Ve čtvrtek jsme vyrazili na operu Ensemblu Opera Diversa, jež se zove Ponava - Zmizelé řeky. Opera byla vynikající, ale co na ní bylo opravdu výjimečné bylo to, jak pracovala s tématem místa a historie. A přesně tomuhle tématu, tentokrát ve spojení s divadlem, se pak věnovala i páteční diskuse pod hlavičkou fora 4AM, kde jedním z besedujících byl autor libreta Ponavy, Pavel Drábek, mimo jiné jeden z nejvíce inspirujicích vyučujících, které jsem za svá dlouhá studentská léta poznala. A právě při besedě jsem měla pocit, jak strašně moc věcí, co kolem sebe poslední dobou pozoruji, zapadá do sebe. Město, historie, pouta k místům, to jsou témata, která mě vždycky zajímala (a není to jen tím, že je to i oblíbené téma pana Darcyho) a která v pravidelných intervalech potkávám například v literatuře. Však co mají společného Pavel Renčín, Miloš Urban a Kateřina Tučková, například? Aha? Každý se daného tématu chápe po svém, ale všichni tito autoři se vyjadřují k povaze míst, kde žijeme, a dávají jim ve svých příbězích výsadní role. No a najednou je tu Ponava, která se plaví na stejné vlně. Už při sledování opery mě napadala spousta zajímavých myšlenek a také výkladů celého mytologizovaného děje - například osudy Ponavy pod rukami Krále/Pluta přímo navádí ke srovnání s poměrně aktuální kauzou jistého občanského hnutí v nejlepším městě na světě. Jak ale autoři uvedli, Ponava vznikala čtyři roky, je tedy nanejvýš podivuhodné, že byla uvedena právě v tuhle chvíli, kdy vyznívá jako velmi aktuální komentář k brněnskému společenskému dění.
Pavel Drábek vyslovil zajímavou myšlenku, že ta touha chodit do divadla (a je jen logické ji vztáhnout i na živé koncerty a podobné kulturní akce) je odrazem naší možnosti být neustále v kontaktu s lidmi i se špičkovým uměním pomocí počítačů a internetu. Není problém si užít v přímém přenosu představení z Nathional Theater v Londýně (Coriolanus s Tomem Hiddlestonem se vskutku povedl), nicméně i když je to přímý přenos, chybí tomu ta osobní zkušenost. Každý, kdo chodí do divadla či na koncerty jistě potvrdí, že živé vystoupení je úplně jiný druh zážitku, než který prožijete při pouhé elektronické reprodukci. A někdy je ta energie z živého vystoupení důležitější než to, jestli si užíváte představení největších profesionálů v oboru, nebo jen nadšených amatérů či průměrně schopných profesionálů.
A stejnou úlohu má/může mít při vnímání daného představení i prostor, ve kterém se odehrává - na to se soustředí festival Specific divadla Feste, v jehož rámci se pořádají scénická čtení na místech přinejmenším nezvyklých, často dostupných po složité domluvě jen na dobu trvání samotného čtení. Wow? Kind of! Doufám, že letošního ročníku se mi podaří něco stihnout. Neméně zajímavý je i projekt divadlo KočéBR, které inscenuje hry původně inspirované lidovými obřady ve Velké Lhotě u Dačic a po několikátém každoročním soustředění ve Lhotě už pracuje přímo se současnými místními tématy. Tahle návaznost na konkrétní místo, konkrétní události a konkrétní lidi je zřejmě klíčem k opravdu působivému umění. Možná je čas si přiznat, že umění nemá být primárně pro masy (a není tedy třeba si dělat starosti se sledovaností a počtem fanoušků), spíše se nás má dotknout skrze naši vlastní zkušenost. A v ní mají právě místa a jejich historie nezastupitelnou roli.
Jak říkám, tyhle okamžiky, kdy to vypadá, jako by se všechno sešlo a začalo dávat smysl, jsou nesmírně vzácné, a o to silněji pak zapůsobí. Díky Ponavě a následné besedě mám materiál na přemýšlení na ještě hodně dlouho dopředu.
Žádné komentáře:
Okomentovat