně nemusím dočkat až do příští středy. Mám pocit, že FB je abnormálně zahlcen naprostými kravinami, který mě tak akorát rozčilujou, ale stejně mi to nedá a klikám na něj co čtvrt hodinu, jestli se náhodou neděje něco, co se beze mě neobejde. Do Prahy se mi nechce, protože je hnusně a zima a nepřipadám si ani za mák adekvátně připravená. Ostatní si jedou na Čomskýho, kterej mě taky leze na nervy, protože o něm nic nevím, nejedu na něj a připadám si tím pádem zaostalá. Všecko je to tvoje chyba, Noame! Můžeš za to ty a tvá posraná generativní gramatika! Nesnáším celej svět, protože v něm mají všichni všechno jednodušší a zadarmo a maj víc peněz za míň práce a nemaj akné (Mamka se zase divila, že vypadám jako skvrnitej tyfus. To ji to fakt po těch třech letech furt baví se nad tím pozastavovat? Já si toho totiž v zrcadle nevšimla, že bych měla nějakej bordel na ksichtě.)
A úplně nejvíc mě štve, že mi přišel pohled z Norska od Winnieho, já z něj měla obrovskou, ale fakt obrovskou radost . . . která mi vydržela asi tak 5 minut, protože pak na mě opět usedla nasranost na všecky a na všecko. Tak to máte. A to jsem původně chtěla psát něco o tom, jak jsem si za TKT udělala radost krásnejma tričkama s veselejma nápisama, jak mě baví nosit tenisky, o motivačních týmech R a P a o tom, jak jedny šaty dokážou propojit všehomíra. Nic nebude. Teprve až mi někdo namasíruje nohy a ztuhlou šíji, udělá veganskej cheesecake, objedná dovolenou, sežene důstojný místo na bydlení, vezme mě na výlet a zařídí, abych odstátnicovala na výbornou.

A tady máte Kate Bush. Jen tak, protože je boží.